Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 4 > Andrzej Brzeziecki: Všední život v Bělorusku (2.)

Andrzej Brzeziecki

Všední život v Bělorusku (2.)

VII. Diktafon

Nikola dnes žije v Kyjevě na Ukrajině. Po prezidentských volbách, které se konaly letos v březnu, dostal na Ukrajině azyl a možnost studovat. Pamatuji ho ještě z Minska – mladý veselý kluk. Zapaloval si jednu cigaretu od druhé. V Minsku nestudoval. Tvrdil, že univerzity ovládnuté ideologií, ze kterých už dávno odešli slušní učitelé, ho nemohou ničemu naučit. A papír mám na záchodě, odpovídal na otázku, jestli se mu někdy vysokoškolský diplom nebude hodit.

Organizoval tehdy akce Zubra – podzemního hnutí mládeže, které chtělo pomocí happeningů a graffiti probudit Bělorusy k odporu vůči prezidentu Alexandru Lukašenkovi. Děcko se sprejem, to je vážné ohrožení státu. Pro běloruské speciální útvary se Nikola stal brzy chuligánem, narkomanem, teroristou. Tak ho KGB představil Nikolově dívce, když ji chtěl získat pro spolupráci a jeho zavřít. Před rokem Nikolova dívka, malířka, zvedla telefon. Příjemný mužský hlas řekl: „Mám zájem o koupi vašeho obrazu, sejděme se dnes u mě v bytě.“ A sdělil adresu.

Šla na schůzku. Před domem se ochomýtali dva muži. Představili se: „Jsme příslušníci KGB, to my jsme volali, chceme si pohovořit. Pojďme dál.“ Usadili ji na pohovku a začali vyslýchat. Nejdřív klidně: Ví, s kým se schází? „Nikola je zločinec, velice špatný člověk, my vás chceme chránit…“ Vstala, chtěla odejít. Začali vyhrožovat. Buď začne spolupracovat, anebo rozhlásí, že ji Nikola znásilnil. Nebo zavolají jejím rodičům a řeknou, že provozuje prostituci. Že má doma drogy.

Neodpověděla na žádnou otázku. Mlčela. Pak vytáhli diktafon a pustili pásek. Když uslyšela nahrávku, zatočila se jí hlava. To byl záznam jejich soukromého života: domácí rozhovory, intimita.

Ukázalo se, že Nikolu a jeho dívku odposlouchávali víc než rok. Nikola o všem informoval nezávislá média, protože došel k závěru, že jedinou ochranou je zveřejnění. Pro KGB je osoba, která začne být známá, ztracená a nepoužitelná jako případný donašeč.

Lidé ovšem si zřídka troufnou takovou věc zveřejňovat. Naopak, nechají se zastrašit. No a přistupují na spolupráci. Podle neoficiálních údajů každý dvacátý Bělorus nějak spolupracuje s ministerstvem vnitra.

VIII. Alexander

Alexander (domácky Saša) už taky nebydlí v Minsku. Ten dvacetiletý kluk ještě nedávno spolu s Nikolou rozvěšoval po nocích na minských mostech transparenty proti moci. Zubr se vždycky snažil zasahovat režim smíchem – sloužily tomu happeningy. Například na jaře 2001 aktivisté Zubra v minském parku Gorkého uspořádali happening pod heslem Konečná diagnóza. Procházejícím se lidem rozdávali noviny Naša Svoboda, ve kterých byl zveřejněn již slavný soud jednoho psychiatra, který (po útěku ze země na Západ) prohlásil na základě sledování Alexandra Lukašenka v médiích, že hlava státu projevuje příznaky psychopatie. Po chvíli se v parku objevila skupina chlapců v maskách připomínajících Lukašenkovu přísnou tvář. Postavili se do fronty a přistupovali ke zdravotní sestře, která po vyšetření prohlašovala, že se musí léčit na uzavřeném oddělení. Chlapce v přestrojení, kteří vykřikovali „Nedotýkejte se mě, ještě mi neskončilo volební období!“, chytali ošetřovatelé pod paží a vyváděli. Po této akci vydal prezident dekret, který zakázal nosit manifestantům masky.

