Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 6 > Pavel Šaradín: Půl roku s vládou, půl bez vlády

Pavel Šaradín

Půl roku s vládou, půl bez vlády

Je 22. listopadu 2006. Sedím v knihovně Středoevropské univerzity v Budapešti, která mohla být v Praze, pokud by česká vláda v první polovině 90. let byla ochotná s touto prestižní akademickou institucí spolupracovat. V Budapešti je dnes jedna z nejlépe vybavených knihoven společenských věd a Středoevropská univerzita se těší velmi dobrému jménu. Navštěvují ji stovky studentů, kteří budou po absolvování zcela určitě patřit ke špičkám ve svých oborech a na město budou vzpomínat v dobrém. Tak jako mohli vzpomínat na Prahu a všude o ní pěkně mluvit.

Na jedné besedě mne upozornil profesor Josef Jařab, shodou okolností někdejší rektor Středoevropské univerzity, na článek Václava Klause z jeho cesty po jihovýchodní Asii. Po dvanácti třinácti letech prezidentovi došlo, v čem mohla být proslulá mezinárodní univerzita České republice prospěšná. Dne 3. října 2006 v Mladě frontě Dnes si z návštěvy Vietnamu poznamenal: „Vietnamci žádný silný vztah ke svým sousedům nemají. I proto je jim daleká Česká republika, která jim nikdy nic zlého neudělala, v podstatě velmi milá. Měli bychom toho umět využít. Vidím-li tu neuvěřitelnou skupinu česky mluvících Vietnamců a jejich vztah k nám, říkám si, že poskytování stipendií je ta nejlepší investice. Otevřít v Saigonu kancelář Czechtrade srovnatelný efekt mít nemůže.“

A ještě jedna spojitost s Maďarskem. Když jsem začal tuto bilanci roku 2006 psát, v Olomouci Vlasta Chramostová předávala Cenu Pelikán György Vargovi. Vzpomněl jsem si na jeden seminář, kde jsme hovořili o střední Evropě a její identitě. Vendule Pongráczové, která hájila jistou sounáležitost středoevropských zemí, její spolužák vytkl: „Prosím tě, co ty máš společného třeba s Maďary?“ – „Můj otec je Maďar,“ odpověděla.

Zima

V lednu poskytl prezident Václav Klaus Mladé frontě Dnes rozhovor, který se věnoval především vlastní politické obhajobě ekonomických reforem z první poloviny 90. let. Hovořil rovněž o aktuální situaci, blížících se volbách a ohroženích. Největší hrozbou naší společnosti měl být evropský sociáldemokratismus: „A těch, kteří dělají akce typu zastavme komunismus, se musím ptát, jestli se stejně nebojí a nevidí stejná nebezpečí plynoucí z evropského socialismu. To, že je nevidí, považuji za mimořádně varovné.“ Václav Klaus se v oblasti evropské problematiky stále více propadá do poloh, které začínají škodit. Právě jím vytýkaný evropský sociáldemokratismus u nás pomáhal prosazovat hodnoty, které snad obecně můžeme označit jako evropanství. Patří k nim i to, že od roku 1945 se v Evropě neválčí, což opakuji již poněkolikáté, ale je to věc natolik mimořádná, že ji musíme mít neustále na paměti.

Obávám se, že výtky prezidenta na adresu EU mají rozbíječský potenciál.

