Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 2 > Jiří Kunc: Předvolební šachovnice: nejen bílý a černý

Jiří Kunc

Předvolební šachovnice: nejen bílý a černý

Pustit se do politického šachu před volbami a po nich se liší v mnoha ohledech, je to jiná šachovnice a nezbytně jiná strategie. Po volbách opadne napětí, zmírní se hysterie, scéna se projasní, a i kdyby se nezměnili herci v hlavních a vedlejších rolích, hráči nasazení k plnění strategických úloh, hráči podpůrní, doprovodní a kompars nastoupí v nové sestavě podle nového klíče. Stejně se pozmění i význam jednotlivých figurek, čili skladba toho, čemu dohromady říkáme politicky aktivní veřejnost, takže je možné i s pěšci obratným postupem dospět k úspěšnému zakončení partie proti silným figurám favorizovaných hráčů. Ale hlavně, po volbách máte nejen mezi hráči nové partnery a protihráče, o nichž jste dosud předpokládali, že jaksi patří k vašemu týmu, nýbrž i pozměněnou logiku. V následujících řádcích se omezíme na moment předvolební, kdy jen odhadujeme fyzickou a psychickou kondici spoluhráčů a protihráčů a jejich postup maximálně dva až tři tahy dopředu.

V tomto stavu více tahů nikdo neodhadne. Předvolební hraní je náročnější než povolební, protože byť na jedné straně své soupeře z dosavadního průběhu turnaje dobře známe a tušíme, co od nich můžeme očekávat, v koncovkách bývají nepředvídatelní a mají větší sklon porušovat pravidla. A nad těmi se ostatně také vznáší otazník. Texasan Thomas C. Mann sloužil všem prezidentům od Harryho Trumana po Lyndona Johnsona po čtvrt století jako velvyslanec nebo náměstek ministra a nashromáždil mnohé politické zkušenosti. V mládí býval šampionem v ro­hování (i když do armády jej ani po Pearl Harboru nepřijali údajně pro neduživost), takže byl požádán, aby obě životní zkušenosti porovnal. Odpověděl: od boxu se politika liší tím, že box má pravidla.

Nepůjdeme tak daleko a pro politické jednání a dohadování existenci pravidel uznáme, byť podléhají místním i časovým modifikacím natolik, že se častěji vyplatí hovořit o pravidelnostech nebo stereotypech, které mohou být charakteristické pro politický diskurs jednotlivých činitelů i těch celistvých aktérů, za něž často – a často omylem – považujeme politické strany. Stereotypy se mohou charakteristicky uplatňovat i při uzavírání dohod mezi nimi, jednorázových ústních nebo trvalejších a písemně fixovaných, třeba koaličních dohod o společném vládnutí, a stejně tak při jejich porušování. Strany mívají svůj osobitý rukopis, hráčský styl, což zahrnuje i styl falešného hráče, a adresát ­jejich poselství (tedy veřejnost) občas se zadostiučiněním konstatuje opakující se markanty ve výrazivu. Asi stejně, jako se kriminalista raduje, že narazil na stopu vedoucí ke hledanému pachateli.

Pro politický diskurs v naší zemi je charakteristická chaotičnost a cyklicky se vyhrocující zavilost. Ta zahrnuje dovednost při vynášení triků a prohřešků soupeřových na světlo a zastírání vlastních. V určitých stavech politických režimů ve všech zeměpisných šířkách je u politiků běžná nejen schopnost rychle reagovat na nastalé problémy, ale také dovednost nějaké problémy fabrikovat – třeba vyrábět skandály k diskreditaci protivníka, pokud zrovna nejsou vhodné po ruce. I když se časem nepotvrdí, mezitím zapůsobí. I v tom se naše politická elita po světě rozhlédla a poučila, jen odhalované aférky dosud neumí vhodně časovat, vytahuje je na světlo se zmíněnou chaotičností a bez umělecké gradace, jen s primitivním zesilováním hlasu a výraziva. Ale v našem politickém diskursu je konstantní také třeba markant spočívající v úporné snaze popřít jedinečnost své navrhované politiky (soupeř by to mohl označit za ztřeštěnost, neodpovědný výstřelek). Ujišťuje se, že jde o postup osvědčený a mnohokrát prověřený, standardní pro vyspělé demokratické země – zatímco protivník také není jedinečný, ale inspiroval se někde v tyranských režimech, které odnesl čas a on je hodlá znovu přivolat; anebo kdesi v africké džungli.

Dalším příznačným rysem je asi dětinskost vzájemného obviňování téměř ve stylu mateř­ské školy „to on si začal, já ne“. Vzorový dialog: ministr financí Sobotka uvede, že za jisté finanční nedostatky nemůže ČSSD, ­protože to zdědila po ODS. A její neblahé působení se podařilo sociálním demokratům jakžtakž zastavit a společnost alespoň stabilizovat, ne-li vyléčit. Stínový ministr Tlustý v replice ­uvede, že je tomu naopak: za časů ODS byly všechny ukazatele skvělé a zhoršily se a zhoršují za vlád ČSSD. Tolerovat jí další období u vlády by pro celý národ znamenalo katastrofu. V dalším kole oba vytáhnou graficky názorně vyvedené a vybarvené statistiky a vývojové křivky, z nichž každá má doložit kompetenci a pravdivost jednoho a lživost druhého.

Ve vzorovém dialogu upoutá i další věc. Ke slavným pasážím z Jirotkova Saturnina patří vypravěčovo zjištění, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Místo toho zvolí slova „domnívám se, že o pravdivosti vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat.“ A je to. Ne tak naši politikové. (Provizorně si definujme politika jako osobu profesio­nálně se politice věnující, občas z přesvědčení, že bude obci k užitku, občas z kalkulace – která není popřením, jen doplňkem předešlého, že obec bude k užitku jemu osobně. Motivace se tu nevylučují, ale mějme je na paměti: politický post může být nezbytnou nebo alespoň nepominutelnou součástí živobytí, často živobytí luxusního. V krajní podobě je tato druhá motivace u zrodu přesvědčení, že obec je tu od toho, aby svého vyvoleného za politické břímě, jež na sebe vzal vysedáváním v parlamentu nebo v dozorčích radách, odškodnila náležitými požitky materiálními nebo zajištěním volného průchodu trestním zákoníkem.)

