Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 2 > Karel Hrubý: O nespolehlivosti slov

Karel Hrubý

O nespolehlivosti slov

Přemítání nad esejem Václava Klause

Stará anekdota dobře osvětluje, jak lze nepozornému publiku zdánlivě racionálně prodat i pochybnou úvahu nebo tvrzení. Dohoní zajíc želvu na dvousetmetrové dráze, jestliže jí dáme náskok 100 metrů? Co je to za nesmyslnou otázku, řeknete si, zajíc je přece rychlejší, želva se vleče… Ale tzv. „logicky“ argumentující člověk vám může „dokazovat“, že zajíc to nikdy nesvede: k tomu, aby urazil 100 metrů náskoku, potřebuje určitý čas. Za stejný čas ovšem želva, pohybující se sice pomalu, urazí ovšem také pár centimetrů, takže pořád ještě má náskok. Aby ho zajíc vyrovnal, k tomu potřebuje zase jistý (i když malý) čas. Ten zlomek ale stačí želvě, aby zase o nějaký ten kousíček milimetru popolezla. Než zajíc tento náskok dožene, uplyne zase (byť sotva už měřitelný) čas…

Takže nakonec „logicky“ vzato zajíc želvu nikdy nedohoní, natož aby ji předhonil. Že jde o myšlenkový trik, je každému jasné. Stačí v úvaze něco vynechat (opomenout např. rychlost), něco zaměnit (např. vydávat neměřitelné stále ještě za měřitelné), nedbat, že hodnoty času i dráhy se blíží nule, kde otázka ztrácí smysl, a jeví se jako „chytrý“ žert. To věděli už staří Řekové a ta anekdota o sofistickém způsobu myšlení je skoro dva a půl tisíciletí stará. Proti takovému pokroucenému myšlení a zneužívání slov vystupoval Sokrates, intelektuál par excellence. Jak dopadl, víme.

O podobných nepřesnostech v myšlení a užívání slov přemýšlel dvě tisíciletí po něm také anglický filosof Francis Bacon (1561–1626). O něm se tradují spíše okolnosti jeho politické kariéry než jeho vědomosti o způsobech myšlení a argumentování. Bacon upozorňoval, že je řada předsudků a myšlenkových návyků, které zkreslují naše soudy. Jedním z takových vážných nepřesností našeho myšlení je zvyk užívat v argumentaci slov, která nepřihlížejí k podstatě označené věci, ale spíše pod stejným slovem zakrývají rozdíly věcí v podstatných vlastnostech odlišných. Lidé tak kupují slova, nikoli pojmy. Nazval tato zavádějící slova idola fori, tj. klamy tržiště. Přes jeho varující diagnózu užívají se v polemikách podnes.

Tak například když se dnes řekne socialismus, může to znamenat více věcí. Jaký obsah se pod tímto slovem skrývá? Fabiánský, sociál­nědemokratický, křesťanský, liberální či jiný – anebo jeho marx-leninsko-stalinská karikatura? A také ovšem: jaké pocity se tímto slovem mají vyvolat? Někteří pravicoví politiko­vé a žurnalisté, odpůrci sociálního státu, se slovem socialismus snaží vyvolat pocity nepří­jemné, které jsou u nás po čtyřech ­desetiletích totalitního systému stále ještě spojovány se „socialismem“ bolševickým; s jeho diktaturou, persekucí a totální manipulací člověka autoritativním režimem. Takový způsob argumentace zamlžuje podstatu mnohého sporu.

Odpor k sociálnímu státu vyjadřuje profesor Václav Klaus např. v eseji Intelektuálové a socialismus, který je publikován na internetové stránce autora s datem 29. 9. 2005. Teze, upravená zde pro českého čtenáře, zazněla anglicky už v diskusním příspěvku, který autor přednesl na konferenci Montpelerinské společnosti v Reykjavíku privátně, tedy mimo program své státní návštěvy Islandu v srpnu 2005. Vystoupil zde ovšem spíše jako zakladatel, ideolog a čestný předseda ODS než jako vysokoškolský profesor.

Už to, že použil termínu „socialismus“ i pro označení bolševické diktatury, je matoucí. Neboť tento systém, teoreticky připravený a započatý Leninem, brutálně napl­něný Stalinem a s jistými korekturami udržovaný nástupci a stoupenci i v satelitních státech, byl svou policejní, násilnou povahou, centralistickým komandem, omezováním svobod a občanských práv – které patří mezi základní hodnoty demokracie i socialismu – popřením základní myšlenky socialismu, která směřovala k osvobození a povznesení lidského rodu. Ozbrojená avantgarda sociálních revolucionářů nastolující násilím diktaturu vůdců a aparátu jedné strany (kterou nevymyslel Marx!) přikrývala tímto klamným označením svou skutečnou, brutální a nedemokratickou povahu a vnutila pro tento systém označení „socialismus“ nejen poddaným, ale dokonce i svobodomyslnému světu. Dichotomie kapitalismus – socialismus se v tomto bolševickém podání vžila (v liberálním pojetí ovšem s obrácenými znaménky plus a minus), i když bolševická diktatura definitivně padla.

