Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 6 > Petr Borkovec: Léon-Jessel-Platz

Petr Borkovec

Léon-Jessel-Platz

Moje berlínské hodiny německého jazyka se postupem času proměnily v procházky po městě a tlachání po charlottenburských a wilmersdorfských kavárnách. Odfláknutou angličtinou. Na začátku podzimu byla zkáza dokonána a němčina našich lekcí se většinou omezila na objednávku kávy s minerálkou.

Dnes v Kantcafé – po oboustranném tápání, jak se anglicky nazývá vosa – jsem učitelce Karolině vyprávěl o okurkových sklenicích kvasícího rybízového vína v oknech babičky Anežky. Vosy se obratně proplétaly otvory v napnutém balícím papíru, jímž byly sklenice zavíčkovány (až teď při zápisu jsem si vzpomněl, že babička papír děrovala krátkou a starou, kuchyňským nožem ořezanou kohinorkou a po tlusté tuze ve tvaru přesýpacích hodin zůstávaly kolem otvorů šedé stopy), šramotily, tiše bubnovaly a rozechvělý papír, který jim občas uvízl mezi hrudí a zadečkem, nesl a zesiloval navztekaný bzukot. Pokusil jsem se učitelce popsat plný zvuk, co se tehdy ozýval z otevřených oken zatažených záclonami, ale můj zásobník vhodných slov byl hned prázdný, a tak jsem – z jazykové bezradnosti, která neomlouvá – vyprávění ukončil jako někdo jiný. Nějaký pitomec jí řekl, že – zkrátka a dobře – ohledně svého dětství může s Adalbertem Stifterem prohlásit, že mu v paměti nezůstalo nic než léto, které viděl oknem; ani stopa po zimě ve vzpomínkách na tehdejší čas. Nejenže to bylo trapné. Stifterovu větu z autobiografického textu Mein Leben, možná poslední, kterou před sebevraždou napsal, jsem poprvé četl asi před týdnem. Moje učitelka pak vyprávěla o lesních mravencích – trochu červených, jak řekla – kdesi na hranicích Francie a Španělska. Když v dětství chodila s dědečkem na houby, starý muž často na okraji lesa vytáhl kapesník (slovo kapesník řekla německy, látkový, zdůraznila pak anglicky, a protože jsem jí hned neporozuměl, odhodlaně rozepnula kabelku pod stolem; rozbřesklo se mi a zarazil jsem ji dřív, než se její látkový kapesník zjevil) a položil ho do mraveniště (řekla jen ant a zbytek naznačila rukou, něco pohladila nad stolkem; anthouse, navrhl jsem, anthill navrhla ona). Při návratu kapesník sebral, sklepal mravence, lehl si a látkou čpící sekretem si přikryl obličej. Inhalace ho zbavovala bolestí hlavy a protahovala dutiny líp než šňupací tabák (snuff, jak teď nacházím ve slovníku; při rozhovoru jsme vystačili se slovy tabák a nos). Jeden můj bratranec, vyprávěla dál, trpěl nesnesitelnými bolestmi páteře a občas si do takových mravenišť lehal naznak. Chtěl jsem poznamenat, že to byl statečný chlapík, ale nevzpomněl jsem si na správný anglický výraz (brave) a odmlčel se. Myslel jsem na dům ve Francii, kde se učitelka narodila (zmiňovala se o něm už dřív). Velký a tmavý zvenku i uvnitř, s mnoha okenicemi, protější řadou nějakých starých vysokých stromů, v údolí. Se skutečností neměl můj obraz společného nic, ačkoliv o údolí, alespoň se mi zdá, mluvila, i o řadě starých stromů. Říkala o nich, že byly zpola uschlé, zanedbané (tak jako celá zahrada). Ale já stejně viděl vzorný sled stromů, topolů s chlupatou kůrou, zdravých, stejně vysokých a vzorně prořezaných, s oranžovými oky po spilovaných větvích.

