Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 1 > Petr Borkovec: Tulačka

Petr Borkovec

Tulačka

Mám rád ta místa v povídkách Gustawa Herlinga-Grudzińského, kdy spisovatel nečekaně zarazí spád spletitého vyprávění prostou otázkou Co ještě popsat?. Obyčejně pak následují dva tři odstavce výjimečně krásného popisu italské krajiny, pozdně středověké řezby nebo renesančního obrazu, v nichž „místo trnové koruny svírá hlavu Krista cosi jako černý snubní prsten“ a „jezera jsou plochá jako podzimní záplavy“.

Záplava zimního světla na Kurfürstendammu je plochá jako jezero, když si kladu stejnou otázku. Co ještě popsat? Na rozdíl od autora Ostrova a Věže se želbohu ptám na konci příběhu – za několik dní z Berlína odjedu. Nedívám se tam, ale vím, že na rohu bulváru a Joachim-Friedrich-Strasse sedí pod jedním z očíslovaných platanů tulačka. Alespoň tak jí říkají moje dcery. Právě ji bych chtěl popsat.

Mladá a silná, vlastně docela hezká, s pihami ve světlé pleti. Zdá se mi, že za celý rok nebylo dne, kdy bych ji nezahlédl. Táboří u paty stromu na vrstvě barevných látek a kusů oblečení, jejíž podklad tvoří pruhy černého sametu. Alespoň to vypadá jako černý samet, protože její šátky a přehozy, trhance a smotky protkané blýskavými nitěmi, a vůbec všechny věci, které ji obklopují, v každou denní dobu září na tom podkladu jako důstojně uložené klenoty. Carevna leží uprostřed, s dlouhým teple podšitým pláštěm přes ramena. Ale její carství je divoké a daleké, jak prozrazuje hlavní insignie – až k zemi sahající „cop“ spletený a schumlaný ze všeho na světě, co se leskne a třpytí, obludný tučný „dred-lock“, nad nímž oči přecházejí, připnutý někde na límci k plášti tak šikovně, jako by to byly skutečné vlasy. Práce na copu – navazování, smotávání, provlékání – jí vyplňuje dny. Někdy si k předení maluje obličej; zdálky se pozná, jestli právě válčí, nebo se raduje. Jen jednou jsem ji slyšel promluvit, to když se moje nejstarší dcera osmělila, přistoupila blíž a zeptala se: „Wie heiss du?“ – „Anna,“ odpověděla tak mírně, stydlivě, až mě to překvapilo. Nejspíš se mi jen zdálo, že slyším slovanský přízvuk – Polka?, nevím. Byla bezzubá, pod horní dásní jsem viděl jakousi hnědou linku. Dcera ukázala na odstřižek lesklého fialového motouzu. Anna polekaně zavrtěla hlavou.

Naproti jejímu ležení je květinářství a obchod humanitární organizace Oxfam, v němž se za nepatrné ceny dostanou věci z char­lottenburských a wilmersdorfských domácností. Nejkrásnější předměty se ocitnou ve výloze (vždy tematicky skládané: piknik, safari, modrá barva, ples, svatba…) a každé úterý ve tři odpoledne se vydraží. O dražbu v pravém slova smyslu nejde, cena se nemění – pokud je víc zájemců o jednu věc, hrají se kostky. Vrhcáby na malém zeleném froté ručníku vedle pokladny. Se ženou jsme si vybrali porcelánovou bílou vázu, která z boku působila až kubisticky, ale pohled svrchu nabídl vláčně se vlnící květ. Tak se nám líbila, že jsme se rozhodli hrát. V ob­chodě bylo plno a po „naší“ váze toužilo pět dalších zdvižených rukou. Jedna z nich patřila tulačce. Anna stála mezi ostatními, nikoli vzadu, nenápadně, jak jen jí její oděv dovoloval, a – vzpomínám na jednu báseň spisovatelky a překladatelky Vlasty Dufkové – „páchla jen decentně“. Nepřálo nám štěstí a vypadli jsme v prvním kole. Ale ani Anna vázu nezískala, o vlas prohrála v kole posledním. Beze slova odešla, hrdě a plaše se vrátila ke svým věcem.

Když jsem druhý den doprovázel mrazivým ránem své dcery do školky na Westfällische Strasse, nevěděl jsem, jak radostně den začne. Anna seděla na svém místě a rukama i nohama objímala „naši“ vázu, až po okraj plnou kukuřičných lupínků.

Berlín, zima 2005–6

Petr Borkovec

Obsah Listů 1/2006

Související články

Petr Borkovec: Wansee

Petr Borkovec: Akvárium

Petr Borkovec: Nahota a záhyby látky

Petr Borkovec: Henriettenplatz


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.