Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 5 > Petr Borkovec: Wansee

Petr Borkovec

Wansee

K placené pláži vede silnice a chodník, u nichž přihlíží řídký borovicový les. Vstupní pásmo a vlastně, vypadá to, celé přízemí jsou zaneřáděné křovištními nálety, poli zbytnělých rumištních bylin a padlými kmeny, spadlými větvemi. Jako drahocenné nerosty nebo smyčky hadů blyskotají divočinou lidské zbytky. Vlhkost připomíná pot, pach moči vnímá oko jako klikaté ložisko zlata, ležící sosnové větve se podobají růžovým a oranžovým lýtkům a zápěstím prohnutým slastí. Myslím na jiné vnitroměstské lesy, hájky jehličnanů na dunách za rušnými mořskými plážemi a lesní dálniční odpočívadla. Jako by tam za zelenými a černými kmeny šel někdo s rozpáleným zrcadlem; zahlédl jsem, jak si srovnává krok s mým.

Plážové výjevy Ernsta Ludwiga Kirchnera v Nové národní galerii mě tentokrát přitahovaly víc než Schmidt-Rottluffovy vchody do letních vsí a silnice se stínícími stromy, kvůli kterým jsem na výstavu Brücke šel. Rottluff mi od prvního seznámení s expresionisty ze skupiny připadal nejméně afektovaný, venkovské motivy plné barev a vegetace mi byly blízké. I tentokrát mě jeden jeho obraz přikoval k zemi. Sytě červený dům, téměř zakrytý zelení, která měla jednotvárnou, velmi stylizovanou formu palmové ratolesti. Mocnost neurčité zeleně a ponor budovy v ní zvýraznil podhled pozorovatele – osamocený dům stál dost vysoko, na kopci nebo v kopci. Líbila se mi vířivost, a přece strnulost stromů, jejich vrcholků; pevnost, a přece sálavá prostupnost stěn. Záznam velkolepé vteřiny, kdy se dům vynoří před nepřipravenýma očima. Všechno později – pro toho, kdo stoupá a vstupuje, bude jinak, ale všechno už zůstane.

Ale Kirchner mě vzrušil. Nejspíš to bylo způsobeno dlouhým pobýváním v Berlíně, že se mi zdál o tolik naléhavější než kdykoli předtím: soukromé ráje u vod s přítelkyněmi, modelkami, přáteli a vlastními portréty, neustálá tísnivá přítomnost města a konce, kousavé tváře (jak se jedna z nich podobala mojí zdejší učitelce němčiny), úzká těla, pohledy. Určité zběžnosti, až odbytosti a zároveň protichůdné vypjatosti jsem teď porozuměl jako silnému vyjádření zoufalé krásy.

Na obsazené pláži jsem se zabýval vránou, která složitě spojila svůj den s vyplaveným malým okounem. Nejprve ho pracně vystrkovala z dosahu mírných vln na písek – okraj vody rybu neustále podléval a strhával nazpět. Tak dlouho, až vrána netrpělivě zabořila zobák do očního důlku, už prázdného, a jedním trhnutím rybu odhodila na břeh. Tím začaly nové problémy. Plavci procházející podle vody k rezavému toboganu, který zdálky připomínal těžební věž – rušili vránu v jídle; poodlétala stranou v střídmých obloucích směřujících k vodě (se svěšenýma nohama, s křídly jen zpola rozevřenými) a pak se prudkou obrátkou mezi prvními plážovými koši vracela ke kořisti. Později u ryby zaklekla skupina dětí, jedno okouna klackem mrštilo zpátky do vody, ne daleko. Vrána se vrátila a chvíli se pokoušela pokračovat v jídle pod hladinou. Každé klovnutí bylo doprovázeno zježeným peřím na hlavě a bleskovým oklepáním. Nakonec rybu vyvlekla jako předtím. Po vítězné potyčce s jinou vránou, která se chtěla přiživit, jiné děti zasypaly okouna pískem. Vrána rybu neodkryla celou, vyhloubila šachtu a pokračovala. Jedno z klovnutí bylo tak prudké, že ryba zůstala přichycená na zobáku a celá se vytřepla z písku. Příběh uzavřel plážový uklízeč, který (jistě na upozornění některé z matek, hnízdících pod nedalekými vrbami) okouna dřevěnými kleštěmi sebral do pytle. Viděl jsem vránu jak rozhodnými pohyby křídel ulétá k vysokému zalesněnému obzoru za zády opalizující pláže, jehož jsem si předtím nevšiml. Vrstvil se v zelených a modrých barvách, které vězely v šedých předělech. Bylo tam chladno. Vrána se dlouho rýsovala na olivovém skle vitráže, potom se rozplynula v jednom z olověných spojů.

Berlín, zač. září 2005

Petr Borkovec

Obsah Listů 5/2005

Související články

Petr Borkovec: Nahota a záhyby látky

Petr Borkovec: Henriettenplatz


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.