Ve vzorovém dialogu si mluvčí navzájem s jistou pečlivě dávkovanou směsicí zadostiučinění a pohoršení vymění výrazy přímé, leč v tázacím tvaru: „Proč, pane ministře (pane místopředsedo, pane poslanče…) lžete?“ Nebo ve tvaru takřka rozkazovacím: „Vy tu tvrdíte samé nesmysly, protože všechno je jinak, a vy to dobře víte!“ Což je obsahově téměř totéž, ale stále v rovině diskursu, v níž protivníkovi neupíráme, že o skutečných problémech ví, jen je tak neschopný, že neumí nalézt řešení, a proto líčí problémy zkresleně, mlží a lže. Dalším stupínkem je diskursní rovina, v níž je protivník odhalen a denuncován jako osoba, která ani nedovede skutečné problémy rozpoznat, natož je řešit. A jeho slepota má nějakou organickou povahu, je to cizák nebo rozený lump a kriminálník (jeden jeho dědeček propil statek, druhý byl pro změnu aktivním stalinistou, a tato osoba má nestydatě doma na stolku fotografie obou!) Čili nejenže nepatří do politiky, ale ani do slušné společnosti nás všech s čistým rodokmenem, morálně nezkažených a materiálně nezkorumpovaných. I takové argumentace u nás máme bohatě.

Jedna strategie, dvě koncovky

Tahy tohoto typu otevírají dvě zásadně odlišné možnosti dalšího průběhu partie. V prvním možném vývoji se jen argumentující strana vystavuje riziku ztráty hodnověrnosti a hráčské kvality před celou skupinou voličů, k níž se obrací. Konkrétní příklad. Nechci spekulovat, nakolik výroky poslanců Tlustého a Langera a lidoveckého předsedy Kalouska na adresu Paroubkovu (konstatování, že místo demokratického premiéra máme satelita komunistů; neskrývané potěšení nad tím, že se nevydařila investiční pobídka firmě Philips a že nám přibudou nezaměstnaní) odrážejí progresivní ideový zákal a nakolik jsou uvážlivě kalkulovanou propagandistickou volbou. Patrně jsou plodem obého, ale uvážlivě kalkulovaný se nerovná prognosticky správný. Tady už se vlastní spekulace odvážím. I bez opory v šetření veřejného mínění tuším, že každé další vystoupení obou hlavních inkvizitorů ODS se setká s hlasitými ovacemi u skalního jádra této strany, které by ji volilo, i kdyby končili své projevy pozdravem Čest práci!, což oběma řečníkům může navodit pocit triumfálního pochodu celou holdující obcí; ale pocit je to šalebný, protože neskalní stoupence jejich řeč rozkolísá a nové nezíská. Tedy tuším, že s každým takovým projevem ODS ztrácí nějakou tu desetinu procenta. Stejný efekt, jako když se Paroubek představí jako kafemlejnek.

Poznámku na okraj: Octl jsem se v diskusi mezi studenty, zda kriminalizace Paroubka za to, že nejenže se nedistancoval a pohoršeně nepovstal z křesla, ale ještě se smál při Krampolově cikánské anekdotě, má původ v pronikající globalizaci a vlně politické korektnosti z USA, nebo zda má kořeny v do­bré české tradici c. a k. mocnářství (člověk, který prohlásí, že na podobiznu císaře pána sraly mouchy, patří do arestu jako každý, kdo nad tím neprojeví okázalé pohoršení). Nakonec jsme se shodli, že na vině je sama tíže předvolební situace, která lidi (zvlášť politiky a profesionální veřejnost, tedy novináře) vede k tomu, aby si počínali jinak, než by si třeba počínali za stavu ­normálního.

Pokud se tento – již nejen konfrontační, ale inkvizitorský – styl zaměří pouze na stejně v politice etablovaného soupeře, nevede sám o sobě ke kritické situaci. Je jím však překročen práh a otevřen prostor, aby ze solidního zakořenění vykvetla také košatá rostlina, zalévaná všeobecnou shodou, že než se člověk stane politikem, musí být původní profesí podvodníkem, a že všechny dosavadní strany nebo strany jako takové jsou jen pokračováním špinavostí a sviňáren jinými prostředky. To je nesmírně úrodná půda pro všechny extremistické, populistické a radikálně protestní trendy a jejich diskurs, poža­dující odstranit politické nešvary ve jménu nepolitické politiky, antistranictví, antipolitiky, naprosto nového postoje, jak si v po­litice budeme počínat my nezkažení. Zkušený kibic české politické scény opatrně mlčí, ale nenechá se uchlácholit tím, že náběhy k přeměně takových pokusů v politickou alternativu stávajícího uspořádání (Impuls 99, Děkujeme, odejděte! a další dítka opoziční smlouvy) dosud zůstávaly zcela na okraji trvalejšího zájmu veřejnosti. Má na paměti pravidelnost, kterou by asi shrnul do poučení: Jen se, holoubkové, mezi sebou požírejte, pak se pokuste se okatě smířit! Jen si udělejte velkou povolební koalici ODS-ČSSD, a uvidíte, co vám za zády vyroste! Jen málo zasvěcený amatér nezná pravidelnost, s níž velké koalice požírají své děti. Ty se totiž ve své nahotě jeví jako jediný, i když rozdírající se mocenský monolit, k jehož rozdrobení je možné a nutné přispět i ­zvenčí.

Dvě tváře jednoho hráče

Klasik „ekonomické teorie demokracie“ Anthony Downs tvrdil, že strany nechtějí vyhrát volby, aby mohly realizovat nějaký program, ale že si nějakou politickou linii vytvářejí, aby vyhrály volby. Prostě funguje princip poptávky a nabídky. Strany jako jednotlivci, stejně tak jednotlivci jako jednotlivci jednají proto, aby si zajistili příjem, prestiž a moc vyplývající z funkce.

Nebudeme se pohoršovat nad autorovým cynismem nebo znesvěcením poslání ­politika jako služebníka, ale také se s jeho závěry úplně neztotožníme. Jsou lidé, kteří bez ohledu na barvu své strany a své soukromé živobytí slouží společnosti. Opět tu nejde o něja­ký vylučující černo-bílý pohled, ale můžeme počítat s jistou pravidelností, podle níž v per­spektivě vyhrát volby a čerpat z toho patřičné požitky pro sebe a své blízké častěji uvažují výše postavení a etablovaní političtí profesionálové, zatímco na nižších úrovních aktivisté bez požitků nebo řadoví členové častěji podporu a volný čas straně poskytují proto, že v ní nacházejí a od ní očekávají pro sebe přesvědčivá politická nebo ideová stanoviska.

