Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 4 > Václav Žák: Spor o koncesionářské poplatky

Václav Žák

Spor o koncesionářské poplatky

Václav Žák Václav Žák

Úprava koncesionářských poplatků České televize a související opatření vzbudily mezi některými poslanci a komentátory prudké reakce. Jde prý o ostudné hlasování Sněmovny, korupční rozhodnutí premiéra Jiřího Paroubka, zničení ČT a její přípravu na privatizaci, osudové poškození reklamního trhu a podrobení televize politickým rozhodováním. Navíc se tím sahá občanům do kapsy kvůli digitalizaci. Existují však pro takovou reakci racionální argumenty?

Když televizní vysílání vznikalo, patřilo prakticky ve všech zemích světa pod státní monopol. Pokud by však televize závisela na státním rozpočtu, asi by těžko přinášela „objektivní a vyvážené informace“, spíš jen partajní propagandu. Proto se hledal model, který by závislost televize na státu omezil.

Standardní model má obvykle tři složky: financování nezávislé na státním rozpočtu; volbu ředitele televize tělesem, které nezávisí na momentálním poměru sil v parlamentu; a redakční nezávislost redaktorů na managementu. Žádný model pochopitelně není samospasitelný, ale pokud jsou tato pravidla zachována, lze očekávat, že lidé odolní nátlaku mohou veřejnoprávní sdělovací prostředky řídit.

Věc se zkomplikovala vznikem duálního systému vysílání: od osmdesátých let minulého století (tedy odnedávna) v Evropě vznikají soukromá elektronická média. Ta žijí z reklamy. Otázka zní: Jaký podíl na reklamě mají mít veřejnoprávní média, aby nevytvářela dusivou konkurenci?

Ve většině zemí působí smíšený model, „čistý“ mají pouze v Británii: BBC nevysílá reklamu. Mít podíl na reklamě má svá pro a proti: občan může platit o něco nižší koncesionářské poplatky, ale televize bude těžko odvážně informovat o velkých inzerentech, viz příklad Sazky. K určitému zbulvárnění programu dochází tak nebo tak: za veřejnoprávní televizi s malou sledovaností lidé nechtějí platit koncesionářské poplatky. BBC1 je program, který by mohla vysílat klidně libovolná komerční televize.

Financování oddělené od běžného státního rozpočtu je důležitou podmínkou nezávislosti. U nás byla splněna, ale pouze zčásti. Nevznikl mechanismus, který by poplatky přizpůsoboval inflaci. Protože ČT řadu poslanců zlobí, jak ukázal třeba projev poslankyně Hany Orgoníkové při projednávání zákona, jsme v posledních letech svědky souboje o výši koncesionářských poplatků. Vládní návrh v Parlamentu loni ztroskotal a po víc než dvou letech diskusí a sporů spatřil světlo světa kompromis. KSČM nechtěla zvyšovat poplatky vůbec, aby se zavděčila občanům, ODS byla pro jen v případě, že se veřejnoprávní televizi silně omezí reklama. Je zřejmé, že to vyhovuje komerčním televizím. Předpokládat však, že ty si mezi sebe samozřejmě rozdělí 900 milionů korun, které ČT za reklamu ročně dostávala, což dělá většina kritiků, není odůvodněné.

Poplatky pro televizi se budou zvyšovat na 100, 120 a v roce 2008 na 135 korun měsíčně. Pak bude ČT smět vysílat reklamu jen při velkých kulturních a sportovních událostech. Občané s nízkými příjmy přitom poplatky platit nebudou. Zákon současně podstatně proměnil určení koncesionáře: je jím každý, kdo má elektrické hodiny. Pokud někdo televizi nemá (podle sčítání lidu je vybavení domácností televizory téměř stoprocentní), bude muset prohlásit, že televizi nevlastní.

Je to katastrofa? Neřekl bych. V daném rozložení sil ve Sněmovně jiné východisko nebylo. Kritici zákona neuměli vysvětlit, jak by zajistili jiný výsledek hlasování. Za jiných podmínek by ČT ani Český rozhlas neměly zvýšené příjmy, které skutečně potřebují.

