Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 3 > Erazim Kohák: Cesta do hlubin environmentální paměti

Erazim Kohák

Cesta do hlubin environmentální paměti

Poděkování Janu Civínovi

Je to svízel s těmi žijícími autory! Je to trochu jako s šitím pro děti. Sotva mu přešijete kabát po bratrovi, kluk z něho vyroste. Filosofie – a ostatně lidské myšlení obecně – je nekončící dialog zásadních postřehů s pro­měnlivou skutečností.

Potěšilo mě, že Jan Civín věnoval svůj příspěvek v Listech 2/2006 ekologické problematice, kterou dodnes považuji za důležitou. Velmi přesně referuje o dvou mých textech, dnes však již na patnáct let starých. Pražské přednášky jsem psal na koleně v roce 1990 na kufříkovém Consulu v podkrovním pokojíku u přítele, který mi poskytl mé první pražské přístřeší po dvaačtyřicetiletém exilu. Přednášky Člověk, dobro a zlo jsem sepisoval v letním semestru roku 1991 v dalším podnájmu, ač tehdy již na čekací listině na OPBH. Jan Civín objevil svědectví mého osobního pravěku.

Poněkud s údivem zjišťuji, že zásadní teze svého tehdejšího myšlení mohu dodnes bez váhání podepsat. Nicotu ani dnes nepovažuji za odvrácenou tvář bytí. Život ve vší své rozporuplné složitosti mi zůstává hluboce dobrý. Smrt považuji za sžíravého příživníka života, dobra, pravdy. Ochraňovat a hojit je pro mě hluboce dobré, svévolně mrzačit a zabíjet neomluvitelně zlé.

Méně vzletně, za výchozí hodnotu považuji život ve své plnosti a za jeho podmínku schopnost lidského soužití s celkem všeho života. Pokud euroamerická civilizace nechce při svém plošném šíření zničit předpoklady i vlastního života, potřebuje si vytvořit představy o osobním naplnění a plnohodnotném lidství, které nezatěžují celek všeho života měrou dlouhodobě neúnosnou.

Přesto se výhledy našeho světa drama­ticky změnily. Když jsem psal Pražské přednáš­ky, studená válka končila a ve Spojených státech kandidoval na prezidentský úřad Michael Dukakis, kterého jsem dobře znal. Ten ­prosazoval rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO, přesun důrazu z bilaterálních smluv na nadná­rodní zákonodárství a organizace jako OSN či Evropské společenství. Nejdůležitěji, prosa­zoval „mírovou dividendu“ – zachování daňových zdrojů na studenoválečné úrovni, avšak masivní přesun zbrojních investic k mírovým účelům, do celosvětového boje s bídou, do světového zdraví, do vyřešení okrajových následků studené války, jako je spor v Palestině. Tehdy se skutečně mohlo zdát, že v tomto poválečném světě zbývá k řešení jen otázka ekologická – a že klíčem k jejímu řešení je dobrá vůle lidských jedinců.

Dopadlo to jinak. V amerických volbách zvítězil George Bush st. heslem boje proti zločinnosti a slibem, že nedojde ke snížení zbrojních zakázek. Naléhavým úkolem jeho úřadování se stalo hledání nepřítele, který by ospravedlnil bojové postoje. Místo nadnárodní spolupráce největší velmoc světa rozpoutala nové závody ve zbrojení, údajně proti samozvanému plukovníkovi panamské domobrany a mlhavým kubánským agentům na Granadě. Do popředí se znovu dostala otázka násilí a míru, přepychu a bídy – a z demokracie se stalo heslo imperiální rozpínavosti. Není divu, že Jan Civín klade otázku, „zda lze v globalizovaném světě nějaký pevný bod vůbec najít.“

Změnila se i environmentální problematika. Dvanáct let po Pražských přednáškách jsem o tom napsal v doslovu k bibliofilii Dary noci (Bonaventura, Praha 2003):

„Devadesátá léta znamenala další posun v našem vnímání přírody. S nástupem neoliberalismu a globalizace jsme si uvědomili, že problém není jen osobní, nýbrž civilizační. (…)

Z této perspektivy se sruby a domky, které jsme kdysi stavěli na lesních samotách, jeví jako škodlivé zásahy do celistvosti biotopů a kamna na dříví jako ekologicky neospravedlnitelný způsob otopu. Nestačí, aby něco bylo přirozené. Nestačí ani, aby to bylo šetrné vůči přírodě. Není možné dál žít podle budovatelských představ padesátých let s konzumním dodatkem a retušovat ekologicky zhoubný životní styl zvýšenou citlivostí vůči přírodě a šetrnější technologií. Je třeba, abychom celkově volili trvale udržitelný způsob života. (…)

Je tak základní reorientace v mezích lidských možností? Nevím. Řada vědců má za to, že ne, že nadešel čas, aby lidstvo ustoupilo ze světové scény a uvolnilo prostor méně ničivému druhu. Náš lidský druh se dostal na pokraj zkázy bezmyšlenkovitou honbou za okamžitými individuálními výhodami. Jsme schopní domýšlet následky svých rozhodnutí a jednat podle toho? Než otočíme klíčkem u auta, jsme schopní domyslit vztah svých výfuků a skleníkové vrstvy a dát přednost veřejné dopravě? To mi dnes připadá jako otázka daleko naléhavější než ty, jimiž jsem se zabýval v knize The Embers and the Stars.

