Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 4 > Rozhovor s Janinou Jankowskou k 25. výročí polského Srpna

Neschovávat památky v šuplíku

Rozhovor s Janinou Jankowskou k 25. výročí polského Srpna

Mariusz Kubik

Varšavská rozhlasová novinářka, nyní i pedagožka na Varšavské univerzitě, mohla roku 1980 pozorovat zblízka stávku v gdaňských loděnicích; aktivně prožila nadějné období „první Solidarity“ do vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981. A účastnila se prvních úspěšných jednáním mezi mocí a opozicí v sovětském bloku na konci 80. let.

Solidarita, postava Lecha Wałęsy, to jsou symboly snad nejčastěji spojované s Polskem, známé skoro na celém světě. A zároveň něco, co Poláci sami nedocenili, promarnili, co nedokázali docela pochopit, využít… Souhlasila byste s takovým názorem?

Sama o tom už nějakou dobu uvažuji. Připravuji reportáž, která se má pokusit odpovědět, co se stalo, že vypukl „boj legend“, že nejdůležitější postavy stávky, hnutí, které se tam zrodilo, Lech Wałęsa, Anna Walentynowiczová, Andrzej Gwiazda, byly a jsou v tak hrozném konfliktu. Musíme odpovědět na otázku, kdy to začalo, z jakého důvodu byli někteří v jedné chvíli tak odsunuti na okraj.

Samozřejmě, že Lech Wałęsa sehrál obrovskou roli ve stávce a vzniku Solidarity. Říká se, že Poláci ho teď nedoceňují. Tak tomu není. Poláci Wałęsu velice milovali. On sám udělal velice mnoho, aby svůj obraz narušil. Svými charakterovými vlastnostmi, neuvěřitelnou egocentričností a potřebou potlesku, taky takovou selskou mazaností, která v mnoha okamžicích přinášela fantastické efekty, zatímco jindy Wałęsu srážela dolů. Jeho zásluhy jsou ovšem obrovské a bez ohledu na všechny své slabosti, kterých má hodně a které poškodily jeho image, zůstane postavou historicky nezpochybnitelnou.

Viděla jsem ho, když se rodil jako vůdce, když dokázal přímo geniálně najít patřičná slova pro patřičnou situaci, dokázal neuvěřitelně vycítit atmosféru ve stávkovém výboru a mezi představiteli pracovníků. V Gdaňských loděnicích vzniklo cosi, čemu dnes po letech říkám „azyl svobody“, první kousek nezávislého Polska. Ve vztahu k ostatnímu, vnějšímu světu se loděnice začaly řídit jinými zákony, počínaje jazykem, který rovnou zpravoval o realitě bez ideologických frází, přes nové vztahy mezi lidmi až po hierarchii toho, co je důležité, akceptovanou všemi přítomnými. Stávkový výbor byl kolegiální těleso a lidé k němu měli důvěru. Utvořila se taková mini­republika, demokratická, autentická, v níž lidé objevovali hodnoty demokracie a svobody. Začali se dorozumívat jiným jazykem, ale zároveň měli partnera z vládní strany, kterého rovněž nepovažovali za nepřítele, ale právě za partnera.

Když si vzpomenu na Wałęsu v té mini­republice loděnic, tam byl skutečně dokonalý. Měl cit pro lidi, atmosféru a jako vůdce navazoval fantastický kontakt se sálem. Nejen když sám něco sděloval, ale i když reagoval na hlasy delegací jiných podniků.

Za jiných okolností by to bylo těžké?

To bylo poprvé. Neznali jsme jiné okolnosti. Tím spíš to bylo geniální. Když už máte zkušenosti, jde to přece snadněji. Později, v prvním roce Solidarity až do výjimečného stavu v prosinci 1981 musel Wałęsa jako vůdce čelit různým krizím. Ale už měl Celostátní komisi, poradce a partnery v této velice složité situaci. Vedl si dobře, ačkoliv už začal chybovat. Ale chybám se nevyhne nikdo.

Jakých chyb se za takových okolností nejspíš dopouštíme? Dochází k nim, když opadne první euforie?

Žádné opadnutí euforie nebylo. To hnutí se ocitalo před stále novými výzvami. Když skončily stávky v loděnicích a byly podepsány dohody, začal proces registrace Solidarity, což vůbec nebylo tak jednoduché.

