Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 4 > Už jsme unaveni: Rozhovor s Valancinem Akudovičem

Małgorzata Nocuńová a Andrzej Brzeziecki

Už jsme unaveni: Rozhovor s Valancinem Akudovičem

„Naše cesta ještě neskončila,“ říká jeden z nejvýznamnějších běloruských spisovatelů. Na budoucnost své země pohlíží se střízlivým optimismem. Roli intelektuálních elit však hodnotí skepticky: „Snažíme se existovat pokud možno normálně: psát knihy, překládat, vydávat. Jenom není nic, co by nás spojovalo. Neřekl bych ani, že touha po změnách je dnes tím činitelem, který by intelektuály spojoval. Žijeme si pro sebe, každý zvlášť.“

Rusifikace, sovětizace a represe zničily běloruské intelektuální elity. Nepotýká se snad s jejich nedostatkem Bělorusko dodnes, přes několik desetiletí poměrného klidu?

Ano, to je jeden z největších problémů Běloruska a jedna z příčin toho, že Bělorusové se nemohou považovat za moderní národ. Když jsem šel v roce 1991 pracovat do tehdy vznikajících novin Kultura, jejich šéfredaktorka Olga Ipatová mě požádala, abych redigoval rubriku Elita. Slovo „elita“ mělo v této rolnicko-dělnické zemi negativní konotace, zvláště když v Sovětském svazu se používalo výhradně v negativním kontextu. Revoluce roku 1917 byla provedena, aby fyzicky zlikvidovala elity. Všechno, co se spojovalo se starou kulturou, bylo označováno opovržlivě za „elitní“. Samozřejmě že komunisté vytvořili vlastní elity, ale samo slovo nebylo do dob perestrojky v sovětském jazyce používáno. Za pouhou formulaci „bolševické elity“ hrozily postihy.

Když přišla perestrojka, umožnila mnohé z toho, co bylo dřív zakázáno, ovšem lidské myšlení si přisvojovalo novou situaci pomalu, takže v těch dobách titul Elita pro jednu z rubrik v časopise znamenal maličkou revoluci. Otiskovali jsme tam nejlepší evropské filozofy, myslitele.

Nedostatek elit jste pociťovali bolestně?

Když na přelomu 80. a 90. let začalo národní obrození, když vznikla Běloruská národní fronta, když náš jazyk znovu získával normální status, když byly obnovovány národní symboly, pochopili jsme, že buď velice rychle zformujeme národní elity, anebo bude naše vítězství promarněno.

Můžete totiž jednou či dvakrát vytáhnout do ulic desetitisíce lidí a pochodovat s nimi pod bílo-červeno-bílými prapory, ale bez elit ty masy ničeho konstruktivního ne­dosáhnou. Velké demonstrace jsou jako ­povodeň, která je široká, ale plytká, a ačkoliv může v krátké době zalít obrovský prostor, stejně tak rychle může ustoupit. Elitu bychom pak mohli přirovnat ke korytu řeky, kde je voda vždycky. Nikdy nevysychá, i když jí někdy bývá málo. Při formování národa není důležité, jak mnoho lidí prožije pod vlivem okamžiku národní zápal, ale zda se najdou prostředí, která budou s to při národních hodnotách dlouho vytrvat.

Promiňte, ale zdá se nám, že některé národní hodnoty nepříliš korespondují s dnešní realitou. Odkazování na pojmy, které dnes ztrácejí aktuálnost… Ani sídlo Běloruské národní fronty nevypadá jako kanceláře moderní strany, spíš jako středisko lidové osvěty z počátku dvacátého století. A není to otázka nedostatku prostředků, ale vzhledu.