Pro pozorovatele to je návod: chce-li ­zjistit, kde leží ideové srdce dotyčné strany, nemá naslouchat vedoucím činitelům, nýbrž aktivis­tům. Jistě to neplatí doslovně všude, protože jsou bezpochyby i aktivisté, kteří bez ohledu na ideové vybavení strany raději spojují svou kariérní perspektivu s podporou nebo odejmutím podpory určitému čelnému představiteli ve vnitrostranickém soupeření, a ­naopak jsou vůdci, jimž jejich vyvinutá ideová či povahová orientace (zásadovost? nesmiřitelnost? fanatismus?) zakazuje jakékoliv politické dohadování nebo kompromisy. Pro ostatní účastníky hry je přítomnost jednoho nekompromisního hráče úlevou, protože jeho postoj je předvídatelný, dá se s ním kalkulovat.

Někde jsem četl, že Zeman svou někdejší nabídku koaliční spolupráce lidovcům a Unii svobody, s Luxem na výsluní, nemyslel ­vážně, že jen přesně odhadl, jak Lux přeceňuje vyděračský potenciál (to není mravní hodnocení, ale jasně definovaný politologický termín) své strany, jak nesmiřitelně bude reagovat Ruml, a na druhé straně věděl, že Klaus svým sarajev­ským atentátníkům neodpouští. Většina z nás, kteří jsme u Zemanova rozvažování nebyli přítomni, to nemůže bez dalšího považovat za prokázané, lze však tvrdit, že pokud takto rozvažovat uměl, stal se jasným favoritem politického okamžiku. A opět jiní si později měli spočítat, že ani on na disidenty ve vlastní straně nezapomene a bude je pronásledovat ne-li podzemním podmíláním, tak alespoň břitkými a nevybíravými slovy na veřejnosti.

Tato historka připomínající divadelní zápletku může uvést k hlavnímu tématu. Především je třeba opustit Downsův náhled na strany jako aktéry vybavené pouze egoistickou racionalitou. Pokud si je budeme dále představovat jako individua, pak aspoň opatřené dvojí tváří, protože dvojím soutěžením: to jedno je vnitřní (mezi vedoucími činiteli a „střední vrstvou“, aktivisty), z něho vzchází postavení ve stranické hierarchii. V tom druhém strana soutěží navenek – s jinými stranami a kandidáty na místa na výsluní.

K čemu je dobré se takto po krůčkách přibližovat k volební a koaliční šachovnici? Nejprve připomeňme, že politická strana může vstupovat do soutěže na veřejnosti a do jednání s jinými stranami jen tehdy, jde-li opravdu o politickou stranu, nikoli odbory nebo nátlakovou skupinu či občanské sdružení. A stranou se stává v okamžiku, kdy se zbavuje závislosti na sociální základně nebo sociálním konfliktu, které stály u jejího zrodu, případně jí samy vdechly život. Pak teprve získává jakousi operativnost. A to je možné vztáhnout i na vnitřní poměry ve straně. Čímž se dostáváme k tomu, že obě zmíněné tváře nejsou snad odvrácené (jsou na sobě závislé), ale jsou odlišné. Pro jejich vzhled nejspíše platí pravidelnost nepřímé asymetrické úměry. Čím je jedna tvář rozmazanější a nezřetelnější, tím je druhá pevnější a sveřepější.

Čili – v prvním případě – od strany s velmi volnými organizačními vazbami a málo výraznou hierarchií mezi vůdci, aktivisty a členy (říká se tomu jasná vnitrostranická demokracie) musíme očekávat, že se její vedení zatvrdí či zkamení v nějakém, byť třeba ­vágně definovaném ideologickém zakotvení. A to lze těžko operativně měnit. Strana v jed­nou pracně vybudovaných zákopech reaguje na iniciativu generálů, kteří ji odtud hodlají zvednout k nějakému útoku, liknavě, lhostejně, případně vůbec; nebo je odstřelí. (Nehledě k tomu, že z dopravního prostředku, který již dávno není politickým ještěrem, nýbrž pomalu se pohybujícím dinosaurem, lidé vystupují.)

Jako příklad tohoto stranického stavu mohou sloužit čeští a moravští komunisté. V jazyce předsedy Kalouska, senátora Štětiny a všech hodnostářů ODS figurují jako nedemo­kratická strana, která je dědičkou zločinecké minulosti a v ničem se nezměnila. Ponechme spekulace o míře zákalu nebo propagandistické volbě na okamžik stranou, jen si všimněme, že jde o něco naprosto jiného. Jakési dědictví tu nepochybně je, ale jinde, než se ho domnívají vidět zmínění mluvčí. Ve skutečnosti tato strana prošla zásadnější proměnou než jiné historické strany (a to nejen proto, že je jiná, i kdyby nechtěla, protože působí v jiném stranickém systému než dříve – i Kalouskovi lidovci jsou jiní, i kdyby nechtěli, zkušenost Národní fronty si nemohou zopakovat jedni ani druzí), a to dosti převratnou změnou ve směru demokratizace. Je-li to oné straně ku prospěchu, nebo na škodu, nechť každý posoudí sám. Uvnitř strany, kde se dříve o výrocích člena vyššího orgánu nediskutovalo, byť byly sebehloupější, se dnes řadoví členové pohybují ve stejné rovině jako hodnostáři, základní organizace jsou vybaveny ohromnou autonomií (mohou se utloukat odkazy na usnesení sjezdu nebo ÚV, ale svéhlaví jednotlivci i organizace si svůj hlas podrží; hrozit si dnes vylučováním je na rozdíl od někdejšího existenčního dopadu jen bzučením mouchy). Navíc se jim nebrání v hori­zontálních kontaktech mezi sebou (což bylo od Stalinových dob ve všech komunistických stranách zakázáno jako půda pro spiklenecké tendence) a zůstává jim lví podíl z příspěvků, které oficiálně pro stranu vyberou. Z centra do základny proudí další dotace místním iniciativám. KSČM jako slušně volená strana se totiž také může těšit z odpovídajícího státního příspěvku, jejž rozdává svým příznivcům, protože stručně řečeno členská základna je jejím jediným majetkem, který zbyl z dří­vějších časů, a není žádoucí ji podráždit.

