Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 4 > Lubomír Boháč: Jak lépe zneužít nedávných dějin

Lubomír Boháč

Jak lépe zneužít nedávných dějin

V prodlouženém čase třetího čtení prosadila v květnu po bouřlivé diskusi pravicová koalice upravený senátní návrh zákona z roku 2005 o Ústavu paměti národa – se změněným názvem Ústav pro studium totalitních režimů. Argumenty opozičních poslanců, upozorňujících na negativa i zbytečnost navrhované instituce, neměly šanci narušit koaliční jednotnou frontu. Tu pojistil tandem Melčák-Pohanka, který fakticky rozhodl, stejně jako před časem o osudu vlády. (Omlouvám se Petrovi Uhlovi, že jsem si dovolil použít název, kterým označil svůj článek v Právu 27. února 2007. Vystihuje totiž daný problém nejlépe.)

Po pětiletém úsilí se tedy pravici podařilo prosadit návrh na zřízení instituce, ve které by byl soustředěn veškerý dokumentační materiál vytvořený státně bezpečnostními složkami bývalého režimu, spravovaný ­dosud archivy ministerstva vnitra, obrany, spravedlnosti a tajných služeb. Návrh na zřízení Institutu pro dokumentaci totality (IDT), ­který měl tento záměr realizovat, předložil ­totiž Sněmovně poslanec Václav Krása (US-DEU) již v roce 2002. Podle navrhovatele mělo být umožněno maximální zpřístupnění dokumentů z období komunistické totality nejširší veřejnosti, kterému se dosavadní správci fondů bránili. Dodejme, že z pochopitelných důvodů – řadu údajů, které se dotýkají zájmu státu, veřejné bezpečnosti, ochrany lidských životů, chrání zákon. Zpřístupnění široké veřejnosti mělo zajistit konečně seriózní vyrovnání s komu­nistickou minulostí.

Jiný záměr kromě onoho zpřístupnění a zveřej­nění archivních dokumentů návrh patrně neměl. K možnému politickému využití či zneužití se tehdy ještě pravice nepropracovala. Odbornou veřejnost ale znepokojilo, že soustředění archivních fondů a jejich centrální ­správa by znamenaly zrušení dosavadního systému evidence archiválií s řadou nega­tivních důsledků. Autor návrhu se nechal údajně inspirovat příkladem SRN, Polska a Maďarska, kde instituce s centrálně spravovanými fondy existují a důsledné vyrovnání s komunis­tickou minulostí, ve kterém jsme podle návrhu zaostávali, umožňují.

Kromě nesouhlasu představitelů tajných služeb a správců jejich archivů Krásův návrh jednoznačně odmítla odborná veřejnost (historici, archiváři, politologové) a také se závažnými námitkami Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). Kritici postrádali seriózní rozbor problematiky a konzultaci se zainteresovanými in­stitucemi a nestrannými odborníky. Pro zainteresované návrh necitlivě zasahoval do struktury a systému správy archivních fondů, které vytrhával z přirozeného prostředí jejich vzniku a narušoval jejich uspořádání. Předkladateli vytýkali, že ignoruje existenci Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR nebo Historického ústavu Armády ČR, stejně jako existenci ÚDV, když tvrdí, že u nás neexistuje instituce, která by se profesionálně zabývala nedávnou minulostí. Důvodová zpráva návrhu mystifikuje veřejnost, když účelově poukazuje na existenci obdobných institucí v zahraničí, jejichž vznik, smysl a cíle hrubě zkresluje.

U sousedů

Gauckův úřad v SRN (Úřad spolkového po­věřence pro materiály STASI) sotva mohl být pro předkladatele zákona o IDT inspirací. Jde o státní instituci, která v hlavním směru ­svého působení činnost prakticky k roku 2000 ukončila. Soustřeďovala se na vyšetřování a trestní stíhání osob, které se dopustily zločinů či jiných trestných činů za totalitního režimu v bývalé NDR jako příslušníci tajné policie, pohraničníci, ale i osoby za tuto činnost odpovědné. Mezi odsouzenými bylo i několik členů politického vedení NDR a větší počet osob z vedení armády. Ústav zpřístupňo­val rovněž evidované materiály STASI oprávněným osobám a úředním místům podával informace o spolupráci státních ­zaměstnanců či představitelů státní správy s tajnou policií. Agendu vyšetřování zahájil Úřad krátce po zániku NDR v roce 1992. Vzorem, pokud jde o přístup k materiálům zpravodajských tajných služeb, však být ­nemůže, poněvadž je neeviduje. Žádné totiž ­neexistují! V době zániku NDR a převzetí pozůstalosti po STASI byly kompletně skartovány. A dokumenty někdejší východoněmecké tajné policie, které obsahují údaje o zpravodajských službách, jež by mohly ohrozit veřejnou bezpečnost, státní zájem SRN nebo životy, jsou přístupné jen se souhlasem ministra vnitra.