Přesto myslím, že náměty spolucítění s přírodou si zachovávají určitou nadča­sovou platnost. Jistě, osud lidstva nemůžeme přenechat pudovým pohnutkám z hlubin ­nevědomí. V otázkách tak stěžejních je ­naléhavě třeba, abychom rozhodovali na ­základě rozumové reflexe a projekce. Tolik potvrdila naše zkušenost s nacistickým iracionalismem s konečnou platností. Avšak je třeba, abychom svoji rozumovou reflexi a projekci neumísťovali v abstraktním ča­soprostoru teoretické vědy, nýbrž ve světě ustavovaném životem, prolnutém smyslem a hodnotou. The Embers and the Stars ­představovaly pokus o takový hodnotový náhled či podle Husserla Wertnehmung. Možná zkoumání morálního smyslu pří­rody – tak zněl podtitul knihy v anglickém vy­dání – představuje určitý přínos k poznávání osnovy a útku hodnoty a smyslu světa ži­vota.“

Ovšem i takové pojetí environmentální problematiky podléhá kritice Jana Civína. Neposkytuje onen žádaný pevný bod. Pokud by Jan Civín měl pravdu, že „moderní člověk pozbývá jistotu svého ,Já‘, ztrácí se v be­zednosti masy, nedokáže najít a přesně vymezit vlastní místo a z něj plynoucí sebejistotu“, potom by o budoucnosti lidstva opravdu nerozhodovali kriticky myslící a rozhodující jedinci ve svobodném soužití, nýbrž pudový pohyb anonymních davů v jejich osudových střetnutích. Za mého mládí se tomu říkalo Kulturkampf, pojetí dnes jen náznakově kamuflované označením střet civilizací.

Jenže je tomu tak? Rozhodují o směru dějin včetně sebezáhuby lidstva temné pudové síly – anebo následky našich rozumových rozborů a rozhodnutí, byť často nepředvídané?

Empiricky to rozřešit nemůžeme. Oba názory, můj osvícenský, stejně jako temně romantický, o kterém se zmiňuje Jan Civín, představují v reflexi filosofie vědy metateorie a ty jsou notoricky slučitelné s libo­volným stavem fyzické reality. Liší se jen v následcích. Temně romantický výklad odsuzuje člověka k bezmoci. Nezbývá nám, než trpně pozorovat nevyhnutelný vývoj ke zkáze (a případně naslouchat Bytí). Osvícenský výklad vyzývá k činnému konání. Jistě, je možné, že romantikové mají pravdu a ko­nání je marné. Je však stejně dobře možné, že pravdu mají dědicové osvícenství – a pak je nečinnost zhoubná.

Jsem dědicem osvícenství, dědicem Kantovým, Masarykovým, Husserlovým. Jde mi o jasné pozorování a věrné vyjádření (Husserl) problematiky našeho žití, na kterém můžeme pevně stát a klidně spát (Masaryk). Proto nejsem ochoten se spokojit s tím, co jsem napsal před patnácti lety. Vážím si otázek Jana Civína: nechci předstírat, že problematika globalizace – a problematika spiknutí kapitálu s médii – neexistují. Oběma jsem se v posledních patnácti letech dál zabýval a i dál se zabývat budu. Nedisponuji pevným bodem, avšak v toku dějin zaznamenávám nadčasově platné možnosti a potřeby. Dialog přetrvávajících možností – říkávali jsme jim ideje – s proměnlivým obsahem faktů nekončí a nedá se zmrazit. Pravda není bod, kterého jednou a jednou pro vždy dosáhneme. Je to stále se obnovující úsilí o porozumění jedné skutečnosti ve stále nových podmínkách.

Jsem rád, že Jan Civín vede toto úsilí dál. Litoval bych však, kdyby vznikl dojem, že sám jsem se v něm zastavil kdesi před patnácti lety.

Erazim Kohák (1933) je filozof.

Související články

Jan Civín: Lze nebýt na Titaniku?

Jan Civín: Masarykova česká otázka dnes

Obsah Listů 3/2006


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.