Také F. A. von Hayek a podnes i někteří jeho žáci líčí systémovou pluralitu v tomto terminologickém zjednodušení. Ve skutečnosti ovšem byl komunismus překřtěný na „socialismus“ systémem, který spojoval v rukou hrstky vládců monopol mocenský, ekonomický i ideologický, totálně manipulující společnost. Diskriminoval a trestal kritiky, odpůrce či ideologií stigmatizované „nepřátele“. – Prof. Václav Klaus sice dobře ví, „že pokračující užívání termínu socialismus může být zavádějící“, ale přesto ho sám v tomto „nemilosrdně zobecňujícím“ a zamlžujícím smyslu užívá. I demokratické, sociálně zodpovědné systémy označí stejným (bolševiky zprofanovaným) slovem, jímž se tak má dnešním soupeřům podsunout vejce, které je z jiného hnízda. V popředí zřejmě nestojí snaha osvětlit (odlišné) obsahy, ale spíše záměr vyvolat nepříjemné pocity, které vzpomínka evokuje.

Komunismus byl poražen, není třeba ho znovu ubíjet. Stín „nepěknosti“ má teď zasáhnout tzv. „měkký socialismus“, který Václav Klaus ve zmíněném eseji zmiňuje se znatelným despektem. Jako by nešlo o zcela odlišné politické a hodnotové obsahy, nýbrž jen o stupně tvrdosti téhož systému! Když totiž autor vyslovuje obavy z uskutečňování modelu sociální demokracie v současné západní civilizaci, neopodstatněně tvrdí, že i „sociáldemokratismus“ je založen mj. „na velké a paternalistické vládě, na extenzivní regulaci lidského chování“, tedy vlastnosti, které byly charakteristické právě pro – bolševickou diktaturu! Také v míře redistribuce příjmů, jíž se leká, je podstatný rozdíl mezi sociálním pojetím demokratického státu a bolševickým okrádáním celých vrstev společnosti. Pro Klause je to všechno – socialismus. A to přesto, že mnozí „měkcí socialisté“ byli právě pro své odlišné, demokratické a reformistické přesvědčení bolševickým „socialismem“ nemilosrdně perzekvování. Také Milada Horáková byla nemarxistická „měkká socialistka“! Evropské sociálně demokratické strany už dávno odsoudily „revoluční“ metody a prakticky už od devadesátých let 19. století usilují o uskutečňování sociálních reforem cestou parlamentární demokracie. Výslovně také odmítly považovat marxistickou teorii za východisko svých programů. Přesto označuje autor „sociáldemokratismus“ za „měkký socialismus“, který se od marx-leninského „socialismu“ liší jen stupněm tvrdosti. Ačkoli pojmové rozdíly jsou evidentní, v polemické argumentaci se prostě „nemilosrdně“ zakryjí stejně znějícím slovem. Slova s citovým zabarvením se zřejmě na trhu idejí lépe prodávají než přesné pojmy. Idola fori.

V Klausově eseji najdeme vedle nemilosrdné­ho zobecnění „socialismu“ i účelovou záměnu jiných dvou odlišných pojmů (v tomto ­případě inteligence a intelektuálové). Definuje tu intelektuály slovy svého učitele von Hayeka jako „professional second-hand dealers in ideas“, kteří se spokojují se „zprostředkováním šíření myšlenek“ originálních myslitelů obyčejným lidem, které (prý) nepovažují za sobě rovné. Podle Hayeka dávají intelektuálové přednost idejím, „které posilují roli státu, protože stát je obvykle jejich hlavním zaměstnavatelem, sponzorem nebo donátorem“. Zajímají se o vize a utopie, a mají proto sklon stát se socialisty. – V návaznosti na Hayekovy „mírně provokativní (protože nemilosrdně zobecňující)“ úvahy, tvrdí ve svém eseji o inte­lektuálech a socialismu i Václav Klaus, že „intelektuály“ (Hayekem takto paušálně pojmenované) ­potřebovali komunističtí politici jako své ­společníky. Potřebovali jejich obchodování s ideje­mi „pro vytváření příznivého veřejného mí­nění, pro obhajobu svého nelidského, iracionálního a neefektivního režimu. Potřebovali jejich schopnost nabízet obecné, abstraktní a utopické ideje. Obzvláště potřebovali jejich ochotu zabývat se hypotetickou budoucností namísto kritiky reality, která byla mnohem méně růžová“. Po této obecné charakteristice „intelektuálů“, silně zavánějící kolaborací, se dozvídáme, že ani později se neukázali v lepším světle. Po pádu komunismu v naší náhle svobodné zemi, říká Klaus, „první frustrovaná a otevřeně protestující skupina byli intelektuálové, kteří protestovali proti omezením, jež pro ně přinesl trh“. Má přitom pořád na mysli lidi, které jako intelektuály „definoval“ Hayek a kteří podle Klause byli ochotni spolupracovat s komunisty, totiž: „žurnalisté, učitelé, publicisté, rozhlasoví komentátoři, spisovatelé románů a umělci“. O skutečných, nezávisle myslících a kritických intelektuálech, kteří nebyli ochotni režim obhajovat ani mu sloužit, tu není ani slova. Všichni tvoří – i po zkušenostech rozlišovací komunistické taktiky cukru a biče – jedno stádo.