Jak známo, srpnové dohody se podepisovaly v Gdaňsku, v loděnicích, ale se stávkovým výborem, jehož členové zastupovali několik set podniků z území podél Baltu. Moci záleželo na tom, aby to celé působilo jako lokální záležitost, která se týká jen Pobřeží. Předtím už se podepsala podobná dohoda ve Štětíně. Ještě 1. srpna nebylo zřejmé, že to zasáhne celé Polsko. Zároveň vypukla stávka v Jastrzębí. Ještě na začátku září tam pokračovaly rozhovory. Nově vznikající odbory Solidarita se tedy opíraly o tři dohody na podobných principech – ze Štětína, Gdaňska a Jastrzębí. A nastal problém, když už opoziční strana prosadila myšlenku, že se to týká celého Polska, jak se má svaz zaregistrovat. Byly tři možnosti. První předpokládala, že se všichni registrují v Gdaňsku. Druhá předpokládala, že v každém z tehdejších devětačtyřiceti vojvodství vznikne regionální nezávislý samosprávný odborový svaz Solidarita, který s ostatními vytvoří něco jako federaci. Ale každý se registruje zvlášť. Třetí koncepce, se kterou 17. září 1980 vystoupili mimo jiné Karol Modzelewski, ostatně autor jména Solidarity, a advokát Jan Olszewski, předpokládala, že se ve Varšavě zaregistrují jedny celostátní odbory se sídlem v Gdaňsku. Takže vedení, Celostátní komise, by vzniklo z představitelů regionálních komisí celého Polska, nejen Gdaňska. To se taky stalo, a proto Wałęsa, který byl zvolen za předsedu Celostátní komise, získal nový tým a mohl se odtrhnout od lidí z Pobřeží. To mu přišlo vhod.

Proč?

Wałęsovi nesedělo, aby byl Gdaňsk ústředím, protože tamní stávkový výbor se skládal v převažující míře z aktivistů už dřívějších podzemních Svobodných odborů. Čili z lidí, kteří měli zkušenost z opozičního boje a k nimž se kdysi přidal. Ti ho ovšem brali jako sobě rovného, ba i s jistou shovívavostí, poklepáváním po rameni. Wałęsa hledal kontakty se Svobodnými odbory, s Bogdanem Borusewiczem a Andrzejem Gwiazdou, ale i když dneska tvrdí, že to všechno od začátku řídil, není to pravda.

Ještě v září 1980, kdy Wałęsa jezdil po Polsku a na mítincích ho nosili na rukách, vracel se do Gdaňska a tam ho, mírně řečeno, za něco sjela Anna Walentowiczová, která za stávky neobyčejně prestižně vyrostla. Lidé ze Svobodných odborů se cítili jako hybatelé. Z toho vznikaly první konflikty. Někdejší opozičníci se stávkovou zkušeností byli pro kolegiální rozhodování. Wałęsa byl předsedou Prozatímní celostátní komise před registrací Solidarity, což podle nich neznamenalo, že by měl mít naprostou moc.

Jak se rodila Solidarita?

Když v podnicích po celém Polsku začaly odbory klíčit, všichni jezdili do Gdaňska, aby se dozvěděli, jak se to vůbec dělá. Byly s tím starosti. Ředitelé často přesvědčovali, že se to jejich měst, Olsztynu, Rzeszowa, Lublinu, mnoha jiných, netýká. V srpnových dohodách se však jasně formulovalo, že mají vzniknout celostátní odbory, paralelní s dosavadními provládními CRZZ (ÚRO – překl.). Novinkou byly územní struktury, což CRZZ neměla. Solidarita neexistovala jen v podnicích, ale měla taky svá regionální sídla, samostatnou organizaci, informace, tisk – celou organizační strukturu. To byl kvas, kdy se společnost organizuje k cílům, které už přesahují cíle odborů.

A proto když lidé vstupovali do Solidarity, měli pocit, že se neúčastní jen boje za lepší pracovní podmínky, ale i za nový řád v Polsku. Nejlépe o tom svědčí těch jednadvacet požadavků podepsaných s vládou v srpnu 1980, mezi nimiž byl i požadavek svobody projevu, a tedy svobodného tisku, nedělních mší v rozhlase. To značně překračovalo typické zaměstnanecké požadavky.

Svaz spojoval hnutí s prvky boje za svobodu, pro mnohé boje za nezávislost Polska, ale zároveň se chtěl věnovat veřejným otázkám v regionálním rozměru. Řekněme, že v dané oblasti chyběla nemocnice, ale existovaly tři krásné rekreační objekty vládnoucí strany. Tehdy se žádalo, aby byl některý objekt předán ve prospěch založení nemocnice, čili lidé se na problémy dívali z hlediska hospodáře daného území. Ale tak či onak, Solidarita chtěla být hospodářem v daném podniku.

Byla společnost na fenomén Solidarity připravena?

