Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 4 > Václav Žák: Radar, rakety, referendum

Václav Žák

Radar, rakety, referendum

Diskuse o americké protiraketové základně a o referendu názorně ukazuje obtíže demokratického rozhodování. Dohodnout se lze obvykle pouze o konvencích – například ze školy známe, nebo aspoň bychom měli znát, elementární počty, gramatiku atp. Ale učili jsme se ve škole něco o radarech a roli referend ve veřejném životě? Obávám se, že ne. Jak se ale mají vzdělávat dospělí? Vždyť takové učení bude těžké rozlišit od indoktrinace a propagandy!

Přesto – bohužel – nic jiného nezbývá. Věc přitom komplikuje fakt, že u takových témat neexistuje předem daná „pravda“, kterou je v případě počtů znalost, že 2+2 jsou čtyři. Veřejné názory na „štěpící“ témata se v masové komunikaci teprve utvářejí. Nemá-li však být proces utváření názorů zcela chaotický, klade vysoké nároky na vzdělanost a intelektuální poctivost všech účastníků diskuse, zejména novinářů . Pokud o věci píšou lidé sice se zaujetím, ale bez snahy opatřit si relevantní informace, nemusí z toho vyplynout dobré rozhodnutí.

Je zřejmé, že určitou chaotičností je masová komunikace zatížena vždy. Nejde-li z diskuse vyloučit nikoho, objeví se v ní pochopitelně nejrůznější chiméry. Odpůrci radaru např. argumentují jeho děsivými dopady na životní prostředí a na lidské organismy. Ve skutečnosti – díky extrémně úzkému paprsku vyzařovanému radarem, který je konstruován zcela jinak než „klasické“ radary s parabolickou anténou – budou zdravotní rizika s ním spojená naprosto marginální. Argumenty jeho stoupenců však nejsou o nic věcnější: uvádějí, že se jedná o obranný systém, a zdůrazňují vděčnost USA za osvo­bození. Soudný člověk může takovou ar­gumentaci stěží brát vážně. Přece každá antiraketa odečítá raketu z protivníkova arzenálu. A vděčnost při řešení zásadních otázek národní – a v tomto případě dokonce světové – bezpečnosti je ryze emotivní, nikoliv racionální argument.

S referendem je to podobné: otcové americké ústavy se máločemu věnovali tak důkladně jako ochraně demokracie před „vládou lůzy“. Mnoho našich publicistů se podle jejich vzoru předhání v duchaplných cvičeních, aby nebezpečný lid (lůza se už neříká) dostali ze hry. Zvlášť poetické jsou komentáře, v nichž autoři apelují na občany, aby nechali tíhu rozhodování na svých volených zástupcích. Přesně na těch, kteří se neobtěžovali, aby si nechali svůj postoj k protira­ketové obraně USA ověřit volbami. Ať politické strany tvrdí, co chtějí, o záměru USA postavit na území ČR základnu věděla politická reprezentace už od vlády premiéra Špid­ly. Celá. Veřejnosti se bála, tak téma před volbami zamlčela. Od koho teď mají politici mandát pro svoje rozhodování?

Na druhou stranu se referenda zastávají především lidé, z jejichž argumentace je zřetelně cítit, jak spoléhají na to, že ­referendum základnu neschválí. Kromě argumentu, že téma nebylo předmětem voleb, u nich podstatný argument pro referendum nenajdeme.

Radar

Důležité je, aby se postupem času staly argumenty věcnější. Jak se toho dosáhne? Bezpředsudečným posuzováním protichůdných argumentů. Americká vláda žádá o možnost postavit u nás a v Polsku základnu protiraketové ochrany. Zeptejme se, proč ji chce! A jaké výhody a nevýhody pro nás bude mít, když s její žádostí vyslovíme souhlas.

Pro odpověď se musíme vrátit o dvacet let zpátky, do poloviny osmdesátých let, kdy americký prezident Ronald Reagan vyhlásil svůj program hvězdných válek. V té době spočíval mír na konceptu garance vzájemného zničení. Anglická zkratka pro tento koncept – MAD (tedy Mutually Assured Destruction) – znamená šílený.