Nejlegračnější akci uspořádal Alexander během referenda v roce 2004, které mělo rozhodnout, zde se Lukašenko může ucházet o prezidentský úřad potřetí. Přišel ke komisi sčítající hlasy a jejím členům věnoval knihu Náhodný prezident, jejíž autoři, novináři, píší, že Lukašenko je sovchozní trouba a že není zcela zdráv. Saša říká, že nikdy nezapomene na výrazy těch starších paní. Za svůj kousek si odseděl patnáct dní „za chuligánství“. Ale jak říká, stálo to za to.

Dnes Alexander žije ve Varšavě, dostal stipendium a studuje informatiku. Do Běloruska se nepodívá pět let – čeká tam na něho, tak jako na Nikolu, obvinění z účasti na demonstracích. Hrozí mu dva roky vězení. Organizace Zubr před několika týdny vyhlásila konec činnosti: příliš mnoho jejích aktivistů se ocitlo na mušce KGB, příliš mnoho jich muselo odjet.

IX. Víza

„Datum příjezdu do Svazu sovětských socialistických republik“, „Datum odjezdu ze Svazu sovětských socialistických republik“ – takové rubriky se skví na vízu opravňujícím k pobytu na území Běloruska v roce 2006. Patnáct let po pádu SSSR. Běloruské správě to zřejmě nevadí. Své zemi sami Bělorusové někdy říkají „náš malý Sovětský svaz“. O Bělorusku se taky říká, že je to „Vendée SSSR“. Je na tom hodně pravdy. Bělorusko jako poslední sovětská republika vyhlásilo nezávislost, i Rusko to udělalo dřív. Ve skutečnosti však běloruští komunisté vyhlásili nezávislost na Moskvě, protože fandili pučistům v roce 1991. Když ti ovšem prohráli, v Minsku se obávali, že se demokrat Boris Jelcin začne mstít. Takže si ze dvou zel vybrali nezávislost a rozhodli se budovat „náš malý SSSR“.

A tak se taky stalo. V Bělorusku nejsou oligarchové jako Rusku a na Ukrajině, není tam ani demokracie. Je moc jednoho člověka a jeho portréty na zdech všech pracoven ve všech úřadech ve státě. Stesk po SSSR má mnoho důvodů, jedněm se stýská po Impériu, jiným po kolektivním životním stylu a ještě dalším po sociální rovnosti. Proto někteří říkají, že nostalgie po SSSR je steskem po něčem, co nikdy nebylo. Snad, v každém případě je tento stesk v Bělorusku největší.

Ví o tom Alexander Lukašenko a snaží se to všechno obyvatelům Běloruska zaručit. Vždyť – a je to pravda – platy a důchody tu dosahují vyšší úrovně než v Rusku a na Ukrajině. Dokonce i politické represe jsou docela takové jako za Brežněva. Lukašenko svému obyvatelstvu nemůže dát jenom pocit, že žijí v zemi, která je atomovou velmocí a která vysílá lidi do kosmu. Kdysi vymyslel, že se stane prezidentem Svazu Běloruska a Ruska, že přejme moc po Borisi Jelcinovi, ale když se prezidentem Ruska stal Vladimir Putin, sny skončily. Před nějakou dobou označil Putin Lukašenka za mouchu, která se chce přiživovat na ruském řízku.

X. Novinář

Pavel je novinář. Právě jeho knihu o prezidentovi věnoval volební komisi Alexander, za což si odseděl patnáct dní ve vazbě. Pavel před několika lety strávil ve vězení tři měsíce. Pracoval už tehdy pro ruskou televizi, jeho osvobození se dožadoval sám Boris Jelcin, ale Lukašenko byl dlouho neoblomný. A kdysi byl Pavel, třebaže sám po tom nebažil, oblíbeným prezidentovým novinářem. Lukašenko, tehdy novopečený prezident, si chtěl populárního novináře získat. Pavel však nejenže odvrhl prezidentovo přátelství (odešel z televize do nezávislých novin), ale navíc, když už pracoval pro ruskou televizi, „ukradl“ Lukašenkovi oblíbeného kameramana Dimu Zawadzkého. Lukašenko se s tím nedokázal smířit. Pod záminkou ilegálního přechodu hranice (novináři připravovali program o fiktivnosti hranic Běloruska a Litvy) nařídil oba novináře uvěznit. Potom Pavel opustil Bělorusko a změnil občanství na ruské. Chtěl na Bělorusko zapomenout, vždyť v Moskvě se cítil skvěle a od dětství se považoval za člověka Impéria, býval přece komsomolcem. Ale zapomenout nemůže. Kvůli Dimovi.

