Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 6 > Václav Žák: Rok od podpisu evropské ústavní smlouvy

Václav Žák

Rok od podpisu evropské ústavní smlouvy

Václav Žák Václav Žák

Prezident Klaus koncem října v Mladé frontě Dnes připomněl, že roční výročí podpisu evropské ústavní smlouvy prošlo bez povšimnutí. Jeho text kupodivu nebyl polemický, spíš si povzdechl nad tím, že v otázce evropské politiky u nás neexistuje žádný konsensus. Dokonce se snažil ukázat, že on není protievropský, protože přístupovou smlouvu k Unii sám podepsal. Ovšem podpis ústavní smlouvy už delegoval na jiné. V jeho symbolice bychom tomu měli rozumět tak, že Unii respektuje, ovšem s ústavní smlouvou nechce mít nic společného.

Prezident v článku také poznamenal, že země nemůže mít dvě zahraniční politiky, ale pouze jednu. Podle něj se jeho kritická vystoupení na konferencích a seminářích nemohou považovat za alternativní zahraniční politiku.

Poznamenejme na okraj, že si to okolní svět nemyslí a jeho vystoupení vnímá, zdvořile řečeno, se značnými rozpaky. Řekne-li prezident republiky na schůzce se studenty k patnáctému výročí 17. listopadu, že co z EU jest, od ďábla jest, dá se to stěží vyložit jako proevropský postoj. Prezident důsledně chápe „české národní zájmy“ jako sobeckou obhajobu výhod, které můžeme z EU urvat, např. snížením daní, ale vůbec ho nezajímá, čím máme do společného projektu přispět.

Prezident však má pravdu v jednom – politici, kteří se před rokem evropské ústavní smlouvy vehementně zastávali, dnes vyklidili pole a mlčí. Jakoby je neúspěch referend ve Francii a Nizozemsku ochromil. V některých jejich vystoupeních můžeme slyšet nepřímou kritiku megalomanství západních představitelů, kvůli němuž prý projekt ústavní smlouvy narazil.

Je takový postoj odůvodnitelný? Pochybuji.

Podívejme se nejprve na státní zájem České republiky. Jsme menší zemí ve středu Evropy s otevřenou ekonomikou, které se dotkne jakýkoliv větší evropský konflikt. Pohled do dějin to potvrdí: pustí-li se evropské síly do sebe, ať je to reformace, protireformace, pokusy Německa o světovládu nebo studená válka, stane se z nás kopací míč. V lepším případě satelit, v horším nemáme stát. Bílá hora, Mnichov či srpen 1968 jsou traumaty českých dějin. Obávám se, že ani třicet modernizovaných tanků a čtrnáct stíhaček by vrchnímu veliteli armády v obhajobě státní suverenity moc nepomohlo.

Je proto evidentní, že naším bytostným zájmem je být členem nadnárodní struktury, v níž se konflikty neřeší silou, ale vyjednáváním. Ta zde je, a cesta k ní vedla řekami krve. Soupeření mocných sobeckých národních států, v nichž byl „státní zájem“ synonymem pro podrobování jiných, vedl ke dvěma světovým válkám, které zpustošily Evropu a svět. Na základě této draze zaplacené zkušenosti se prosadila křehká myšlenka evropské integrace, doslova zázraku v porovnání s poměry, které v Evropě a ve světě vládly před tím.

Politická rozhodování, mnohdy pragmatická, se musejí odívat do závojů ze vznešených slov, jinak se před veřejností nedají odůvodnit. Hnacím motorem evropské integrace nebyla jen touha „sdílet evropské hodnoty“, ale děsivá zkušenost z druhé světové války, snaha zabránit válce třetí – a strach ze SSSR. Atomová bomba v rukách Stalina udělala pro integraci západní Evropy pravděpodobně víc než sdílené evropské hodnoty. Jak nedávno poznamenal Erazim Kohák, po válce se často používalo staré americké pořekadlo: Hang together or hang alone. Jde o těžko přeložitelnou slovní hříčku – buď budeme držet pospolu, nebo viset každý sám. Realistické důvody pro integraci ovšem samotnou myšlenku vůbec nesnižují.

Během šedesáti let vznikla struktura, jaká v dějinách nemá obdoby. Není to žádný superstát a nikdy nebude. Je o dobrovolnou, na smluvním principu založenou nadnárodní strukturu, která ukazuje, že dobrá spolupráce je hrou s nenulovým součtem. Je výhodná pro každého, i když ne ve stejné míře.

