Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 3 > Václav Žák: O krizi jinak

Václav Žák

O krizi jinak

Zdá se, že je po krizi. Stanislav Gross po čtrnácti týdnech odstoupil a koncert mravního rozhořčení, který se den co den snášel na jeho hlavu, zmlkl. V médiích, lhostejno pravých či levých, převládla jednoznačná interpretace: Gross lpěl vší silou na funkci, je úskočný, a jen taktak zde nevládli komunisti. A lpěl na ní proto, aby mohl zprivatizovat Telecom, nepochybně proto, že chtěl z privatizace vytěžit tučnou provizi pro sebe a svou stranu.

Příběh je to obecně sdílený, má však dosti podstatnou vadu. Nesouhlasí s evidentními fakty. Prvním faktem je, že premiér chtěl během krize několikrát odstoupit a dalo hodně práce ho ve funkci udržet. Druhým faktem je, že privatizace Telecomu byla čistá. Proto se na účtu státu objeví nečekaně vysoká suma.

Komentátor musí občas kousnout do hodně kyselého jablka. Nesouhlas s obecně sdíleným přesvědčením mu pochvalu nepřinese. Spíš podezření, že komusi slouží. Ale co se dá dělat. Pravda nebývá většinové zboží.

Začněme tím, co je nesporné: premiér dostal otázku, jak financoval nákup svého bytu. Otázka byla zcela legitimní. Nejen premiér, ale každý politik musí umět doložit původ svého majetku. Poznamenejme, že by nebylo marné, kdyby to museli dělat také novináři.

Premiér uspokojivě odpovědět neuměl. Vznikl vážný problém. Měsíc poté předseda koaličního partnera začal naléhat na výměnu premiéra. Je důležité si všimnout, že nešlo o bezprostřední reakci.

Měl premiér okamžitě odstoupit? Abychom na tuto otázku uměli odpovědět, musíme se zeptat, jaké by to mělo důsledky.

Odstoupení premiéra podle české ústavy znamená, že padne vláda. Ptejme se dál: mohl na tom mít někdo zájem? Určitě. Vyhovovalo by to opozičním stranám, protože pád vlády nepochybně znamená oslabení ČSSD. Vyhovovalo by to prezidentovi, protože jeho váha v čase krize roste. Ovšem to nejsou hmatatelné zájmy. Těžko by se tím dalo vysvětlit, proč předseda Kalousek tak urputně trval na pádu premiéra. Etické důvody, jimiž svůj postup odůvodňoval, obstojí jen ­stěží. Sám měl co do činění s notně podezřelými zdroji peněz. Švagr Kašák, kterého zastřelil jeho společník a od něhož si předseda Kalousek údajně půjčoval peníze, byl vyšetřován kvůli korupci na příbramské radnici.

Pro hledání hmatatelného argumentu je třeba se podívat do agendy vlády, není-li tam klíč k aféře. Vláda měla před sebou privatizaci Českého Telecomu. Šlo o velmi transparentní privatizaci, řízenou ministrem financí. Podle zpráv z investorských kruhů pan ministr neměl nataženou ruku. To je v českých poměrech poměrně vzácná zpráva.

Co z toho plyne? Že kdyby někdo chtěl, aby privatizace vyšla pro předem domluveného zájemce, pak mu poctivý ministr financí překážel. Zbavit se ho by bylo dost obtížné – čím by se to odůvodnilo? Kdyby padla vláda, to by bylo jiné. Privatizace Českého Telecomu by se dala zastavit. A zde jsme pravděpodobně u klíčového bodu celé vládní krize. Vzhledem ke zkušenostem, jak probíhaly privatizace v devadesátých letech, kdy z nich plynuly pro strany i jednotlivce tučné „odsypky“, lze odůvodněně předpokládat, že se privatizace Telecomu mohla odehrát podle podobného scénáře.

Což o to, toho si česká média všimla také a nemohla si nevšimnout. Politici ODS o vládní krizi a privatizaci Telecomu mluvili jedním dechem. Neustále naznačovali temné reje, které sociálnědemokratická vláda okolo privatizace dělá. Jenže výsledek privatizace přesvědčivě ukázal, že se žádné temné reje nekonaly.

Přijmeme tedy pracovně hypotézu, že v celé hře šlo o to, zbavit se Grosse, aby padla vláda a otevřela se cesta pro rekonfiguraci moci před volbami. V dobře informovaných kruzích se šířily zvěsti, koho si prezident Klaus už vybral jako příštího premiéra. Jeden kandidát byl údajně přímo z Klausova okolí, druhý byl bývalým ministrem za ČSSD s úzkými kontakty ke Klausovi a k ODS. Kdyby prezident „svou“ vládu jmenoval, pak i kdyby nezískala důvěru ve Sněmovně, mohla by teoreticky vládnout až do voleb.

Pokud by v této chvíli premiér odstoupil, ČSSD by se dostala na okraj propasti. Země má velmi dobré ekonomické výsledky, vstup do EU se ukázal jako jednoznačný úspěch. ČSSD by do voleb vstupovala z opozice, úspěch její strategie by se jí rozplynul mezi prsty.