Ani polský příklad není přesvědčivý. Instytut Pamięci Narodowej (IPN) na rozdíl od kdysi navrhovaného IDT dobu nesvobody nezužuje na léta komunistické totality, ale zabývá se i nacistickým okupačním režimem. Významným specifikem je vyčlenění a odlišení éry stalinismu (1944–1956), přičemž předělem jsou události roku 1956. ­Institut navazuje na práci Komise pro vyšetřování zločinů proti polskému národu spáchaných v době nacistické okupace, která se stala hlavní organizační složkou IPN. Další složky tvoří Úřad pro ochranu a zpřístupňování archivních dokumentů a Kancelář pro vzdělávání veřejnosti. Eviduje veškeré dokumenty tajné policie i ostatních bezpečnostních složek, včetně dokumentů zvláštních služeb. Ty jsou však vedeny separovaně. O jejich ­zpřístupnění rozhoduje vedení těchto služeb či ministr obrany, podobně jako v SRN. Součástí dokumentace jsou rovněž materiály převzaté od soudů a státních zastupitelství, zejména ze 70. a 80. let. Trestně právní vyrovnání s mi­nulostí se dostává v Polsku na pořad dne se značným zpožděním a převážnou část trestných činů budou moci vyšetřovatelé Institutu vzhledem k promlčení už jen evidovat a charakterizovat. Za této situace mohlo být vyneseno pouze několik pravomocných rozsudků.

Pokud jde o Maďarsko, je rovněž víceméně nemožné pochopit, co mohlo být pro autory poslaneckého návrhu inspirativní. Budapešťský Historický institut, který mohl stěží připomínat ÚPN, vznikl na přelomu let 1996 a 1997. Postupně začal přebírat i zpřístupňovat archivní fondy státní bezpečnosti včetně materiálů civilních a vojenských zvláštních služeb pro potřeby lustrace. Fungovat začal v roce 1999 s 80 pracovníky. V roce 2002 byl reorganizován a přejmenován na Historický archiv Státních bezpečnostních služeb a byl značně zúžen okruh osob, kterým mohou být dokumenty zpřístupněny. Souhlas ke studiu uděluje zvláštní tříčlenné kuratorium. Zároveň byl zpřísněn režim zpřístupňující dokumenty osobám postiženým represemi. Z pro­cesních dokumentů jsou zpřístupněny pouze fragmenty obsahující jméno žadatele. U dokumentů podléhajících utajení byl tento režim prodloužen z 25 na 60 let. Vyšetřováním zločinů stalinsko-komunistické éry ani zkoumáním a hodnocením sledovaného období se maďarský ústav nezabývá.

Fondy evidující dokumenty a archiválie z období totalitní minulosti jsou v uvedených zemích spravovány centrálně včetně mate­riálů zpravodajských služeb (pokud se zachovaly), ale režim jejich užívání je v podstatě stejný nebo podobný praxi archivů ČR. Navíc prakticky všechny postkomunistické země při centrální správě fondů respektují státní zájmy, osobní bezpečnost i ochranu osobních a jiných citlivých údajů. Při ­bližším zkoumání vidíme, že ve skutečnosti byla praxe v ČR už dosud nesrovnatelně liberálnější.

