Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 6 > Dagmar Vaněčková: Vídeň: patos a pomalost

Dagmar Vaněčková

Vídeň: patos a pomalost

V lednu přebírá Rakousko už podruhé předsednictví Evropské unie (poprvé v roce 1998). A v řádném termínu na podzim se mají konat parlamentní volby. Rakousko už možná není tak zcela, jak bývalo, ostrovem blažených, ale jeho vlídná stabilita setrvává…

Letos si Rakousko připomínalo neobvyklé množství výročí: konce druhé světové války, pociťované dodnes s ambivalencí pachatele i oběti, začátku desetileté okupace vítěznými mocnostmi, vytoužené suverenity a neutrality, garantované formou Státní smlouvy (1955). Tedy půl století v různých ohledech nového republikánského Rakouska. Okázalá, ale teprve osmá vojenská přehlídka s šesti sty vozidly špičkové úrovně předvedla k státnímu svátku 26. října připravenost přiměřeně nepočetné armády nikoli pro bojové nasazení, ale k pohotové pomoci při přírodních a jiných katastrofách doma i ve světě. Bylo vyřčeno mnoho slov o překonávání minulosti, mířených do vlastních řad, občas i na adresu Čechů – vysídlení, odsun, vyhnání… Tématu se letos ujal se značnou vehemencí mladý spolek Česko-rakouský dialog v čele s Přemyslem Janýrem mladším.

Střízlivě se vzpomínalo deseti let členství v Evropské unii, podpisu Závěrečného aktu z Helsinek před třiceti lety, spíše okázale znovuotevření Burgtheatru, Státní opery, Španělské jezdecké školy a mnoha jiných kulturních i státních institucí obnovených před padesáti roky.

Jubilea jsou nástrojem vrchnostenské dějepisné politiky, tvrdil jeden rakouský intelektuál. Ne vždy: objektem zneužití se určitě nestala Bertha von Suttner, pacifistka, humanistka a spisovatelka, které byla před sto lety udělena Nobelova cena míru. Zásluhy ušlechtilé urozené paní s výjimečným smyslem pro dobročinnost byly ostatně připomínány i v České republice, zřejmě nejobšírněji v Brně výstavou Život pro mír, uspořádané Rakouským institutem. Pražská rodačka z hraběcí rodiny Kinských si za program stanovila svět bez válek. Její nejznámější kniha se jmenuje Die Waffen nieder! (Odzbrojte!). Téma dnes možná ještě aktuálnější než na počátku minulého století.

Stifter rakouský a český

O přízeň soudobého publika soupeřily dvě literární osobnosti z různých důvodů stěží porovnatelné: světoobčan Friedrich Schiller a Adalbert Stifter, obvykle považovaný za pouhého ruralistu (pro nás je zejména rodákem z české strany Šumavy, ač jinak Rakušan). Schillerovo gigantické dílo zanechává i dvě stě let po jeho smrti (9. 5. 1805 v pouhých 46 letech) nesmazatelnou stopu. V jubilejním roce se vzpomínaly i jeho myšlenky o spojení mírové Evropy, jak ji rýsoval v revolučním roce 1789 v dobově optimistickém projevu na univerzitě v Jeně slovy, jež by mohla zaznít v Evropském parlamentu: „Závory nepřátelského egoismu, oddělující státy a národy, jsou odstraněny… Společenství evropských států se zdá být proměněno ve velkou rodinu… Kolik válek muselo být vedeno, kolik spojenectví uzavřeno, rozbito a znovu navázáno, aby se Evropa konečně dožila míru.“ O apokalypse 20. století nemohl mít zdání.

Neprávem pozapomenutý Stifter se v Rakousku s 200. výročím narození (23. října) dočkal laviny vzpomínek. Ve snaze přiblížit časově a stylisticky vzdáleného autora byl na více stanicích uveden film Řez do hrdla aneb Vzkříšení Adalberta Stiftera (Der Schnitt durch die Kehle oder Die Auferstehung des Adalbert Stifter). Jak se stává, došlo spíše k banalizaci s důrazem na chorobné vlastnosti spisovatelovy povahy, patrné i v díle.

Autenticky a obsáhle vyzněly odpovědi nejvýznamnějších rakouských autorů současnosti, šesti žen a sedmi mužů, v anketě pro Spectrum, literární přílohu deníku Die Presse. Pouze Elfriede Jelinek, loňská nositelka Nobelovy ceny za literaturu, upřímně přiznala neznalost Stifterova díla, zatímco Peter Handke zasvěceně a výstižně ozřejmil Stifterovy vypravěčské kvality a precizní způsob tvorby, jenž by mohl sloužit za příklad dnešním prozaikům. Působivou dlouhou báseň v próze vypsala ve své interpretaci korespondence mezi Stifterem a jeho ženou Amalií básnířka Friederike Mayröcker. Ilse Aichinger nachází v jeho líčeních přírody útěchu i smutek, „Stifter je při nás v tragice, v mezní situaci, neřešitelnosti a bezútěšnosti.“ V úsporných větách líčila Stiftera jako středoevropského cestovatele Marlene Streeruwitz. Gerhard Roth se rozpomněl na autobiografickou esej Brány vnímání Aldouse Huxleye, pokud jde o přijímání každodennosti. Stifter byl podle Rotha mistrem pomalosti, nikoli nudy. Jeho dílo by prý dovedl filmem zviditelnit Andrej Tarkovskij.