Kdyby to lidi přerostlo, nebylo by tak silné přijetí změn roku 1989. To se šířilo jako mor – samozřejmě z hlediska moci. Ale schopnost takového postoje společnosti připravily protesty let 1956, 1968, 1970, 1976. Po vzniku Výboru na obranu dělníků (KOR) a počátcích podzemního tisku se něco, co neustále klíčilo v nevelkých opozičních prostředích konce sedmdesátých let, potkalo s frustrací doby, ve které už toho lidi měli až po krk a rychle přijali ideu Solidarity. Vždyť k ní patřilo asi deset milionů lidí. Sympatizanti měli většinu – menšinu tvořil aparát vládnoucí moci a ti, kteří neuvěřili nebo se báli.

Stala se neuvěřitelná věc. Za socialismu tak vzývaná velkoprůmyslová dělnická třída, vedoucí síla národa, se touto silou stala teprve v okamžiku, kdy onen socialismus narušila…

Moc se ovšem 13. prosince rozhodla vyhlásit v Polsku výjimečný stav…

Přineslo to represe, internování spousty lidí, v první chvíli několika tisíc. Kromě toho vyhazování z práce, v mém povolání systém prověrek, verifikace novinářů.

Vzniklo podzemí, taky už mělo svou zkušenost, pracovaly tajné podnikové komise Solidarity, které pomáhaly pronásledovaným. Rozběhla se podzemní nakladatelství, tisk, takzvaný druhý informační oběh, který existoval už před rokem 1980, ale teď se rozrostl do neslýchaných rozměrů. Ve městě Kędzierzyn­Koźle vysílalo Rádio Solidarita, v Lublinu se signál dostal do televizního vysílání. A mnoho jiného v jiných městech a městečkách nejen ve Varšavě, ale v celém Polsku.

Čím si vysvětlit, že teď je Solidarita mnohem živějším symbolem na Západě než v Polsku? Mají Poláci podle vás historickou paměť?

Na Západě žijí vzpomínky na první Solidaritu, paměť lidí, kteří se tam ocitli po výjimečném stavu, byli prodchnuti pocitem poslání a tím, co se za ten rok událo. Toto své nadšení předávali západnímu světu. Četné organizace nevládní, vládní, opoziční, ale také obyčejní lidé ve Švédsku, Francii, Belgii, v Německu od začátku sledovali se sympatiemi události v Polsku. Jejich dnešní paměť se opírá o to, co sami prožívali v souvislosti s polskou Solidaritou. Pomáhali emigrantům, sbírali peníze, posílali balíky s potravinami a oděvy, kupovali tiskařské stroje a pašovali je do Polska pro podzemní odbory s pocitem, že dělají něco dobrého pro demokracii, pro jiné lidi. Leckde se to vepsalo do jejich životopisů, zkušeností, a proto si myslím, že vzpomínají na Solidaritu jako na něco velice zásadního, něco, co mělo obrovský význam. V Polsku ovšem začaly další události vytlačovat vzpomínku na tehdejší Solidaritu. To bylo částečně nevyhnutelné. Výjimečný stav rozdělil společnost zhruba na „hrdiny“ a „kolaboranty“, tedy ty, kteří byli pronásledováni, a ty, kteří museli normálně žít, pracovat, živit rodinu. To bylo první rozdělení. Druhé nastalo v elitách Solidarity. Značná část nejaktivnějších činitelů Solidarity pobývala ve vězení. Přirozeně se začali objevovat ti, kteří nezastávali žádné postavení v oficiální Solidaritě, měli ovšem odvahu vstupovat do podzemních podnikových výborů svazu. Vznikly taky nové struktury. Už nebyla Celostátní koordinační komise, protože část předsedů regionů emigrovala. Nebyla tedy ani možnost, aby je někdo potkal v podzemních aktivitách. V mnoha případech se tedy hledali noví představitelé.

To bylo patrné v roce 1989.

Právě – kdo měl být představitelem odborů? Tady se názory liší. Kdo reprezentoval „solidaritní“ stranu, která se chystala k jednáním u kulatého stolu? Už nejen tamti někdejší aktivisté.

A tady je začátek vlastního a zásadního sporu mezi „gdaňskou“ skupinou, tedy Andrzejem Gwiazdou, Annou Walentynowiczovou, tehdy také Bogdanem Borusewiczem, který taky odmítal „kulatý stůl“. Oni se domnívali, že mandáty někdejších aktivistů nevyhasly, takže má­li nyní „solidaritní“ strana přikročit k rozhovorům s mocí, pak její reprezentanti mají vycházet především z oné někdejší „první Solidarity“. Navíc, i pokud mají přibýt noví lidé, musí se to konzultovat s částečně dochovanými strukturami.

