Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 4 > Petr Borkovec: Akvárium

Petr Borkovec

Akvárium

Petr Borkovec Petr Borkovec

V berlínském Akváriu na Budapešťské pozoruji akvárium se čtyřmi mořskými koníky. „Moc tam toho nemaj, chudinky,“ říká moje nejstarší dcera a jde jinam. Ji nezajímají sklepní a koupelnová okénka s nehybnými ježíky a ježovkami („Sou mrtví, a tyhle taky – samý mrtvoly.“), světlíky se sasankami pernatými, granitovými sumečky a světle inkoustovými srdečními svaly medúz. Stojí před otevřenými okny do jídelen a nejprostornějších pokojů – před obřími akvárii se žraloky a žralouny, veslonosy, sumci a zelenožlutými murénami, delšími nežli nejdelší narozeninový stůl, které se bez konce převalují ve skalních vchodech. Stojí v záplavě světla a širokých stínů, v průvanu a slavnostních vůních. Čtyři koníci na plochém, příliš blankytném pozadí se drží v dosahu jediné rostliny uchycené v bílých oblázcích. Skoro se zdá, že ze mě nespouštějí oči, ale myslím, že mě nevidí. Smutné úponky jejich ocasů se zdobně proplétají s tou podmořskou lebedou, průsvitné hřbetní a břišní ploutve neznatelně kmitají – jejich skromné vzpřímené přesuny vnímá poněkud chudé oko jako pohyb okolí. Koníci stojí jako přikovaní, dívají se, skoro v ničem nepřipomínají mořské hippocampy z atlasů. Nejsou „vydlabaní z tvrdého dřeva“, jsou bílí, jako by zrovna svlékli krunýře, jsou měkcí a bledí, jako uvaření. Zdá se, vypadá to. Ach, lidské metafory o zvířatech a chudé člověčí oko.

Chvíli se dívám na dobrodružnou výpravu tureckých a německých dívek, které digitálními fotoaparáty zpracovávají skla akvárií. Od jednoho rohu k druhému, nakonec tabulku s popiskem a pokračují dál. Oči nepoužívají. Jako pilné myčky, jež kontrolují vlasy kartáčů rozmanitě rozmývajících saponát. Bezchybná práce. S tesklivou bolestí si připomenu jistou návštěvnici zoologické zahrady, která své překvapení nad dospělým kasuárem vyjádřila pisklavým zvoláním: „Co to má proboha ten pták na hlavě?“ To bylo v minulém století.

Asi před týdnem jsem byl pozván na návštěvu k řediteli berlínské zoo a Akvária. Skromný šedovlasý Jürgen Lange celou dobu mile žertoval a mé dcery přivedl k úžasu prohlášením, že jeho byt se nachází nad největším akváriem plným žraloků a strašlivých rejnoků mant, kteří létají pod hladinou jako holubi. Občas, řekl, některá návštěva naprosto neočekávaně zmizí, ani nedopije čaj – pod kobercem jsou nejspíš nějaká malá tajná dvířka, možná jenom otvor, pod nímž šplouchá voda. Takže pozor. Dcery byly tiché a velice způsobné.

A teď, před kvartetem mořských koníků, si představuji, že v zoo úřaduje ještě jeden – menší – ředitel s menším bytem nad menším poklidným akváriem. Že jsem se, nepatrný nezvaný host, propadl ke kmínku osamělé oceánské byliny v bílém kamení. Jsem na opačné straně, pod obrovským alabastrovým chvostem nejbližšího oře, jehož hlava mi už nepřipadá jako koňská. Možná rozeznávám nějaké stíny, které se přede mnou přibližují a vzdalují. Nepoznávám je, nerozumím jim. Vlastně ani netuším, že bych k nim mohl být lhostejný.

Když o několik dnů později procházím Eisenmanův památník zavražděných evropských Židů, otevřený před dvěma měsíci blízko Brandenburské brány, vrátí se mi ten neskutečný pobyt v těsném akváriu. Je parný den a vstup mezi 2711 postupně se zvyšujících betonových kvádrů mi okamžitě připomene pobřeží (šedivé plochy vybělené horkem, tetelící se; mladé borovice na přilehlé Hannah­Ahrendt­Strasse vyhlížejí jako pinie). Hřbitov u oceánu, dalo by se říct. Pomalu sestupuji do vody. Na dně se lidé zjevují a ztrácejí jako tiché rychlé ryby; je tu rušno a zároveň jsem tu sám. Podivné místo, vzpírá se čtení, uniká mu, žádná metafora – ani ta vodní, jak cítím – tady netrvá dlouho. Nepoznávám obvyklé věci, nerozumím jim. Jako bych se díval z druhé strany. Uzavřen samými východy, zaražený z tolika věcných podob a souvislostí. Ničím jistý.

Berlín, 27/7/2005

Petr Borkovec

Obsah Listů 4/2005

Související články

Ladislava Chateau: Berlín, Rosenstrasse císlo 2-4

Václav Žák: Německo se mění

Rozhovor s Markem Edelmanem: Nelitovat Němce


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.