Běloruský národ má svůj selský rodokmen – můžeme se tomu pošklebovat, ale nezměníme to. Poláci šli docela jinou cestou. Při svém utváření se opírali o šlechtickou kulturu, potom o inteligenci, města. Naše města byla z padesáti procent židovská, ze dvaceti ruská nebo polská a v nepatrném procentu běloruská. Běloruská kultura vyrůstá z venkovských chaloupek. Ideologové běloruského obrození se popravdě řečeno neměli oč opřít. Mohli pouze oslovit toho venkovského zemědělce, který ovšem na všechna vyprávění o národě kašlal. Pokud tedy jde o elity, Bělorusko začínalo prakticky od nuly. A když už se začaly formovat, volily emigraci do polské nebo ruské kultury. A zde, na této půdě, nikdo nezůstával.

A když zůstával, brzo ho deptali komunisté.

Ano, ve 20. a 30. letech dvacátého století se na chvíli objevily běloruské elity. Mám na mysli kulturu, literaturu. Ale skoro zároveň začaly stalinské represe. Z redaktorů běloruské encyklopedie zůstal naživu jediný člověk – technický redaktor. Všichni ostatní byli vyvražděni. Potom přišla druhá světová válka a ta samozřejmě také zpustošila společnost i elity.

Poválečná desetiletí přinesla v Bělorusku jinde nebývalý proces urbanizace. Rozvoj měst, průmyslu, technických vysokých škol musel ovlivnit formování inteligence, přinejmenším technické.

V těch dobách jsme měli silné technické elity. Jenže pokud byly v Polsku politicky uvědomělé a mohly reprezentovat ideje nezávislosti či demokracie, v Bělorusku to vypa­dalo jinak. Musíme si ještě totiž uvědomit internacionalizaci. Matematici, fyzikové, inženýři, ředitelé továren, kosmonauti nemuseli být nutně Bělorusové, a když už, nepřipisovali svému původu velký význam. Komunismus měl přece sjednotit všechny kultury. V praxi to znamenalo rusifikaci, takže tyto vrstvy byl naprosto poruštěny. Nesoulad mezi běloruskými humanisty a prů­myslovými elitami byl veliký.

Ty první byste mezi inteligenci nepočítal? Vasil Bykau, Ihar Baradulin, Nil Gilevič, Aleš Razanau…

Běloruští intelektuálové nemají rádi slovo „inteligence“. Byly doby, kdy jsme ostře reagovali, když nás tak někdo označil. Málem bychom se na něho vrhli. Pro nás to bylo slovo ruské, které nám vnutili v 19. století. Mělo tedy taky etnické zabarvení. Za druhé těžko dnes přesně říci, kdo je inteligent – někdo, kdo přečetl několik knih a umí se pěkně vyjádřit? Ve vztahu k Bělorusku bych raději používal pojmu „intelektuál“. Máme dobrou filozofickou školu. Slušné časopisy Fragmenty, Perekrostki, Topos, Arche. Můžeme se pochlubit dobrou literaturou. Kdysi jsem označil Bělorusko za papírový národ, protože jediné, co u nás bylo už od devatenáctého století, jsou spisovatelé. A nikoliv náhodou bylo v dobách stalinských represí nejvíc spisovatelů vyvražděno, ne v Rusku, ne na Ukrajině, na Litvě nebo v Estonsku, ale právě v Bělorusku. Ale jako literární kritik mohu říci naprosto zodpovědně, že také sovětská běloruská poezie a próza byly dobré. V tomto ohledu jsme byli jednou z nejsilnějších republik.

Vy sám jste se neztotožňoval vždycky s běloruskou tradicí.

Studoval jsem v Moskvě a měl jsem tam určité úspěchy. Brzo jsem zahájil spolupráci s jedním z nejlepších literárních časopisů té doby Znamja. Nabízeli mi stálé zaměstnání a trvalé bydliště v Moskvě. Všechno jsem to však opustil a jel jsem do Běloruska, i když jsem se tehdy vůbec národně neangažoval. Identifikoval jsem se s ruskou kulturou. Něco mi však velelo, abych zanechal prestižní ­práci a vrátil se. Mě začala tato země zajímat. V případě Běloruska to vůbec není osamocený případ.

