Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 4 > Andrzej Stasiuk: Cestou na Slovensko

Andrzej Stasiuk

Cestou na Slovensko

Občas jezdím na Slovensko pro uzeniny. Na přechod v Becherově mám nějakých patnáct kilometrů, potom devět do Zborova a dalších devět do Bardejova. V Bardejově mám nejbližší opravdový supermarket. V Polsku bych jel do nejbližších supermarketů aspoň šedesát kilometrů. Vůbec v Polsku se supermarketům vyhýbám jak můžu. Naproti tomu mě z nejasných důvodů přitahuje bardejovská Hypernova a bardejovská Billa. Když máme hosty, vydávám se tam pro červenou ostrou paprikovou klobásu, uzenou slaninu a frankovku z Malých Karpat, z okolí Modré. Možná to víno není úžasné, ale k jídlu, zvláště k paprikované slanině, se dají vypít i tři láhve za večer. Já je v každém případě piju jako slovenský vlastenec. Přikusuji ostrou klobásu, tvrdý bílý slaný sýr a ten špek. U nás už takový není – tlustý čtyři centimetry, vonící kouřem, jemný a měkký.

Už bych asi nedovedl žít, kdybych neměl hned poblíž Slovensko. Slovensko je východisko ze situace, je to dýchání, je to alternativa. Když mě přepadne stesk, když mě přepadne nuda anebo začíná být ta moje vlast těsná a nepohodlná, prostě jedu na Slovensko. Překračuji hranice. To skoro vždycky pomáhá. Za hranicemi už jsem někdo jiný. Kurov, Vyšný Komárnik, Palota a můj Becherov – desetkrát a už snad stokrát za všechny ty roky – nejprve s celým obřadem pasové kontroly, vyptávání, razítkování, nahlížení do kufru, prohrabávání věcí a tak dál až po nynější zdvořilou úsečnost bez vysedání z auta.

Vůbec poprvé v životě jsem za hranice vyjel právě na Slovensko. Jeli jsme s kamarády na slavnost do středověkého Bardejova patnáct kilometrů od hranice. A na té slavnosti se pilo samozřejmě pivo, Zlatý bažant a Smädný mnich, ale ze zlatavých píp čepovali taky víno, bílé víno kdesi od Košic, až z jihu země. Tehdy to pro mě bylo znamení, že jsem se doopravdy ocitl v zahraničí, že jsem se ocitl skoro v teplých krajinách. Potom jsem vídal starší chlápky, důchodce v šedivých obnošených oblecích. Scházeli se v obchodech, kde prodávali sudové víno. Každý měl svou sklenku nebo prostě vypláchnutou sklenici od džemu. Stáli vedle zářivých sudů z nerezové oceli a zkoušeli jednou to, podruhé ono. Připomínali důchodce z chudé jižní Itálie, z nějaké Dalmácie nebo z Řecka. Tak jsem si to představoval. Není vyloučeno, že v Bardejově pro mě začínal Balkán, anebo i Středomoří. Dnes jsem se trošku vzdal těch romantických pověr, ale ne docela. Vždyť přece stačí přejet na druhou stranu Karpat a všechno se mění. Je světleji a tepleji. Řeky tečou do Černého moře. Vesnice připomínají městečka a cikánské slumy Afriku. Na pahorcích se bělají zříceniny hradů, ve kterých sídlili maďarští páni, utiskující slovenské rolníky a unášející pro povyražení leckterou půvabnější pannu. Maďarští páni už nejsou, ale stačí jet do Košic, aby člověk v ulicích slyšel maďarštinu.