Podrobně rozebral Stiftera v Die Presse vedoucí literární rubriky prestižního německého týdeníku Die Zeit Ulrich Greiner. Výňatek z Pozdního léta (Der Nachsommer, 1857) líčí v pomalém tempu kulisy přírody, obydlí, oblečení v čase poledním, večerním a nadcházející noci. Druhá Greinerova ukázka pochází z posledního Stifterova románu Vítek (Witiko, 1865). Náročné dialogy první poloviny třináctého století na strážním hradě (dnes zřícenina Vítkův kámen na česko-rakouském pomezí) mezi mladým rytířem a hostiteli. Slovní výměna, nepodobná rychlým, ostrým dialogům ze slavných amerických románů, například. Podle literárního kritika je zde řeč obnažena na podstatu a budí místy zdání nemotornosti, což dnes čtenáře odrazuje. Kritik píše: „Ale posláním spisovatele je také podnikat expedice na okraje obvyklé komunikace, jež v nás probouzejí porozumění pro jazyk, který neustále používáme a zneužíváme. Tím nám mohou některé texty připadat cizí, dokonce nesrozumitelné, každopádně ,dobře nenapsané‘. Avšak dobře psát může každý polovzdělanec, a neumí-li to, může navštěvovat tvůrčí seminář. Velká literatura je ovšem něco jiného,“ uzavírá Greiner.

Autor mnoha zajímavých titulů Dietmar Grieser věnoval ve své poslední knize Die böhmische Großmutter (týdny na listině bestsellerů!) v kapitole o jižních Čechách pozornost Egonu Schielemu i právě Stifterovi. Putoval po jeho stopách od rodného domku v Horní Plané (Oberplan), dnes muzea, přes Frymburk (Friedberg), místo nenaplněné lásky k Fanny Greipel, na Plešné jezero se Stifterovým obeliskem a Vítkův kámen, do Altmünsteru, kde talentovaný student absolvoval gymnázium, do Vídně a do Lince, kde Stifter, sužovaný chorobami, uspíšil svou smrt.

Budu zde osobní: Stiftera považuji za „svého člověka“ díky jeho vnímání přírody a třeba i pohledu na moře. Ulicí nazývanou Stifterkou jsem chodívala v rodném městě. První poválečný výlet s otcem po jeho dlouholetém věznění směřoval na Šumavu – pak už navždy milovanou – ze Želnavy přes Novou Pec, Jelení vrchy podél Schwarzenberského kanálu k Plešnému jezeru a ke Stifterovu obelisku. O pár let později zmizely pod hladinou Lipenského jezera šumavské obce zmiňované Stifterem, i meandr známý jako srdce Vltavy. V časech, kdy jsem českou stranu Šumavy směla obdivovat jen z rakouských rozhleden, jsem poblíž jedné z nich narazila na penzion Witiko. Za sídlo spolku si jej zvolili někdejší obyvatelé Sudet, kteří zde ovšem cizí příchozí rádi neviděli.

Jihočeši z Horní Plané a Českého Krumlova nezapomněli. Rakouské kulturní centrum v Praze pořádalo sympozium a vídeňská univerzitní knihovna výstavu. Zásluhou pořadatelů z Lince se konala třídenní pouť po Stifterových stopách nejen v Horním Rakousku, ale hlavně v jižních Čechách; a Sdružení Adalberta Stiftera v Mnichově letos poprvé pod jeho jménem udělilo literární cenu spisovateli či překladateli ze Střední Evropy. Dostal ji polský prozaik Andrzej Stasiuk, známý čtenářům vídeňské Die Presse, týdeníku Profil – a také Listů. Dvě jeho knihy vyšly též česky. Jeho nová kniha reportáží z východní a jižní Evropy, přeložená jako Unterwegs nach Babadag pro prestižní nakladatelství Suhrkampf, má značný ohlas.

Turecké vpády

Pěkný pohled na rakouskou metropoli a stuhu Dunaje se nabízí z Kahlenbergu, kam lze dojet městským autobusem. Stojí zde kaple na paměť vítězství polského vojska v čele s Janem Sobieským nad Turky. Dnes tu žije asi čtyřicet tisíc Turků (v celém Rakousku podle Kronen Zeitung kolem 130 tisíc a 110 tisíc občanů tureckého původu s rakouským občanstvím). Jsou pracovití, učenliví v němčině a celkem přizpůsobiví v životním stylu. Na jejich hospůdky a krámky narazíte v některých okresech na každém kroku. Rodiny s mnoha dětmi a početným příbuzenstvem drží pospolu. Nejvíce jich žije v 15. vídeňském okrese a hodně i ve třetím, kde podle primátora Karla Luegera z přelomu 19. a 20. století začínal Balkán. Kriminalita mezi nimi, na rozdíl od jiných imigrantů, není křiklavě vysoká. Přesto ministryně zahraničí Ursula Plassnik na nedávném jednání ministrů zahraničních věcí Evropské unie zviditelnila Rakousko, když trvala na tvrdších podmínkách pro zahájení rozhovorů s Tureckem o jeho přistoupení k Unii. (Poznamenejme, že i dalších pět resortů v rakouské vládě řídí ženy – vnitro, spravedlnost, školství, zdravotnictví a sociální věci.)