Běloruský národ podle mě vytvořili out­side­ři, kteří tak jako já vycházeli z jiných kultur. Všechny velké úspěchy v dějinách Běloruska a velké události proběhly díky outsiderům anebo za jejich účasti. Před stovkou a pár desítkami let připadl jejich život na dobu vzniku národních idejí. A v Bělorusku se tohoto procesu účastnili lidé, kteří by se v polské a ruské kultuře nestali významnými postavami – Franciszek Boguszewicz, Janka Kupala. Věděli, že ani v polské, ani v ruské kultuře už nedosáhnou toho, čeho se před nimi už podařilo dosáhnout jiným. Bělorusko pro ně byla tabula rasa. V jejím popsání spatřili šanci i cíl, který je sjednotil.

A co sjednocuje současnou běloruskou inteligenci, pardon, intelektuály? Jaký je jejich étos?

Je velice těžké dnes na tuto otázku od­pově­dět. Před patnácti, ba ještě před pěti lety by to pro mě bylo mnohem snazší. Tehdy se ten étos spojoval s nezávislostí, se snahami o formování národa. Bylo v nás hodně energie. Měli jsme možnost tvořit Bělorusko vlastníma rukama – skoro jako ti první otcové obro­zení na počátku dvacátého století. To byl úžasný pocit. Ne všichni mají takové štěstí, aby mohli vlastní zemi formovat vlastníma rukama. Tvořili jsme zemi, národ a jeho ideje, a spolu s tím vším jsme se sami znova rodili. Konec 80. let a léta devadesátá, to byla v Bělorusku epocha intelektuálů. Čas „bouře a vzdoru“, jako v dobách německých romantiků.

Jaká je bilance této epochy?

Po čase se to všechno bohužel rozpadlo. Z úspěchů oněch let zůstala jenom nezávislost Běloruska, ale to snad taky není málo.

Odpor k autoritativní moci nesjednocuje?

V opozici jsme už přes deset let. Každý rok se vydáváme na tytéž demonstrace a vykřikujeme na nich totéž heslo „Ať žije Bělorusko!“ A za tolik let jsme nedosáhli žádného vítězství. Na jedné straně tedy člověka začíná prostě unavovat to tkvění v opozici, na druhé straně ztrácejí problémy, které ještě tak nedávno vypadaly jako nejdůležitější, na ostrosti. Po všechny ty roky jsou vlády stejně protivné, problémy se svobodou slova nebo s postavením běloruského jazyka jsou stejně veliké, represe proti aktivistům opozice jsou tak ostré, jak byly. Jenom my už jsme si na to zvykli. Přistupujeme na systém a říkáme si, že když je tak, zřejmě jinak to být nemůže. Nemůžete žít celou dobu v situaci stálého napětí. Člověk se bouří nějakou dobu, načež hledá možnosti přežití. Ještě před pěti lety jsme byli jiní. Nebyl ten pocit zvyku.

Čím se projevuje?

Každý se zabývá individuálními projekty. Pokračuje atomizace. Mnoho intelektuálů úplně opustilo opoziční angažovanost. Ti nejvytrvalejší, kteří stále bojují za demokratické Bělorusko, si také našli pro sebe nějakou niku. Snažíme se existovat pokud možno normálně: psát knihy, překládat, vydávat. Jenom není nic, co by nás spojovalo. Neřekl bych ani, že touha po změnách je dnes tím činitelem, který by intelektuály spojoval. Žijeme si pro sebe, každý zvlášť.

Není takový stav úspěchem moci?

