Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 3 > Být Rusem v Estonsku

Být Rusem v Estonsku

Národ okupantů, nebo oběti sovětského systému, vržené do země, která nebyla jejich, a dnes diskriminované nezávislým Estonskem? Publicisté estonského tisku komentují nepokoje po odstranění pomníku vojáka Rudé armády v Tallinu.

Mart Helme: Estonsko se prohřešilo nezávislostí

(Sirp, 4. května 2007)

Vypadá to tak, že po projevech agrese a vandalismu z minulého týdne Estonsko potkává další útok – vlna sebeobviňování, povzbuzovaná některými podnikateli, kteří vedou obchody v Rusku, ale také naší liberální inteligencí.

Naši liberálové zapomněli, čím to všechno začalo. A začalo to tím, že se na náměstí Tonismägi každým rokem pořádaly stále větší demonstrace proti estonskému státu a národu. Ti, kteří dnes mluví o „dialogu“, si nechtějí pamatovat, jak otevřené nepřátelství vůči Estonsku tam hlásali nejen velkoruští šovinisté, ale také představitelé ruského velvyslanectví a osobně pan velvyslanec.

Během střetů z minulého týdne bylo taky těžké zaznamenat smuteční náladu a úctu k padlým ve druhé světové válce. Viděli jsme zato zuřivou nenávist k Estonsku a Estoncům. Ano – také k Estoncům.

Není důvod si něco nalhávat ani si hrát na politickou korektnost: od roku 1991 naše hlavní provinění vůči Rusku a Rusům spočívá v tom, že jsme získali nezávislost. Jaká netaktnost!

S kým jsme měli vést dialog? S organizací Noční hlídka a Ústavní strana, které ve skutečnosti nereprezentují v Estonsku nikoho a jsou loutkami ruského velvyslanectví? Stejně absurdní je nápad, že máme hovořit s vandaly a ničiteli estonských vlajek. „Vždycky se to dá zkusit.“ Zkuste to, vážení pěstitelé kulturnosti! Pokud vyváznete živí, budete moci mluvit o štěstí.

Dalším mýtem je názor, že jsme Rusy nechali napospas ruským médiím. Jako mnohem víc protiestonská než ruské agentury se projevila estonská ruskojazyčná média. Měli bychom si spíše vyčítat, že jsme tak dlouho tolerovali jejich výtržnictví a výzvy k etnické nenávisti. Je také naší vinou, že jsme dovolovali protiestonskou propagandu v ruskojazyčných školách. Doufejme, že se nový ministr osvěty bude touto záležitostí víc zabývat.

Kromě toho – kolik Rusů se ve skutečnosti účastnilo posledních protiestonských výtržností? Sotva hrstka. Devadesát pět procent estonských Rusů se chovalo klidně a střetů se neúčastnilo. Jistě je i mezi nimi mnoho takových, kteří naříkají a nadávají, ale uvědomují si, že ve zdárně se rozvíjejícím Estonsku není zapotřebí žádných „našistů“ ani Mladé gardy.

Mart Helme – velvyslanec Estonska v Rusku v letech 1996–99

Valle–Sten Maiste: Nenapodobovat nepřítele

(Sirp, 4. května 2007)

Smrt Dimitrije Rusa zabitého během střetů je záležitost tím smutnější, že pro Rusko má význam čistě politický. Mart Helme se obvykle vyjadřuje příliš ostře, ale je třeba s ním souhlasit, když říká, že „práva, blahobyt a životní vyhlídky mladých Rusů Moskvu nezajímají ani v nejmenším“ a že „celý ten konflikt má geopolitické základy a úzce souvisí s velmocenskými a hospodářskými zájmy Ruska“.

Zrovna mně pomník nepřekážel. Skoro celý život jsem bydlela v domě, ve kterém nějakých 80 procent obyvatel tvořili Rusové. Mám k těmto lidem velkou úctu. Jsou mezi nimi nepochybně i takové osoby, které sice nepříliš často nahlížejí do historických knih, ale upřímně pěstují rodinné vzpomínky na vítězství nad nepřítelem, který vtrhl do jejich země. S ohledem na ně bylo možné pomník nechat.