Jaro

Hlavní událostí letošního roku byly parlamentní volby. Nemá smysl se věnovat jejich analýze, ale rád bych se zastavil u dvou aspektů. Ukázalo se, že účelové hraní si s volebními pravidly se nevyplácí. Zákon pro volby do Poslanecké sněmovny u nás byl měněn už čtyřikrát. Při předposlední úpravě, jíž chtěly ČSSD a ODS v dobách tzv. opoziční smlouvy posílit samy sebe na úkor menších politických stran, zasáhl Ústavní soud a většinu změn odmítl. Poslední pravidla platí od ledna 2002. V kombinaci se zájmem hlavních médií o ČSSD a ODS, kdy se podle agentury Innovatio zhruba sedmdesát procent všech zpráv o politických stranách týkalo těchto dvou subjektů a debatní pořady všech televizí poskytly nejvíce místa duelům Jiřího Paroubka s Mirkem Topolánkem, vedla k jejich posílení. Ještě nikdy se nestalo, aby ČSSD a ODS měly v Poslanecké sněmovně více než tři čtvrtiny mandátů. Tato bipolarizace politické scény, jak se zdá, bude nadále pokračovat. Volební inženýrství vedlo k tomu, že vítězná ODS sice sestavila koaliční vládu, ale sto poslanců k získání důvěry nestačilo. Tábor stran, které měly zůstat v opozici, má také sto poslanců a žádná strana ustoupit nechtěla.

Zablokovanost politické scény má ale ještě druhý aspekt. Je jím silné postavení komunistické strany, s níž žádný jiný subjekt nechce na vládní úrovni spolupracovat. Pouze Jiří Paroubek před volbami prohlašoval, že by neodmítl toleranci svého menšinového kabinetu ze strany komunistů. V podstatě neměl jinou možnost, protože s ODS spolupracovat nechtěl, KDU-ČSL se přihlásila k výhradní spolupráci s ODS a ani Strana zelených nechtěla jít do vlády s ČSSD, pokud by žádala o důvěru současně KSČM. ODS ve svých předvolebních materiálech používala pro obě levicové strany označení KSČSSD, čímž varovala před jejich údajnou společnou nedemokratickou politikou. Náš antikomunismus je pokrytecký, protože KSČM je legální součástí politického systému, podílí se na schvalování řady zákonů, podle nichž se občané ČR řídí, byla také u přijetí Ústavy ČR v roce 1992. V Poslanecké sněmovně s ní spolupracují všechny politické strany, stejně tak s ní utvářejí na lokální úrovní koalice, a to včetně ODS, takže ostrakizaci na vládní úrovni lze do jisté míry chápat jako účelovou. Právě pravice využívá antikomunismus k vyvolávání strachu před návratem do nedemokratických poměrů před rokem 1989, které má symbolizovat spolupráce ČSSD a KSČM. Vytváří tím účinnou zábranu proti spolupráci levicových stran. ODS, KDU-ČSL i SZ s Jiřím Paroubkem před volbami spolupracovat nechtěly, a teď mu orientaci na KSČM vyčítají. Pokud ale komunistické hlasy k prosazení čehokoliv ostatní potřebují, pak s komunisty vyjednávají.

Hlavní důvody odmítnutí jakékoliv spolupráce s KSČM shrnul Martin Bursík: „Nejde jen o to, že se komunisté nedokázali postavit k minulosti, ale jde také o jejich aktuální názory, které jsou pro nás zelené nepřijatelné. Porušování lidských práv v Bělorusku, na Kubě, v Tibetu. Několik dní před volbami jsme diskutovali v televizi Prima s komunisty a potvrdili si jejich neskonalou názorovou odlišnost. Sedmnáct let po listopadu 1989 je jejich politika a rétorika prakticky beze změny.“ To jsou, myslím, zásadní argumenty a je třeba o nich s komunisty debatovat. Martin Bursík se o to po volbách vůbec nepokusil.

Léto

V roce 1998 u nás proběhla velmi živá předvolební kampaň, nejvíce si z ní pamatujeme „mobilisaci“ občanských demokratů, kdy apelovali na všechny slušné muže a ženy, aby je volili, a varovali před vládou ČSSD. Kampaň byla také ukázkou nevyspělosti politické kultury, když si politické strany až štítivě jedna vedle druhé zakazovaly vzájemnou spolupráci. Kampaň v letošním roce byla také živější a určitě zábavnější než jindy. Bohužel ji poznamenaly aféry, které se objevily několik dnů před volbami. Politické kultuře neprospěl ani povolební projev premiéra Jiřího Paroubka, obsahově snad pochopitelný, zvolenou metodou a slovníkem však nikoliv. Následovaly protiparoubkovské demonstrace v Praze a místopředsedkyně ODS Miroslava Němcová doporučovala vyhnat Jiřího Paroubka ze země.

