Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 4 > Anketa: Solidarita a my - Jan Vodňanský

Anketa: Solidarita a my

Před pětadvaceti lety se u našich severních sousedů zrodilo nejmohutnější a nejúspěšnější demokratické protirežimní hnutí v zemích sovětského bloku. Několika českým a slovenským osobnostem jsme položili tři otázky:

1. Jaký vliv měly podle vás stávky v Polsku a vznik Solidarity na československou společnost?

2. Myslíte, že právě tehdy se v Gdaňsku začalo definitivně rozpadat sovětské impérium?

3. Jak jste polské události prožíval(a) a hodnotil(a) vy?

Jan Vodňanský, herec, textař:

Léta se Solidaritou

Prolog: V roce 1979 jsem neodolal a navštívil jsem první návštěvu Jana Pavla II. v jeho domovině po zvolení papežem. Říkal jsem si, že svědkem tak světodějných událostí mohu být jenom párkrát za život. A skutečně. Papež přistával z vrtulníku rovnou z nebe a komunisté pochopili, že když už jeho návštěvu nemohli odvrátit, tak bude lepší na týden zmizet. Zkrátka vládnoucí Strana přešla na týden do ilegality. Její členstvo se jako kostka cukru v čaji rozpustilo mezi miliony nadšeně vítajících Poláků. Ani jeden režimní policista v uniformě nestrašil na trase Papežovy triumfální pouti. Komunistickou policii zastoupily bezchybně zorganizované neozbrojené pořádkové sbory církevní…

Tak jsem si už tehdy říkal: Když to takhle totalitní režim někomu půjčí na týden, tak už se sám vrátí jiný a proměněný, protože dvakrát nevstoupíš do téže řeky ani do téže totality. Ale hlavně národ se proměnil. Páteře po léta ohnuté se zázrakem narovnaly. Pocit identity a důstojnosti milionů se navracel. Papež vykonal zázrak hned na začátku svého pontifikátu. Tušil jsem, že bude, i když jsem ještě nevěděl, že se bude jmenovat Solidarita.

Akce: Spektakulární vítězství gdaňské stávky a vznik Solidarity zvedaly i české a moravské hlavy, minimálně alespoň k relacím Svobodné Evropy a hlasu Ameriky ve srozumitelné slovanské řeči. Hlavy sice zvedaly, ale našemu tvůrčímu autorskému duu Vodňanský + Skoumal zase naopak zavíraly zpívající a komentující ústa. Pražský režim se v hrůze z narůstajícího vlivu polské Solidarity rozhodl zakázat i poslední zbytky tak zvaných menšinových žánrů. V Praze jsme už dávno hrát nesměli, teď už to nešlo ani v malých klubech mimo Prahu. Na nás přišlo speciální udání, patrně předem objednané, od dvou okresních funkcionářů z Olomouce, na jiné naše kolegy písničkáře zase z jiných míst. Definitivní zákaz se dostavil téměř současně s XVI. sjezdem KSČ, psal se duben 1981.

Epilog: Na podzim téhož roku jsem emigroval úplně opačným směrem než většina mých přátel: na východ do Bratislavy. Díky Martinu Porubjakovi jsem tam mohl alespoň přednášet o své tvorbě v Čechách již tak neprůstřelně zakázané. Náš společný polský kamarád Jakub končil v Bratislavě studium scénografie a pozval nás do Varšavy na prosincový divadelní festival Spotkanie teatralne. Ani ve snu mě nenapadlo, že to je pozvánka na puč. Svobodného nadechnutí v zemi Solidarity jsem si užil jenom pár dní. Stačil jsem ještě navštívit představení Havlových chartovních aktovek v prestižním varšavském divadle, což byl pocit pro čs. občana tehdy zcela snový. Věčnou záhadou pro mě je, jak se podařilo puč zorganizovat za zády desetimilionové Solidarity tak, aby byla zaskočena nočním zatýkání svých aktivistů a odvlékáním jiných do uniforem záložníků, zmobilizovaných podle „stanu wojennego“.

Se svou slovenskou partou jsem se pár minut po půlnoci 13. prosince vracel z rozdováděného politického kabaretu, kde už se mohlo říkat opravdu všechno. Bylo to blízko mostu Poniatovského, mráz, klid, závěje, liduprázdné ulice. Jen zvuky kroků skřípajících ve sněhu. To jsem ještě netušil, že se již za nějakých dvanáct hodin stanu svědkem boje o mokotowskou centrálu Solidarity s oddíly Zomo v informačně odříznuté Varšavě. Jediným zdrojem informací bylo vysílání Svobodné Evropy a občasné letáky, které tu a tam vylétly s vymlácených oken obklíčené budovy…

A tak, milá Solidarito, moc jsem si tě neužil. Bylo mi však dopřáno být na místě samém před Tvým zrozením a pak až v dramatickém finále.

Obsah Listů 4/2005

Související články

Dagmar Vaněčková: Ve znamení solidarity

Anketa: Solidarita a my


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.