Nejde tedy o demokracii v nejběžnějším konvenčním smyslu ani ve smyslu debatního neoperativního klubu, před nímž ČSSD varuje Paroubek, ale o přílišnou demokracii, o které kdysi hovořil Otto Bauer jako o jedné z hlavních příčin krachu výmarské republiky. Měl na mysli situaci, kdy jsou politické strany zajatci vlastní členské základny a vedení má pro jednání s jinými stranami minimální autonomii (jedinou výjimku tehdy představovala Hitlerova NSDAP, kde se o vůdcově vůli nepochybovalo, ale i ta se při příchodu k vládě potřebovala zbavit nátlaku vlastních plebejských složek, nejnázorněji v noci dlouhých nožů).

Vedoucí činitelé, kteří jsou pouhými delegáty členů své strany, nemají prostor pro iniciativu a samostatné vystoupení. Připomeňme si, že změnu názvu a odstranění slova komunistická, které tolik vadí všem vnějším kritikům zprava i zleva, nezamítlo vedení, ale smetla je se stolu ve vnitřním referendu členská základna. Zaštítěni jejím hlasem aktivisté a funkcionáři na regionální úrovni hlídají neměnnost a notorické „konzervy“ sebejistě požadují cenzuru každého, koho obestírá aura nekonformnosti a novátorství (Miloslav Rans­dorf, Jiří Dolejš; Zuzku Rujbrovou regionální vedení hlasy svých ­aktivistů přes – alespoň deklarované – úmysly centra sesadilo z promi­nentní příčky na kandidátní listině na místo odhadem nevolitelné). Právě zdola se ozývá nejvíce hlasů, že osvědčený dlouholetý předseda Grebeníček nemá právo dezertovat z odpovědnosti, že ho nějakým voláním nebo usnesením donutíme, aby se vrátil. A senátor Balín se při nějaké antikomunistické rezoluci odvážil zdržet hlasování, potrestejme ho! V tom je nějaká ozvěna minulosti slyšitelná, ve stalinských dobách se z vedoucích míst také neodcházelo pokojně po nějakém prohlášení o únavě nebo touze po penzi. Člověk musel odejít buď bílý po „přirozené“ (někdy bez uvozovek) smrti a s nárokem na své jméno na ulicích nebo pomnících, nebo jako černý odpadlík a zrádce s patřičným trestem, jejž si lid vyžádal. Tady známe nejen pravidelnost, ale pravidlo z tajných služeb a z mafií, z nichž rovněž nelze prostě vystoupit.

Vnější pozorovatel vývoje KSČM jen kroutí hlavou nad sebevražedným počínáním strany, která se zbavuje nejschopnějších lidí k reprezentaci na politické scéně nebo je alespoň brzdí v rozletu nálepkou kacíře, ale logi­ku této celkové nálady nelze pustit ze zře­tele. Tato diktující členská základna je prodchnuta mentalitou obležené pevnosti. Zahnali nás do kouta, a tam se každý živočich brání nejúporněji. Hovoří o nás jako o zločincích, chtějí nás zakázat, hodlají nás donutit, abychom si kajícně neustále sypali popel na hlavu, abychom přijali postavení páriů, nedotýkatelných, jichž se ostatní kasty štítí. A to my nepřijmeme, naopak jakákoli vstřícnost je nepřístupným projevem slabosti a náznakem dezerce, oni proti nám mobilizují, ale přes naše barikády neprojdou. Jakkoli je to logika vysvětlitelná, je smrtící ne v krátkodobém, ale dlouhodobém výhledu, protože i z těch vyhlášených inovátorů ­vytváří mastodonty. Nesdílel bych kritiku, že se strana nedokázala zříci své minulosti. Ale ani „inovátoři“ v ní vám nedají odpověď, zda ­tento politický subjekt dokáže přijímat nějaké podněty zvnějšku, například témata evropské levice v pří­tomnosti a výzvy pro ni do budoucnosti. Jak tato strana traktuje problémy národního se­be­vědomí, evropské internacionály, jež se značně liší od internacio­nál dřívějších? Jak se brání kritikám, že hlásá rasovou či třídní nesnášenlivost, třeba vůči Romům? Ponechme stranou, že korektní analýza oddělí počínání protektorátní vlády od čistého nacismu nebo že integraci romského-bohémského-cikánského etnika se od dob Marie Terezie a císaře Josefa, kteří ji u nás poprvé nastolili, nepodařilo nikomu vyřešit. Tady je podstatné, že i reformátoři a ino­vátoři v řadách KSČM zůstávají v tlaku atavismů, na něž příznivě reaguje značná část veřejnosti a také členská základna této strany. A i ty nejvýraznější mozky v této straně jsou podrobeny cenzuře a samy se jí podrobují. Už si ze školy nevzpomínám konkrétně, proč vymřeli dinosauři, jen to, že okolí se podstatně změnilo a oni se nedokázali s touto změnou vyrovnat.

Riziko kingmakera

Zopakujme, že jde-li v systému o ojedinělého takto vylučovaného a zároveň svou zkamenělostí se vylučujícího účastníka politické hry, samu hru to narušuje a pokřivuje, ale není to ještě kritické. V každém případě tu již nemůžeme hovořit o plně demokratické politické hře, v níž jde o kladný nenulový součet, o to, aby všichni účastníci něco získali, i když někteří více a někteří méně. V lep­ším případě je to hra s nulovým součtem, kde míra výhry jednoho rovná se míře prohry druhého a jeden z účastníků je permanentně vykázán na trestnou lavici, v hor­ším případě o záporný nenulový součet, kdy prohrávají všichni. Tedy smíšené vztahy hry a boje ve stranickém systému se mohou vyvíjet jak ke konsolidované hře, tak k anta­gonistickému konfliktu, kdy je soupeř nepřítelem a nestačí nad ním jen vyhrát, ale je třeba jej zničit. A politika je tu od toho, aby právě takovému stavu zabránila. Už Clausewitz nás učil, že válka může být dobrá i špatná, ale je-li ­špatná, pak proto, že selhala politika, tento „zosobněný rozum států“. Prosazuje-li se antipolitika, je to zlé. A tomu se nevyhneme, nastane-li u rozhodující části účastníků politické hry onen stav rozvolněné základny a zmraženého sveřepého, ale impotentního vedení.