Aby se podobný scénář nemohl naplnit, musel Stanislav Gross zůstat ve funkci. Každý, kdo nelenil zvednout telefon, se mohl dovědět, že bylo hodně těžké premiéra přesvědčit, aby ve funkci zůstal. Bylo třeba, aby vybojoval zápas, ve kterém měl proti sobě nejen koaličního partnera a média, ale také prezidenta.

To se nakonec stalo. Od počátku bylo zřejmé, že Gross premiérem nemůže zůstat. Šlo o to, zajistit kontinuitu.

Strana se instinktivně okolo premiéra semkla. Na sjezdu ČSSD byl zvolen předsedou rozdílem devadesáti hlasů, do vedení se dostali lidé, kteří mu byli blízcí. Premiér, který věděl, že tím pádem jeho vláda dostane Telecom „pod střechu“, o tom nahlas promluvil. To si dal. Ze všech stran se valilo podezření, že Gross chce Telecom zprivatizovat proto, aby se on a jeho strana napakovali.

Tím ovšem krize nekončila. Podstatně ji zostřil prezident republiky, který porušil své povinnosti plynoucí z ústavy a prohlásil, že demise ministrů nepřijme. Prezident se tak zapojil do tažení Miroslava Kalouska za likvidaci vlády premiéra Grosse. Argumenty, které použil, byly neuvěřitelné: připodobnil současnou situaci k demisi ministrů Gottwaldovy vlády. Naznačil, že není Beneš a nový Únor nepřipustí.

Prezident, který se na Hrad dostal hlasy komunistických poslanců, o něž neváhal požádat, se náhle postavil do role ochránce země před komunismem. Opět politický veletoč, ale veřejnost, jednostranně zpracovávaná médii, lhostejno pravými či levými, mu nevěnovala pozornost.

Mezitím proběhl pokus svrhnout vládu v Poslanecké sněmovně. ODS počítala s tím, že se k ní komunisti přidají a s lidovci vládu svrhnou. I Hrad se zapojil do přesvědčování KSČM. Nestalo se. Komunisti se zdrželi hlasování, a tím byl pokus ODS spolu s KDU­‑ČSL odsouzen k neúspěchu. Vláda zprivatizovala Telecom – a cena, kterou stát za podnik dostane, přesáhla nejoptimističtější očekávání. Kupodivu, ani toto novináře nevedlo k realističtějšímu hodnocení vládní krize.

Po ztroskotání pokusu odvolat vládu se v médiích rozvířila značně demagogická kampaň. Ačkoliv se KSČM pouze zdržela hlasování, začalo se to vykládat jako vznik levicové koalice a nepřímé vyzvednutí komunistů ke státní moci. Sociální demokracie pochopila, že proti unisono znějícím médiím nemá šanci. Rozhodla se obnovit „koalici 101“. Částečně z prestižních důvodů, částečně kvůli prioritě schválení evropské ústavní smlouvy se rozhodla postavit do čela vlády diplomata a vytvořit polopolitickou vládu, v níž by neseděli vedoucí činitelé stran. Důvod byl jasný: nechtěli ve vládě ministry KDU-ČSL, kteří hlasovali pro nedůvěru vládě. Jenže KDU-ČSL a ministr Němec o něčem takovém nechtěli ani slyšet. Vyjednavači ČSSD tahali za kratší konec provazu. Tím, že možnost menšinové vlády vyloučili, neměli žádný manévrovací prostor pro vyjednávání. A tak přistoupili na všechno.

ČSSD se spravedlivě rozhořčila, protože výsledek jednání považovala za absolutní prohru. Opět nešlo o ďábelský plán premiéra, který se zoufale drží moci, jak jsme s mohli dočíst v novinách. Prostě rozčílená ČSSD nechtěla přijmout kapitulaci. Druhé kolo vyjednávání přineslo schůdnější výsledek: KDU-ČSL udělala vstřícný krok a ministři se vzdali stranických funkcí. Prolongovat krizi už nemělo smysl: bylo zřejmé, že předčasné volby parlamentem neprojdou a Telecom byl pod střechou. A tak se po třech měsících vše vrátilo zpátky. Obnovila se koaliční vláda bez premiéra Grosse. Ten se stáhl do pozadí. Je velmi pravděpodobné, že nebude ani lídrem ČSSD v nadcházejících volbách. Za chyby se musí platit.

Mám za to, že toto je realistický popis tzv. vládní krize. Dokáže mnohem přesvědčivěji vysvětlit chování klíčových hráčů.

Plyne z krize nějaké poučení? Možná ano. Všichni lidé, nejen politici, mají svoje hříchy. To však neznamená, že nemohou občas říkat pravdu. Stanislav Gross ve svém rozhovoru pro Právo 26. 3. naznačil velmi zřetelně, co se odehrává v zákulisí. Je dokladem neprofesionality, že média nevzala jeho informaci vůbec na vědomí, ačkoliv byla podepřena fakty.

Opakuji na závěr ještě jednou: politik, který neumí vysvětlit svoje příjmy, musí z kola ven. Ale kvůli tomu se nesmí ztratit ze zřetele, že politik má povinnosti k instituci, kterou reprezentuje. Jak by asi dopadla ODS, kdyby v roce 1997 Václav Klaus odstoupil? Mimochodem, vysvětlil snad on někdy přesvědčivě, jak to bylo se sponzorskými dary pro jeho stranu?

Václav Žák je šéfredaktor Listů

Obsah Listů 3/2005


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.