Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 3 > Štěpán Steiger: Právo Íránu na hrozbu?

Štěpán Steiger

Právo Íránu na hrozbu?

Íránský jaderný program se stal velmi spornou záležitostí mezinárodní politiky poté, co bylo v srpnu 2002 odhaleno, že v Natanzu vybudoval Írán tajná zařízení na obohacování uranu a v Araku továrnu na těžkou vodu.Vyvolal tak na Západě značnou nedůvěru, způsobenou také dohady, že účelem programu je možná i konstrukce atomové bomby. Nedůvěra by možná byla menší, kdyby program nedoprovázela antisemitská rétorika íránského prezidenta Ahmádinežáda. V zásadě jde ovšem o to, že íránská politika je v přímém protikladu k podstatným zájmům Západu.

Významný (byť fašistoidní) německý právník Carl Schmitt kdysi napsal, že suverénem je ten, kdo může vyhlásit výjimečný stav. Při pohledu na současnost zjistíme, že ve světovém řádu, který panuje od konce dvojpolárního rozdělení, je suverénních států jenom málo. Globální „válka proti terorismu“, zejména invaze do Iráku, ukázala, co potřebují země na seznamu napadnutelných, mají–li podobnému útoku zabránit: atomovou bombu.

Během studené války byla možnost použití atomových bomb považována za rozhodující znak suverenity. Při rovnováze sil mezi Východem a Západem měla atomová bomba charakter zbraně spíše politické než vojenské. Sloužila odstrašování, měla zaručit, že nebude použita, dokud existuje vojenská parita.

Rovnováha sice nevylučovala, aby se každá atomová mocnost nesnažila i nadále o vojenskou převahu. To však patřilo k věrohodnosti a tím k imanentní logice odstrašování právě tak jako víceméně věrohodně vyhlašovaná chladnokrevná připravenost k použití. Německý expert mezinárodního práva Gerhard Stuby vystihl situaci takto: „Avšak v okamžiku, kdy byl vojenský potenciál redukován pouze na svůj efekt odstrašování, byl přinejmenším slovně akceptován princip zákazu násilí a v zásadě se připouštělo, že vojenský potenciál musí zůstat omezen na obranu, tj. na odplatu předchozího útoku. Nemohla tak být otevřeně propagována vojenská strategie ,bleskové války‘, tj. překvapivého prvního úderu.“

Když skončil bipolární světový řád, pozbylo atomové odstrašování nejprve svůj význam. Spojené státy uplatňovaly jako jediná zbylá supervelmoc svoje ius ad bellum – právo na válku – stále více jako právo výhradní. USA se nemusí obávat žádného vážného protiúderu, neboť se jim vojensky žádná moc nevyrovná.

Zpátky ke staré logice?

Pro státy, jež jsou ohrožovány imperiální strategií USA, je odstrašování i nadále scénářem obrany, pokud mají k dispozici atomovou bombu (např. Pákistán nebo možná i Severní Korea). Mohou si tak vynucovat diplomatické vztahy k USA, EU apod. a nemohou být „jednoduše“ napadeny, jak se to stalo Iráku.

Z íránské perspektivy by proto byla snaha získat atomovou bombu veskrze racionální. Jinou otázkou je, zda by to bylo i rozumné. Íránský prezident může hledat prostředek, jímž by zabránil Západu (především ovšem USA), aby se vždy znovu, a to i vojensky, vměšoval do jeho vnitřních záležitostí a záležitostí oblasti Perského zálivu ve snaze dostat pod kontrolu bohaté zdroje ropy. Najde–li Írán tento prostředek v jaderném programu, jenž by mu dopomohl stát se druhou regionální velmocí, jsou za to odpovědni ti, kdo v posledních deseti letech vedli útočné války v rozporu s mezinárodním právem.

Stane–li se Írán a případně také jiné ropné státy atomovými mocnostmi, bude obtížné vojensky je napadnout. Získaly by tak výhodné postavení při vyjednávání o dodávkách ropy a plynu Západu, Číně a jiným, na těchto zdrojích závislým zemím. Ceny ropy a plynu by stoupaly o to víc, čím víc by se OPEC stával monopolem, v čemž by mu nemohla zabránit ani vojenská síla. Z toho by mohly profitovat Rusko a Venezuela, a proto zaujímají tyto země vůči Íránu jiné postavení než USA.