V české společnosti zejména posledních dvou století měli však intelektuálové i jiné funkce než sloužit vládnoucím režimům. Především myslitelskou, objevitelskou, kritickou, tvůrčí, ale také morální, výchovnou a usměrňující – namířenou často proti vládnoucím předsudkům společnosti či proti metodám a ideologii státní moci. Dovedli – na rozdíl od Klausem (podle Hayeka) vypočítávaných služebných dušiček – svou morální integritou, myšlenkami, kritikou, osobním charismatem a nasazením začasto pořádně pohnout nejen žlučí mocných, ale i stojatými vodami společnosti. Otvírali nové cesty, snažili se rozeznat omyly či bezpráví a vystupovat proti nim, ať už byly povahy kulturní, politické, morální, nebo justiční (a to i v dobách, kdy to nebylo odměňováno trhem ani placeno ze státní pokladny, ale spíše trestáno strnulým vládnoucím režimem nebo netečností neinformované či lhostejné částí soudobé společnosti). Na české půdě by tato zmínka neměla chybět. Mezi intelektuálem Palackým, Havlíčkem, Masarykem, Pekařem, Šaldou, Rádlem, Patočkou, značnou částí chartistů, kardinálem Bera­nem, velkým počtem duchovních všech náboženských denominací a mnoha podobnými osobnostmi naší moderní historie – a stádními „inteligenty“, jako byli různí ti rozhlasoví komentátoři za komunismu, pisálkové prorežimně koncipovaných románů, scénářů nebo (dodejme) i všelijak režimu sloužících vědců, soudců, stejně jako mnohých učitelů, ekonomů, inženýrů a jiných státem (většinou ­špatně) placených služebníků, byl nebetyčný rozdíl! Václav Klaus je všechny hodí do jednoho ­pytle.

Ale český čtenář ze své nedávné zkušenosti o tomto zamlčeném rozdílu ještě dobře ví. Ví, že vedle „příznivého veřejného mínění“ tvořeného aparátem a médii KSČ (a jimi placenými pomocníky z určitých povolání) bylo také společným utrpením široce sdílené mínění té části obyvatelstva, která nebyla režimem milována. Toto mínění, třebaže nesmělo být veřejné, bylo obecně negativní; bylo tvořeno také protirežimními intelektuály. Ví také, že perzekuce nebo různé zostuzující kampaně komunistického režimu nesměřovaly proti celé sociální vrstvě inteligence, ale proti samostatně myslícím a morálně pevným intelektuálům, kteří ho kritizovali, napomínali nebo odmítali. A dovede ten rozdíl také příslušně pojmenovat.

Ve všech dobách – a nejen „za totality“ – se ovšem našla část inteligence (i jiných vrstev), která se vezla na vlně prorežimní prosperity. Mezi oběma póly byla však (za Rakouska, za republiky i za totality) široká vrstva čestné inteligence, která své zaměstnání vykonávala nejen kvůli obživě, ale často (i při špatném odměňování) hlavně proto, že v tomto povolá­ní našla i svou osobní realizaci, své poslání a zálibu, aniž režimu či jeho modlám ­lokajsky nebo vstřícně sloužila. Ne každý z nich byl intelektuál, ale také ne každý příslušník inteli­gence, ať už byl „žurnalista, učitel, ­publicista, rozhlasový komentátor, spisovatel románů a umělec“ nebo jiný zaměstnanec tehdejšího bolševického státu, byl už z této hayekovsko-klausovské definice v nebezpečí, že bude srovnáván se služebnými poskoky. Klaus spolu s Hayekem, jehož myšlenky nám second-hand neúnavně zprostředkovává, to všechno zastrčí pod jednu beranici. A tak intelektuál Tomáš Masaryk, intelektuál Jan Patočka nebo jiný intelektuál (jehož jméno budiž raději zamlčeno) je označen stejně jako nějaký pisálek Rudého práva či tvůrce prorežimních televizních seriálů za komunistů… Idola fori.

Prof. Václav Klaus v projevu k montpele­rinským kolegům použil zřejmě zjednodušující, „nemilosrdně zobecňující“, a tedy i pod­statné rozdíly zastírající terminologie F. A. von Hayeka také s polemickým zahrocením proti domácím politickým, ideovým či osobním soupeřům. K těm už trvale lze počítat např. některé intelektuální osobnosti z pro­tiko­munistického disentu, sociální demokracii nebo – nejnověji – občanské nevládní organizace. Tato klamná terminologie je však i provokativní výzvou zdravému rozumu čtenářů. Ten naštěstí z českých hlav ještě zcela nevymizel. Jen třeba dávat trochu pozor na slova!

Karel Hrubý

Obsah Listů 2/2006

Související články

Václav Žák: Prezident v roce 2005

Zdislav Šulc: Klausovy mýty o budování kapitalismu a třetích cestách

Otakar Turek: Byla alternativa ke Klausově transformaci?


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.