Právě v Košicích, zvaných tehdy ještě Kassa, se na začátku minulého století narodil Sándor Márai. Ve Zpovědi – své snad největší knize – podrobně popisuje košické dětství, popisuje topografii města, popisuje jeho obyvatele. Slováci se v tom vyčerpávajícím a barvitém popisu objevují snad jenom jednou. Jsou to slovenští rolníci, čekající ve frontě u banky, která sídlila v budově, jež byla i spisovatelovým rodným domem. „Ráno dorazili sedláci, v torbách slaninu, pálenku a výpis z pozemkové knihy, který jim vyhotovil notář, a čekali, až na ně přijde řada.” překlad Dany Gálové Když pak po desítkách let v emigraci dostane poštou fotografickou knihu Košice, vydanou v komunistickém Československu, vyčítavě si poznamenává do svého Deníku: album představuje to krásné maďarské město tak, jako by tam jeho tvůrci, Maďaři a Cipseři, nikdy nebydleli.

Proto je taky slovenské putování i archeo­logie a lov. Člověk vyhlíží a hledá to, co už není, protože to někdo pečlivě ukryl nebo změnil smysl. Slovenská cesta je typická cesta naší částí světadílu: zpod toho, co je vidět, vylézá něco docela jiného, a to, co vidíme, vůbec není tím, čeho bychom si měli všimnout. Stejně je tomu přece v našem Slezsku, stejné je to na západní Ukra­jině, ve Vilně a bůhvíkde ještě. Všude to ­hledání stop, slídění, seškrabování a palimpsest… Existuje vůbec Slovensko?

Když se Andyho Warhola ptali, odkud ­pochází jeho rodina, odpovídal: „Odnikud.“ Warhol je nesporně nejslavnějším Slovákem na světě. Totiž samozřejmě je Američan, ale jeho rodiče byli ještě Čechoslováky ze ­slovenské části předválečné republiky. ­Doopravdy ovšem byli Rusíni. Pocházeli z malé řeckokatolické vesnice Miková hned za polskou hranicí, někde na úrovni našich Jaślisk. Kousek dál ve městečku Medzi­laborce je muzeum věnované umělci a jeho rodině. Rád tam jezdívám. Na návrší se bělá cerkev. Jsou tam dvě ulice do kříže – hlavní nese jméno Andyho Warhola – a je tam taky penzion Andy. Ve vzduchu je cítit, že to je konec, pohraničí a že odtud se člověk může už jenom vracet. Čilá cikánská dítka ­oži­vují ospalou krajinu. Na úpatí vršku s kostelíkem stojí budova muzea. Před budovou pak velké makety plechovek od slavné Campbellovy polévky. Občas se ozve zvon a tehdy se u muzea objevují babičky v šátcích a šatech zpřed půlstoletí. Jdou na mši.

Kdysi jsem viděl dokumentární film Warholovo Absolutno Stanisława Muchy. Vyprávěl o těch končinách a představách, jaké obyvatelé o Andym Warholovi mají. V jedné chvíli se v záběru s muzeem v pozadí objevuje rozzuřená Cikánka a křičí na kameru: „Jebem teho Warhola!” A potom vykládá, že nechtějí pouštět dovnitř Cikány, jako by tam měli zlato nebo stříbro.

Skutečně nemají. Ve velkém poloprázdném interiéru je trocha serigrafií, trocha ­rodinných památek, fotografií, kopií dokumentů. Člověk si musí obout filcové papuče. Ve vitríně visí umělcovo sako. Ušité z hadí kůže jako Sailorovo sako ze Zběsilosti v srdci. Za sklem leží polaroid. Byl jsem tam několikrát, ale snad nikdy jsem tam nikoho kromě prodavače vstupenek nezastihl.