Dima měl méně štěstí. Zůstal v Bělorusku. Prý natočil materiál svědčící o tom, že prezidentovi lidé obchodovali se zbraněmi v Čečensku. Dimitrij měl 7. července 2000 vyzvednout na minském letišti přítele. Ale místo Dimy stálo na parkovišti jenom jeho prázdné auto. Novinářovo tělo nebylo nikdy nalezeno.

Prý sám Lukašenko naléhal, aby byli únosci odhaleni, ale když se vyšetřování dostalo k lidem jemu blízkým, usnulo. Jedna ze stop vede k Dimitrijovi Pavličenkovi, šéfovi zvláštní eskadry na rozhánění demonstrací opozice (na snímcích z povolebních protestů letošního března je vidět velkého smějícího se policistu zvláštního nasazení s červeným baretem v čele celé úderky ozbrojených policistů – to právě je Pavličenko). Oleg Alkajev, bývalý náčelník vězení v Minsku, který uprchl z Běloruska a dostal azyl v Německu, tvrdí, že pistoli sloužící k výkonu rozsudků smrti dvakrát půjčoval Dimitriji Pavličenkovi. Datum výpůjčky zbraně se shoduje z dobou, kdy zmizel Zavadzkij.

Pavel ví, že stejně dobře jako Dima mohl zahynout on. Toto vědomí mu nedovoluje na Bělorusko zapomenout. Proto se angažuje ve stále nových projektech opozice, proto taky napsal knihu o Lukašenkovi, spolu se svou kolegyní Světlanou Kalinkinovou. Cenou za knihu bylo zrušení novin, ve kterých Světlana pracovala.

Zavadzkého případ nikdy nebyl tak proslulý jako Gongadzeho kauza na Ukrajině. Dima byl jenom kameraman, v zemi chyběla politická síla, která by dokázala vyvolat náležitý ohlas – v Kyjevě to byl předseda parlamentu, kdo pustil během zasedání z magnetofonu slavné pásky majora Melnyčenka, zatěžující prezidenta Kučmu. A konečně: Západ si kauzy také nevšiml. Jedině během opozičních demonstrací v Minsku vždycky někdo drží fotografii mladého hezkého hocha. To je Dimitrij Zavadzkij. Když zmizel, měl 29 let. Zanechal po sobě syna.

XI. Jazyk

V Minsku jsou jenom nápisy ve vagónech metra v běloruštině. Vlastně všichni mluví rusky. Prezident Běloruska běloruštinu velmi nemá rád – pouze několikrát veřejně promlouval národním jazykem. Ale Bělorusům to nevadí. Ruština je jazykem Impéria, je to jazyk pokroku, inteligence a velkoměst. Jazyk moderní hudby a dobrých filmů. A běloruština je jazykem zaostalého venkova nebo nacionalistů. Možná dokonce fašistů? A jak dobře víme, vítězství nad fašismem představuje největší přínos běloruského národa do světových dějin. Státní propaganda – stejně tak sovětská, jako ta dnešní – Bělorusům namluvila, že se krutého zločinu v Kuropatech, kde ve třicátých letech 20. století vyvraždili desetitisíce Bělorusů, nedopustil Stalin, ale běloruští nacionalisté, užívající bílo-červeno-bílé symboliky. Tyto historické barvy Běloruska, dnes zakázané, užívá běloruská opozice. A protože opozice mluví bělorusky, propagandistický kruh se takto uzavírá. Lukašenko se bojí pravdy o Kuropatech, vždyť to byl článek Zenona Pažniaka, publikovaný na vlně perestrojky, který odhalil fakta o vraždě v Kuropatech a stal se první vlaštovkou běloruského národního obrození, které přineslo několik let demokracie. V roce 1995, rok po převzetí moci, Lukašenko zakázal historickou vlajku Běloruska i její státní znak – „Pogoň“ – a obnovil symboliku z dob SSSR. Pouze ve státním znaku byly srp a kladivo nahrazeny obrysy dnešního Běloruska.