Další pokus

V roce 2002, v době postoupení návrhu IDT Sněmovně, ještě ODS a pravici nedošlo, jaké možnosti se v poslaneckém návrhu zákona nabízejí. Soustředění státně bezpečnostního materiálu má pro zpřístupnění a zveřejnění jen okrajový význam, ale toto organizační a technické opatření umožní správci centrálního archivu disponovat materiálem ­naprosto suverénně dle politického zadání. V tomto směru ještě nebyla pravice názorově sjednocená. Hlasování ve sněmovně 2. 5. 2002 dopadlo pro navrhovatele katastrofálně. Komunističtí poslanci hlasovali jednotně proti, rovněž většina sociálních demokratů a dobrá polovina poslanců ODS. Svůj postoj změnila dokonce i část původních navrhovatelů. Ani to, že návrh na zamítnutí zákona podal poslanec KSČM, pravicovým oponentům nakonec nevadilo. Zdá se, že pro značnou část pravice byl institut v dané podobě nepřijatelný, neboť neumožňoval využití pro politické cíle. Krásův návrh za touto představou zaostá­val a jeho přijetí by zkomplikovalo prosazení účelově propracovanější podoby. Teprve s odstupem doby pochopila význam soustředění do­kumentů pod centrální správu „civilní“ in­stituce, umožňující rozsáhlou kontrolu nad výzkumem totalitní minulosti a její inter­pretací. Současně převážně pravicová média vystupňovala kritiku údajně nedůsledné le­gislativy i ÚDV. Úřadu se vytýkalo, že nedokázal usvědčit a potrestat žádného odpovědného představitele totalitního režimu, justice, prokuratury či soudu nebo vyšetřovatele StB. Ve skutečnosti Úřad zejména v posledních letech prokázal i za daných legislativních i jiných omezeních schopnost vyrovnat se se zločiny minulosti způsobem srovnatelným s výsledky Gauckova úřadu. Vyšetřovatelé v Německu přitom měli snazší situaci, neboť tyto zločiny byly stíhány podle právního řádu SRN. Nastaly obavy, že řádně fungující ÚDV by mohl zpochybnit potřebu nového návrhu.

Rázné kroky

Prvním krokem k připravovanému návrhu zákona bylo vytvoření Archivu bezpeč­nostních složek Ministerstva vnitra, přičemž byly zrušeny samostatné archivní správy na vnitru, obraně, spravedlnosti a u Bezpeč­nostní informační služby (BIS). Tato reor­ganizace byla doprovázena vysloveně ad­ministrativními, necitlivými personálními opatřeními. S jistým časovým odstupem následovaly ještě razantnější kroky proti ÚDV. Osobním rozhod­nutím převedl ministr vnitra kolem 40 dokumentaristů, prakticky celé oddělení dokumentace ÚDV včetně vedoucího (zároveň náměstka ředitele), jako kapacitní základnu pro předpokládaný Ústav paměti národa. To vše v době, kdy vláda ještě nezískala důvěru Sněmovny.

Na jaře 2005 předložil místopředseda Senátu Jiří Liška spolu s Martinem Mejstříkem a skupinou dvou desítek senátorů Parlamentu do detailu zpracovaný návrh zákona o Ústavu paměti národa (ÚPN). Z původního projektu IDT byly použity všechny nosné prvky, které byly domyšleny do organizačních, ideo­logických, statutárních, majetkových i právních důsledků, což znamenalo mj. zrušení nebo aspoň novelizaci několika zákonů a jiných ustanovení. Ze skupiny původně vzorových zemí bylo ovšem nutno vyřadit Maďarsko a na jeho místo dosadit Slovensko. Maďarsko zklamalo, zatímco Slovensko, přiklánějící se k polskému vzoru, se dostalo ve zdůvodnění mezi vzorové země.

Co senátní návrh 2005 mj. předpokládal? Ústav je definován jako organizační složka státu, nezávislá na výkonné moci. Je údajně organizován podle polského vzoru. Jeho ­cílem je vytvoření podmínek, které by umožnily podle zkušeností z Německa, Polska, Slovenska kvalitativně nový přístup k doku­mentům mocenského centra minulého totalitního režimu, zejména represivních složek. Základním úkolem má být zkoumání a hodnocení doby nesvobody, za kterou se považuje období let 1948–1989, analyzování příčin zániku svobody a demokracie i metod udržování komunistické totalitní moci. Ve zvláštním archivu bude soustřeďovat, evidovat, zpracovávat a využívat dokumenty a archiválie vztahující se zejména k činnosti bezpečnostních a zvláštních (zpravodajských) služeb totalitního státu. A to podle zákona o zpřístup­ňování svazků StB a archivního zákona. Oprávněným osobám bude zpřístupňovat dokumenty StB a ostatních státně bezpečnostních složek. K tomuto účelu zřídí registr žadatelů.