U vjezdu od polské hranice stojí na kraji města tabule „Medzilaborce – město pop-artu”. Dokola stojí vesnické chalupy, na ­louce se pase kráva, jedoucí auto způsobuje, že lidé otáčejí hlavy a provázejí zrakem projíždějící. Pro mě Medzilaborce a celé to „moje” severovýchodní Slovensko nemají nic společného s pop-artem. Je to spíše ­krajina jemného surrealismu. Přejíždíte ­hranici, všechno je skoro stejné jako u nás, ale zároveň drobet odvázané a poněkud ­pře­hnané. Jako by se tu vznášela sotva zachy­titelná vůně grotesky, jako by se právě tu středoevropský pocit podivnosti bytí zhmotňoval trochu víc. Například hned za městem Svidník u silnice odbočující vlevo z hlavní cesty vedoucí do Barwinku. Na ­kamenném soklu zeleně pomalovaný T34 ničí německého šedého Pantera. Přetlačuje ho, drtí svými pásy. Pohled je to krásný a zvláštní, neboť dva tanky se jaksi ne­pochopitelně proměňují v živé bytosti. Jako by se potýkali nějací dinosauři nebo gi­gantické praželvy. Dále, mezi mírnými ­výšinami, nekonečnými lukami a monokulturními prostranstvími, táhnoucími se k obzoru, se krčí tanky a stanoviště dělostře­lectva. Kam oko dohlédne, není živé duše, nejsou domy, ale železná zjevení stále střeží karpatské průsmyky a čekají na nepří­tele. V absolutním tichu, v jižním vedru by člověk čekal, že každou chvíli spatří přízraky padlých z Československého armádního sboru. Posbíraní z táborů, ze stepí, ze Sibiře dobývali roku 1944 Dukelský průsmyk spolu se sovětskou 38. armádou. ­Vraceli se do vlasti. Za zády měli NKVD, před sebou německé bunkry a zeď palby. Není divu, že se tato bitva stala něčím jako zakladatelským mýtem druhého česko­slovenského státu a československé armády. To bylo československé Lenino, jenom blíž domů.

Ve Svidníku je muzeum věnované celé operaci. Expozice je umístěna v ploché okrouhlé budově, jejíž forma má napodobovat tvar protitankové miny. Nedaleko na louce stojí větší exponáty: samohybná děla, transportéry, moždíře. Celá zbrojnice je rozmístěna pod okny obytných bloků a vlastně neexistuje žádná hranice mezi sídlištěm a těmi vojenskými památkami. Ráno si člověk může uvařit kávu, zapálit a z okna kuchyně kontemplovat monstrózní tvary sovětského ISU–152.