Pokus o zprůhlednění

Evropská ústavní smlouva byla do značné míry produktem mimořádné situace, kterou rozšíření EU o střední a východní Evropu znamenalo. V době pádu berlínské zdi se západní Evropa po patnácti letech příprav chystala na měnovou unii. Vedle této priority číslo jedna se náhle objevila nutnost reakce na konec bipolárního světa a vysvobození států střední a východní Evropy z moci Sovětského svazu. EU se rozhodla zařadit rozšíření jako další špičkovou prioritu – ale přitom pokračovala dál na cestě k měnové unii.

Bohužel, tyto dvě priority se křížily. Měnová unie vyžaduje podstatně vyšší nároky na integraci politik členských států, a tím na změny, k nimž v nich muselo docházet. Nové země tak musely ve velmi krátké době doslova běžet po cestě, po které západní státy kráčely pozvolna čtyřicet let od války. Pochopitelně to v nich vyvolalo politické pnutí, znásobené tím, že se zásahy EU mnohdy dostávaly do křížku se zájmy mocných domácích lobby. Jen si vzpomeňme, s jakou ochotou český parlament likvidoval free-shopy na hranicích, o protikorupčních opatřeních ani nemluvě.

Právě proto, že EU začala brát rozšíření vážně až koncem devadesátých let, zhruba od doby, kdy se spustila Agenda 2000, tedy projekt monitorování stavu jednotlivých členských zemí, a zavádění měnové unie bylo komplikované, nepodařilo se změnit instituční uspořádání EU v dostatečném předstihu před vstupem nových členských zemí. Jak pokus v Amsterodamu v roce 1997, tak schůzka šéfů vlád ve francouzské Nice v prosinci 2000 skončily kompromisem, který nezabezpečoval hladký chod unijních institucí po rozšíření na 27 členů. „Staré“ členské země si žárlivě střežily výhody, které jim dosavadní uspořádání zajišťovalo. Proto vznikl Konvent, na jehož činnosti v letech 2002–2003 se podílely členské i kandidátské země, a ten měl za úkol nejen připravit Unii na rozhodování s 25 členy, ale také vyčistit stůl od všech možných námitek, jimž Unie čelila i ve starých členských zemích.

Ústava byla produktem této výzvy. Její autoři se pokusili odstranit kritiku „demokratického deficitu“ evropských institucí a přizpůsobit instituční uspořádání podstatně většímu počtu členů Unie. Za demokratický deficit se označuje fakt, že v původní struktuře EU hrála důležitou roli Evropská komise, administrativní orgán, jehož obsazovaní neprobíhalo volbou, ale jmenováním.

Konvent rozhodl, že nová smlouva nahradí všechny předchozí a jejich dodatky, čímž zprůhlední celou evropskou stavbu. Pochopitelně, takový dokument nemůže být stručný. Jenže stručný dokument v případě smluvního svazku států nemůže být ničím jiným než obecnou deklarací, pod kterou si každý může představit cokoliv. Konvent hrál s otevřenými kartami a dal všechno na stůl. Kupodivu, najdou se lidé, kteří mu to zazlívají.

Konvent se také snažil – a to se ukázalo jako problém – vytvořit symboly, s nimiž by si lidé mohli Unii spojovat, jinými slovy, dát jí to „telefonní číslo“, o kterém kdysi americký ministr zahraničí Henry Kissinger ironicky poznamenal, že Evropě schází.

Ačkoliv ústavní smlouva ve skutečnosti pečlivým rozdělením kompetencí národní státy chránila a dala jim větší podíl na celoevropském rozhodování, její odpůrci zneužili nové symboliky (prezident, ministr zahraničí) a začali tvrdit, že zakládá superstát.

Ústavní smlouva, nebo obavy?