Na počátku sedmdesátých let, kdy USA a SSSR nahromadily dostatek jaderných zbraní na několikeré zničení zeměkoule, mělo malý smysl zbrojit dál. Existovala-li jistota, že ani náhlý jaderný útok nezlikviduje schopnost protivníka na něj odpovědět, pak stačilo zajistit, že protivník nebude vyvíjet protiraketové systémy, aby existovala docela slušně garantovaná rovnováha. Toho se dosáhlo na počátku sedmdesátých let: USA a SSSR podepsaly smlouvy o omezení strategických zbraní a zákazu stavby protiraketových systémů, která každé zemi povolovala jeden protiraketový systém okolo určité lokality. SSSR chránil Moskvu, USA sila s mezikontinentálními raketami.

S nástupem prezidenta Reagana v roce 1981 zahraniční politika USA přiostřila. Pokud by se USA podařilo vytvořit protira­ketový štít, pak by získaly nad SSSR ob­rovskou výhodu. Jenže zavést spolehlivý protiraketový štít není jednoduché ani levné. Raketu je možné zničit buď v první části letu, kdy ji lze identifikovat teplem produkovaným jejími motory, nebo ve střední části letu, kdy její dráha má fyzikální parametry a dá se spočítat s dostatečnou přesností, je-li k dispozici přesný a výkonný radar, nebo v koncové části, kdy míří k cíli.

Nejvýhodnější je rakety ničit v úvodní fázi, ještě před tím, než se oddělí jednotlivě naváděné bojové hlavice. „Hvězdné války“ proto předpokládaly, že antirakety budou k dis­pozici na oběžných drahách kolem Země, aby mohly proti startujícím raketám zasáhnout během desítek vteřin. Vynést do kosmu a udržovat na poměrně nízkých oběžných drahách tisícovku antiraket je však nesmírně nákladné. Co je horší: celá řada amerických vědců argumentovala, že „hvězdné války“ nikdy nemohou garantovat, že zadrží útok či odvetu ze strany SSSR. Ve Svazu se tehdy pracovalo na vývoji výkonných laserů, které by dokázaly americké družice ochromit.

V devadesátých letech se svět proměnil. Sovětský svaz se rozpadl, studená válka skončila. USA se staly bezkonkurenčně nejsilnější vojenskou mocností světa. Ale objevila se nová nebezpečí: mudžáhídové, které USA podporovaly během sovětské intervence v Afghánistánu, nabyli sebevědomí. Po stažení sovětských vojsk se rozhodli proměnit svoje vlastní země, jež považovali za zkorumpované. Usáma ibn Ladin patří do rodiny velmi bohatého saúdskoarabského stavitele. Protože tyto režimy udržují u moci USA – a v operaci Pouštní bouře proti Iráku se ocitla cizí vojska na půdě, kterou považují za posvátnou – obrátili se i proti Spojeným státům. Tak vznikla Al Kaidá, volná síť bojových skupin, jejichž cílem je nastolení „pravověrných“ náboženských států na bázi moderní radikální verze islámu.

V té době už proti sobě nestály dva bloky jako v časech studené války. Na jedné straně představovaly nebezpečí tzv. failing states, padlé státy, v nichž po desetiletích občanských válek neexistovala žádná centrální státní autorita. Typickým příkladem je Afghánistán. Na druhé straně ho představovaly rouge states, gaunerské státy, v nichž sice centrální moc existovala, ale jejichž záměry vzbuzovaly vážné obavy. Zde je příkladem Severní Korea, Irák nebo Írán.

USA reagovaly na tato nová nebezpečí. Doktríny, prosazované vlivnou skupinou tzv. neokonzervativců, vycházely z přesvědčení, že USA musí „převzít odpovědnost“ za vývoj ve světě. Vláda podle nich musí budovat ­silnou armádu schopnou zasáhnout kdekoliv na světě, a to tak, aby „doprovodné ztráty“ při vojenském tažení byly co nejmenší. Nebát se použít vojenskou sílu patří k jed­nomu z mála sdílených kréd mezi poměrně heterogenními neokonzervativními autory. Oprávnění k vojenským zásahům vycházelo z přesvědčení, že se síly Dobra musí postavit silám Zla.

Diskuse o protiraketové obraně se v deva­desátých letech stala střízlivější. Už se nemluvilo o umisťování antiraket do vesmíru, tedy ničení raket v první fázi letu. Ani likvidace raket v koncové fázi letu nepředstavovala alternativu, protože je také nesmírně nákladná: antiraketa nemůže být dál než 50 kilometrů od cíle, který má chránit. Další možností je pak ničení raket ve střední části letu. Takový systém sice nemůže odrazit masivní raketový útok, ale může chránit proti omylem vypuštěné raketě nebo ojedinělé raketě vypuštěné „gaunerským“ státem. Americký Národní systém protiraketové ochrany (NMD) má několik vrstev: včasné varování na družicích, pozemské radarové stanice, pozemská sila s antiraketami a lodě Aegis, které mají na palubě jak radar, tak antirakety. Základny u nás a v Polsku mají být součástí tohoto systému.