Ano, samozřejmě. Ale taky vůbec nejsem přesvědčen, že kdyby demokratické síly byly v prezidentských volbách roku 1994 anebo v době sporu prezidenta s parlamentem v roce 1996, který rozhodl o podobě systému, úspěšné, žili bychom my intelektuálové jinak než dnes. Prostě jsme si už své mládí prožili. Ani ti, kteří se objevili teprve v 90. letech, v dobách, které jsem označil za náš „Sturm und Drang“, už nejsou mladí. Taková období vysávají z lidí energii a dnes už nemáme síly. To byly doby vampírů. Žili jsme tehdy na ulicích a náměstích, účastnili jsme se nekonečných diskusí. Prakticky všichni běloruští intelektuálové se politicky angažovali. Samozřejmě, někdo z nás v té době napsal dobrou knihu, někdo natočil film, ale všichni jsme žili především politikou. Nešlo se od ní odtrhnout, pronikala všude. Doby rozpadu Sovětského svazu a první roky nezávislosti byly časem mítinků a budování vlastního státu. Hned potom se dostal k moci Alexander Lukašenko a zas začaly neustálé demonstrace, rozhánění zástupů, návštěvy u věznic, sbírání podpisů. Na dlouho nás nezavírali, ale svoje jsme si odseděli. Hned ten, hned zas onen – pořád byl někdo za mřížemi. To bylo vyčerpávající – naše epocha uplynula a nepřinesla vítězství. Proto by se už nikdo neměl spoléhat na hrdiny oněch let. Oni už svou roli odehráli a nemají už sil na další aktivitu.

Ale ani jim neučaroval Hegel a nezačali spolupracovat s Lukašenkovým státem. Dějiny znají mnoho intelektuálů – jako Heidegger, Hamsun, několik polských básníků a spisovatelů – kteří přešli na stranu diktatury.

Ano, to je úžasná věc a je to dost netypické pro národ, který má venkovské kořeny a spíše se kloní před načalstvem. Samozřejmě jsou výjimky, takové jako Pavel Jakubovič, šéfredaktor Sovětského Běloruska.

V roce 1991 se předáci Běloruské národní fronty snažili dohodnout se stávkujícími dělníky. Spojenectví přineslo jisté plody, netrvalo však dlouho. Sen o hnutí podobném polské Solidaritě se nenaplnil. Proč?

Na začátku 90. let se skutečně objevila silná opozice a statisíce lidí vycházely do ulic. Tehdy, roku 1991, projevili předáci polské Solidarity o nás zájem. Jezdili do Běloruska a při pohledu na ty demonstrace říkali, že to je naše nejlepší doba, ale taky tehdy byla naše politická opozice odtržena od národa. Žádná běloruská Solidarita nemohla vzniknout.

Proč?

Za prvé naše elity oněch let nevznikly v důsledku nějakých společných akcí, ale prostě se tvůrci, novináři a jiní v jedné chvíli probudili z jakési letargie. Díky perestrojce, a tedy shora se otevřela šance na uskutečnění snů a celá generace toho využila. Ale mezi těmi lidmi nebyla solidarita, kterou sdílela polská inteligence před rokem 1980.

Za druhé tu nemohlo vzniknout žádné velké hnutí, v němž by bylo místo pro dělníky a intelektuály. V polské škole se všichni měli příležitost učit o poezii Adama ­Mickiewicze, Julia Słowackého, Cypriana Norwida nebo Stanisława Wyspiańského. I dělníci aspoň znali jména největších polských tvůrců, a když se na ně intelektuálové odvolávali, těm dělníkům se aspoň něco v mysli vybavilo.

V Bělorusku ani toto nebylo. Inteligence se formovala na základě kulturního kánonu, zatímco dělníci na základě sociálních otázek. Odtud ten nesoulad a dodnes jsme pro dělníky cosi jako Marťani.

V eseji Souostroví Bělorusko jste použil pojmu, který se všem spojuje s Alexandrem Solženicynem, ale vy jste ho použil v naprosto jiném smyslu.