V Kantcafé na rohu Schlüterstrasse a Kantstrasse bylo prázdno, nikdy tam ve středu v deset dopoledne, kdy jsme se obvykle scházeli, nebylo víc hostů než pět šest. Vyzkoušeli jsme i jiné kavárny, ale do Kantcafé jsme se vraceli. Učitelka přicházela skoro vždycky dřív než já, vždycky si něco četla nebo zapisovala do diáře, a zvedala oči, až když jsem stál těsně u ní a omlouval zbrusu nový pozdní příchod. Jak jsem se tak blížil k jejímu místu a prohlížel si ji, odhadoval jsem, zda je jí padesát nebo třicet pět. Dnes jsme znovu mluvili o houbách. Velmi vysoká, štíhlá, spíš hubená blondýna, s malým obličejem, jenž, při pohledu zblízka, jako by od brady ubýval, se žlutými vlasy, které byly silné, ale ne husté – moje učitelka němčiny – poslouchala popis jednoho wilmersdorfského náměstí.

Uprostřed Léon-Jessel-Platzu, řekl jsem a díval se na portrét od Ernsta Ludwiga Kirchnera, který si proti mně zapaloval, je kašna ve tvaru obrovského hřibu (big, big pilz). Voda prýští odněkud ze středu kovového klobouku, místo ale vzhledem k rozměrům není vidět, a hřib je starý, červivý (použil jsem slovník), křapáč (to jsem neřekl) okousaný slimáky (slovník) a lesní zvěří – sochař do něho udělal rýhy a prolákliny, v nichž ponechal kov neopracovaný. V deset hodin ráno se náměstí naráz probudí, protože otvírají dvě zdejší kavárny – Garson s bílým prázdným vývěsním štítem (drobounkou siluetu tancujícího servíra objeví oko až po chvíli) a konfekční, slonovou kostí omítnutý Bílý slon – a voda začne přelévat klobouk hřibu. V tu chvíli navíc slunce pronikne listím mladých platanů (na spodní patro větví lze dosáhnout rukou), jimiž je náměstí hustě osazeno. Vláčný proud vody zahlcuje povrch, v mastném lesku se objeví modré skvrny a měděnkové rozvětvené cákance a nažloutlé pupínky, na nichž se voda čeří. Některá místa na hlavě houby dlouho odolávají suchá, jakoby potřená látkou odpuzující proud, který se nad nimi poslušně dělí a pod nimi zas spojuje. Ale ty suché skvrny ve tvaru ovoce se postupně smršťují, a pak náhle jejich prostředkem prokličkuje úzký pramínek, k němuž se vzápětí přitáhne (s trochu neskutečným cuknutím) voda z obou stran. Zprvu je vody málo a kopíruje hluboký klobouk, na okrajích se ohýbá a pokračuje nejprve po vnitřní straně a pak po kuželu nohy, kde se v okusech ztrácí. Ale po chvíli, naráz, je všechna trpělivost naplněna a odspodu se spustí stěna crčící vody. A další. Gigantická nacucaná houba stojí uprostřed v temných pestrých barvách a její tlustý zvuk si bezohledně dělá místo v těsném podhoubí náměstí.

Učitelka neměla jasno v tom, o jaký druh hřibu se jedná. Zbrkle jsem prohlásil, že sochař měl na mysli houbu s tmavě hnědou hlavou, která je na spodku žlutá. Když se vnitřní strana zmáčkne, žluť modrá. Namítla, že takový hřib – jde-li vůbec o hřib – mívá oválnou, nikoliv kuželovitou nohu. Houba, kterou – jak si z mého popisu představuje – sochař zobrazil, má spodek mléčně bílý nebo nahnědlý (milchcafé color). Zanedlouho jsem kapituloval a uznal, že jde spíše o pravák (nebo snad poddubák, under oak pilz?) nežli o panský. Nedovedl jsem to ale vyjádřit, protože doslovné překlady krajových jmen k ničemu nebyly. Nerozuměli jsme si a potáceli se v popisech tvarů a skupenství a odstínů. Ke konci jsme hřib z Léon-Jessel-Platzu začali kreslit.

Nežli lekce němčiny skončila, řekl jsem Karolině, že by s úspěchem mohla dávat hodiny kreslení. Vyprávěla mi o tom, jak kdysi v Anglii brala soukromé hodiny kreslení ptáků a květin. Vyprávěl jsem jí, že v Cambridge jsem vlastníma očima četl vývěsku (na domku s japonskými posuvnými dveřmi a okny, zarostlém psím vínem, dogs grape), na níž učitel nabízel hodiny kreslení ptáků za soumraku. Nevěřila.

Berlín, podzim 2005

Petr Borkovec

Obsah Listů 6/2005

Související články

Petr Borkovec: Wansee

Petr Borkovec: Akvárium

Petr Borkovec: Nahota a záhyby látky


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.