Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 3 > Pavel Švanda, Václav Žák: Spravedlivý vztek za 7,50

Pavel Švanda, Václav Žák

Spravedlivý vztek za 7,50

Na Ekologických dnech Olomouc 2005, jejichž hlavním motivem bylo pochybování, debatovali spisovatel a publicista Pavel Švanda s šéfredaktorem Listů Václavem Žákem. Rozmluva nesla název Pochybnosti o médiích a začala otázkou, jak česká média, zejména tisk, reflektovala tehdy právě probíhající vládní krizi.

Pavel Švanda: Vládní krizí jsou média unavena tak jako my všichni, což je pochopitelné. Od deníkářů navíc nečekám, že by přinášeli úhrnné pohledy a stanoviska z od­stupu; s jistým nadhledem píší někdy spíše externí komentátoři. Komentátor, který pracuje pro svou redakci, plní očekávání čtenářů, spíše než aby je školil a přinášel nové informace.

Václav Žák: Souhlasím, že média víceméně plní objednávku a kvalita publika rozhoduje o kvalitě nabídky. Pokud se publikum smíří s bulvárem a tím, že je médium vodí za nos, noviny to budou dělat. Kdyby New York Times četli pitomci, New York Times by nevypadaly, jak vypadají.

Vlastně ne moc rád pochybuji o médiích… Samozřejmě všude na světě jsou komerční média při filtrování informací ovlivňována sponzory, známostmi… Také politika má tendenci do těch kanálů zanášet šum, abychom se nedověděli všechno. Ale jak se to daří? Daří se to v jednotlivých případech, ale nedaří se to nikdy zcela. Snaha je trvalá, ale řekl bych, že jako celek česká média obstojí slušně. Jsou ale opravdu v obtížné situaci. Vezměte si dva výroky: „V Československu došlo v roce 1989 k mocenskému zvratu, načež se po rozbředlé opozici, složené hlavně z disidentů v Občanském fóru, dostala k moci cílevědomá skupina, která provedla radikální ekonomickou transformaci, zformovala politický systém a zahájila úspěšnou cestu k demokracii a tržní ekonomice.“ Druhý výrok: „Po idealistických disidentech se dostala k moci skupina majetkuchtivých lidí, kteří se rozhodli pro ekonomickou transformaci se zhasnutými světly, aby pomocí politických nástrojů rozkradli socialistické hospodářství.“ Který z těch obrázků je pravdivý? Oba! To jsou dva pohledy, které pokrývají určité segmenty. V médiích se musíme naučit vnímat právě ty výseče. Vidíte část, a domýšlíte si celek. Média něco předestírají, a zároveň část schovávají. Nebo něco malují. Lidi jsou – svým kulturním vzorcem, sociálním statutem – v určité pozici a rádi slyší názory, které potvrzují, že právě jejich pozice je ta správná. My pořád máme představu, že někdo ví, jak je to doopravdy, a jeho úkolem je pravdu říci. Tak to ale na světě není! Lidi v médiích jsou do těch kontextů zařazeni úplně stejně jako ostatní.

Po odmítnutí komunismu byla odmítnuta i zkušenost mnoha předchozích generací s ka­pi­talismem a jeho fungováním. Takzvaná lido­vá demokracie selhala, ale historická zkušenost první republiky, i ta starší, byla zapomenuta. Podle dobové nálady bylo všecko, co dělali komunisti, špatně, do čehož se média zapasovala. Nemohlo to být jinak. Žádná generace vzdělaných komentátorů, moderátorů, novinářů tu nebyla. Přišli mladí lidé a přinesli si svoje předsudky. Často – takových novinářů byste našli dost – hrála roli generační vzpoura, odmítnutí rodinné anamnézy. Hodně se za těch patnáct let zlepšili, ale pořád si to nesou.

Lepší než číst zprávy adrenalinově je kriticky se dívat, jestli se informace řadí do logického rámce, anebo neřadí. Když se takto podíváte na vládní krizi, na ekonomické zájmy, které hrají roli, vznikne poměrně jasný obrázek. Všechno ale nikdo nenapíše, protože by byl žalovatelný. Je snadnější někomu nadávat, což se hojně dělá, než něco přesně dokázat. Škoda že lidé pak berou média spíš jako adrenalinový sport.

Česká veřejnost ale o základních problémech svého vývoje byla a je informovaná. Dám příklad. Tvrzení profesora Mertona Millera, že kuponová privatizace nemůže dobře dopadnout, otisklo například v roce 1991 jenom Rudé právo, žádné jiné noviny zprávu o výroku laureáta Nobelovy ceny neuveřejnily. Kdo si ovšem chtěl udělat obrázek, šanci měl. Informace byly a jsou k dispozici, česky. Fór je v tom, kde je ta kritická veřejnost.

