Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 1 > Jiří Lach: Světoví historici u protinožců

Jiří Lach

Světoví historici u protinožců

Na počátku července 2005 uvítalo Sydney stovky historiků z celého světa. Po pěti letech se opět konal další mezinárodní kongres histo­rických věd. Dějepisci byli vždy cestovatelé a ve svých memoárech věnují cestám na ­místa výzkumů či konferencí vždy nějaký prostor. V případě světových setkání historiků většinou platilo, že zbytek světa dojížděl do Evropy, občas do severní Ameriky. V létě loňského roku se ovšem naopak evropští historikové museli obtěžovat a cestovat na jižní ­polokouli, která podobnou událost zažila vůbec poprvé.

Zatímco při cestě do Sydney až palubní konverzace ukázala, že jsou letadla plná sjezdových účastníků, během návratu kongresová taška jasně prozrazovala povolání pasažérů. I pro transatlantické konferenční rutinéry představoval čtyřiadvacetihodinový let, navíc v éře úsporných opatření, očistec, který si bohužel v historické komunitě vyžádal tvrdou oběť. Při návratu z Austrálie totiž v letadle podlehl srdeční příhodě i v České republice známý profesor Středoevropské univerzity v Budapešti István György Tóth.

Po úmorné cestě proto historici pohlíželi na vody sydneyského zálivu, který se objevil několik minut před přistáním, s velkou úlevou. Mnozí z kongresových hostů přijeli do Austrálie dříve či se zdrželi po necelém týdnu konferenčního shonu, aby poznali tak vzdálený kontinent a hostitelské město. Ale i ti, jimž čas nedovolil delší zastávku, zabrousili nejednou do city či na některé z předměstí. Tisíciletými artefakty minulosti zhýčkaným Evropanům častěji imponovaly přírodní ­krásy a jim věnované atrakce typu sydneyského akvária než architektonické památky (snad s výjimkou slavné opery), vracející se ­nejdále do druhé poloviny 18. století, kdy sem ­připlul James Cook. Vedle nebývalého množství ­parků náleží k nepřehlédnutelným rysům Sydney mohutně rostoucí vliv asijské populace. Ve všech australských aglomeracích vznikají China towns a v určitých momentech si návštěvník není jist, zda není v Kuala Lumpuru nebo Pekingu. Další svébytnou charakteristikou je rozloha velkoměsta. A tak zatímco vyhlídkové autobusy v Praze mohou působit jako nepřiměřená zhýčkanost, v Sydney je podobná služba nutností pro kohokoliv, kdo hodlá poznat více než jen centrum. Avšak turistika nepředstavovala hlavní důvod daleké cesty, hlavním posláním zůstala účast na sjezdu.

Kongresová tradice sahá až do roku 1898, kdy v Haagu proběhl první kongres věnovaný především dějinám diplomacie. A jako již mnohokrát odpovídalo i loňské sněmování dějepisců do značné míry stavu světa. Na kongresech před první světovou válkou – v Římě, Berlíně a Londýně – dominovaly velké evropské historiografie, které nepřímo potvrzovaly silnou geopolitickou pozici svých států. To, jak jsou historici sami subjektem dějinného vývoje, ukázalo rovněž druhé a třetí desetiletí věku extrémů. Když se totiž v britské metro­poli v roce 1913 rozhodovalo, kde se ­odehraje za pět let další kongres, byl vybrán Petrohrad. Avšak dvě z nejoblíbenějších témat studia dějin 20. století – první světová válka a ruská revoluce – rozhodla jinak a historici rokovali až po deseti letech v Bruselu. Také v belgickém hlavním městě působily politické okolnosti, když badatelé z frankofonní části vítězné Doho­dy zabránili účasti německých kolegů. Další kongres se konal v Oslo jen rok před velkou krizí a v meziválečném období je považován za vědecky a intelektuálně nejdělnější. I zde sehrál roli vír politických událostí, neboť varšavskou kandidaturu, stojící proti Norům, zhatil během debat v květnu 1926 převrat maršála Piłsudského.

Dominantním rysem sydneyského sněmová­ní se stala globalizace. Zprvu se zdálo, že bude přítomna především ve dvou ohledech: v bar­vitosti delegací z pěti kontinentů a tematicky, neboť již úvodní zasedání Globalizace ­historie a její meze naznačovalo, že ani dějepisce nemí­jí tento pojem, byť pro některé přeci zůstává vágní kategorií. Ve čtvrtek 7. čer­vence se ovšem globalizace připomněla jinak, v podobě celo­světového terorismu, jenž udeřil v Londýně. Nebylo možno přehlédnout obavy australských sdělovacích prostředků i politiků, včetně premiéra Johna Howarda, který takřka připravoval národ na to, že se podobný scénář odehraje také v některé z australských metropolí. Londýnské ­události se pak až do konce sjezdu mísily s akademickými debatami.