Hádky o charakter ústavní smlouvy jí ovšem nezlomily vaz. Francouzské a nizozemské referendum bylo pozdním odmítnutím rozšíření EU, na které veřejnost nebyla dostatečně připravena. V současnosti čelí všechny bohaté státy včetně USA problému tzv. delokalizace, tj. ztráty pracovních míst vývozem práce a investic do zemí s levnější pracovní silou. Delokalizace je dítětem globalizace, nikoliv rozšíření, vždyť investice plynou i do Číny či Indie, ale politici to nebyli ochotni či schopni veřejnosti vysvětlit. Nejspíš hlavně proto, že veřejnost nechtěla slyšet pravdu – totiž že se tomu trendu nedá zabránit. Jak je možné vyrovnávat životní úroveň v globálním měřítku, pokud se nebude investovat v podinvestovaných oblastech?

Zároveň ve Francii i v Nizozemsku, dvou zemích, které ústavní smlouvu odmítly, došlo k polarizaci mezi většinovou společností a přistěhovalci, a rozšíření bylo vnímáno jako hrozba prohlubujících se problémů se zaměstnaností a imigrací. V době přijímání ústavy se navíc začalo mluvit o vstupu Turecka do Unie.

Ústavní smlouva tedy neztroskotala kvůli svému obsahu, ale proto, že evropští politici rozšířili Unii takříkajíc za zády svých občanů a ti si neuměli představit, k čemu je jim rozšíření dobré, spíš ho vnímali jako hrozbu. Heslo „Poláci připraví tě o práci“ se stalo symbolem omylu, k němuž v některých západních státech došlo: důsledky globalizace si jejich občané mylně ztotožnili s rozšířením, a když nemohli odmítnout rozšíření, odmítli ústavní smlouvu.

Máme z neúspěchu vinit evropské politiky a vyčítat jim, že se měli v referendech ptát na rozšíření? Myslím, že bychom jim měli být spíš vděční. Kdyby se měli voliči v západní Evropě vyjadřovat v referendech ke vstupu jednotlivých zemí, kdybychom měli podstoupit testy způsobilosti a integrovat se, až budeme mít harmonizované zákony, nezkorumpované úřady a vyřešíme ekologické zátěže, bůhví kdy bychom do EU vstoupili. Nevím, jestli by třeba Rakušané v referendu hlasovali pro náš vstup s Temelínem za humny. Západoevropští politici riskovali hodně, když rozšíření prosadili. Vyhověli svým podnikatelům, kteří si ho přáli. Mnoho jejich občanů by je však spíš pochválilo, kdyby na hranicích postavili ploty, jaké bývaly mezi západním a východním Německem, a chránili je před „vandráky z Východu“.

Jenže vynikající ekonomické výsledky, kterých jsme v posledním roce dosáhli, ukazují zcela jasně, jak pro nás bylo důležité a výhodné, že jsme vstoupili do EU. Teď bychom měli přispět k tomu, aby si Západoevropané uvědomili, že je integrovaná Evropská unie dokáže chránit lépe než národní stát. Projevy prezidenta Klause k tomu opravdu nijak nepomáhají.

Je rozumné dělat nad ústavní smlouvou kříž? V žádném případě. EU nemůže dobře fungovat v rámci smlouvy z Nice a je jen otázkou času, kdy bude docházet ke konfliktům. V rozhodování Unie je dosud příliš často nutné hledat souhlas všech členských zemí, váhy hlasů v Radě ministrů, nejdůležitějším orgánu Unie, jsou nerovnoměrné a znevýhodňují některé státy.

Brzké přijetí ústavní smlouvy však není na obzoru. Francie ani Nizozemí se vnitropoliticky neposunuly, spíš naopak. Změna se dá očekávat za několik let. ČR by proto měla podporovat pragmatický přístup: upravit smlouvu z Nice podle principů ústavní smlouvy tam, kde je to nejdůležitější, tedy v rozhodovacích procedurách, a prosazovat postupnou změnu priorit: omezit společnou zemědělskou politiku, která vznikla v poválečné chudé Evropě jako program pro potravinovou soběstačnost, a podporovat  výzkum a vzdělání. Časem, až se ukáže, že rozšíření neznamenalo pro západní Evropu pohromu, až se vymění politické garnitury v některých zemích, bude možné se k projektu vrátit. Ústavní smlouva měla dát lodi Evropa pevnější kotvu. Evropa ji určitě bude potřebovat.

Václav Žák

Obsah Listů 6/2005

Související články

Zdeněk Jičínský: Evropská unie a česká perspektiva

Zdeněk Müller: Jakou chceme Unii a jakou Evropu

Milan Znoj: Radost správná a nesprávná a Evropská unie


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.