Pavel Švanda: Frustrace intelektuála nad našimi médii… Ve vlaku proti mně seděl cestou sem mládenec, který četl knihu autora narozeného ještě v devatenáctém století. Kniha je také médium, na to zapomínáme. Vedle něj paní četla Mladou frontu, další si listovala v dámském časopise, po mé levici seděl mládenec, který vyťukával esemesky, vpravo student celou cestu komunikoval s notebookem. Oba měli navíc sluchátka, takže ještě něco poslouchali. To je dobrá ilustrace naší přelomové a znejisťující situace. Média čas od času prožívají přelom. Kdysi bylo jediným médiem mluvené slovo, kazatelna. Pak přišel knihtisk. Už v šestnáctém století představoval tisk tržní záležitost. Osvícenství přineslo názor, se kterým vlastně žijeme dodnes, že média – od tisku po divadlo – mají především vychovávat. V devatenáctém století přišla další epochální změna: vynález levnějšího papíru. Pak rotačka, rozhlas… A vždycky současníci hořekovali. Rádio mnozí intelektuálové za první republiky napadali! Dnes vliv tisku, nad kterým my ještě tak rádi meditujeme, slábne. Ale je to špatné? Nabídka se zmnožuje. Vážíme-li si své kultury proto, že je křižovatkou obrovských možností, platí to pro mediální oblast také.

Václav Žák: Až ve společnosti s médii lze vůbec uvažovat o tom, že vládnou občané, že správnost politiky není zakotvena transcendentně, král není z Boží milosti, ale odpovídá se občanům. To je možné, jedině když veřejnost dostává informace, díky kterým může kontrolovat moc. Je to ovšem jedna z nejcitlivějších věcí: jak se k lidem dostanou takové informace, aby ve volbách nerozhodovali podle barvy politikovy kravaty, ale podle jeho předvídatelnosti.

Média žádný pravý obraz skutečnosti podávat nikdy nebudou: politika se obrací do budoucnosti a rozvrh budoucnosti je pro každého jiný. Pro bohatého člověka jiný než pro toho, kdo bydlí pod mostem. Jiná vláda, jiná opatření jsou pro něj lepší… My se držíme platónské představy, že obec zná jen jednu pravdu a úkolem intelektuála i poctivých politiků je tu pravdu objevit a vést obec k univerzálnímu dobru. Ale v demokratické společnosti univerzální dobro není.

Pavel Švanda: Lidé, kteří média formují, mají svou osobní tradici, svůj životopis. I pro mě je to jeden z ukazatelů, ale na druhé straně si říkám: nebylo toho kádrování už dost? Někdo byl kdysi tím či oním, ale je jeho tehdejší obraz pravdivější než ten dnešní? Ne. Proč by měl být? Proč musí být minulost vždycky pravdivější nežli přítomnost? Romantický instinkt nás k tomuto pojetí vede, ale ono vlastně není zdůvodněno. Vyhledávám osobní záruky, ale snažím se být opatrný. Jsme chybující a kvůli tomu, že někdo někdy kráčel s praporem správným směrem, nemusí dnes kráčet s jiným praporem opět správným směrem.

Politické síly vyjadřují určité zájmy, a těmi se nemusí myslet jenom peníze. I potřeby kulturní či duchovní mohou být intenzivní. O médiích to platí také, ať se nám to líbí nebo ne. Ale nám se to nelíbí! Máme představu, že média by mohla fungovat sama o sobě, v prostoru, který by zůstával zájmy, i zájmy čtenářů a posluchačů, nedotčen. To nejde! Jediné řešení je poměrně bohatá paleta nabídky a řekl bych, že pokud jde o to, máme dnes třeba ideální knižní trh. Konečně si můžete koupit všechno, od románu úrovně argentinské telenovely až řekněme po filosofy wittgensteinovské tradice.

Ale jistě je přirozené, že hledáme, co potřebujeme, u lidí, kterým důvěřujeme. To platí i v soukromí, i ve veřejném životě.

Václav Žák: Mnozí naši známí komentátoři si svoji klientelu vytvořili. Pro segment, na který se obracejí, autoritu představují. Ani v Británii není mnoho novinářů, kteří by měli respekt rozhodčího. Myslím prostě, že to u nás s médii tak strašné není.

Pavel Švanda: Člověk, kterého jeho noviny každé ráno utvrdí, že má pravdu, je mně trošku podezřelý. Ovšemže se denní tisk dopouští profesionální manipulace. Na první stránce například má být něco, díky čemu se čtenář spravedlivě rozčílí a může se postavit na stranu pravdy a morálky. Za tenhleten zážitek dává sedm padesát. Můžeme si ovšem postavit platónský ideál, a jím současný stav měřit. Ale když ne dnes, kdy to mělo být za mého života v této zemi s médii lepší? To ať mi někdo vysvětlí.

V kavárně olomouckého Muzea umění zaznamenal a vybral -vb-.

Obsah Listů 3/2005


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.