Kdo jsou lidé, kteří teď vyjednávají s komunistickou mocí? Vzniká Občanský výbor okolo Lecha Wałęsy. Jeho oponenti se domnívají, že je to uzurpátorské těleso, které nemá mandát k reprezentování celé Solidarity. Občanský výbor rozhoduje v důsledku rozhovorů, které taky nejsou konzultovány s odbory, aby se Solidarita zaregistrovala podruhé. Neobnovoval se tedy starý, zakázaný svaz, což bylo psychologicky velmi podstatné. Občanský výbor vybíral i představitele do Sejmu a Senátu pro první, částečně svobodné volby v červnu 1989.

Ale nebylo to na druhou stranu oprávněné? Dalo se čekat, že Solidaritu budou reprezentovat různé její generace. Proč by měla být některá opomenuta?

Pokud už tady nastávalo tření mezi lidmi staré Solidarity a novými poslanci nebo těmi, kteří v politice začínali, pak se ti noví přirozeně neměli příliš nač odvolávat. Ostatně ani nechtěli. V procesu výměny solidaritních elit začalo opouštění někdejších autorit, onoho étosu. Posledním, co zpečetilo konec éry první Solidarity, byl liberální hospodářský plán Leszka Balcerowicze, už naprosto z jiné pohádky. Netvrdím, že nebyl potřebný. Nebylo v něm však místo na odhadnutí sociálních nákladů transformace, což se později projevilo jako příčina veškerých zklamání ze Solidarity a změn. Jiná věc je, že snad jiné cesty nebylo. Ale to, co mimoděk zasáhlo společnost, muselo zasáhnout i Solidaritu. Jacek Kuroń, jeden z ministrů práce, měl výčitky svědomí, pocit mravní kocoviny, že uvěřil v „neviditelnou ruku trhu“. Potom už byl docela antiliberální.

Samozřejmě že reformy byly potřebné, ale snad se mělo – už proto, že vycházely z hnutí Solidarity – uvažovat nad jejich sociálními důsledky a snažit se hledat prostředky zmírňující šok. Prostě mít v zorném poli námezdně pracující, obyčejné lidi.

Vraťme se ještě na začátek. Překvapovala vás různorodá tvář Solidarity, shoda lidí s tak různými sociálními kořeny, politickými názory?

To bylo pro mě normální. Byla jsem spjata s opozicí od roku 1976 a pamatuji, že ta diferenciace existovala už od začátku. Působil levicový Výbor na obranu dělníků (KOR), ale i pravicové Hnutí na obranu lidských a občanských práv (ROPCiO). Já jsem byla naladěna levicově, spojila jsem se s prostředím KOR. Potom jsem si vlastně teprve uvědomila, že jsme se na ROPCiO a Konfederaci nezávislého Polska Leszka Moczulského dívali jako na něco snad horšího. Ale přece jen jsme spolupracovali, půjčovali jsme si matrice, barvu na ilegální tisk. Bylo jasné, že se ideologicky lišíme, ale kdesi tam v podzemí se setkáváme. Měli jsme společný vyšší cíl – rozšiřování prostoru svobody, ve velice vzdálené perspektivě nezávislost. Vznik Solidarity v roce 1980 byl nejzřetelnějším průsečíkem našich společných cílů.

O všeobecném rozšíření hnutí ovšem rozhodlo spojenectví dělníků a inteligence.

To bylo fantastické. Něco, co by za normálních podmínek bylo nemožné. To hnutí na jistou dobu zrušilo společenský žebříček, tu starou hierarchii. Když jsme v Solidaritě, znamená to, že jsme si všichni rovni. Náhle byl univerzitní profesor roven dělníkovi, společensky a v každém jiném ohledu. Solidarita skutečně vyrovnávala třídní rozdíly, což neznamená, že je zlehčovala.

V Gdaňských loděnicích jste se ocitla v srpnu 1980 jako novinářka. Jak to bylo možné? Jedna z polských publikací o těch událostech se jmenuje Kdo sem pustil novináře?…

To byl přirozený důsledek mého profesního života. Od roku 1976 jsem patřila k úzké skupině novinářů, kteří byli těsně spojeni s opozicí. V té době se novinářské prostředí dělilo na tři skupiny. Někteří začínali svou novinářskou práci hned v podzemních opozičních listech – například Helena Łuczywowá, Joanna Szczęsna, Seweryn Blumsztajn, dnes novináři a redaktoři deníku Gazeta Wyborcza. Jiní byli profesionálními novináři, ale spolupracovali s podzemními časopisy, nejčastěji pod pseudonymem. Já jsem patřila do této skupiny. Byli ještě ti, které by ani nenapadlo, aby spolupracovali s opozicí, i když většinou rádi četli podzemní publikace. Byl jeden zajímavý případ: Janek Walc, známý novinář ze stranického týdeníku Polityka, který vědomě zvolil otevřený přechod, když začal publikovat v Informačním bulletinu, časopise „druhého oběhu“, pod vlastním jménem, za což ho vyhodili z práce.

