Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 6 > Karel Hrubý: (Ještě) o humanitní tradici

Karel Hrubý

(Ještě) o humanitní tradici

K článku Aleny Wagnerové Ještě o Karlu Kosíkovi (Listy 5/2006)

V článku Politická jara Karla Kosíka (Listy 4/2006) jsem napsal, že „na jaře 1945 se Kosík vrací z nacistického vězení jako přesvědčený stoupenec komunistické ideologie.*

Vstupuje do strany, která se tehdy ještě prezentuje jako národní a nezávislá varianta radikálně pojatého socialismu.“ V následujícím čísle Listů to označila Alena Wagnerová za podstatnou chybu: pominul jsem léta, která jeho zatčení předcházela. „Kosík se totiž z nacistického vězení nevrátil jako přesvědčený komunista, jak to píše ve svém článku Hrubý, ale do vězení se jako přesvědčený komunista a člen odbojové organizace Předvoj dostal. A to je velmi podstatný rozdíl.“

Souhlasím, že mezi oběma formulacemi je rozdíl, nepovažoval jsem však pro své téma za podstatné, zda Kosík byl komunistou už před svým zatčením v roce 1944, či zda se komunistou stal teprve ve vězení. Šlo mi o jeho politické postoje po válce včetně let padesátých, v období tání let šedesátých a konečně po listopadovém rozpadu totalitního režimu a bankrotu jeho ideologie v letech devadesátých. Nicméně považuji upozornění Aleny Wagnerové na původní názorové a morální východisko Karla Kosíka ke komunismu za velmi užitečné. Dává totiž příležitost zamyslet se nad názorovou a morální konverzí Kosíka (a nejen jeho) od křesťanské morálky a humanitní tradice evropské kultury (Wagnerová) k morálce zostřeného třídního boje, jak ji po válce a zejména po únoru 1948 praktikovala komunistická strana, jejímž aktivním členem Kosík v té době už bezesporu byl.

Alena Wagnerová vysvětluje, jak se Kosík dostal ke komunismu. Na jaře 1943 se připojil k dorostu a sdružení evangelického sboru na Smíchově, z něhož se začalo formovat na konci léta téhož roku jádro budoucí odbojové skupiny Předvoj, k níž Kosík od začátku její činnosti patřil. Pro budoucí členy Předvoje bylo podle Wagnerové podstatné, že se sice za komunisty považovali, ale ke komunismu dospěli od své původní křesťansko-evangelické orientace nikoli skrze komunistickou stranu a její organizace, nýbrž přes tradici socialistické literatury. „To dávalo politickému diskursu Předvoje jinou dynamiku a znamenalo inovaci myšlenkového dědictví socialismu funkcionářstvím a stalinismem k nepoznání pokřiveného marxismu.“ Wagnerová tak naznačuje, že komunismus, resp. „socialismus“, jak mu rozuměli Smíchovští, byl jiný než bolševismus stalinsky praktikovaný. Z jejich pozdějšího přilnutí ke Komunistické straně Československa, která se za války i po válce řídila hlasem velkého „vožďa“ v Moskvě, nicméně vyplývá, že jim stalinismus tehdy jako teorie komunismu nevadil, tím spíše, že Sovětský svaz, vedený Stalinem, byl velkou nadějí v boji proti nacismu. (O jeho vražedné praxi se u nás tehdy ani v komunistických kruzích nevědělo téměř nic, jak doznává např. Heda Margoliová-Kovályová ve své zpovědi Na vlastní kůži, vydané spolu s paralelním zamyšlením Erazima Koháka v roce 1973 u Škvoreckých v Torontu.)

Podle Wagnerové nešlo mladým smíchovským odbojářům v letech 1943–44 jen o inovaci myšlenkového dědictví socialismu, nýbrž i o nový přístup jak k boji proti nacismu, tak proti prvorepublikovým hodnotám demokracie a republikánství, na které padl stín Mnichova. Namísto intelektuálních diskusí chtěli naplnit poznanou pravdu činem a jednáním: „Evangelické křesťanství, v jehož duchu byli Smíchovští socializováni a jemuž většina z nich zůstala ve svých postojích a jednání i nadále morálně poplatná, jim tuto možnost na rozdíl od marxismu neukazovalo. Ten se pro ně stal východiskem ze zakušené duchovní nouze a myšlenkovým systémem, který ukazuje možnost, jak změnit svět, zvěstí o tom, jak uskutečnit ,království pozemské‘ a stát se tím i hoden, a i to byl důležitý moment, humanitní tradice evropské kultury.“ (zvýrazněno KH)

Názorový přechod od evangelického křesťanství k marxismu, „od Bible ke Komunistickému manifestu“, lze jistě zčásti vysvětlit jako důsledek obecně pokračující sekularizace, přibývání informací, nátlaku zkušenosti anebo jiné podstatné změny pohledu na svět. Připomeňme, že původní, tj. nebolševický marxismus měl kromě jiného i silné humanistické prvky. Lze dokonce s jistou shovívavostí pochopit i racionální příklon k teorii leninského a stalinského bolševismu. Ale lze tak snadno pochopit i přechod od morálky lidskosti a svobody k morálce režimního násilí a manipulace s lidmi? Od morálky evangelického křesťanství k morálce třídního boje? Anebo jinak: od humanitní tradice evropské kultury k netoleranci, nenávisti, k násilí a likvidaci nepřátel?