Podle mě se Vlastenecký svaz vládnoucí strana už roky chová velmi zle, když do politiky zavádí výstřední nacionalistický revanšismus. Tato strana odedávna získávala politický kapitál na sporech kolem pomníku, čímž prokazovala dobrou službu Rusku. Když spor kolem sochy začal vážně ohrožovat veřejnou bezpečnost a polarizovat estonskou společnost, ruské politické elity neskrývaly radost.

Když se to tak vezme, v kolektivním podvědomí Rusů jsou Estonci stále fašisty.

Poslední dobou přišel v Estonsku do módy citát z Marka Aurelia, který praví, že nejlepší pomsta spočívá v tom, že nebudeme napodobovat nepřítele. Příliš často v tomto doporučení spatřujeme jen zákaz rabování prádla z rozbitých výkladů. Ve skutečnosti jde o něco víc: musíme být pozornější, solidárnější a otevřenější vůči hlasům všech obyvatel země; potřebujeme silnější občanskou společnost. Jde také o to, abychom se vyhýbali demagogii, nebrali na lehkou váhu narůstající problémy, dodržovali zásady otevřenosti a průhlednosti také tehdy, když je to politicky nepohodlné.

Valle–Sten Maiste – esejistka, redaktorka kulturního týdeníku Sirp

Jevgenij Krištafovič: Nacionalisté ať jedou do Ruska

(Eesti Päevaleht, 4. května 2007)

Rus žijící v Estonsku má dvě možnosti: buď se bude integrovat se zdejší společností – estonsky hovořící a vlasteneckou – anebo bude skutečně reprezentovat národnost druhé kategorie. Pokud někdo chce být národem číslo jedna, ať prosím pěkně jede do Ruska, tři sta kilometrů na východ. Nelíbí se mi, když se někdo snaží v Estonsku ustavovat „malé Rusko“. Já sám, když chci kultivovat svou ruskou identitu, vystupuji jako představitel národnostní menšiny.

Umělé vytváření dvou společenství, z nichž jedno by se mělo opírat o lnutí k velmocenským pomníkům, je děsivý nápad. Soudím, že pokud se moji etničtí krajané zamyslí nad touto otázkou, dříve či později dojdou k závěru, že nemá smysl dělit společnost na dvě zvláštní společenství. V tomto okamžiku narážíme na vybuzené emoce a pocity křivd, ale až se situace uklidní, takový závěr se nabídne sám.

Velice mě potěšilo, že během střetů minulého týdne naše občanská společnost dokázala, že skutečně existuje. Místo aby rozpoutávala další pogromy, lidé spontánně spolupracovali s policií, organizovali dobrovolnické pořádkové skupiny. Lidé mají na úřady různé názory; mnoho členů vlády vyvolává odpor občanů – ještě větší odpor však vzbuzují ti, kteří podněcovali srážky a vyzývali k občanské válce.

Obávám se, že 9. května mohou být společenské normy narušeny profesionálními provokatéry, kteří velice šikovně podnítí mládež v ulicích, aby ji použili jako potravu pro děla.

Jevgenij Krištafovič (1983) – politický aktivista, spoluzakladatel mládežnické organizace Avatud Vabariik – Otkrytaja Respublika

Michail Stalnuchin: Jsme diskriminováni

(Eesti Päevaleht, 9. května 2007)

Estonci se často na Rusy dívají s opovržením – reklamy doplňenénápisem „Kacapy neobsluhujeme“ nejsou vzácné. Pro Rusy je také těžší dostat se na studia, a po posledních událostech se jejich situace zřejmě ještě zhorší. Policejní „černé listiny“ nám určitě neusnadní život v budoucnosti. Těžko si představit, že by někdo s ruským jménem mohl udělat kariéru.