Co pro novináře znamenalo být tehdy v loděnicích?

Novináři se tam octli z různých důvodů. Hlavně to ovšem byli lidé, které zajímal svět. Redakce tam ve skutečnosti svoje lidi posílaly nerady, mně například zakázali tam jet. Když jsem chtěla, aby mě vyslali, řekli, jenom ne na sever. Šla jsem tedy na paragraf, péče o dítě.

Část novinářů vyslaly redakce, ale ti slyšeli – nepočítej, že cokoliv zveřejníme. Ale například kolegové z Trybuny Ludu to měli jako služební cestu, ovšem taky měli dodatečné úkoly – pomáhali Vojvodskému výboru PSDS psát různá prohlášení, hlášení. Trávili tedy celý den v loděnicích a potom šli na vojvodství na porady stranického aparátu.

Chtěla jsem být v loděnicích, protože jsem se angažovala v opozici. Předtím jsem udělala zpravodajství ze stávky železničářů v Lublinu, rozhovor se dostal do Svobodné Evropy, předal ho tam Jacek Kuroń. Bylo pro mě přirozené, že musím jet do loděnic. Byla jsem tam jako první rozhlasová novinářka, vstoupila jsem tam se skupinou kolegů z tisku se strachem, že mě nepustí. Bylo jasné, že rádio nic neodvysílá. Kdyby nedošlo k rozhovorům s vládou, věděla jsem, že mě vyhodí z práce. Měla jsem tehdy pocit, že se účastním revoluce za svobodu a rozhlas mně už byl lhostejný.

Skoro u všech kolegů nastal přelom ve vědomí, zráli jsme, učili jsme se, co to je být novinářem. Ocitli jsme se tam z různých prostředí od stranického tisku po katolický, různě angažovaní. Sedíme tam skoro týden, někteří se pokoušejí posílat nějaké zprávy. Když jsme ráno otevřeli noviny, ukazuje se, že nic z toho, co tady vidíme, se do médií a k veřejnému mínění nedostává. Pořád čteme o „přerušení práce“. V jedné chvíli se nás lidé ze stávkového výboru zeptali, proč tam vůbec jsme. Museli jsme tedy něco udělat.

To byl náš první integrující zážitek – rozhodli jsme se vyjasnit svou situaci stávkovému výboru, napsat prohlášení, že nemůžeme vykonávat svou práci. Byl to taky jakýsi protest proti cenzuře. Napsání textu trvalo hodně hodin, možná i několik dní. Báli se zvlášť straničtí novináři. Vážili jsme každé slovo, takže definitivní verze byla spíš pípnutím než protestem. Někteří podepisovali, potom vytrhli stránku s podpisem, potom se zas podepisovali. Nejvíc zaujatí novináři Czasu, lokálních novin, museli podpisy stáhnout. Pro dobro věci. Jejich představení se báli o budoucnost listu, protože právě oni první publikovali pravdu o stávce. Ty lokální noviny lidi rozebrali po celém Polsku.

Novináři z Trybuny Ludu text, který byl v loděnicích přečten, nepodepsali, zato ho okamžitě poslali na Sdružení polských novinářů (SDP) a tiskový odbor ÚV PSDS. Byly to tedy rozličné postoje, ale k proměně vědomí už došlo. Ti, kteří byli v loděnicích, zorganizovali po návratu mimořádný sjezd Sdružení polských novinářů, na kterém „zrevolucionalizovali“ organizaci. Zvolili nové vedení, nový jazyk, nový étos solidarity se Solidaritou. Celý rok do vyhlášení výjimečného stavu bylo sídlo SDP jedním z nejdůležitějších politických center a místem výměny informací.

Co všechno podle vás způsobilo, že Solidarita mohla vzniknout? Mohlo k tomu dojít i někdy jindy?

Srpna 1980 by nebylo bez stávky roku 1970. Památka obětí a ona stávková zkušenost byly celou dobu přítomny v myslích dělníků z loděnic. Lidé už neopouštěli loděnice, protože věděli, že pak se do nich střílí.

Význam měl i rok 1956. Vlastně celá topografie poválečného Polska. Bez stálého odporu proti komunistickému vedení, bez těch národních vzepětí by nebylo Solidarity. V poválečné historii Polska přirozeně propukaly krize vyvolané zdražováním. Tak to bylo v roce 1970 i 1976. Taky v roce 1980 byla ekonomická situace počáteční příčinou nespokojenosti. Díky KOR, ROPCiO, ilegálním svobodným odborům, podzemnímu tisku, „létající univerzitě“ už existovalo intelektuální zázemí. Už byl prolomen oficiální informační monopol.