Nemůžeme přehlédnout, že humanitní tradice evropské kultury, z které Smíchovští dle verze Wagnerové původně vycházeli, se vyznačovala jednou důležitou konstantou, kterou výstižně vyjádřil T. G. Masaryk ve Světové revoluci: „… je to sympatie a respekt každého člověka k člověku druhému, uznání lidské individuality, zásada, že člověk nesmí užívat člověka jako prostředku“ (ve vydání z r. 1938 na str. 405). K humanitní tradici evropské kultury patří i univerzalita práva: před zákonem jsou si všichni rovni. Právě tento zřetel k jednotlivému člověku, tuto humanitní složku evropské morálky třídní pojetí bolševického komunismu (marxismu-leninismu) potlačilo. Také univerzální platnost práva byla zrušena. V projevu k sovětské mládeži ve dvacátých letech nabádá Lenin, že morálka třídního boje je určována zřetelem k nezbytnosti nastolení diktatury proletariátu jako nejbližšího cíle revoluce. Co slouží třídnímu boji proletariátu, to je dovoleno, to je morální, pod zorným úhlem cíle je to dokonce záslužné. Co tento boj brzdí a odsuzuje, je třeba vymýtit, zničit. Násilí je právem proletářské demokracie. I právo (stejně jako morálka) dostává proto třídní charakter: jinak třeba posuzovat jednání proletáře (zejména je-li členem komunistické avantgardy), jinak jednání příslušníků buržoazie nebo těch, kteří nadvládu této avantgardy odmítají. V očích bolševických vůdců se z člověka stal příslušník třídy, člověk bez tváře, který nebyl hodnocen pro své lidské vlastnosti, ale pro svou pozici v antagonisticky chápané struktuře třídní společnosti a pro svůj vztah ke komunismu. V jejich očích se nelikvidovali lidé – potlačovala a likvidovala se třída. Wagnerová je patrně blíže pravdě než já tam, kde tvrdí, že Kosíkově generaci se nad procesy padesátých let vůbec nesvíral žaludek, jak jsem to ve svém článku formuloval, nýbrž že je naopak považovala za oprávněné a nezbytné. Pro tuto generaci to bylo znamení, že „,žáby na prameni‘ čisté socialistické nauky byly konečně odhaleny“ (Wagnerová). Popravy a jiné druhy perzekuce třídních, politických či ideových nepřátel byly podle jejich mínění v duchu Leninovy nauky záslužné a morální, neboť sloužily třídnímu boji a „socialismu“ – jak si ho na své cestě od evangelia ke komunistické doktríně tehdy patrně představovali.

Pro tezi Wagnerové, podle níž drastické trestání obžalovaných komunistů (dodejme: i nekomunistů, jako byli M. Horáková, Z. Kalandra, generál Píka a stovky jiných, nepočítaje desetitisíce kulaků a jiných „nepřátel“ komunismu) Kosíkova generace schvalovala, mluví i Kosíkovo vyznání z počátku padesátých let: „Stalin nás učí lásce k vlasti a nenávisti k jejím nepřátelům“ (Tvorba 51/1951, s. 1212, zvýrazněno KH). Také to, že brzy nato (ve Filosofickém časopisu 1953) se Kosík účastní i tažení proti Masarykovi, který byl vyznavačem humanity jako tradice evropské kultury par excellence, podporuje její tezi. Naproti tomu však právě tento souhlas s násilím padesátých let vyvolává pochybnost o správnosti výchozího tvrzení Wagnerové, že motivem jejich konverze ke komunismu byla snaha „být hodni humanitní tradice evropské kultury“. Snad výstižnější by tu bylo mluvit o bloudění a selhání této generace, a to nejen intelektuálním, ale i morálním, které vedlo k umlčení tradice, z níž původně vycházeli. Neboť v období před odhalením „kultu osobnosti“ šlo u většiny z nich o slepé, nekritické podlehnutí autoritě Leninově a Stalinově, jejichž morálka i vládní praxe měly zcela jiné kořeny než humanitní. Stranická disciplína této generace byla silnější než napomenutí a příkazy morálky jejího mládí. To se ovšem netýká jen Karla Kosíka a jeho smíchovských přátel. Problémem – a to obecným – je otázka, jak k takové proměně morálních norem a hodnot mohlo dojít u generace, která chtěla být předvojem lidstva na cestě ke svobodě, rovnosti a plné lidskosti a nepostřehla přitom, že násilím, perzekucí, potlačováním politických práv a přezíráním důstojnosti lidí, které nepočítala k té „správné“ třídě, se tomuto cíli vzdaluje a humanitní tradici evropské kultury zpronevěřuje. Dvacáté století přineslo sice řadu dokladů, jak propagační tažení diktatur dovedlo úplně změnit nejen racionální, ale i citovou a mravní výbavu mas k nepoznání. Ale u intelektuálů se tyto proměny chápou nejobtížněji.

Proto třeba ocenit, že A. Wagnerová se svou připomínkou pokusila vrhnout trochu světla na tento proces změny ve vědomí i svědomí generace komunistů, která se zapojila do práce strany ještě za války a před únorem 1948. Je to neútěšný pohled a není divu, že vysvětlení motivů tohoto přechodu se literatura věnovaná tomuto období většinou vyhýbá. Naštěstí značná část této generace nezůstala jen na stanovisku let padesátých. Kosík a mnozí jeho přátelé se většinou už v letech šedesátých a zejména v období „normalizace“, kdy se sami stávali oběťmi režimu, přibližovali tradici evropského humanismu, v němž respekt k životu a právům každého člověka byl podstatným charakteristikem. Někteří z nich s touto tradicí časem upřímně splynuli. Zůstalo-li v nich i po obnově demokracie přece jen něco z nenávisti, pak ta už nesměřovala k lidem, ale k nedostatkům a hříchům kapitalistického systému v epoše globalizace. Což ovšem není dnes výsadním postojem jen někdejších komunistů.

Karel Hrubý

Obsah Listů 6/2006

Související články

Alena Wagnerová: Cenné životy ve stínu zdi

Karel Hrubý: Politická jara Karla Kosíka


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.