S výsledky činnosti a ve spolupráci s vědeckými a kulturními organizacemi bude průběžně seznamovat veřejnost, organizovat odborné diskuse, ediční a muzejní a přednáš­kovou činnost, pořádat konference a spolupracovat s institucemi v zahraničí. Pomoc a informace bude poskytovat i zpravodajským službám a Policii ČR. Pro úřední potře­bu bude vypracovávat odborné posudky a doporučení a předávat podklady k vydávání lustračních osvědčení. Od ministerstev ­vnitra, obrany a spravedlnosti i od Bezpečnostní informační služby převezme do 6 měsí­ců po nabytí účinnosti zákona veškeré archivní fondy agenturních, operativních a kádrových svazků, archivní sbírky i jed­notlivé archiválie a dokumenty z daného období činností bezpečnostních složek, spravované dosud v jejich archivech. Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) a Vojenské zpravodajství (VZ) obdobně předají ústavu archivní materiály, u nichž pominula ochrana státního zájmu, do 12 měsíců. Dokumenty, kde význam chráněného zájmu přetrvává, s je­jichž výběrem vysloví souhlas příslušný orgán Poslanecké sněmovny, budou předány ústavu po pěti letech. Státní orgány, orgány veřejné správy i fyzické osoby, které disponují dokumenty vztahujícími se k čin­nosti bezpečnostních složek státu, jsou povinny umožnit ústavu zhotovení jejich obrazových nebo zvukových kopií. Prostřednictvím vlády si může ústav vyžádat kopie obdobných dokumentů a archiválií od bývalých států Varšavské smlouvy. Na ústav přecházejí povinnosti dosavadních správců archivních fondů.

Paměť a tajné služby

Ústav měla podle senátního návrhu řídit osmičlenná správní rada v čele s předsedou. Předsedu a dva členy rady volí Senát, tři Poslanecká sněmovna, tři jmenuje prezident republiky. Volební období členů rady je čtyřleté, přičemž po dvou letech se polovina obměňuje, předsedy (s nespecifikovanou kompetencí) šestileté. Rada volí ze svých členů místopředsedu, jmenuje předsedu a členy sedmičlenného výboru z řad pracovníků ústavu, který zajišťuje plnění úkolů ústavu, řídí jeho činnost. Zřizuje rovněž vědeckou radu (její činnost není vymezena). Senát kontroluje činnost ústavu na základě výroční zprávy.

Podmínkou členství v orgánech ústavu je politicky definovaná bezúhonnost (spolehlivost). Tuto podmínku nesplňuje osoba, která byla v době nesvobody od 25. 2. 1948 do 15. 1. 1990 členem nebo kandidátem KSČ, KSS, příslušníkem, zaměstnancem nebo evidovaným spolupracovníkem bezpečnostních složek státu, příslušníkem Lidových milicí nebo vyšším funkcionářem Národní fronty. Tuto podmínku rovněž nesplňují absolventi vysokých škol a školení v SSSR.

Ústav bude hospodařit s vlastním majetkem a s majetkem státu. Financován je dotacemi ze zvláštního rozpočtu ČR. Předpokládané náklady na vznik a provoz se odhadují na několik desítek milionů korun ročně.