Ubývající surovina by mohla být na světovém trhu prodávána za stále vyšší ceny. Tomu by se nedalo zabránit jinak než obchodem. Jelikož se můžeme obávat, že o rozdělování přírodních zdrojů, jako jsou ropa a plyn (a postupně i voda), by se rozhořel mezi velmocemi nebezpečný spor, který by mohl přerůst ve válku, musíme se ptát: co se stane, jestliže se někteří členové OPEC stanou atomovými mocnostmi?

Boj o suroviny probíhá už dávno. Až dosud byla rozhodující zemí v těžbě ropy Saúdská Arábie. Změnou rozsahu své těžby – a těžby OPEC – mohla cenu ropy pronikavě ovlivňovat. Počínaje rokem 1990 se však do středu pozornosti USA v tomto ohledu dostával Irák, neboť s kapacitami Saúdské Arábie nelze počítat navždy. Vliv na Írán pozbyly Spojené státy v roce 1979.

Válka proti Íránu?

Až donedávna přibývalo náznaků, že v dohledné době bude zahájena proti Íránu válka – vyslání amerických válečných lodí do Perského zálivu bylo všeobecně považováno za zřetelný výhrůžný akt bezprostředně předcházející americkému vojenskému zásahu. (O záškodnických bojích uvnitř Íránu vedených separatistickými Balúči s podporou CIA nelze říci, jde–li o akci, jež má vládu v Teheránu jenom znejistit nebo je–li to úvod k „opravdové“ válce.) V každém případě se zvyšoval i vnější tlak, čímž okolnosti silně připomínaly přípravu iráckého tažení. Dočasné zajetí britských námořníků Íránem jakož i jeho hrozby, že vypoví smlouvu o nešíření jaderných zbraní, bude–li Západ pokračovat ve vojenských přípravách proti němu, ukazují, jak by konflikt mohl eskalovat.

V příštích měsících uvidíme, nakolik šlo o pouhá výhrůžná gesta, jež měla zvýšit tlak na diplomatické řešení.

Na americké straně bezpochyby přetrvává vůle k válce (což mj. dokumentoval známý Seymour Hersh reportáží ze zákulisí Pentagonu a nejnověji v polovině května bývalý zástupce USA ve Spojených národech John Bolton) – nedostává se však sil. (Pro pozemní invazi by musely Spojené státy stáhnout některé jednotky z Iráku nebo Afghánistánu.) Navíc George W. Bush ztratil důvěryhodnost nejenom v západním světě, nýbrž především u vlastní veřejnosti, jež stále silněji požaduje stažení amerických sil z Iráku. Tím by také zmizela možnost nasadit je proti Íránu. Aniž přeceňujeme fakt, že při chystaných jednáních právě kvůli Iráku dojde ke kontaktům USA – Írán – prvním oficiálním kontaktům od roku 1979 –, nasvědčuje tato okolnost, že bezprostřední válečný výbuch nehrozí. Na druhé straně ovšem víme na příkladu Vietnamu, že pro Spojené státy není nedostatečná legitimace jejich vojenských intervencí dostatečným důvodem vyhnout se konfliktu. A tak např. nedodržení termínu, který OSN vždy znovu ukládá Íránu pro ukončení obohacování uranu, by mohly USA považovat nejenom za důvod k dalšímu zostření sankcí, nýbrž za důvod vojenské intervence.

Ani Evropská unie, ani Japonsko nebo Čína a už vůbec ne Rusko nejsou v tomto okamžiku ochotní na takovém zásahu se podílet. Všem těmto zemím se pro jejich ekonomické zájmy hodí vzrůstající antiamerikanismus v oblasti Perského zálivu – dokud mohou tyto zájmy bez překážek sledovat. Avšak co se zdá výhodné ve dvoustranných vztazích, může se zvrátit, jakmile by byly tyto státy postaveny před hotovou věc.