Česká nepřítomnost

Při listování knižními přehledy, nabídkami i v literárních rubrikách dnes těžko hledat české novinky. Bohaté zastoupení Němců, Rakušanů, německy píšících Švýcarů je samozřejmé, počet amerických a anglických autorů stabilní, z Francouzů vyniká módní Houellebecq, nechybějí Rusové z domova i ze světa, Španělé, Skandinávci. Polští spisovatelé, Izraelka, Peršanka, Japonec, Číňan a další. Bohemisté v souladu s nakladateli sázejí na jistotu, na Haška, Kafku, Čapka a Hrabala. Češi se přesto i v Rakousku nadále těší pověsti vášnivých čtenářů, což by mohlo být příslibem ohlasu příští hvězdy české beletristiky.

Pokud ovšem považujeme Milana Kunderu nadále nejen za francouzského, ale i za svého autora, nemusíme si stěžovat. Jeho nejnovější esejistická kniha, pohotově přeložená jako Der Vorhang, se jako vždy stala předmětem obšírné pozornosti kritiků.

V literatuře faktu dlouhé týdny drží první místo v žebříčku bestsellerů, například v Die Presse, Jean Ziegler a jeho Imperium der Schande, obžaloba dravého kapitalismu. Prý poslední náš prorok, napsal Nouvel Observateur. Pověřenec OSN pro boj proti hladu, autor provokativních knih, jimiž se snaží burcovat svědomí, píšící francouzsky a překládaný nejen do němčiny. Bývalý poslanec, profesor univerzity v Ženevě i přes svých sedmdesát let cestuje a přednáší.

Vídeň a okolí

Už měsíce probíhá v médiích mezi filosofy, sociology, historiky, teology a přírodovědci, zejména neodarwinisty, ostrý dialog o stvoření a evoluci. Je to odezva na komentář Finding design in nature kardinála Christopha Schönborna v New York Times. Vídeňský kardinál se desetiletí zabývá vztahy mezi biologií a kosmologií. Ani zde nejde o nový spor mezi vědou a vírou, ale o tolerantní dialog na úrovni soudobých poznatků. Schönborn nechce, aby se jeho odmítnutí „ideologie neodarwinismu“ zaměňovalo s odmítnutím evoluční teorie, mnohé poznatky však podle něj ukazují, že je rozumnější věřit v existenci Boha-tvůrce evolučního vývoje. Kardinál ovšem odmítá biblický fundamentalismus, snahy redukovat dějiny země na šest dní. Víra a věda nejsou podle něj v protikladu.

Šedesát let řídila zemské záležitosti ve Štýrsku lidová strana, posledních deset let v čele s hejtmankou Waltraud Klasnic, která po vnitrostranických problémech nedostala podporu voličů a úspěšnou éru musela zakončit. Vystřídal ji dynamický představitel mladší generace sociálních demokratů Franz Voves.

Ve Vídni obhájil potřetí pozici primátor Michael Häupl, čímž dosavadní absolutní převahu sociálních demokratů potvrdil. S patnáctiprocentní podporou takřka naráz zaujal opoziční roli v čele strany svobodných (FPÖ) Heinz-Christian Strache. Populistickou politikou a hesly proti cizincům střídá ve vlivu Jörga Haidera, který stanul v čele odštěpeného uskupení BZÖ (Bündnis Zukunft Österreich), ale zřejmě neodvolatelně ztratil popularitu. Haider svého odchovance Stracheho označuje za pouhou kopii vlastní osoby.

Společenskou událostí podzimu se stala svatba Fiony Swarowski, jedné z dědiček světoznámé sklářské firmy v Insbrucku, a ministra financí Karla-Heinze Grassera. Pro zjev i odbornou kompetenci býval nazýván „sunnyboyem“ rakouské politické scény. Vedl v oblibě, až se stal terčem médií kvůli sponzorování své homepage. Původem rovněž odchovanec haiderovské líhně, nyní v řadách strany lidové.

A rok 2006? Bude ve znamení i pro nás nezapomenutelného Wolfganga Amadea Mozarta. Oslavy 250. výročí narození génia se připravují s náležitou pompou a také zkomercializovanou důkladností.

(Na přání autorky nepřechylujeme ženská příjmení.)

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, dlouholetá spolupracovnice Svobodné Evropy i Listů. Žije v Praze a ve Vídni.

Obsah Listů 6/2005

Související články

Sabine Eschgfällerová

Dagmar Vaněčková: Ve znamení solidarity

A. J. Liehm: Nic vás neodradí


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.