Co ve skutečnosti návrh přináší? Historickou zkušenost, tj. „paměť národa“ redukuje na čtyřicet let komunistické, přesněji řečeno stalinské a neostalinské totality. Není jasné, proč z historické paměti vytlačuje totalitu nacistickou. Paušální hodnocení oněch čtyřiceti let – i několika měsíců od jara do podzimu 1968 včetně prvních okupačních týdnů – také nelze bez výhrad akceptovat. Mimořádně mylný je předpoklad, že „komunistickou totalitu“, její éru, systém a metody pochopíme jen z obsahu archivních dokumentů, které vytvořily mocenské a státně bezpečnostní složky. Z dokumentů bezpečnostních složek můžeme nepochybně zjistit leccos podstatného, ale interpretace není schopen každý, komu se dokument dostane do rukou. Studium vyžaduje erudici, zkušenost a kritický přístup. To zvládnou pouze školení a zkušení archiváři a historici. S nimi však, jak se zdá, projektovaný Ústav nepočítá, neboť jsou vesměs poznamenaní totalitní érou a kritérium „bezúhonnosti“, tj. politické spolehlivosti, nesplňují. Těmito diskriminačními opatřeními se autoři návrhu kompromitují, neboť využití „poznamenaných“ je již vzhledem k jejich věku nereálné, i když často jako nezávislí historikové ještě publikují. V rukou investigativních novinářů či autorů literatury faktu se pak dokumenty mohou proměňovat v nebezpečné zdroje pomluv. Odtajnění a zpřístupnění doku­mentů oprávněným osobám, badatelům, historikům, politologům, sociologům, úředním osobám a úřadům je žádoucí, zveřejňování na internetu krajně nežádoucí. Obsah dokumentů by se neměl stát předmětem pavlačových debat či senzací bulvárního tisku.

Vedle bezpečnosti navíc existovala „strana“, která si „vedoucí úlohu“ ve společnosti nechala zakotvit v ústavě. Není pro poznání oněch let přinejmenším stejně důležitý dopad úlohy KSČ na život občana? Vliv bezpečnostních a stranických struktur na společnost se prolínal a doplňoval. Vztah politbyra a vedení Státní bezpečnosti nebyl zdaleka jednoznačný, třebaže StB teoreticky politickému vedení podléhala. Materiály ÚV KSČ se svými četnými fondy, Archiv Ústředního výboru NF, deponované v Národním archivu a dnes již vcelku uspořádané, stejně jako archivy bývalých KV a OV KSČ dávají mnohem kompletnější a objektivnější pohled na realitu komunistické minulosti. Od listopadu 1989 jsou také soustavně využívány „nespolehlivými“ historiky s problematickou stranickou minulostí, díky kterým jsme se mohli už v samiz­datových edicích a zejména po Listopadu seznámit se základními poznatky o minulém režimu a jeho fungování. Konečně nelze opomenout postavení Československa ve sféře sovětského vlivu, úlohu Sovětů po válce (sovětští poradci a akce NKVD), v roce 1948, v politických procesech, v roce 1968 i v normalizační etapě. O využití těchto materiálů pro hodnocení sledovaného období není v návrhu ani zmínka.

Senátní návrh věnoval minimální pozornost organizaci a činnosti archivu Ústavu, přestože jde o jeho nejzávažnější součást. Ani zajištění kvalifikovaného personálu není zmíněno. Autory nezajímá přesun dokumentů do centrálního archivu, přestože by byl dosti komplikovaný; technická a organizační náročnost nového uspořádání by znemožnila na delší dobu standardní zpřístupnění a odborné využití dokumentů.

Konečně financování. Za současného stavu je sotva myslitelné, aby prostředky na vědu a výzkum, zvláště v oborech humanitních a společenských, byly kvůli vzniku instituce, poznamenané megalomanií (nová budova, nejmodernější technika, 250 zaměstnanců), zvyšovány. Její financování bude zřejmě odčerpávat prostředky institucím stávajícím. A nový ústav bude nepochybně preferován.

Mimořádně zneklidňující je nicméně riziko politického či osobního zneužití. Správce takového archivu se stává neomezeným pánem nad minulostí a jejím suverénním interpretem. Samozřejmě že o tomto as­pektu se mluví málo. Skutečnost, že vedení Ústavu je závislé na volebním cyklu, není nejlepší zárukou systematické činnosti.

Rozdělená Sněmovna

Na pořad jednání Sněmovny byl senátní návrh zákona zařazen až v listopadu 2006, po několikaměsíčním jednání o vládě. Vzhledem k výsledku ­voleb se dalo předpokládat, že jednání nebude jednoduché. To se také již v prv­ním čtení potvrdilo. Na rozdíl od projednávání Krásova návrhu v roce 2002 nový návrh rozdělil Sněmovnu na dva ostře vyhraněné tábory. Po bouřlivé diskusi a po bojovném, čtyřikrát opakovaném hlasování se podařilo pravici protlačit návrh rozdílem jednoho hlasu – přestože dokonce pravicová vláda nabádala poslance, aby respektovali stanovisko odborníků, tj. historiků a archivářů. Rozdělení Sněmovny na nesmiřitelné tábory pokračovalo i v jednání druhého a třetího čtení po delší přestávce, v březnu 2007.