V roce 1999 americký Kongres přijal něko­likařádkový zákon, v němž deklaroval záměr vybudovat co nejrychleji ochranu území USA před omezeným raketovým útokem. Prezident Clinton nejevil o NMD velký zájem, jeho mandát končil. Prezident G. W. Bush po svém nástupu v roce 2000 priority změnil: antiraketová obrana se stala jednou z klíčových doktrín jeho bezpečnostní strategie.

Aby si rozvázal ruce, vypověděl v roce 2002 smlouvu ABM, zakazující stavbu protiraketových systémů, kterou USA uzavřely se SSSR v roce 1972. Přitom šlo o smlouvu, která celých třicet let zajišťovala vzájemné odstrašení. Rusko s rušením muselo souhlasit, smlouva byla vypověditelná. Ale dalo najevo, že stavbu NMD považuje za destabilizaci bezpečnostního uspořádání.

Komisi, která měla koncem devadesátých let vyhodnotit rizika napadení USA, tehdy vedl Donald Rumsfeld, pozdější ministr národní obrany USA a jeden z hlavních zastánců strategie „aktivních“ zásahů USA ve světě. Komise vyhodnotila nebezpečí raketového útoku jako akutní. USA začaly – pod vlivem znepokojivých zpráv o pokračujícím vývoji raket v Severní Koreji – stavět ve Fort Greely na Aljašce antiraketovou základnu proti raketám z Koreje.

Ošemetná bezpečnost

Teď se konečně dostáváme k základně na našem území. Kromě Koreje považují USA za další „gaunerský“ stát Írán. Pro ochranu před raketami vypálenými z jeho území na Spojené státy byly pro umístění radaru a antiraket vytipovány Polsko a Česká republika. Zopakujme: jde o součást amerického systému Národní protiraketové obrany, která proti raketám zasahuje ve střední části jejich letu, tedy když je raketa nejméně 130 kilometrů nad zemí. Níže už teplo vyvíjené třením o atmosféru vyřazuje naváděcí systém antirakety. Je proto prakticky vy­loučené, že by systém mohl chránit celou Evropu. Jakou část Evropy by systém chránit mohl, jsme se – kupodivu – zatím ne­dověděli.

Umístění radaru by v případě války ne­pochybně zvýšilo riziko napadení České republiky, ale pokud by k jaderné válce došlo, stěží by se ČR vyhnula jejím důsledkům i bez radarové základny. Stoupenci radaru mají pravdu, že za kolektivní bezpečnost je třeba platit. Ovšem zde je třeba zbystřit pozornost: o jakou kolektivní bezpečnost se jedná? My jsme členy NATO, radar chce stavět vláda USA. Jiné členské země NATO mají k tomuto záměru vážné výhrady. Jsou však také členy „euroatlantického společenství hodnot“, takže podsouvat jim nepřátelské úmysly nelze. Máme jejich obavy ignorovat a vyhovět žádosti USA?

Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme zvážit, jestli se stavbou radaru zvýší nebo sníží celková bezpečnost světa. Argument o vděčnosti nám moc nepomůže: neosvobodily nás totiž jenom USA, osvobodil nás i Sovětský svaz a dnešní Rusko má naprosto legitimní starost o svou bezpečnost. A nejen Rusko, i další regionální velmoci. Je pravda, že by instalace radaru a antiraket v ČR a v Polsku nedokázala zabránit útoku Ruska, ale zde je třeba vzít v úvahu, že USA budují globální systém s jedenácti podobnými instalacemi na celém světě. Spolu s loďmi Aegis by dokázal po překvapivém úderu na Rusko zachytit odvetný útok. O této možnosti se otevřeně diskutuje. Protiraketový systém tak narušuje koncept garance vzájemného zničení – a tím také bezpečnostní rovnováhu ve světě.

Co s toho plyne? Rusko a další státy odpoví novým kolem zbrojení. Budou vyvíjet „chytré“ zbraně, schopné překonat antira­ketové systémy. To je ovšem v příkrém rozporu s požadavky na zachování světové bezpečnosti.