Neslýchaný význam měla samozřejmě volba papeže a první pouť Jana Pavla II. do Polska v červnu 1979. Lidé uviděli sami sebe, spočítali se, poznali. Uvědomili si, že jsou spolu, že jsou odvážní, že mají jiné, proměněné tváře, účastní se společně něčeho velice zásadního. Svým zvoláním „Nechť sestoupí Duch Tvůj a obnoví tvář země! Této země!“ učinil víc než kdokoliv jiný pro atmosféru Srpna.

Co jste dělala po svém pobytu v loděnicích?

To bylo strašně intenzivní období. Byla jsem zvolena do podnikové komise Solidarity rozhlasu a televize. Současně jsem jezdila po Polsku, točila jsem reportáže, snažila jsem se být všude, kde jsou nějaké krizové situace. S kolegy jsme založili redakci Radia Solidarita mazovského regionu, přesněji Redakci programů pro podnikový rozhlas. Svaz měl svůj vlastní tisk, kromě celostátního Tygodniku Solidarność to byly regionální bulletiny a jiné časopisy, nadepsané „pro vnitřní potřebu svazu“. Takže my jsme pro takovou potřebu založili rádio. Programy vznikaly na magnetofonových páscích. V oficiálním rozhlasovém programu se cenzurovaly nejen informace, ale Solidarita se prakticky vůbec nemohla vyslovit, prezentovat vlastní stanovisko ve sporech s vládní stranou.

Každý týden jsme tedy zaznamenávali přehled nejdůležitějších událostí. Ke konfliktním tématům se vyslovovali předáci Solidarity. Byla taky zábavná část, vedená satirikem Jackem Fedorowiczem. To trvalo od přelomu let 1980 a 1981 až do výjimečného stavu. Programy se tvořily v profesionálním studiu Polského rozhlasu, prodávaly se na magnetofonových kazetách, kopírovaly v sídle Solidarity mazovského regionu a distribuovaly po celém Polsku. Dávaly se taky průvodčím ve vlacích, kteří je rozváželi dál, například do Nowé Huty a jiných podniků. Tam to vysílal závodní rozhlas.

Po vyhlášení výjimečného stavu vznikl podzemní rozhlas, který vysílal ze střech domů. Část z nás se zabývala výrobou podzemních programů, písniček na páscích, které vydávala Ofycyna Wydawnicza NOWA.

Co bylo pak?

Z pásků, které jsem nahrála v loděnicích, vznikla reportáž Polský srpen, která v roce 1981 dostala první cenu na prestižním festivalu Prix Italia. Koupili ji Němci a díky tomu jsem se během výjimečného stavu ocitla v Německu, kde jsem měla vyrobit německou verzi dokumentu. Rozhodla jsem se však vrátit do Polska. Za měsíc jsem byla na několik měsíců internovaná v Olsztynce Grochowské a v Gołdapi. Když mě pustili, dala jsem se do práce na programech pro „druhý oběh“. Jeden z nich jsme vysílali pro vězení ministerstva vnitra na Rakowiecké, o Vánocích, z nedaleké střechy.

Další nahrávky se týkaly posledních chvil před výjimečným stavem, hereckého bojkotu médií, dalších papežských poutí, lidí Solidarity, kteří emigrovali, a jiných témat, důležitých pro opozici. Za tuto činnost jsem byla v roce 1984 zadržena, ale naštěstí tehdy vyhlásili amnestii. Ani jsme neměli proces.

Potom jsem pracovala v Muzeu varšavské arcidiecéze. Tam jsem mimo jiné zpracovávala archiv kněze Jerzyho Popiełuszka, zavražděného příslušníky bezpečnosti. Nahrávala jsem z rozhlasu zvuk z procesu proti jeho vrahům, do toho jsem zaplétala nahrávky „mší za vlast“ a jiné nahrávky ze soukromého archivu otce Jerzyho. Vznikla reportáž pod názvem Podvedení, kterou vysílalo německé rádio SFB a tuším i rakouské ORF. Tyto pořady Polský rozhlas odvysílal teprve po roce 1989. Tehdy, po osmileté přestávce, jsem se vrátila do práce v Polském rozhlase.

Měla jste v té době profesionální vybavení, podobně jako v redakci Polského rozhlasu?

Díky podzemní Solidaritě jsem dostala velice dobrý magnetofon a mixážní zařízení. Právě v tom spočíval význam pomoci ze Západu.

Vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 zabrzdilo proces zrání občanské společnosti. Mohl tento pokus o zničení díla Solidarity způsobit, že dnes Polákům chybí kolektivní reflexe událostí po roce 1980, jež – bez ohledu na přelom roku 1989 – ovlivnily pozdější kvalitu veřejného života?

Určitě ano. Mluvili jsme o výměně elit, ale řekněme si něco o společnosti vůbec. Výjimečný stav lidi rozdělil, do jisté míry rozhádal. Z těch deseti milionů nevelká hrstka šla do podzemí nebo byla internovaná. Ostatní měli pocit zklamání. Protože se neangažovali, museli si to racionalizovat. To byly přirozeně výčitky nebo negativní pocity. Opakoval se mechanismus: Nemohli jsme nic dělat, a tak jste vinni vy.

Pozorovala jsem to zas na příkladu novinářského světa. Ti kolegové, kteří prošli prověrkami, měli kocovinu, hleděli na nás nevraživě. Když jsem se roku 1989 vrátila do rozhlasu, lidé byli strašlivě rozdělení a vlastně se na mě dívali jako na nepřítele. Oni si taky chtěli zachovat tvář, potvrdit, že dělali v osmdesátých letech v rozhlase dobré věci. Myslím, že se to projevovalo i v jiných profesních skupinách.

V roce 1981 to byl pád z euforie do zdrcení, světa tanků, vypnutých telefonů a povolení opustit město. Později stagnace osmdesátých let, přerušovaná návštěvami Jana Pavla II., který Poláky povzbuzoval. Nemalá část sympatizantů Solidarity však zůstala, bez toho by přece nebyly takové výsledky voleb v červnu 1989. Ty výsledky přece zaskočily opoziční stranu, která se musela vyrovnat s vyhlídkou, že půjde do vlády.

Druhá polovina osmdesátých let byla skutečně tísnivá. Podzemí skomíralo, moc lidí s chutí pracovat nebylo. Chyběla síla, energie, vládl pocit beznaděje. Člověk se bál domovní prohlídky, nevěděl, co přinese příští den. Ale také tehdy hrál důležitou roli Lech Wałęsa, jeho Nobelova cena míru, uznání na Západě. Také vražda P. Jerzyho Popiełuszka lidi velice dala dohromady. Podzemní život se soustředil kolem kostelů. V nich vystupovali umělci, vzniklo podzemní divadlo, aktivity duchovní péče zaměřené na dělníky, umělce, vůbec různá prostředí. Ve Varšavě vznikl „mluvený týdeník“ Dzwonek niedzielny, po nedělní mši ve farním sále kostela na Novém Městě přední novináři komentovali situaci v Polsku.

S jakými vyhlídkami to lidé dělali?

Že se podaří vybojovat v konkrétní situaci další prostory svobody, byli také přesvědčeni, že se Solidarita vrátí. Když jste jednou zakusili svobodu, věříte, že se někdy vrátí. Dnes na to zapomínáme, ale obrovskou roli hrály kontakty se Západem, polské vysílání Svobodné Evropy, vztek z komunistické propagandy…

V roce 1988 se už moc cítila naprosto zle, děsily ji průzkumy nálad, přijímání politiky strany a vlády mezi dělníky. Jedna i druhá strana měly zájem s danou situací něco udělat. To vedlo k dalším stávkám v roce 1988 a k jednáním u kulatého stolu.

Tehdejší opozice se vlastně dodnes pře o hodnocení „kulatého stolu“. Co Poláci se svou svobodou udělali?

Byla jsem ve skupině vyjednávající o přístupu veřejnosti do tisku, rozhlasu a televize, bojující o opoziční noviny, v důsledku čehož vznikla Gazeta Wyborcza, později jsem připravovala volební kampaň pro kandidáty Občanského výboru. Jednali jsme o vysílacím čase v rozhlase a televizi, kdy bychom mohli zveřejňovat vlastní názory. Připomínalo to jednání z dob první Solidarity.

Z hlediska mé práce se mi „kulatý stůl“ jevil jako něco velice důležitého, kladného. Jednání měla svou dramatičnost, stále se něco dělo. Co dobrého se stalo? Že došlo k volbám a že parlament už nebyl složen jenom z představitelů moci. To byl začátek transformace, který ovšem proběhl bez přímé účasti společnosti. Z dnešního hlediska vidím, že to provázela ujednání, která zaručovala přežití komunistických vazeb, „adoptovala“ je do podmínek svobodného trhu. Zároveň se naše solidaritní elity začaly oprošťovat od „étosu“. Odtrhly se od svého společenského zázemí, které už nemohly představovat odbory.

Ale hlavně v devadesátých letech se událo všechno to, co zlomilo vztah k Solidaritě.