Že navrhovatelé nevzali v úvahu názor opozice, lze pochopit, že však ignorovali stanovisko odborné veřejnosti, je zarážející. Nesouhlas vyjádřila Česká archivní společnost, Sdružení historiků ČR, ředitelé existujících historických ústavů, vedoucí kateder historie, dokonce i někteří děkani společenskovědních fakult, nemluvě o řadě nezávislých historiků. Nebránili se analýze minulého režimu, ale varovali před projektem, ve kterém by vědecké poznávání bylo podřízeno politickému dohledu a usměrňování.

Opoziční poslanci nejčastěji zpochybňovali schopnost navrhované instituce vydávat nestranné soudy o historii proto, že ústav měl být podřízen kontrole rady volené i odvolávané Senátem. Dále že „paměť národa“ měla být odvozena z poznatků ze svazků StB, že by pozornost měla být zaměřena výlučně na éru komunistické totality a konečně že z možnosti pracovat v ústavu měli být vyloučeni někdejší členové KSČ. A to včetně reformních komunis­tů, kteří byli z KSČ vylučováni a kteří se aktivně podíleli na odporu proti reži­mu. Tedy i renomovaní historikové, kteří se mimořádně zasloužili o poznání soudobých dějin. Za těchto okolností by ­nemohl v Ústavu působit Vilém Prečan, zakladatel a první ředitel Ústavu pro soudobé dějiny, ani Karel Kaplan, jehož publikační činnost, umožňující poznat a pochopit totalitní režim v jeho podstatě, je bezkonkurenční.

Soustředění archiválií pod centrální správu bylo odmítáno především pro nebezpečí politického zneužití. K častým argumentům patřila i zbytečnost Ústavu, když existuje několik odborných a vysoce profesionálních ústavů při Akademii věd, které v podstatě jeho činnost – kromě disponování s pramennou základnou – nahrazují. To platí pro Ústav pro soudobé dějiny AV i pro ÚDV.

Zastánci projektu argumentovali nutností vyjmout dokumenty a archiválie, „roztroušené“ v archivech ministerstva vnitra a tajných služeb, z kompetence ministerstva jako takového. Jejich soustředění mělo usnadnit přístup k nim a tak znemožnit spolupracovníkům StB vyhrávat na základě nedostatků důkazního materiálu téměř všechny soudy. Nechyběly vysloveně extrémní názory, podle nichž se za uplynulých patnáct let v p­o­znání minulosti ještě skoro nic neudělalo, anebo dokonce že vyrovnání s minulostí ještě ani nezačalo. To je urážka zákonodárců, historiků i pracovníků ÚDV.

V diskusi se objevily pozměňovací návrhy opozice i koaličních poslanců. K nejfrek­ventovanějším patřily ­návrhy na rozšíření zkoumaného období o dobu okupace a protektorátu, na přejmenová­ní ústavu, způsob výběru vedoucích pracovníků. Pravda, k ur­čitým změnám v závěru třetího čtení došlo. Několik sociálnědemokratických poslanců bylo ochotno návrh akceptovat, akceptují-li navrhovatelé původní způsob volby (Senát, Sněmovna, prezident), bude-li zrušen diskriminující požadavek politické spolehlivosti (členství v KSČ) a název. Tomu ovšem předkladatelé sotva mohli vyhovět, takže opozice zůstala v odmítavém stanovisku jednotná. Navr­hovatelům nezbývalo než akceptovat četné hlasy i z vlastních řad a rozšířit zaměření i na období hitlerovské okupace.

Drobné změny k lepšímu

Ačkoli rozšíření zkoumaného období představuje určitou kultivaci, na charakteru ­instituce to vzhledem k jejím dalším atributům nic nemění. Závěr diskuse před hlasováním byl poznamenán emotivními projevy z obou stran spektra, k předpokládanému bojovému hlasování však již nedošlo. Sociál­nědemokratičtí poslanci po zjištění postoje Pohanky a Melčáka na protest opustili sál a poslanci KSČM návrh jednotně odmítli, takže výsledek 90:24 vyzněl formálně jednoznačně ve prospěch pravice.