A za to milujeme Slovensko. Za lehce ­neskutečnou skutečnost, za sklon k ne­nucenému nadrealismu. V Bardejově vedle supermarketu Billa, do kterého si jezdím pro svou tlustou uzenou slaninu, je obchod s čínským textilem. Velikou halu zaplňují oděvy, boty, tašky, prádlo za ceny jinde ­nevídané. Ve vzduchu se vznáší hořký pach gumy a plastu. Toho dne, kdy jsem se tam ocitl, byli hlavními zákazníky Cikáni, celé cikánské rodiny s dětmi. Vybírali, zkoušeli, všichni radili, opravovali, přiklepávali, otáčeli děti dokola, ptali se příbuzných na jejich názor na vzhled čínského šatníku. To všechno přijelo kdesi z propastných dílen Sečuánu, z otrockých manufaktur Junanu nebo jiného Hunanu, z nitra té gigantické kopírky, která se zabývá rozmnožováním světa jedna ku jedné, odtamtud dorazily věci, které se hodí slovenským Cikánům, chudým jak kostelní myši. Bez čínského textilu by chodili nazí a bosí. A tak se ­mohou za své podpory obléci docela ev­ropsky a ještě jim stačí na tmavé brýle. ­Oblečení do produktů Říše středu se vracejí do svých ghett, do zoufalých sídlišť z lepenky a plechu, do lepenic na okrajích ­vesnice, do evropských favel s jedním ­kohoutkem na sto osob. Neboť to moje ­severovýchodní Slovensko je trochu jako ­Afrika a trochu jako Asie. Po čínsku ­ob­lečení Cikáni jsou stále v pohybu. Ve ­ves­nicích, v městečkách jsou vidět hlavně oni. Ostatní sedí doma, a oni mají stále co vy­řizovat, stále se musí s někým scházet, ­protože samota a nehybnost jsou pro ně smrt. Ostatně ty jejich domy nejsou k vy­držení: deset lidí v kumbálu, patnáct v po­koji s kuchyní. Táhnou tedy vozíky se ­sběrem, táhnou vozíky s klestím. Vůbec je nevzrušuje, že je nějaké jednadvacáté století. ­Vůbec je nevzrušuje, že je nějaký čas. V některých nářečích nemají ani samo­statná ­slova pro „včera” a „zítra”. Český ­spi­sovatel Jáchym Topol napsal o Svidníku ­tohle: „O kus dál cigošský ulice. (…) Kluci žebráčci dorážej. Jak už to tak bývá, ­ně­který jejich ségry jsou nádherný. Pro­cházej se ghettem sem a tam, pyšný jak horský pumy.” Ano, to je zneklidňující a zvláštní, když z těch zoufalých hadrnických osad vycházejí tak krásní lidé. Ženy, muži, děti, starci – bez výjimky. Uprostřed našeho ­bledého a poněkud neforemného slo­van­ského živlu je jejich půvab jakýsi nadča­sový, fundamentální. Krásní jak bohové ­prodávají houby u silnic, žebrají a v den vyplácení dávek se obloženi ná­kupy houfně vracejí do svých chatrčí. Jednou za měsíc začíná cikánský karneval a po­kračuje do vyčerpání prostředků. Slovensko bude prvním cikánským státem v dějinách, ­protože už v polovině století mají potomci indických kočovníků získat demografickou převahu. Budeme přejíždět jižní hranici, abychom se náhle ocitli v drávidské Evropě. Snažím se občas si to představit: velké tábořiště a všechno bez vý­jimky v pohybu, přemísťují se, putují v houfech po kraj­nicích, sbírají druhotné suroviny, budují chatrče, baví se, pijí, zpívají a hádají se, a Brusel posílá peníze, protože proč by měl být cikánský stát a cikánská kultura horší než – například – polský stát. Představuji si taky cikánskou vládu milostivě panující a úřadující v nejkrásnějším a nejpozlace­nějším paláci světa, a prezidenta i premiéra v zlatavých korunách, promlouvajících ke svému slovensko-drávidskému lidu. Před­stavuji si cikánskou policii a cikánské státní dráhy, cikánskou armádu a cikánské ­ministerstvo zemědělství i ministerstvo ­cikánské osvěty. To v dneš­ních časech bezpochyby přináší úlevu a zlepšuje náladu.

Je dobré mít Slovensko poblíž. Je dobré mít svou zásobní zemi, zemi záchrannou, řekněme – něco na způsob rezervní vlasti. Člověk sedne do auta a musí jen pamatovat na občanský průkaz. Ostatní věci potřebné k životu jsou tam velice podobné, jazyk nevyjímaje. Být občanem vlastní země, to je těžký úkol, to je krev, pot a slzy. Proto je dobré mít jinou zemi dvacet minut autem. Pokud jsem kdykoliv uvažoval o změně občanství, přicházelo mi na mysl je­dině občanství slovenské. Malá země způsobuje méně starostí a přináší méně hanby. Můj známý ze Spojených států si stýskal, že když se hlásil k polskému původu, hned to začalo: vodka, papež, Wałęsa, holokaust. Vůbec jsem se nedivil, že už toho má dost. Opakoval jsem mu: říkej, že jsi ze Slovenska. To je skoro totéž, a přece mnohem bezpečnější, protože se Slovenskem se v Americe nic nikomu nespojuje. Ani Andy Warhol. No, snad někdo všestranně vzdělaný si je někdy splete se Slovinskem.

Slovensko je bezpečné. Slovensko, to jsou prázdniny od polskosti bez pocitu zrady. Jezdím tam pro svou slaninu, víno a za účelem zakoušení mírné zvláštnosti jsoucna.

Andrzej Stasiuk

Obsah Listů 4/2007

Související články

Marián Hatala: Čosi ako vytunelované svetlo

Tomáš Tichák: Cesta tam a zase zpátky?

Marián Repa: Neskoré prebudenie


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.