Právní předpisy se do ruštiny nepřekládají, přestože tohoto jazyka užívá čtvrtina obyvatel země. Často má člověk dojem, že pro Rusy se překládají jenom brožury varující před AIDS. Jeden z hlavních problémů učitelských sborů v našich ruských školách jsou pravidelná setkání s Jazykovou inspekcí která od učitelů vyžaduje znalost estonského jazyka. Nepostarali jsme se ani o vytvoření důvěryhodného informačního prostoru pro Neestonce žijící v naší zemi.

V této situaci se návrhy rozhovorů o „ruštině jako druhém státním jazyku“ jeví jako špatný vtip nebo výsměch.

Michail Stalnuchin – poslanec estonského parlamentu za Stranu středu

Ilmar Raag: K estonskoruské identitě

(Eesti Päevaleht, 9. května 2007)

Není důvod, abychom konflikt v Estonsku zkoumali odtrženě od jiných národnostních konfliktů – v Izraeli, Kosovu, na Korsice, v Baskicku, Ulsteru, Rwandě nebo Karabachu. Všechny tyto konflikty jsou umělé – v tom smyslu, že se odvolávají na tu či onu podobu duchovního sebevymezení. Nevyplývají z přírodních zákonů, ale představují plod lidské obraznosti. Války o pojetí Boha nebo o to, jak se jmenuje jeho prorok, dokazují, že jsme připraveni umírat za intelektuální konstrukty. Do téže kategorie problémů patří otázka, zda je Bronzový voják pomníkem padlých, anebo symbolem okupace.

Estonské národní vědomí se opírá o několik základních mýtů, přičemž nejdůležitější z nich vycházejí z první Promluvy o vlasti Carla Roberta Jakobsona 1841–82, estonský národní činitel, který popsal dějiny Estonců, přičemž vědomě navazoval na židovské narativní vzory. Podle Starého zákona Jakobson představil někdejší epochu estonské volnosti a pozdější zotročení, aby zdůraznil, že Estonci mají právo bojovat o znovuzískání svého ztraceného ráje. A tak se jedním ze základů estonského sebeuvědomění stalo přesvědčení, že Estonci jsou neobyčejný národ, který strašlivě trpěl, ale přežil – a z tohoto důvodu si zasluhuje úctu.

Vliv starozákonní narace se projevuje rovněž v ruském historickém diskursu. Četl jsem nedávno v internetu komentář mladého Moskvana, který tvrdil, že Rusko nikdy nikoho nepřepadlo – vždycky se jenom bránilo, trpělo a nakonec vítězilo. Takto ruská historiografie zmytologizovala utrpení národa v dobách mongolsko–tatarských; podobně se zachází s Velkou vlasteneckou válkou 1941–45.

Je martyrologie něčím špatným? Především ztěžuje pochopení a někdy dokonce rodí násilí, pokud má totiž naše utrpení opodstatňovat naše dnešní práva, pak je nikdo nesmí umenšovat. Odtud vychází ostrý boj o monopol na utrpení. Ideologie utrpení má zásadní význam stejně pro estonskou, jako ruskou identitu, což automaticky omezuje možnosti dialogu.

Jiným důležitým prvkem estonské ideje národního probuzení je přesvědčení o výjimečnosti Estonců. Historicky vzato to znamená opozici vůči Němcům, stejně jako vůči Rusům. Skutečným Estoncem může být pouze ten, kdo měl estonské předky. Jen takto lze vysvětlit úzkost, která nás dnes trýzní, že totiž Estoncům hrozí vymření. Bojíme se stále víc, neboť demografické ukazatele v Estonsku nenaplňují optimismem. A čím víc se bojíme, tím víc jsme hluší vůči cizímu utrpení.

*

Dnes žije mladý estonský Rus v podivném světě. V jistém smyslu ho Estonci trestají za hříchy otců. Tady se narodil a tady ho vychovali rodiče, pro které – v souladu s pravidly platnými v dobách SSSR – příjezd do Estonska nebyl emigrací: přestěhovali se v rámci společné sovětské vlasti, aniž by si všímali specifičnosti Estonska. Nemalá část těchto Rusů se dnes cítí sociálně ztracená a lze je považovat za oběti sovětského systému.