Léto bylo jinak politicky nezajímavé. Napínavé bylo možná na svém začátku, kdy jsme čekali na kreativitu, která umožní sestavení vlády. Čím více jsme se vzdalovali vyhlášení výsledků voleb, tím se stávala jednání nudnější. Bylo horké léto a ani houby příliš nerostly.

Když jsme se v srpnu vraceli z dovolené, četli jsme v novinách, že se kvůli zájmům strany obětoval Miroslav Kalousek. Chtěl se na vytvoření vlády domluvit s ČSSD a KSČM.

Podzim

Z Budapešti jsem se dostal nakrátko do Vídně. Je 27. listopadu, už jsem v Olomouci. O víkendu se po dlouhé době přihlásili aktivně komunisté. V Praze pořádali konferenci „KSČM a další demokratické síly v boji za lidská práva a demokracii – Aktivně proti antikomunismu“. To mohla být dobrá příležitost, aby se Vojtěch Filip hlouběji zamyslel nad příčinami mnohdy účelového antikomunismu a ukázal, jak se staví k předlistopadovým časům, jak chápe pojem lidských práv. Svou šanci propásl, směsicí aktivistických výroků připomenul nanejvýš okresního aparátčíka z roku 1987. Jeho projev byl plný nálepek, škatulkování a také historických omylů. Filipova slova poslouží dobře na několik měsíců jako základní výbava antikomunistů.

Především se Vojtěch Filip vrací k prvním volbám, které proběhly již v demokratickém prostředí v roce 1990. Před nimi „ze svých pracovišť byli především odstraněni vedoucí pracovníci a na jejich místa dosazováni podle politických zásluh stoupenci tehdejšího Občanského fóra. Letní volby v roce 1990, které byly nazvány ,svobodnými‘ (důraz VF) a které byly jednoznačně vedeny pod taktovkou antikomunismu, proběhly ve vypjaté atmosféře a znamenaly nakonec naprostou destrukci dosavadní politické struktury státu.“ Tady je, myslím, první hlavní omyl Vojtěcha Filipa, protože nelze přeci antikomunismus počátku 90. let srovnávat s tím dnešním. Tehdejší musíme chápat jako projev vzpoury proti normalizačnímu režimu. Druhý spočívá v tom, že všechny omyly KSČ dokázala odhalit samotná strana: „Jako záminka pro pronásledování KSČM slouží cokoliv. Ať už jsou to výroky vysokých představitelů Komunistické strany Československa z minulosti, špatná praxe Komunistické strany Československa, kterou odsoudila sama komunistická strana buď v roce 1956, nebo když zřizovala určité komise, které se zabývaly minulostí strany, a chtěla nápravu. Ať to bylo v šedesátých letech v roce 1963, po roce 1968 anebo později. Protože tam, kde se odchýlila politická praxe od politické teorie, samozřejmě docházelo k chybám, nedostatkům, omylům, ale i protiprávním jevům. Ty většinou sama Komunistická strana Československa dokázala odhalit, odsoudit.“ Chybí pak zmínka o normalizaci, nikde už předseda strany neříká, jak její špatnost KSČ odhalila a kde ji odsoudila. Respektive trestuhodně zapomíná, že normalizační chyby za komunisty odstranil někdo jiný. Třetí omyl pana Filipa vidím v jeho výroku, jímž hodnotí vznik Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu, který vznikl prý protiprávně a „který má jedinou obdobu, a to v protikomunistických úřadech nacistického gestapa. Jinou obdobu nemá.“

Rok 1989 by měl být i vítězstvím KSČM; zatím se ukazuje, že je spíše její prohrou. Současné uspořádání považují komunisté za kapitalistické, ačkoliv jde především o režim demokratický.

Pavel Šaradín (1969) je politolog, publicista. Působí na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Obsah Listů 6/2006

Související články

Václav Žák: Rok od podpisu evropské ústavní smlouvy

Pavel Šaradín: Pour Féliciter 2003


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.