Další příklady takového stavu poskytují rozmanití zelení po celé Evropě, kteří se také vždy obtížně rozhodovali, zda se mají stát politickou stranou, případně jakou hru otevřít poté. Příslib skvělé budoucnosti, kterou jim předpovídali skvělí analytikové Inglehart, Putnam nebo Kitschelt, většinou zelení nenaplnili. V naší zemi se také nikdy nepochybova­lo, že v politickém prostoru se táhne relativně rozsáhlá zóna, která není trvale zabydlena, a že právě zelení jsou povoláni ji osídlit, vystřídat příležitostné politické bezdomovce, kočovné strany nebo strany na jedno použití a zaujmout důstojné místo na politické scéně. Pokud se jim ale podaří z mlhy vystoupit a nabýt viditelného a srozumitelného tvaru. Patřím k těm, komu se tvar našich zelených příliš nepovedlo zjistit, přes jejich nedávnou reorganizaci a nového předsedu. Přesto, že jeho vystupování zdá se popírat zde konstatovanou úměru rozkolísané základny a politicky nepohyblivého vedení. Je zřejmě odhodláno z dosavadní téměř ilegality vystoupit a dosáhnout nejméně 7–8 % ve volbách. Interpretační návod může poskytnout další vzorová ukázka nikoli z dialogu dvou politiků, ale z rozhovoru reportéra Alexandra Kramera s předsedou Strany zelených Martinem Bursíkem. Nový předseda nabízí úplně jinou stranu. Tehdy to byla malá rozhádaná parta s nedostatkem osobností, dnes to je stmelená skupina mimořádně motivovaných lidí…

Reportér Kramer je dnes zjevně ke svým partnerům v rozhovoru shovívavější než ­dříve, kdy nemilosrdně obnažoval jejich patogenní ložiska a neváhal žádat konkretizaci zdravím kypících částeček. Volně bez dotěrných otázek nechal vyprávět jen ty, jichž se asi ani nebylo na co ptát a kteří se diskreditovali sami (možná si při tom i zakrýval uši). Dnes by patrně cenu Oriany Fallaciové nedostal. Ale otázky klade stále stejně přesně a k jádru věci a v rozhovoru vyvstává plasticky SZ v před­stavě Martina Bursíka. Ono ideové a neměnné zakotvení strany je obsaženo v apelu Zvolte nás, protože žijete jen jeden život a společným jmenovatelem všeho, oč zelení usilují, je kvalita života. Zvolte nás, jestliže chcete v české politice něco změnit, protože od nynějších politiků se té změny nedočkáte!

Reportér se táže, proč jsou zrovna zelení mimořádně motivovaní, a nikoli ti jiní, a Bursík odpovídá bezchybně a přesně podle schématu, které jsme výše označili za charakteristické pro populistický apel: Protože jsou v té politice už dlouho a měli dost příležitostí udělat, co udělat chtěli. Z našeho pohledu jsou dnešní politici vyhořelí. Pokud měli nějaké ideály, tak je velká většina z nich už ztratila. S námi přichází nová generace lidí, kteří na českou politickou scénu přinášejí své lidské i profesní zkušenosti, ale nejsou zapletení do těch podivných vztahů politiky a podnikání. Reportér má dotaz, zda to, že se dosud nezapletli, znamená, že se nezapletou, a Bursík mu odpovídá, že jejich etický kodex je náročnější než těch jiných, protože pamatuje i na morálku jejich rodinných příslušníků. Hm, je to vykroucení, ale Bursík je zdvořilejší nebo ohleduplnější i k těm, které hodlá novou generací vystřídat, protože třeba francouzské protestní skupiny onen archaický establišment označovali slovem „mandaríni“, brazilský Collor de Melo hovořil o „máhárádžích“, nejčastěji se v růz­ných zemích objevuje slovo „oligarchové“, ale belgický Jean-Pierre Van Rossem byl explicitnější: „prasata“. Bursík je takřka něžný, když mluví jen o „vyhořelých“, ale to si lze vysvětlit tím, že ani nepotřebuje identitu strany v nějakém ideovém či programovém plánu rozvádět, neboť ona kotví jinde: Tentokrát máme monopol na alternativu pro občany, kteří nejsou spokojeni s existujícím stavem české politiky Můžeme se dokonce stát tzv. kingmakerem – stranou, která rozhodne o tom, jak bude vypadat příští vláda.

Bursík tedy hodlá sesbírat všechny protestní hlasy od všech nespokojenců a další specifickou jinakost spatřuje v tom, že se vyhýbá sebezařazení na škále levice-pravice. O tom, jakou alternativní politiku by dělal a s kým, hovoří velice skoupě. Volič tady jen zapochybuje, zda tou alternativou nemá být pouhá ochota vyjednávat s kýmkoli, protože „ekologická demokracie“ musí být přijatelná pro všechny a oni nejsou jen ekologičtí radikálové, ale „univerzální strana“. Hojnost odborných sekcí ve straně a spolupráce nezpochybnitelných odborníků se také málo odráží v jasnějším nárysu „moderní, chytré a ekologické politiky“. Za společného jmenovatele a základní kámen dogmatu opravdu může sloužit životní prostředí chápané jako „vše­pronikající organizační princip, nikoli doplněk k jiným resortům“. Ale právě to, co je označováno za výhodu, tedy že pro SZ je klíčové to, co je pro jiné okrajové, opět často v Evropě ústilo v nevýhodu: jiné strany ona pro ně nepříliš podstatná témata zeleným prostě rozkradly, každá si nějaký ten zelený požadavek přisvojila a připojila na okraj svých hlavních preferencí. V nelítost­ném, avšak vágně definovaném konceptu ekologické politiky není jasné, co si nové vedení počne s těmi, kdo hlavně požadují skoncovat s jadernou energií na rozdíl od těch, kteří by ji strávili, kdyby nás hlavně zbavila těžby hnědého uhlí a příslušné devastace krajiny; co si počne s těmi, kdo požadují výstavbu silničních obchvatů, aby ušetřili kvalitu života v průjezd­ních městech, a s těmi, kdo je odmítají ve jménu ochrany krajiny. Navrhované řešení „kamiony na železnici“ stěží uspokojí všechny ekologické aktivisty. To znamená, že hovořit o stmelené akceschopné straně odráží více přání do budoucnosti než daný stav, a riziko, že zelení zůstanou sdružením obecně prospěšných sdružení, není zcela odstraněno. Hovořit před volbami, že rejstřík možných koaličních partnerů je až na komunisty neomezený, že si strana může libovolně partnery vybírat, zní lákavě, ale zcela jinak to bude vypadat, až si opravdu vybere – třeba toho nejčastěji zmiňovaného partnera, ODS, a do­savadní sestava členů a aktivistů se znovu rozkolísá, případně přijde o své vedení, které se z kingmakera stane koaličním přívěskem.