Obava z růstu cen reklamy je sporná. Jednak se reklama na ČT bude tlumit postupně, jednak mezi Novou a Primou běží ostrý cenový souboj jako součást zápasu o Primu. Podle dobře informovaných zdrojů se PPF pokouší donutit vlastníky Primy, aby televizi neprodali nikomu jinému než jim. Používají k tomu dosti drsné nástroje: skončilo společné nakupování filmů, které televizím umožňovalo výhodnější ceny, Nova nabízí „speciální“ ceny reklamy pro ty inzerenty, kteří přejdou z Primy na Novu, Nova také nepřímo skupuje regionální stanice, s nimiž Prima sdílí kmitočty, což pro Primu představuje potenciální zdroj konfliktů atp. Časy oligopolu jsou pryč.

Obavy by mohlo vzbuzovat, kdyby PPF uspěla a Nova s Primou se opět propojily podle plánu, který kdysi vymyslel Vladimír Železný. Jenže takové obavy jsou přehnané. Železného plán potřeboval zastavit technologickou revoluci. To se nepodaří. Nejpozději příští rok začne digitální pozemní vysílání a začne se vysílat i prostřednictvím širokopásmového internetu. Nedá se vyloučit ani vstup dalších investorů do satelitního vysílání. O konkurenci na trhu nouze skutečně nebude.

Protože zákon současně ztěžuje neodvádění koncesionářských poplatků, lze očekávat, že příjmy ČT budou v roce 2008 přesahovat 6 miliard Kč, což bude podstatně víc, než je současný příjem i s reklamou. Česká televize bude moci pohodlně, možná až příliš pohodlně plnit svoji veřejnoprávní funkci. Plnila by ji ještě lépe, kdyby jí zákon nařídil zveřejňovat na internetu všechny uzavřené smlouvy.

Představa, že v pozadí úvah některých poslanců je privatizace ČT, je myslím z jiného světa. Ceny za reklamu se nepočítají lineárně, naopak, mění se skokově. Dosud Nova dostává nejvýhodnější ceny. Pokud by se ale její sledovanost o několik procent snížila, projevilo by se to drastickým poklesem příjmů. Nova má tedy pochopitelně zájem ponechat ČT na koncesionářských poplatcích a nevadí jí ani velkorysost – jen když ČT nebude soutěžit na trhu s reklamou. Při vlivu, jaký Nova má na určité poslanecké kluby, je odhlasování privatizace ČT Poslaneckou sněmovnou představou z pohádek tisíce a jedné noci.

Premiér Paroubek byl obviněn z korupčního jednání, protože se sešel s představiteli televizí. Přitom šlo o konzultativní rozhovor, v němž se chtěl nechat informovat, v čem spočívají výhrady k navrhované novele vysílacího zákona, která leží v Poslanecké sněmovně. Když zjistil, že mediální hráči mají různé názory, řekl jim, že se mají dohodnout, což bylo nejrozumnější, co jim říci mohl. Při poměrech 101:99 ve Sněmovně není šance, že by mohl být odhlasován mediální zákon, který by měl jen trochu hlavu a patu a vytvořil férové podmínky pro regulaci a přechod na digitální vysílání pro ČT, pro obě komerční celoplošné televize, regionální provozovatele i nové zájemce. Nejde o žádné politické ovlivňování televizí, ale elementární fakt, že v daném poměru sil nejde proti lobbingu televizí prosadit nic.

A že rozběh digitálního vysílání zaplatí občané? Kdo jiný by ho měl zaplatit? V Británii či Německu to není jinak. Přechod na digitální vysílání je státním zájmem: stát bude moci lépe využívat vzácné rozhlasové a televizní frekvence a může za to mít vyšší příjem do rozpočtu. V USA to tak je a je jen na vládě a na poslancích, aby to u nás bylo stejné. Stěží je přijatelné chtít po komerčních společnostech s poukazem na jejich zisky, aby státní zájem zaplatily ze svého.

Je skutečně s podivem, kolik lidí, včetně některých analytiků, je ochotno považovat zisk za důvod k trestu. Souběžné analogové a digitální vysílání bude stát provozovatele desítky, ne­li stovky milionů korun, které jim nikdo nebude kompenzovat. To se pokládá za samozřejmost a možnost zvětšit koláč reklamy pro soukromá média za korupční počínání. Pozoruhodné.

Václav Žák je šéfredaktor Listů

Obsah Listů 4/2005

Související články

Jarmila Cysařová: Padesát let televize: dlouhá cesta k nezávislosti

Vladimír Merta: Prodejné tělo veřejné služby

Jiří Olič: Kdepak hromničky, mě chrání televize!


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.