Hnutí složené z lidí s velice odlišným světovým názorem nemohlo v někdejší podobě přežít. Lidé se začali organizovat ve svých stranách. Už nebyl ten „deštník“, jaký skýtala Solidarita. Stranická pluralita byla stejně tak jejím úspěchem, jako příčinou jejích nesnází.

V rámci étosu existovala jednota, tady už jednota nebyla, nemohla být. Ale to už byla jiná etapa. Přiznejme však, že boj mezi legendami, to, čemu se říkalo „boj nahoře“, narušovaly étos Solidarity.

V devadesátých letech vystupovala Solidarita často proti moci, která vyšla z týchž kořenů.

Taky nebyla pořádná strana, jež by navazovala na duchovní tradici, ale která by přitom nepoukazovala v takové míře na bariéry z minulosti. Což lidi rozčilovalo a do značné míry způsobilo úspěch postkomunistické levice v dalších volbách parlamentních i prezidentských.

Během jednoho z mých rozhovorů s Lechem Wałęsou v roce 1987 nebo 1988 se mi zdálo, že mluví obrazoborecky, ale dnes po letech zjišťuji, že měl pravdu. Řekl tehdy totiž, že až přijde svoboda, měli bychom prapory Solidarity svinout, dát do krásné truhlice a vytahovat je jenom při zvláštních příležitostech. A měl pravdu, zachovali bychom si čistou první Solidaritu. Vznikly ovšem nové odbory s týmž jménem, které začaly mít nové ambice a málo se zajímaly o osudy lidí. Snad to nešlo jinak, když všichni toužili po obrození slova Solidarita. Odbory se mají v období tak náročné transformace soustředit víc na problémy lidí než na vládnutí. Odtud to zklamání ze současné Solidarity.

Ale nepadly by jiné odbory, třeba s podobnými kořeny, do stejné pasti, v jaké se ocitla Solidarita po roce 1989? Nemusely by taky bojovat s mocí, ze které samy vzešly?

To je problém, který existoval už v letech 1989 a 1990, v době vlády Tadeusze Mazowieckého. A později, když Solidarita protestovala před Belvederem, sídlem Lecha Wałęsy, který už byl prezidentem.

Možná by bylo lepší, kdyby vznikla politická strana jménem Solidarita a odbory, které by se jmenovaly jinak, ale navazovaly by na hodnoty a tradice první Solidarity a střežily všechno to, co v podmínkách svobodného trhu střežit mají. Solidarita po roce 1989 měla politickou ctižádost, na druhé straně se nestarala o potřeby lidí. Často sloužila jako odrazový můstek pro ty, kteří se chtěli dostat do politiky.

Co se vám zdá z úspěchů srpna 1980, z toho, co vytvořila Solidarita, nejdůležitější?

Obrovskou hodnotou onoho období a té zkušenosti je, že jsme mohli zakusit plný život, blízkost s jinými lidmi. S přesvědčením, že je člověk na dobrém místě, dělá věci, které nejsou důležité jen pro něj a jeho rodinu, ale pro zemi. To je velice příjemný pocit.

Pro mladé znamenají události staré pětadvacet let totéž co Varšavské povstání, roky 1956 nebo 1970. Jenom další důležité datum v učebnici, událost, kterou neznají, nepamatují…

To je nevyhnutelné. Vždyť když moje generace stavěla nové Polsko, taky se snažila ty časy zastřít, památky schovat do šuplíku. Svou roli hraje i jakýsi strach, aby člověk nepůsobil jako nějaký veterán. S fakty se musíme smířit, čas nejde zastavit. V životě každého pokolení, ale také jednotlivce přichází taková chvíle, že se chcete vrátit k čistým pramenům. Já je mám. Díky lidem oné Solidarity.

Mariusz Kubik (1975) je polský novinář, literární kritik, politolog, publicista a editor. Žije ve Varšavě a slezském Sosnowci. Politologii vystudoval na Slezské univerzitě v Katovicích. V letech 2002 –2005 působil v Polské nadaci Roberta Schumana. Nyní spolupracuje s historikem a bývalým polským ministrem zahraničních věcí Władysławem Bartoszewským při pořádání jeho soukromého archivu. Publikuje v polském denním tisku i předních kulturních a politických časopisech. Letos na přelomu června a července byl hostem redakce Listů v Olomouci a v Praze, a to na doporučení Tadeusze Mazowieckého, nositele Ceny Listů Pelikán 2004 – pobyt mladého polského badatele či umělce v ČR, určeného laureátem, byl součástí této ceny. Další informace na internetu – http://free.art.pl/mkubik

Obsah Listů 4/2005

Související články

Dagmar Vaněčková: Ve znamení solidarity

Anketa: Solidarita a my


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.