Všechno se to odehrálo s mlčícím souhlasem Bělorusů. Skutečně, jednou z příčin porážky běloruských demokratů byl v letech 1991–1994 jejich tlak na zavádění běloruštiny. To vyvolávalo odpor a obavy. Dnes se tedy opozice snaží používat obou jazyků. Ale část opozičních středisek – sdružených např. kolem nezávislých časopisů jako Naša Niva nebo Arche – se domnívá, že cesta do Evropy a k demokracii vede skrze budování národní identity Bělorusů a emancipaci jejich jazyka.

XII. Diplomat v podzemí

Těžko uvěřit, že tento člověk, ponižovaný a vláčený milicí na každé demonstraci, pil kdysi koňak v Ženevě nebo hovořil se známými politiky v newyorském sídle Organizace spojených národů. Andrej je bývalý diplomat a ministr zahraničních věcí Běloruska. Mnoho let pracoval v New Yorku, vrátil se do Minska, protože chtěl být užitečný vznikajícímu státu.

Sám Lukašenko, když se stal prezidentem, ho povýšil na post šéfa ministerstva zahraničních věcí. Už jeho první rozhovor s prezidentem byl podivný. Když si Andreje pozval k sobě, aby mu předal jmenovací listiny, nemluvil o práci ministerstva, ale o jiných politicích. O kom jenom mohl říci něco špatného, říkal – ten je špatný, ten je špatný a ten taky. Postupně tato podezíravost sílila. Ale zpočátku to vypadalo, že všechno je v normě. Lukašenko podepisoval dohody o spolupráci s Evropskou unií. To byl rok 1995. Andrej zodpovídal za spolupráci se Západem a za odzbrojení. Trochu ho zneklidňovalo, že Lukašenko začíná stále častěji oplakávat tanky, které tu zanechala Sovětská armáda a které bylo třeba v rámci mezinárodních dohod zlikvidovat. Měsíc po měsíci bylo stále jasnější, jakým směrem se prezident ubírá. Andrej se vyděsil nadobro, když v roce 1996 Lukašenko vypsal referendum o změnách ústavy a větších pravomocích pro sebe. Ještě před referendem roku 1996 podal Andrej demisi, i když ho přátelé přemlouvali, aby zůstal pro dobro Běloruska. Když poskytoval první interview po odchodu, řekl, že se bojí, aby se jeho země nezměnila v Glavnoje upravlenije Lukašenka Alexandra Grigorijeviče, totiž v GULAG.

Za rok se Andrej stává jedním z tvůrců Charty 97, organizace, která si vzala za vzor československou Chartu 77. Charta 97 je především internetový portál, který informuje o veškerém věznění a pronásledování v Bělorusku. Charta 77 a polská Solidarita jsou pro běloruskou opozici vzorem. Dokonce spíš než barevné revoluce na Ukrajině nebo v Gruzii. Imponuje jim duch Solidarity. Jediný rozdíl je v internetu a mobilních telefonech. V tom to mají aktivisté Charty 97 snazší. Jestliže ti během zatýkání hned nevezmou telefon, máš ještě aspoň šanci napsat esemesku, že sedíš a především kde sedíš. Nejnebezpečnější a nejnepříjemnější chvíle nastává, když se ocitneš ve vězení a nikdo nemá potuchy, kde jsi. Milice odmítá poskytnout informace, kde je vězeň. Stávaly se takové situace, že lidi zadržené během demonstrace vyváželi neznámo kam, například do lesa. Cestou je okrádali o peněženky, hodinky a vypouštěli je kdesi uprostřed lesa. Právě takovými věcmi se zabývá dneska Andrej, přestože by určitě raději popíjel koňak v Ženevě.

(Ve spolupráci s Małgorzatou Nocuńovou)

Andrzej Brzeziecki (1978) je redaktorem krakovského listu Tygodnik Powszechny, kde se specializuje hlavně na běloruskou a ukrajinskou tematiku.

Celý seriál

Andrzej Brzeziecki: Všední život v Bělorusku (1.)

Andrzej Brzeziecki: Všední život v Bělorusku (2.)

Andrzej Brzeziecki: Všední život v Bělorusku (3.)

Obsah Listů 4/2006


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.