Mohutná internacionální konferenční klání mívají vášnivé odpůrce i zastánce. První pova­žují kongresy za mrhání času nad zbytečnými intelektuálními exhibicemi či opakováním faktů, které jsou již notoricky známé, druzí za neopakovatelnou možnost setkat se s po­zoru­hodnými lidmi. Sedm dní v Sydney přineslo obojí. Zapomenuta asi zůstanou nepoda­řená vystoupení nebo plané diskuse a paměť ­uchová jen zajímavá setkání. Pro mnohé k takovým mohl náležet poslech Georga Igger­se. Tento badatel představuje pouze přední­ho ­znalce dějin a teorie historiografie, ale rovněž kus osudů 20. století, které se pro něj začalo psát v roce 1926, když se narodil v hamburské ­židovské rodině. O něm i jeho v Čechách na­roze­né ženě se navíc nyní český čtenář může dozvědět z právě vycházející společné autobio­grafie (Vilma a Georg Iggersovi, Dva pohledy na dějiny. Praha, Lidové noviny 2006).

Nebylo by účelné rozepisovat se o několikadenním programu, z něhož mohl jedinec zvládnout jen zlomek. Australské setkání se z části neslo v duchu zájmu o tradiční témata, ale značná pozornost se upjala ke vztahu třetího a vyspělého světa, terorismu nebo ekohistorii, tedy oblastem, jimž není v čes­kém prostředí, aspoň mezi historiky, věnováno mnoho badatelského úsilí. Mnohé přilákalo téma vyrovnání s minulostí, ať se již týkalo holokaustu, komunismu nebo srebrenického masakru, od něhož účastníky dělilo právě deset let, nebo vztahu australských domorodců a většinové společnosti.

Nepřehlédnutelným trendem se stala dominance angličtiny. Akta dřívějších světových setkání ukazují, že francouzština nevládla jen v diplomatických kruzích, ale také v historic­ké vědě. A přestože je ústup jazyka encyklopedistů pro mnohé nejbolestnější, v pozadí se ocitají i další světové jazyky. V Sydney se objevilo několik výmluvných příkladů, třeba když ve středu 6. července večer pořádala místní pobočka Goethe Institutu recepci, probíhala drtivá část diskusí a především uvítací řeč ředitele v anglickém jazyce. Po Sydney už jen málokdo pochybuje, že je angličtina současným univerzálním jazykem historiografie. Místy smutným, jindy komickým doprovodem tohoto trendu byly projevy některých účastníků: Shakespearova rodná řeč dostávala často zabrat!

Budoucího historika 20. sjezdu čeká velká výzva, bude-li se snažit rekonstruovat, kdo a s jakým příspěvkem vystoupil. Vystaví-li své informace na oficiálním programu, neodkryje realitu. Závěrečná redakce této nepřehledné publikace proběhla příliš brzy a obsazení plenárních zasedání, speciálních témat i kulatých stolů mnohdy neodpovídá skutečnosti. Organizačně selhala rovněž příprava v orientačním ohledu. Totiž pouze účastník s pátracími schopnostmi zdatného skauta vždy uspěl při hledání jednotlivých přednášek v rámci kampusu univerzity Nového Jižního Walesu. V kolejním areálu této univerzity se také většina hostů ubytovala v často azbestem „vypolstrovaných“ tmavých studentských pokojích.

Oficiální závěr kongresu obstarala ceremonie na městské radnici. Vedle varhanního koncertu a promluv několika historiků oslovil prořídlé auditorium také spisovatel Thomas Kenneally, autor Schindlerovy archy, předlohy známého Spielbergova filmu o svitavském zachránci Židů. A po seznámení s novými členy Mezinárodního výboru historických věd došlo k vyhlášení příštího hostitele. Pro Francouze přišla druhá prohra během čtyř dní: zatímco olympijské hry pro rok 2012 ztratilo jejich hlavní město ve prospěch Londýna, v případě 21. kongresu historických věd musela Paříž ustoupit Amsterodamu, kde se dějepisci celého světa setkají v létě 2010.

(20. mezinárodní kongres historických věd, University of New South Wales, Sydney, 3.–9. 7. 2005. Kolektivní zpráva českých účastníků o kongresu např. Český časopis historický, 2006/1).

Jiří Lach (1971) je politolog a historik.

Obsah Listů 1/2006

Související články

100 let Laichterova projektu České dějiny

Jaroslav Werstadt: Zápisky buchenwaldské

Maďarské kulaté stoly před patnácti lety

Křesťanský svědek


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.