Simultánka na jedné šachovnici

Půl století po „přílišné demokracii“ Otty Bauera se nad stejnými efekty zamýšleli Niklas Luhmann a Samuel Huntington. Luhmann upozorňoval hlavně na „excesy demokracie“, kdy je moci všude příliš málo, politická sféra ztrácí schopnost zprostředkovávat uvnitř společnosti i s okolím, politické splývá se sociálním, jednotlivé subsystémy, třeba právo, nefungují a jsou suplovány spontánním divokým právem improvizovaným, zkrátka politika mizí. To žádný ­systém podle Luhmanna ­nemůže dlouho vydržet, a prohraje-li svůj závod s časem, beznadějně se rozpadá. Huntingtonův model je statičtější, ale ve svém Politickém řádu v měnících se společnostech rovněž líčí výsledný stav „masového pretoriánství“, stavu, v němž při absenci stabilního stranického systému politické dohadování nefunguje a všichni jsou ve své nahotě vystaveni, aby bojovali jen za sebe. A to tak, jak každý z nich umí: dělníci stávkují, studenti okupují školy a tropí povyk na ulicích a vojáci konspirují a připravují převraty.

Jiný rejstřík možností skýtá asymetrie opačná, kdy je stranická výstavba pevnější a přís­něji hierarchizovaná, což umožňuje druhé tváři ne snad rozmazanou, ale pohyblivou mimiku. Vedení bývá pružnější a operativnější, snadno se pohybuje na širší škále politické­ho vyjednávání a dohod, může bez velkých obav uzavírat překvapivá spojenectví a udržo­vat podivná kamarádství s part­nery, od nichž je deklarovaná stranická identita zřetelně, i když ne úplně vzdálena. To zjištění jistě nemluví ve prospěch výraznějšího potlačování vnitrostranické demokracie, ale konstatuje pravidelnost, s jakou se kombinuje rigidní stranická výstavba a flexibilita vedení.

Taková pružnost vedení má samozřejmě své meze: vzdálit se příliš od těžce budované ideové základny, třeba počínat si zcela jinak ve vládě, než strana prohlašovala v předvolební kampani, případně dlouhodobém programu, věští krizi. Pravda, i mezi vrcholnými vůdci a řadovými členy nebo voliči narůstá nervozita, protože vedení ztrácí původní důvěru, ale to není nic proti pasti, v níž se ocitá ona střední stranická vrstva, aktivisté. Z ní lze hledat únik ve vzpouře, která může vést k rozbití strany.

Vraťme se k logice tří rozpoznaných stranických úrovní. Vrcholné vedení, které má v případě poslušnějších, rigidně organizovanějších stran ohromnou výhodu samostatného rozhodování a manévrování, dohadování s jinými politickými stranami a jako bonus také schopnost reagovat na požadavky voličů a volební preference, může sbírat hlasy mimo stranu. A to „demokratičtěji“ vnitřně organizované strany neumějí; i při zdánlivě širokém rozkročení k širokému elektorátu se vyčerpají vnitřními „ideovými“, skupinovými a osob­ními spory. Ale vedení pevnější, rigidnější organizace musí na druhé straně paradoxně počítat se vzpourou svých aktivistů. Jsou vystaveni posměchu okolí, že jejich strana mění orientaci podle počasí. Chabá obrana, že stranické vedení ví, co dělá, jejich trapné postavení jen prohlubuje: „Takže tvé vedení něco ví, zatímco ty jsi prostě nemyslící figurka, se kterou si kdekdo táhne, jak chce.“ A na to už aktivista reaguje s tvrdohlavostí nebo přímo agresí nejen vůči posměváčkovi, ale i vůči vedení: Chtějí se mnou táhnout jako se střelcem, ale já jsem kůň a potáhnu si podle svého. A můžu se stát třeba i věží.

Základním problémem předvolebního hráče je, že musí hrát několikaúrovňovou hru na jedné šachovnici, což je ještě těžší než simultánka. On totiž, třeba s bílými kameny, nehraje jen s protihráčem s černými kameny, ale nemůže si být jist loajalitou (jsem kůň, nejsem střelec), ba ani barvou figurek vlastních. Táhnu s vedením, tedy s klíčovými figurami, jako jsou král nebo dáma, a zároveň se silnými figurami, jako je zmíněná věž, střelec nebo kůň, ale musím počítat i s pěšci, a to i těmi, kteří nyní na šachovnici nejsou. A kdokoli z nich se proti pravidlům, podle nichž jsem hru zahájil, může vzbouřit. A navíc – ta barva! Myslím si, že dotyčný kámen je můj, bílý. Ale on si klidně dezertuje a přijme černou barvu. Pak je to alespoň jasné, jde o zrádnou figurku. Prostě ji odepíšeme jako poslance Teplíka a aspoň víme, že další tahy musíme plánovat bez ní. Ale co s dalším, když vypadá jako šedý? Ta figurka může hrát v můj prospěch i neprospěch. Jaké pocity měl a jakou barvu mu přisuzovalo okolí (hráči), by mohl vyprávět nejen bývalý poslanec Wagner, který měl moc rozhodnout i o vládě: prstíčkem ­nahoru, nebo dolů. Je třeba počítat s takovou dezercí nebo s takovým pokušením, tedy uvažovat o vyděračském potenciálu vlastních-protivníkových spojenců. Musíte si lámat hlavu nad tím, co vaše-cizí-přelétavé bíločerné nebo šedivé figurky provedou. Jsou odhodlány přeběhnout, když to pro ně bude užitečné? Do jako míry jim takovou užitečnou přelétavost bude tolerovat vlastní členská základna?

Těžké nominace

Pokud na své šachovnici vidíte jen vlastní figurky, které vám přidělil los – černé nebo bílé – hledané řešení je nabíledni. Musíte je ukáznit a vliv případných kamenů dezertujících do šeda marginalizovat nebo je vykázat na trestnou lavici dříve, než uškodí víc. Netře­ba je ze strany vylučovat, sami se ale musí zamyslet nad stranickou discipliínou, a než se uzdraví, je vhodné je ponechat v karanténě.