Čím hůře je mladý vzdělaný Rus, tím spíše si těžko představí, že by se jeho společenské postavení mohlo zlepšit. Zároveň, jak vyplývá z nedávného průzkumu, 40 procent Estonců se domnívá, že silnější postavení Rusů v politice a hospodářství by bylo pro jejich zemi neštěstí. Skoro každý druhý Estonec touží (více či méně otevřeně), aby Rusové nezaujali vyšší místo ve společenské hierarchii. A Rusové si to uvědomují.

Mladý Rus samozřejmě nemůže pochopit, proč z něj chtějí udělat Estonce. Sami si přece pamatujeme, jak jsme kladli odpor, když se nás snažili předělávat na „sovětské lidi“. A jak jsme byli hrdi na ty krajany, kteří si přes mnoho let strávených v emigraci zachovali jazyk a estonskou totožnost. Mohli bychom tedy projevit trochu porozumění pro mladé Rusy, kteří dnes narážejí na bariéry v profesním i osobním životě. Nostalgie po Sovětském svazu dnes pro tyto lidi představuje volbu až příliš přirozenou – nestýská se jim po někdejším zřízení, ale domnívají se, že v oněch dobách byli pány vlastního osudu.

*

Takže Estonce trápí pocit, že jejich křivdy se nedočkaly zadostiučinění a nejsou doceňovány, a zároveň nás strach z vymření národa tlačí do stále hlubší xenofobie. Z estonského hlediska v naší zemi stále probíhá boj o přežití. Na druhé straně se Rusové, kteří mají pocit, že v Estonsku nikdy nebudou moci plně realizovat své aspirace, křečovitě přidržují toho ruského ducha, kterého jim podsouvají extrémisté – čili vlastních motivů národního mučednictví a boje.

Musíme najít nějakou formu soužití. Musíme se především smířit s přítomnosti ruské společnosti v Estonsku. Abychom se těchto lidí zbavili, museli bychom vést politiku, která by z nás skutečně udělala nacisty. Je pravda, že jsme je nezvali a že jejich příjezd byl dějinnou nespravedlností, ale v EU nemáme na vybranou. Musíme s nimi žít.

Estonsko, v jakém bych chtěl žít, by bylo především oporou univerzálních hodnot, humanismu, modernizace a demokracie, které by spojovaly díky vlastní přitažlivosti. Vnucená integrace, vyžadující odvržení vlastní národnosti, nemá vyhlídky na úspěch. Z tohoto hlediska byly zlatou érou v dějinách Estonska hanzovní časy, a velice bych si přál jejich návrat v modernizované podobě. Cožpak kdykoli později v Estonsku tvořilo tolik vynikajících zahraničních umělců, jejichž díla nás dodnes uchvacují? Pro mě by ideální estonství spočívalo v takovém souboru hodnot, se kterými by se chtěl ztotožnit každý, bez ohledu na původ.

Pokud pak jde o Rusy, měli bychom si uvědomovat, že čím lépe se jim bude u nás žít, tím slabší vliv na ně bude mít Rusko. Pro tento cíl Rusové potřebují dvě věci. Za prvé vyhlídky na reálný společenský vzestup v Estonsku. Za druhé nějaký pozitivní mýtus estonskoruské identity, který by jim dovolil považovat se za Rusy také mimo ruský imperiální vzorec.

Ilmar Raag – estonský režisér

Převzato z portálu polského deníku Gazeta Wyborcza www.gazeta.pl, 18. 5. 2007; překlad z estonštiny Łukasz Sommer. (Tématu se věnuje v tomto čísle Listů také glosa Józefy Hennelowé Tallinské poučení.)

Obsah Listů 3/2007

Související články

Dominika Pszczółkowska: E-stonsko

Anna Wolff-Powęska: Svádění Evropy

Rozhovor s Václavem Havlem a Adamem Michnikem


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.