Scénář, podle něhož k jadernému útoku na USA dojde mezikontinetální balistickou ­raketou, je přitom nanejvýš nepravděpodobný. Start rakety by identifikoval zemi a vystavil by ji zničující odvetě. Mnohem spíš by bombu na místo dopravila loď nebo ­raketa krátkého doletu odpálená z lodě v blízkosti amerického pobřeží. Je to nesrovnatelně technologicky jednodušší – a bylo by podstatně těžší odhalit, kdo za útokem stojí. Před takovým útokem však NMD USA stěží ochrání.

Odpůrci protiraketového systému – podotkněme, že američtí – argumentují racionálně. Systém předstírá zvýšení bezpečnosti Spojených států, přitom ji ve skutečnosti sníží, protože roztočí závody ve zbrojení. Investovalo se do něj už 80 miliard dolarů, není dostatečně spolehlivý a neumí USA ochránit před nejpravděpodobnějším scénářem útoku.

Co je ovšem nejhorší, budování NMD povede k rozpadu i tak velmi omezené spolupráce zpravodajských služeb ve „válce proti terorismu“. Ta je přitom klíčová v boji proti Al Káidě. Zatímco radar předjímá nebezpečí hrozící z „gaunerských“ států, které v sou­časnosti nehrozí – i Severní Korea se vrátila k jednacímu stolu –, nedostatek spolupráce mezi službami je vážným ohrožením pro všechny země. Ale jak mohou s USA spolupracovat rozvědky zemí, které se jimi cítí ohroženy?

Referendum

Za věcnou diskusi stojí i koncept referenda. Česká publicistika se vesměs nedostala nad úroveň americké diskuse před dvěma sty lety. To je problém. Američtí patriciové, kteří zaváděli demokracii v zemi s rozsáhlou negramotností, museli brát zřetel na schopnost občanů reálně posuzovat složité politické otázky. Dnes ale žijeme v jiné době. Společnost je egalitářská, kde najdeme v politice české patricije?

To je pochopitelně jen řečnická otázka. Důležitější jsou však odlišnosti současné struktury politického procesu. Přehlednost společnosti před 200 lety ještě dovolovala, aby reprezentanti lidu přijímali obecné zákony. George Washington nemusel řešit regulaci bank, kapitálového trhu, pojišťovnictví, výroby léků, ochrany životního prostředí, genetických manipulací a bezpočtu dalších oblastí. Složitost dnešní společnosti to však vyžaduje. Žádný zákonodárce dnes nemůže plně rozumět snad ani setině legislativy, kterou schvaluje. Je odkázán na informace z druhé ruky. Tou bývají – jak jinak – zainteresované strany, jichž se úprava legislativy dotýká. Tedy lobbisté. Jejich vliv na legislativní proces je obrovský.

Nemluvím přitom pouze o korupci, jak se v našich podmínkách lobování běžně chápe. Problém zainteresovanosti stran spočívá přesně v tom, že jsou stranami. Od inženýra jaderné fyziky, který věnoval dvacet let své profesi, lze stěží čekat nezaujatý pohled na problematiku jaderné energetiky. Ale je-li legislativní proces doslova zamořen lobbingem, kde brát nezaujatý názor?

Část politických teoretiků se v této situaci obrací – k té veřejnosti, kterou někteří politici považují bezmála za lůzu. I když veřejnost nemá k dispozici všechny informace, jakými disponuje politická reprezentace, má jednu obrovskou výhodu – není možné ji ovlivnit metodami politického lobbingu. Pokud se veřejná diskuse nezvrhne v jednostrannou propagandu, může být výsledek lidového hlasování nezaujatější než hlasování v parlamentu.

A existuje ještě další podstatný důvod pro referenda: v kampani musejí dát politici karty na stůl a snažit se veřejnost přesvědčit. Moderní složitá politika vytváří ve společnosti přehrady mezi MY a ONI. Veřejnost zhusta nerozumí tomu, proč k některým politickým rozhodnutím dochází, a může ji to znechutit. Referenda jsou výjimečnou příležitostí, jak politiku přivést zpět k lidem a umožnit jim, aby rozhodovali sami. Je to namáhavé, ale stojí to za to.

Václav Žák

Obsah Listů 4/2007

Související články

Stanislav Holubec: Zkušenost s Iniciativou

Konstanty Gebert: Usmívající se Ahmadinežádova tvář

Štěpán Steiger: Právo Íránu na hrozbu?


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.