Příklad se tu zase nabízí z nedávného dění v ČSSD, kdy je revoltující funkcionář Oldřich Němec odsunut na nevolitelné místo (ale tady rozhodnutím vedení, nikoli středních funkcionářů a aktivistů, jak jsme konstatovali u KSČM) a posléze z kandidátky úplně vyškrtnut, protože o jiném funkcionáři téže strany (Michalu Krausovi) říká, že vypráví jen pohádky. Patrně měl pravdu, šlo o pohádky, jenže vystoupit proti spolustraníkovi v médiích je někdy vhodné a někdy nevhodné. Hodnocení tohoto Paroubkova kroku v médiích znělo téměř unisono: jak svrchovaně nedemokratické počínání, odstranit z kandidátky někoho za to, že projevil svůj názor!

Pokračujme v herních příměrech. V kaž­dém fotbalovém klubu se diskutuje o vhodných taktikách i strategiích proti soupeřům ­(nebylo by to lepší s jiným trenérem či kapitánem?). Je to v jistém čase nutné a také přijatelné, ale když se rozhodující utkání blíží, není divu, že trenér do nominace nezařadí hráče, který může být schopný, ale trucuje. A když ­nadále ohlašuje dopředu, že hodlá trucovat a že se nebude podřizovat trenérovým pokynům, které považuje za scestné, kdo se může divit, že mu trenér sdělí „chlapče, zatím ani nechoď na tréninky, abys jiným nepletl hlavu“.

A tak i Paroubek. Není tu úmyslem ho hájit, ale ani odsuzovat. Nejde tu o demokra­cii ani o nedemokracii, ale o léčku saduceů: ať by se rozhodl jakkoli, octl by se na pranýři. Vyžádal si – a obdržel – jako volební kapitán své strany pravomoc rozhodovat o zařazení na kandidátky ČSSD i v rozporu s žebříčky regionálními. A využil ji, aby neriskoval černou nebo šedou figurku na šachovnici. Patrně měl na paměti příklad Miloše Zemana, který si kdysi určil cíl přeměnit okrajového hráče v politického giganta – což se mu podařilo – a k tomu málo dbal na autoritu vedení i jeho mediální obraz – což se mu vymsti­lo. Pamět­níci prvních pohorákovských setkání sociálních demokratů líčí, že Zemanovo otevření strany všemi azimuty od počátku naráželo jednak na odpor vůči sblížení s ODS (mnozí brali vážně hlásaný samostatný postup a bez ohledu na Horákovu definici ČSSD jako strany pravicové nenacházeli pochopení pro divoký kapitalismus počátku 90. let), jednak na „fierlinge­rovský syndrom“ (tedy odpor nejen k formálnímu přiblížení, ale k ja­kéko­liv akceptaci hovorů s komunisty, protože jim stejně nejde o nic jiného než nás nakonec spolknout). Ale Skyllu ani Charybdu si Zeman příliš nepřipouštěl ke zvažování (k tělu ano), protože hodlal spíše stranu rozmnožit než posílit. Nakonec ho sežraly obě příšery (i když asi více Charybda). Paroubek jako nynější (neúplný) titulář této strany to musí mít na paměti a pečovat o náležitou kázeň ve straně, aby si uvolnil mysl i ruce pro svobodnější rozhodování nad šachovnicí.

Při českých příkladech k předloženému schématu pečetí či markant subjektů, které usedají k předvolební šachovnici, jsem váhal, jestli zcela nevynechat ODS. Jsou tu totiž pochyby, zda splňuje předpoklad nezávislosti na své sociální základně, zda tedy nejde o pou­hou ekonomickou nátlakovou skupinu s dob­ře placenými politickými advokáty. Výše citovaný Bursík mluví o podivném průniku politiky a podnikání u všech „vyhořelých“ subjektů a patrně ví, o čem hovoří, a patrně se to týká většiny stávajících po­litických stran a jejich hodnostářů. Je však rozdíl, když se k takovému stavu musí přeměnit a pracně doškrábat historické recyklované strany, nebo když se do něho strany nové již narodí. A to je ono, protože třeba v případě ČSSD se k prolnutí ekonomických zájmů a politiky dospělo až při stoupání strany po mocenském žebříčku, kdežto pro ODS je takové propojení mateřské, je to moment jejího početí. Vzpomínám si, že mi těsně po prvních pluralitních volbách v roce 1990 říkal Jan Urban: „Na Klause mi nesahej, je to jediný člověk, který teď pracuje pro Fórum.“ Měl na mysli, že zatímco ostatní čerstvě zvolení hodnostáři si odhlasovali platy a rozjeli se na dovolenou, Václav Klaus neúnavně navštěvoval všechny regionální a městské organizace OF a jednal se všemi. Měl jsem své pochyby, ale nakonec jsem si říkal, že Jan Urban v čele OF zřejmě ví lépe než já, o čem mluví.

ODS vznikla jako plod tohoto cestování a sepětí s vyhraněnou představou o ekono­mické transformaci, s níž se okamžitě mohli regionální a obecní aktivisté ztotožnit. A Vác­lav Klaus byl silným vůdcem strany, protože se kdykoli mohl opřít o ukázněné a stmelené aktivisty s definovanými ekonomickými zájmy, ba i o řadové členy, a měl volný prostor pro rozhodování. Proto mohl přežít třeba i takzvaný sarajevský atentát. Dnešní předseda Miroslav Topolánek je ve zcela odlišném postavení, on nezplodil regionální hodnostáře, nýbrž oni jeho ke svému obrazu a ke svým trvajícím zájmům. Patrně z jakési osobní podjatosti vůči jeho osobě vznikl dnes mezi lidmi kolující názor, že nejlepší službu své straně by prokázal, kdyby přenesl předsednický úřad na svou manželku. Vřele bych takové řešení uvítal, ale vím, že je neprůchodné nejen z procedurálních důvodů.

Odbočme na okamžik k možnosti zrodu nových stran a k jejich prosazení vůči stranám etablovaným. V okamžicích krize, rozpadu bývalého stranického systému prostor pro nové subjekty zdá se neomezený. Ale není-li stranický systém zcela rozložen, nově se hlásící subjekty samozřejmě potřebují peníze a co nejširší přístup do televize. A v dneš­ním mediálním věku ani to nestačí, ony potřebují ty řadové pěšáky agitátory, kteří spolusedícímu ve slavné české hospodě nebo svým spolunakupujícím v méně slavném dnešním hypermarketu opakovaně říkají: pokud volit, tak jedině tuto stranu. Bez aktivity tohoto osobního „živého faktoru“ nemá nikdo šanci.