Írán sleduje logiku, od níž může upustit pouze za cenu ztráty kontroly. Tato logika byla uvedena v chod EU a Spojenými státy, když zahájily bez ohledu na mezinárodní právo války v Jugoslávii, v Afghánistánu a v Iráku: suverénní je jenom ten, kdo může vyhlásit výjimečný stav, v daném případě v oblasti Zálivu. I jenom mírové využití atomové energie se řídí touto logikou: vědomi si omezenosti zdrojů své země tvrdí íránští představitelé, že v dlouhodobé perspektivě nechtějí být energeticky závislí na Západu. Je to argument racionální – a také legitimní vzhledem ke skutečnosti, že i západní státy stejně jako např. Indie a Čína si toto právo rovněž vyhrazují. Pro Západ však, jakož i pro Írán a jiné dodavatele ropy a plynu platí: jediným rozumným řešením by bylo stát se použitím regenerativních procesů při získávání energie ve střednědobém výhledu nezávislými na fosilních zdrojích. Všechny ostatní cesty ukazují na válku.

A co Izrael?

Ohrožuje íránský jaderný program existenci Izraele? Íránský prezident Ahmadinežád je sice antisemita a islamista a je bezpochyby tradici Chomejního revolučních gard blíže než autoritářskému typu sekulárních vládců, jako byli Saddám Husajn nebo Miloševič. Sotva však mu lze upřít smysl pro realitu. Nelze tvrdit, že by si nebyl vědom důsledků atomového útoku na Izrael, že by mu byly lhostejné. Kdyby Írán vystřelil na Tel Aviv raketu, musel by nejenom počítat se stejnou odplatou na Teherán, nýbrž postižena jaderným útokem by byla jak Palestina, tak Jordánsko, Sýrie a jiné sousední arabské státy – nemluvě o východním Jeruzalému, kde jsou mnohé islámské svatyně. Můžeme si snadno představit, jakou nenávist by tak Írán vůči sobě vyvolal v islámském a arabském světě.

Nic ovšem neukazuje u vedení Íránu, že u něj vládla nihilistická vůle ke zničení, jež by počítala se zánikem vlastním i celé země. Ahmadinežád není psychopat, který by nevěděl, že atomová bomba je zbraní politickou. Mít ji k dispozici znamená, že je výhrůžným potenciálem v rukou států, jejichž síla spočívá v rétorické přesvědčivosti o použití. Přesto je rozumné diplomatickou cestou šíření jaderných zbraní zabraňovat a existující zbraně zneškodnit. Válka tyto problémy neřeší. Napadení Íránu by mělo podobné důsledky jako napadení Iráku a ničivě postižena by byla celá oblast.

Má–li být Írán pohnut k tomu, aby se zřekl atomové bomby, musí mu být nabídnut takový odzbrojovací program, jenž by zahrnul všechny sousední země, ale také Izrael a USA. Všichni by museli striktně dodržovat mezinárodní právo. Není–li Západ ochoten k takové nabídce, musí také Íránu přiznat program obohacování uranu; koneckonců tato země podepsala smlouvu o nešíření jaderných zbraní.

Americké a evropské levici se tu nabízí možnost omezit vhodnými akcemi vojenskou pohyblivost Západu. Celosvětová opozice proti válce by zapůsobila i na arabské obyvatelstvo a v delší perspektivě by byla výrazným pozitivním bodem. Také podpora íránské opozice by mohla přispět k uklidnění situace, zejména ovšem tehdy, kdyby nebyla většina íránského obyvatelstva západní agresí zatlačována na stranu íránského politického vedení.

Po odeslání rukopisu do redakce přicházejí zprávy o amerických námořních manévrech v Perském zálivu: byly zahájeny 23. května a zúčastní se jich dvě skupiny mateřských letadlových lodí se 2200 muži námořní pěchoty a jedna loď s útočnými helikoptérami. Toto soustředění celkem 9 lodí se 17.000 muži představuje největší denní koncentraci v této oblasti od počátku irácké války v roce 2003.

Současně „prosákla“ zpráva o tajném Bushově příkazu, jímž se schvaluje utajená akce CIA k destabilizaci íránského režimu. V této souvislosti třeba uvést také 75 milionů dolarů, jež byly na žádost Condoleezzy Riceové zahrnuty do rozpočtu na protiíránskou propagandu (v roce 2005 to bylo jenom 10 milionů).

Štěpán Steiger

Obsah Listů 3/2007

Související články

Konstanty Gebert: Usmívající se Ahmadinežádova tvář

Zdeněk Müller: Islámští teroristé kdo jsou a co s nimi

Barbora Ficová: Deníky temna


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.