Co se tedy odhlasovalo? Dle parlamentního tisku především rozšíření sledovaného období o léta 1938–1945. Období komunistické totality (25. únor 1948–29. prosinec 1989) je rozšířeno o dobu příprav na převzetí moci KSČ. Ústupek si automaticky vynutil změnu názvu instituce na Ústav pro studium totalitních režimů. Ta zbavila navrhovatele výtek, že „paměť národa“ zredukovali na éru čtyř desetiletí totalitního komunismu, likvidujícího demokratický systém, ale nacistickou ­totalitu, bezprostředně ohrožující národní existenci, ignorovali. Nicméně z dalších okolností je zřejmé, že navrhovatelé neberou rozšíření příliš vážně. Studium doby pod nadvládou nacistů se má týkat pouze na­cistických zločinů. To může vést ke zjednodušenému pohledu na nacistický politický a sociálně ekonomický model a jeho ideologii. Neomluvitelná je absence alespoň vybrané doku­mentační pramenné základny, umožňující serió­zní zkoumání. Rozšíření o dobu nacistické okupace je tak prakticky formální.

Předkladatelé dále akceptovali rozšíření okruhu navrhovatelů kandidátů na členství ve správní radě, řídícím orgánu Ústavu. Ten byl rozšířen o poslance, ale i o určité skupiny mimoparlamentní – občanská sdružení osob odborně či politicky zainteresovaných a také organizace účastníků protinacistického a protikomunistického odboje. Neprošel však ani kompromisní návrh kritéria spolehlivosti osob navrhovaných do vedení Ústavu, podle kterého by je nesplňovali pouze nositelé nomenklaturních funkcí. To sjednotilo mj. sociálnědemokratické poslance s negativním postojem KSČM. Nutno dodat: jestliže členy Rady volí a od­volává Senát, nemá rozšíření navrhovatelů větší význam, neboť rozhodující postavení Senátu není dotčeno. Senát má stále stejnou, ne-li větší možnost uplatnit svou představu o politickém složení Rady.

Jediným významnějším zásahem do pravomoci Ústavu, který vzešel z debaty a který se podařilo prosadit – a to nepochybně proto, že šlo o podnět zelených, se týkal jeho možností poskytovat odborné posudky a doporučení v oboru své činnosti. V definitivním znění návrhu byl tento úkol vypuštěn.

Řadu dodatečných úprav ještě před hlasováním přinesli samotní překladatelé. Podle původního návrhu měl Ústav působit jako nezávislý správní úřad, v konečném znění je charakterizován jako organizační složka ­státu, aniž je tento pojem blíže objasněn. ­Správním úřadem se však stal Archiv bezpečnostních složek (ABS), který je autonomní složkou Ústavu. Dodatečnými pozměňovacími ­návrhy je upravena rovněž organizační struktura Ústavu. Zatímco v původním návrhu představovali organizační složky předseda správní rady, správní rada a výbor, v definitivní podobě tvoří řídící orgány Ústavu pouze ředitel a Rada, jejíž členy volí a odvolává Senát. Ta jmenuje a odvolává ředitele a ze svých členů volí a odvolává vlastního předsedu a místopředsedu. Zřízení výboru z řad zaměstnanců bylo vypuštěno. Jeho úkoly přebí­rá Rada. Počet jejích členů je snížen z osmi na sedm a funkční období prodlouženo ze čtyř na pět let, takže se nekryje s volebním obdobím Parlamentu. Členové Rady jsou všichni voleni na celé funkční období. Kandi­dáti musí splňovat podmínky spolehlivosti a bezúhonnosti. Kvalifikační požadavky stanoveny nejsou.

Mimořádná pozornost je v definitivním textu věnována archivu, jehož existence byla v původním návrhu zmíněna téměř okrajově. Pod názvem Archiv bezpečnostních složek je jako správní úřad přímo řízen Ústavem. Ředitele Archivu jmenuje a odvolává po projednání s Radou ředitel Ústavu. Při vzniku Ústavu, dokud není jmenován jeho ředitel, jmenuje prozatímního ředitele ministr vnitra. Ředitelem ABS se může stát pouze osoba vyhovující podmínkám spolehlivosti a bezúhonnosti s příslušným vysokoškolským vzděláním. Totéž platí pro pracovníky Archivu, přímo podřízené jeho řediteli.

