Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 3 > Jacek Kubiak: Lék na francouzskou nemoc

Jacek Kubiak

Lék na francouzskou nemoc

Nový francouzský prezident Nicolas Sarkozy chce svou zemi vyvést z deprese. Na prvním zasedání rady ministrů ohlásil, že práce na všech reformách, které sliboval ve volební kampani, mají začít zároveň. Ambiciózní sarkozismus komentátoři přirovnávají k soudobému bonapartismu. Samotného Sarkozyho pak – nejen s ohledem na jeho vzrůst – k francouzskému císaři. Budou však Francouzi hyperaktivnímu prezidentovi stačit?

Sarkozy vyhrál prezidentské volby suverénně. Ale ačkoliv se v průzkumech vždycky jevil jako vítěz, ve druhém kole voleb se mohlo stát všechno. Socialistika Ségolčne Royalová totiž slibovala skoro tytéž reformy, jenom zaváděné v klasickém pomalém tempu. Jinými slovy: když to půjde, tak se to udělá, a když to nepůjde, tak to počká – filozofie, kterou Francouzi dokonale znají odedávna. Právě proto byla pro Sarkozyho velice nebezpečným protivníkem. Navíc měla za sebou velice rozmarný a (pro odborníky na výzkum veřejného mínění) těžko popsatelný elektorát. Royalovou, která nakonec ve druhém kole získala velmi slušný, ačkoliv samozřejmě pro výhru nepostačující výsledek 47 procent hlasů, podpořili stejně tak tradiční voliči Socialistické strany a Zelených, krajní levice (komunisté a trockisté), jako polovina voličů centristy Françoise Bayrou z prvního kola. Tyto voliče spojoval hlavně strach před předpokládaným autoritářstvím Sarkozyho. Takový elektorát, řídící se city, mohl dokonce i na poslední chvíli převážit misku vítězství ve prospěch kandidátky socialistů.

O Sarkozyho výhře rozhodla do značné míry televizní debata s paní Royalovou, která předcházela druhému kolu voleb. Sarkozy tehdy zaujal, třebaže sotva na dvě a půl hodiny, pózu mírného, ale i velice schopného kandidáta. Ségolčne Royalová pak prezentovala rozhodný, ba přímo útočný charakter. Ovšem kompetence průrazné kandidátky, jak se projevily během diskuse, nebyly příliš uspokojivé. Výsledek debaty, příznivý pro oba, ale se Sarkozyho převahou, odradil od hlasování pro kandidátku Socialistické strany mnoho nerozhodných. Když poslední den kampaně znovu vsadila na emoce Francouzů a prohlásila, že v případě vítězství kandidáta pravice hrozí zemi chaos, očividně to přehnala a odstrašila poslední nerozhodnuté, ale samostatně uvažující voliče.

Nakonec se vítězi těchto voleb stali i Sarkozy, i samotní Francouzi. Jestliže se totiž masově vypravili k volebním urnám (účast více než 85 % oprávněných voličů v obou kolech), dokázali, že problém volební neúčasti není výsledkem krize demokracie jako takové, ale jen odpovědí frustrované společnosti na neschopnost samotných politiků, kteří nedokázali náležitě nažhavit jejich naděje. Ukázalo se, že pokud voliči vidí smysl cesty k volebním urnám, pak se k nim vypraví. Důvody vysoké účasti v těchto volbách by měli důkladně analyzovat a výsledky analýzy si vzít k srdci politikové ze zemí východní a střední Evropy, kde se také vina za nezájem o politiku svaluje na bedra samotných voličů.

Bída poražených

Po svém vítězství Sarkozy předvedl skvěle rozvinutý politický smysl. Už když totiž jmenoval premiéra a vybíral členy nové vlády, naprosto změnil taktiku. Vyhrál volby díky své politické vyhraněnosti a bez rozpaků oslovoval voliče krajní pravice Jean–

–Marie Le Pena. Ovšem bezprostředně po vítězství prohlásil, že bude prezidentem všech Francouzů, a nezůstalo u prázdných slov. Vytvořil vládu, do níž vstoupili stejně tak centristé, jako socialisté. Takový politický manévr samozřejmě oslabuje jeho pravé křídlo. Ale Sarkozy dobře ví, že jeho vítězství nejtrvaleji zapůsobilo právě na skupinu voličů, kteří mají rádi silné postavy, a právě pro ně bude těžké vracet se masově pod křídla stařičkého Le Pena. Sází na to, že právě tyto voliče nepřitáhl jen na chvíli. A zřejmě se nemýlí, neboť Le Penova Národní fronta už dávno neměla tak špatné výsledky jako nyní. Je také známo, že na potápějící se lodi je těžké udržet všechny námořníky. Proto značná část posádky Le Penova korábu již natrvalo zvolí prezidentský tábor.