Jakou strategii v klubku hráčů?

Složitější situace nastává, když u šachovnice nesedí jen dva hráči, z nichž každý se snaží kontrolovat své figurky a s nimi ovládnout pole, ale třeba čtyři nebo pět hráčů, z nichž si každý přisvojí některé z figurek, případně některé hodlá odlákat od soupeřů a obléknout je do vlastního dresu. Kdyby se hrálo podle většinových pravidel a na několika šachovnicích, zdánlivě by bylo řešení prosté: uspořáda­la by se separátní utkání každého s každým a vítězem by byl samozřejmě hráč A, který by zvítězil jak nad B, tak nad C… Ve snech volebního inženýra nebo rozhodčího by se tak našel takzvaný Condorcetův vítěz. Ale co když to dopadne tak, že A vyhraje nad B, B nad C a C nad A jako v dětské hře papír-nůžky-kámen? A navíc když jsme na stejné šachovnici nebo na stejném dostihu? Pak musí rozhodčí vítěze najít jinak, třeba na body prohlásit za vítěze toho, kdo má o figurku více než ­ostatní, kdo o délku koňské hlavy ostatní předběhne (slavný britský systém první relativní ­většiny).

Kdo právě v tom spatřuje i pro naše podmínky vhodný vzor k následování, třeba Václav Klaus, který již léta hovoří o nutných ústavních změnách k dosažení efektivních a akceschopných vlád, dobře nezvážil, s čím si zahrává. Při například deseti účastnících hry je totiž za vítěze prohlášen držitel jedenácti procent figurek, zatímco prohrávající má jen devět a ostatní hráči po deseti. A plným právem se mohou tázat, proč má nadále suverénně vládnout ten, kdo kontroluje 11 % šachovnice, zatímco my ostatní, kteří ho jako vládce neuznáváme, kontrolujeme dohromady 89 % hřiště? Že jeho kůň byl poněkud rychlejší než ti naši, to jsme viděli, ale ti naši také poctivě běželi a zaslouží si ocenění.

Jiné řešení: někteří hráči se mohou předem spojit, koordinovat postup a tahy, aby společně vyhráli. To už je koalice – předvolební. Přiblížit nejlépe, co taková koalice je, může v mnoha variantách známá pohádka o tahání řepy. Společným cílem je zvítězit společně, protože když táhne jen dědek a babka, nestačí to, musí se připojit další a táhnout ve stejném směru. Nevzpomínám si přesně, ale snad se do této koalice museli zapojit i koza, kocour a myška, a teprve pak se podařilo řepu vytáhnout.

Problémem jsou zase vnitřní vztahy v tako­vém spolčení. V zásadě jsou si všichni rovni, protože kdyby chyběla myška nebo koza, dědek a babka by sami na svůj úkol nesta­čili. Ale může myška něco diktovat kocourovi nebo dědkovi? Jsme před volbami, čili ještě hlasy nerozhodly, jakou sílu myška má, a ona může vyhrožovat, že nedostane-li se jí patřičných postů, uteče. A co si beze mě poč­nete?

Opět se zdá postup jednodušší při klasickém většinovém systému v jednomandá­tových obvodech, kdy si momentálně spřátelené strany poměrně snadno mezi sebou rozdělí obvody, v nichž kandiduje favorit některé z nich, a ostatní se zaváží, že tohoto kandidáta budou podporovat; v jiných obvodech se od koalovaných očekává protislužba (tento obvod patří koze a hlasovat pro ni budou dědek a ostatní, včetně nespokojené myšky). Snadné to je, když se taková dohoda dá podložit tradicí („v tomto obvodu jsme vždycky vítězili my“). Pokud ne („průzkumy ukazují, že tentokrát máme šanci my, a chceme tento obvod“), větši­nou se organizují koaliční primárky předcházející volbám všeobecným. V nich se ukáže, jakému kandidátovi a ze které strany většina voličů koalovaných stran dává přednost, a os­tatní se podřídí. Tím spíše to platí pro většino­vou přímou volbu hlavy státu, tedy pro ­režimy prezidentské a jim blízké, v nichž nejčastěji není vítězem první relativní, ale držitel absolutní většiny. Tady se ani opatrný kibic české scény nezdrží expresivního výrazu, protože široká shoda ODS a ČSSD přes KDU-ČSL a další na požadavku přímých voleb prezidenta není jen „nešťastná“, je to prostě pitomost. Zastánci tohoto stanoviska snad ani netuší, že agonální hru mění na antagonistickou a že dvě sobě rovné legitimity, prezidentská i posla­necká, vždy věstí ústavní konflikt, který ­nutně nemusí, ale v krizo­vých situacích může navodit stav latentní občanské války nebo ­pořádek obnovující vojenské intervence. Když před převodem právních institutů, a hlavně prezidentství, třeba z ame­rického pořádku do střední Evropy varovali Fred W. Riggs a Juan J. Linz, nemohli mít ani tušení, že zane­dlouho pošle prezident Jelcin proti parlamentu tanky, ani o tom, kam povede prezidentství na Ukrajině a až v absurdní podobě v Bělorusku. A nemohli ani tušit, že se jejich podezření potvrdí i v zemích, kde se údajně přímá volba neměla ve zvýšení prezidentských pravomocí odrazit, třeba na Slovensku a v Polsku, když už necháme stranou vývoj v Jugoslávii.

Absolutní většina vesměs vyžaduje co nejširší předvolební koalici již pro první kolo voleb, aby se druhé kolo už nemuselo konat nebo aby do něj postoupil jasný koaliční kandidát s perspektivou onu absolutní většinu získat. Také to není se zárukou: první na příčce v koalici může být pro všeobecné volby méně favorizován než druhý nebo třetí v pořadí. Ale je to postup zavedený. Jenže představme si, že je řepa vytažena a tato partie vyhrána, a přesto se hned otevírá jiná, povolební. Ta, ač přehlednější, není o nic méně náročná, protože jak říkal Giovanni Sartori, hlasy se sice počítají, ale rozhodující jsou vztahy mezi stranami.

Jiří Kunc (1947-2006), politolog a latino­amerikanista.

Obsah Listů 2/2006

Související články

Má KDU-ČSL budoucnost?

Budoucnost sociální demokracie

Milan Znoj: Politika nedopečená a vypečená


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.