Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2006 > Číslo 6 > Petr Borkovec: Hans Nepomuk Prügel, Lázně Driburg, 1875, olej na plátně

Petr Borkovec

Hans Nepomuk Prügel, Lázně Driburg, 1875, olej na plátně

Zavedli mě k dutému dubovému kmeni v aleji pod nekrajinou golfového hřiště. Čtyřmetrový, shora šikmo seříznutý kmen s několika začouzenými převrženými kotli po větvích, z nichž každá by mohla být kmenem stromu, jenž zastiňuje početnou obědvající společnost. Všichni, i starousedlíci, ve chvilce podlehli pokušení zaťukat na dřevo, které se ozývalo zvuky velmi podobnými struktuře stoletého kmene. Ale dub prý není uvnitř docela práchnivý, odedávna v sobě ukrývá žebřík, tak jako jelen v sobě ukrývá nejvybranější kousek svaloviny. Ani smrt stromu neubrala žebříku na pevnosti a kráse. Příčky vyrůstají z bočnic jako větve a uprostřed beze stopy srůstají. Vsunul jsem hlavu do místnůstky po skutečné větvi a vdechl nasládlý odér. V kapradí, které se tu uchytilo v nikdy nevysychajících dubových plástvích, ležel měděný cent. Ulomil jsem několik vlhkých kousků dřeva, voněly i vypadaly jako odlomky kostelních madon i lavic, a do dutiny je nahlas slíbil oplatit odstavci.

Kmen túje – z kůže stažený sval praská pod tíhou něčeho, co není vidět. Do břehů hladina vjíždí jak kruh cirkulárky. Ne ptáci ticho, ticho vodní ptáky trhá. Kal rybu, ne ryba kal.

Vysoké, do čtverců rozporcované obdélníky oken Hraběcí restaurace s partiemi lázeňského parku vypadaly jako vitráže, v nichž se bez přechodů střídá žlutá zeleň s černí a jež jsou samé symboly a alegorie. Jedna z nich, na které se rýsovala silueta snídajícího muže se stříbrnou linkou brýlí a stříbrnou šmouhou konvice na kávu, zobrazovala jablůňku přečnívající živý plot, symetrickou a plochou jako list kapradiny. Některé listy jí už narudly a lesklé, ještě zdravé, stočené zpátky k větvi připomínaly stylizované drobné květy. A pak zas souměrná jablíčka, jedno jako druhé, jak se urodily v úhledné mysli nějakého místního skláře. Ostře zbarvený Strom života za zády muže, zvedajícího se od stolu a odkrývajícího boční plán s cípem anglického trávníku pokrytým jinovatkou, byl na okamžik úplný.

Počasí nad parkem se nezměnilo – ale jako bys měl odhrnout ještě jednu záclonu, abys viděl to, co včera ve stejnou hodinu. V okně protějšího lázeňského domu vzpírá holčička červený míč (tlustá vrstva karmínu) a pak někoho krátce vyhlíží z balkonu. Čítárna poblíž signatury už plná stránek světla.

Také ti tři zedníci na zdi rozestavěného pavilonu v poledne vrhali neúplné, bezhlavé stíny.

Zvon petropavlovského kostela zaléhal do habrového lesa na pravém okraji areálu. Na dřevěné desce potažené nejspíš plátnem, která zabírala téměř dvě stěny jídelny – pořád jsem ji měl před očima –, malíř panoramaticky rozprostřel lázně s parkem a oborou, sady a polnostmi. Krajina postupně procházela ročními dobami. Pozorovatel celé scenérie jako by seděl nebo ležel na temeni kopce, v prstech levé ruky svazek prvních sněženek, v pravé, schované v rukavici, sněhovou kouli, kterou vzápětí vrhne na některou z pěti postav na obraze. Možná na česačku třešní sestupující uprostřed malby s plným košem ze žebříku. Na jarní části byl zobrazen les, na zimní les a zasněžený vrh, letnímu a podzimnímu času mezi nimi kralovaly osamělé stromy – létu lípa, podzimu mladý buk. V zimní partii zbudovali dvojkřídlé posuvné dveře do kuchyně. Číšníci se stříbrem kmitali sem a tam, dveře pracovaly a dva na nich vymalovaní rachotící bruslaři se vzdalovali, přibližovali, jelení guláš, vyjedená salátová mísa, chytali, pouštěli, horká polévka, kosti na dezertním talířku, sjížděli, rozjížděli…

Do Klaretova Bestiáře, do Preslova Rostlináře, padá sníh. Na zbrusu nové kalendáře, na slovníky a slovníkáře, padá sníh. Na křoviska, kříky, kříčky, na keře a zákeřníky, na kořeny, na koření, na sýce a zasyčení, padá sníh. Za keřem keř, za dubem dub, za medvědem medvěd lední a za sýcem sova sněžná, za sýkorou sněhule, padá sníh, padá sníh. Za Sněhurkou stojí hůrka, za sněženkou ženka stojí, za rozsochou socha sněžná, bílá mniška, bílý mnich, padá snieh, padá sníh.

Ještě k zimní partii v lázeňské restauraci: Kluziště zračící smrky. Nad temeny a sedly rychle šedne šeď. Na východní straně vychází sníh. V borovicích, vyklopených ze zahradních svahů, nic letmého, nic této chvíle – čekal jsem na to před zelenou černotou, ale jako bych tady nestál. Nedaly se pozorovat neusínající, neprobouzející se větve, s kulatým, předsunutým, ostřím, ani články, kapsle a krystalky pod otočeným kamenem. Jako by to nebylo okolí.

V letní trávě – přímo před očima malíře obrazu, který si na vršku kopce kreslí první skicu, leží ztracená golfová hůl: po celou dobu jsem ji považoval za stylizovanou trhlinu, zemětřesení vykvétající nerušeně jak stařičká hrušeň v dobře rozvrženém sadu, rafinovaný vzkaz.

Lesní průsvity, některé skoro rozsáhlé. Ptáci namalovaní rychlými tahy tloukli do skleněných dutin. Spustil jsem se… Jímka… Drozd se oklepl ve vodárenské věži. Potápník v bazénu. Ještěrka zelená jako špenát. Nekonečná zápěstí lísek, pámelníky, tužší mahony s listy jak ozubení krasci a sloní kůží místo kůry.

Tma se vrstvila jak padající řetěz. Průlet sovy (změť měřítek a hmot: semišem obalený pařez), síť netopýrů, těkavý skluz můr. Vzadu nad strání, v jehličnatých ohništích čoudily modříny a tma k nim stoupala, tak dlouho, až chuchvalce stály na hladině.

Stíny dubových větví na vlastním kmeni, způsobené světelnou nádobou zapuštěnou u paty do země, měly podobu stínů gigantických daňčích parohů; ve větru se vážně kymácely na neviditelných hlavách. Nad nejnižším patrem svítilo do tmy kolo pahýlu – tlustou větev dnes brzy ráno spilovali dva dělníci v pláštěnkách s tichými lany a sponami. Potomci mnichů, kteří kdysi na jiném místě, v jiném parku po šest hodin prolévali hořící dub, a přesto jej neuhasili. Lehl popelem, až na jedinou postranní větev, jež zbyla na ubohém zbytku kmenové stěny. Čerstvý pahýl jako by bíle, v pravidelných intervalech blikal do noci.

Listopad 2006

Petr Borkovec

Obsah Listů 6/2006

Související články

Petr Borkovec: Poznámka o houbách

Petr Borkovec: U oceánu

Petr Borkovec: Hák


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.