Nový premiér François Fillon je znám svými dovednostmi trpělivého vyjednavače, který dokáže dosáhnout konsensu. Takové hodnocení pochází z roku 2003, ještě z období, kdy uváděl do života reformu důchodového zákona ve vládě Jean–Pierra Raffarina. V nynější Fillonově vládě našli své místo stejně tak socialisté Bernard Kouchner (ministr zahraničí), Jean–Pierre Jouyet (ministr pro evropské záležitosti), Eric Besson (státní tajemník pro hodnocení a řízení veřejné politiky), který opustil řady socialistů během poslední volební kampaně a přešel do Sarkozyho řad, i svými levicovými názory známý Martin Hirsch (vysoký komisař pro aktivní solidaritu a boj proti bídě), jako centrista Hervé Morin (ministr obrany).

Tento manévr socialistům odebírá poslední argumenty pro získání voličů ve volbách zákonodárců 10. a 17. června. Oslabuje také volební vyhlídky centristů z nově vzniklé strany Françoise Bayroua Mouvement Democrate (které „internauti“ hned začali přezdívat MoDem). Samozřejmě že socialisté hned svým kolegům, přijímajícím ministerská křesla, vynadali do zrádců, což bylo tím opodstatněnější, že Besson se skutečně zachoval prodejně. Tyto hysterické reakce ovšem pouze ještě víc poškozují vůdce Socialistické strany v očích umírněných voličů. Ti totiž raději hledají klady v tom, že se Sarkozy a Fillon otevřeli vůči levici a středu.

Obraz situace Socialistické strany je po volbách naprosto katastrofální. Socialisté byli odedávna rozhádaní v nejcitlivějších sociálních otázkách (ultralevice kontra sociální demokraté). Tyto rozdíly se projevily během referenda o Evropské ústavě, které „liberálové” prohráli. K těmto tradičním štěpením a nedostatku idejí pro novou Francii a novou levici se nyní přidaly personální potyčky, ba přímo rodinné hádky. Vypadá to tak, že Ségolčne Royalová, životní družka prvního tajemníka strany Françoise Hollanda, by sama chtěla obnovit stranu a stanout v jejím čele. Ovšem v cestě jí nestojí jen spolustraníci, ale i její vlastní muž. Výsledkem těchto hádek je, že se Socialistická strana tři týdny před prvním kolem parlamentních voleb ocitla v naprostém rozkladu. To může být jen příslibem další volební porážky a prohloubení rozporů v lůně této strany i celé francouzské levice. Třebaže by socialisté aspoň stovku křesel v parlamentu získat měli.

Mnohem promyšleněji rozehrál svou partii centrista François Bayrou. Prohlásil totiž, že bude budovat opozici co nejkonstruktivnější, připravenou podpořit Sarkozyho a Fillonovy dobré nápady, ale neváhající prezidenta a vládu kritizovat za nápady špatné nebo pro Francii nebezpečné. Nová Bayrouova strana MoDem prodělá svůj bojový křest v těchto volbách a teprve po nich bude možné prohlásit, zda se jí podařilo zapustit kořeny ve francouzské politické krajině. Tento plán však zřejmě nevyjde. I pokud se Bayrouovi podaří svou novou středovou stranu přivést do parlamentu, bude úspěch, pokud centristé získají deset míst. Jak tu tedy mluvit o skutečné opozici?

Pro pravděpodobnou Bayrouovu porážku pracují také jeho někdejší spolustraníci, kteří přešli do řad stoupenců nového prezidenta. Hervé Morin vytvořil novou středovou stranu – Nové centrum. Ve volbách zákonodárců setrvají její kandidáti ve spojenectví se Sarkozyho UMP, což jim zřejmě umožní získat větší počet poslanců, než získá „MoDem”. Tento krok podle všeho udělá Bayrouovým šancím čáru přes rozpočet.