Úkolem Archivu bude mj. evidovat, zpřístupňovat a zveřejňovat dokumenty a ar­chivá­lie StB a dalších státně bezpečnostních složek minulého režimu, a to podle zákona o zpří­stupnění svazků Státní bezpečnosti č. 140/1996 ve znění zákona č. 107/2002 a zákona o archivnictví a spisové službě č. 499/2004 Sb. Dále umožňuje za podmínek stanovených zákonem nahlížet oprávněným osobám do uložených archiválií. Rozhoduje také o stížnosti badatele, kterému by nebylo umožněno do archiválií nahlížet nebo pořizovat kopie. Vede také evidenci žadatelů o zpřístupnění archivních dokumentů.

Výzkum a boj

Z uvedeného je patrné, že původně zamýš­lené zpřístupnění a zveřejnění veškerého archivního materiálu bezpečnostních složek a taj­ných služeb minulého režimu a jeho zveřejně­ní dokonce na internetu, což byl jeden z hlavních důvodů soustředění těchto dokumentů pod centrální správou a zřízení celé instituce, se nekoná. Tím je v podstatě nutnost vzniku Ústavu jako takového zpochybně­na. Jestliže je přístup k uloženým ­archiváliím možný pouze za podmínek stanovených uvedenými zákony z let 1996, 2002 a 2004 a navíc jen oprávněným osobám, pak je zřejmé, že za stejných podmínek byly přístupné již před vznikem ­Ústavu pro studium totalitních režimů. Důvody jeho zřízení je nutno hledat v něčem jiném. To je ostatně patrné i z dalších ustanovení, jako je zejména paragraf o postavení Senátu, který volí nejvyšší orgán instituce, Radu, a kont­roluje činnost Ústavu projednáváním výroční zprávy, předložené a schválené Radou.

Definitivní znění zákona řeší částečně i otázku zajištění odborných pracovníků pro Ústav, a to vysloveně administrativním ­způsobem. Do archivu Ústavu mají být po uplynutí sedmi měsíců po vyhlášení zákona převedeni všichni odborní pracovníci, tj. archiváři a dokumentaristé, z dosavadních samostatných archivních pracovišť. Ministr vnitra nicméně začal situaci řešit ještě před vznikem Ústavu, když v rámci svého resortu zřídil Archiv bezpečnostních složek a převedl do něho pracovníky zrušených samostatných archivů ministerských a tajných služeb a mimo to i pracovníky dokumentačního oddělení ÚDV. Tímto opatřením se nepochybně vyrovnal s kritickou námitkou oponentů, že čerství absolventi v oboru archivnictví či historie sotva budou schopni řešit náročné úkoly Ústavu.

Naproti tomu se v konečném znění ­zákona předkladatelé vyhnuli financování Ústavu, zatímco původní návrh hovořil o nákladech několika desítek milionů korun ročně a byl v závěrečné debatě ostře kritizován s odka­zem na neutěšenou situaci státní pokladny. V rámci napjatého rozpočtu totiž mohou být finanční náklady Ústavu získány patrně jen na úkor ostatních vědeckých institucí.

Ústav zřejmě nebude organizovat opožděné tažení proti stalinismu a neostalinismu, ale vytrvale bojovat proti „zločinné ideologii komunismu“ obecně. V Ústavu, kterému se budou seriózní historici a badatelé pokud možno vyhýbat, se budou vyžívat militantní antikomunisté. Snad se nezačne radikálně přehodnocovat ediční činnost Ústavu pro soudobé dějiny a nezávislých historiků „zatížených“ zločinnou ideologií. A pokud ano, na jak dlouho? Sociálnědemokratičtí poslanci reagovali na přijetí zákona výrokem, že Ústav po prvních úspěšných volbách zruší.

Lubomír Boháč (1926) je bývalý vysokoškolský učitel, historik, publicista, mnohaletý spolupracovník ÚDV.

Obsah Listů 4/2007

Související články

Lubomír Boháč: Po Václavu Bendovi (Deset let ÚDV – pokračování)

Lubomír Boháč: Vlastizrádci věrní zákonům a jiné případy

Lubomír Boháč: Konfident gestapa v čele zlínské radnice?


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.