Lepší strach než posměch

Skvělým manévrem tandemu Sarkozy–Fillon bylo také povolat do vlády jakožto de facto „muže číslo dvě” bývalého premiéra a nynějšího starostu Bordeaux Alaina Juppého. Nedávný Chiracův oblíbenec dostal pro sebe speciálně stvořený obsáhlý resort ministra ekologie, rozvoje a trvalého územního využití (který mj. zahrnuje tradiční oblast působení ministra dopravy). Takové ministerstvo v rukou politika na pravici velice populárního, s velkou zkušeností a obrovskými ambicemi může způsobit, že se ochrana životního prostředí nakonec stane ústředním bodem práce vlády. Poprvé v dějinách snad nejen Francie není ministr životního prostředí ve vládě pouhým figurantem bez reálného vlivu a možnosti financování svých aktivit, ale prvoplánovou postavou, která bude mít skutečný vliv na vývoj událostí. Například teprve teď bude ve Francii možné skutečně uvažovat o zavedení projektů, které by nahrazovaly drahou a znečišťující dopravu zboží po silnici čistší a levnější dopravou železniční a vodní. Takové závazky přijal během volební kampaně Nicolas Sarkozy a zdá se, že nyní bude prioritou Alaina Juppého právě uvedení tohoto slibu do života. Juppého postavení však není dáno provždy. Kromě jiného proto, že se zároveň nechce vzdát dalšího budování francouzské jaderné energetiky. Dohodnout se s tradičními ekology, nevládními a společenskými organizacemi nebude snadné. Juppé však již předložil návrh svolat na letošní září poradu za účasti všech protagonistů. Měla by určit priority v oblasti ochrany životního prostředí a způsobů kontroly hospodářského rozvoje (na prvním místě energetického). To je samozřejmě také pomrkávání na dosavadní voliče Ségolčne Royalové, která slibovala zavedení tzv. participační demokracie. Jednotlivá společenství a organizace by měly podle jejích předpokladů samy určovat priority a účastnit se procesu přijímání klíčových vládních rozhodnutí.

Sarkozy začal také své úřadování setkáním s představiteli všech odborových svazů i svazu podnikatelů. Rozhovory s odboráři jsou rovněž částí předvolební strategie, ale snad i uvážlivým rozhodnutím, které by mohlo připravit půdu a co největší podporu pro budoucí reformy. Sarkozy chce prostě nyní uvádět do života požadavky svých dosavadních politických protivníků – participační demokracii a důstojné postavení středu v politickém životě Francie. Nelze mu upřít šikovnost, politický cit, ale ani schopnost vybrat si vhodné lidi.

Takové kroky mají samozřejmě za úkol také zbavit protivníky argumentů a vyrazit poslední zbraň z jejich rukou v době rozbíhající se parlamentní volební kampaně. Neznamená to však, navzdory výkřikům socialistů, že jsou vedeny výhradně takovou vypočítavostí. Touha Sarkozyho stoupenců získat maximální většinu v parlamentu je samozřejmá. Tento cíl nemůže nikoho udivovat, ale těžko si představit, že by Sarkozy po vítězných – stejně drtivě – volbách zákonodárců propustil Kouchnera nebo Hervého Morina. Zřejmě se bude snažit obsadit ještě volná vládní místa vlastními straníky, větší přestavby ve vládě lze ale těžko očekávat.

Sarkozy je typem politika toužícího po moci, ne však po moci samé o sobě. Je, podobně jako byl Bonaparte, člověkem činu a jeho ctižádostí není vlastní pohodlí a výsady, ale důkaz, že dovede vládnout Francii lépe než jiní pro dobro samotné Francie stejně jako Francouzů. Snad ani největší nepřátelé nemohou popřít, že Sarkozy, který má rád politické riziko, si vede skvěle právě v rizikových situacích, které sám vyvolal. Tehdy dokáže být nejen naprosto rozhodný, ale i velmi úspěšný.

Tak tomu bylo za konfliktu s bývalým ministrem pro integraci Azouzem Begagem. Během potyček na předměstích francouzských měst koncem roku 2005 se nechtěl podřídit pokynům tehdejšího ministra vnitra Nicolase Sarkozyho. Za svou přílišnou samostatnost zaplatil naprostou marginalizací ve vládě Dominiquea de Villepina a musel se stáhnout do tábora centristů Françoise Bayroua. Samozřejmě že Begag, pocházející z arabské imigrace, měl patrně při postupu vůči vzbouřené mládeži dobré úmysly, ale Sarkozy chtěl vyřešit a vyřešil konflikt svými silovými metodami, přičemž ukázal, kdo tu má skutečnou moc. Již tehdy totiž spoléhal na to, že zapůsobí na krajně pravicové voličstvo Jean–Marie Le Pena. Sarkozyho brutální metody stejně tak vůči vzbouřené arabské mládeži z předměstí jako vůči ministru Begagovi také připomínají způsob vládnutí Napoleona I. – je lepší, aby se mě báli, než aby se mi posmívali.

Je třeba se obávat autoritářských metod vládnutí nového prezidenta? Ano i ne. Pokud vláda „otevřenosti” přežije parlamentní volby, pokud se neukáže, že ministři z řad socialistů v čele s Kouchnerem, nejsou pouhou dekorací, troufám si tvrdit, že Francouzi budou Sarkozymu a Fillonovi nadlouho důvěřovat. Oba si naprosto uvědomují, že klíčové reformy mohou zavést jen v prvním roce. A je třeba je zavádět citlivě, tak aby je nezablokovaly mocné francouzské odbory (např. reforma zavádějící povinnost tzv. minimálního servisu pro státní úředníky a pracovníky městské dopravy v době stávky) nebo studentské organizace (např. reforma vysokých škol). Další systémové změny Francouzi přijmou nebo snesou jen tehdy, pokud to bude logické a nutné pokračování toho, co vláda provede během svých prvních dvanácti měsíců.

A Sarkozy již zřejmě pomýšlí na volbu na druhé období v roce 2012. Vždycky předbíhal v myšlenkách pár let dopředu. Jako jeden z prvních komentátorů francouzské politické scény jsem informoval čtenáře polského deníku Gazeta Wyborcza již v červnu 2004, tedy bezmála tři roky před prezidentskými volbami, že Sarkozy nepřemýšlí o startu v těchto volbách jen při ranním holení a že se stylizuje do role francouzského Rudolfa Gullianiho – starosty New Yorku, který se vypořádal s metlou gangů a zločinců. Bezpochyby by nový prezident chtěl být znovu za pět let zvolen a získat si pověst nejen nového Napoleona, ale i de Gaulla. Jeho chuť je nezdolná, ale nadprůměrné jsou i jeho politické schopnosti. Pokud jich šikovně využije, může Francii skutečně vyvést z jedné z nejcitelnějších a nejdelších morálních i společenskopolitických krizí. Dosáhnout toho může, jedině když Francouzům vrátí víru v ně samotné a v sílu vlastní země. V zájmu této mety musí „Sarko” snížit nezaměstnanost a vylepšit obraz Francie v mezinárodní aréně.. Protlačení evropské „mini–ústavy” francouzským parlamentem bude mít zásadní význam. Sarkozy může totiž takto, trochu zadním vchodem, „zachránit” aspoň ducha Evropské ústavy, pohřbeného nezdařeným referendem, které vyhlásil jeho předchůdce.

Hledání léku na francouzskou nemoc stále pokračuje. Ale zdá se, že Sarkozy už má v rukou dobrý předpis na úspěšnou terapii, stejně jako lékaře připravené provést znecitlivění i zákrok.

Podaří se tato operace? O první bilanci se bude možné pokusit za dvanáct měsíců.

Jacek Kubiak (1960) je biolog, žije ve Francii. Spolupracuje zejména s polským tiskem, a také s Listy. V portálu týdeníku Polityka spolurediguje blog naukowy.blog.polityka.pl.

Obsah Listů 3/2007

Související články

Jacek Kubiak: Francouzská nemoc

Petr Kolář: Francie: prvorozená dcera a její nápadníci

A. J. Liehm: Osvícenci, encyklopedisté, reformisté


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.