Vymyslil jsem termín „souostroví Bělo­rusko“ a myslel jsem přitom na Bělorusko národní, lidi, střediska, o kterých mluvíme. Nemyslel jsem ani jen na intelektuály, ale na všechny, kterým Bělorusko leží na srdci a snaží se nějak působit. Jsou tedy nějaká nakladatelství, organizace – takové malé ­ostrůvky po celé běloruské zemi. Roztroušené a bez vzájemných svazků. Intelektuálové se samozřejmě mezi sebou nějak kontaktují, ale nesnaží se už navázat kontakt s národem. A v tom je naše tragédie. To už nejde svést na Lukašenka. Běloruská inteligence, máme-li už použít tohoto pojmu, nehledá kontakt se společností, a tedy se samotným Běloruskem.

Chcete říci, že popřela smysl vlastní existence?

Ano. Dřív byla inteligence pro národ, a ne pro sebe samu. A u nás v Bělorusku došlo k tomu, že my vzdělanci existujeme sami pro sebe. Proto jsme těmi maličkými ostrůvky. A celé to běloruské moře, které nás oblévá, je složeno z docela jiné látky. Ba co víc, ty ostrůvky, na kterých žijí intelektuálové, se od sebe vzdalují.

V 90. letech se objevil Zenon Pažňak. Byl to v té době člověk velice výrazný, přímo pronikavý. Ale Pažňak se dopustil chyby analogické s chybou běloruských básníků devatenáctého století. Oni idealizovali rolníky a nedokázali navázat kontakt s těmi opravdovými, kteří žili vedli nich, a Pažňak idealizoval běloruský národ. Domníval se, že Bělorusové jsou národ opravdu evropský a očekával od nich evropské postoje. Přičemž národ Pažňaka nepochopil a nakonec se od něj odvrátil.

Argument, že elity neodpovídají na očekávání společnosti, lze zaslechnout nejen v Bělorusku…

Tady jde ještě o něco. V posledních letech existence SSSR opozice říkala: osvobodíme se od komunismu a všechno pak bude v pořádku. A co se ukázalo?

Potom se objevilo ještě heslo: osvobodíme se od Lukašenka a všechno pak bude v pořádku. Nastane štěstí. Vždyť nás přece spojují tytéž cíle. Chceme běloruský jazyk a pravdivou historii a literaturu.

Naštěstí doba hesel a zázračných receptů už pominula. Přišel čas zamyšlení a ztišení národních elit. Zpytovali jsme poněkud svědomí a víme, že nemůžeme všechny obšťastnit a že naše role je jiná.

Mají běloruské elity pocit odpovědnosti za porážku demokracie ve své zemi? Poláci, Litevci svou šanci využili, Bělorusové nikoliv, ale stále slyšíme, že za to může buď Rusko, nebo stovky let dějin, ale ne sami Bělorusové, kteří ten stát v 90. letech tvořili.

Beru tu otázku osobně. Nemám takový pocit viny a nikdo by ho neměl mít. Nevěřím ve srovnání s Čechy, Litevci nebo Poláky. Ponořil jsem se do dějin Běloruska a myslím, že to jinak být nemohlo. Neztratili jsme žádnou šanci, protože jsme ji prostě neměli. A ty maličké šance, které máme, využíváme.

Ovšem, bylo to pro nás trauma, když byl Lukašenko zvolen prezidentem. Potom byly další události pro nás hrozné: referendum v roce 1995, týkající se jazyka a národních symbolů, rok 1996, kdy Lukašenko zničil parlamentarismus. Přes tyto události si myslím, že mnohé je ještě před námi a ta šance, o které mluvíte, se teprve objeví.

Když už se král Oidipus dozvěděl pravdu o svém životě a oslepil se, říkal: „Vše je dobré.“ I Bělorusové tak mohou mluvit. Naše cesta ještě neskončila. Již téměř dvacet let jsme nezávislou zemí a Bělorusové si zvykli na fakt, že mají svou zem.

A pokud jde o jiné věci? Snad jsem jako jeden z prvních literátů, které citově přitáhlo Bělorusko, pochopil, že běloruský jazyk nikdy nebude jazykem všech. A přece je pro mě jazyk, hned po mých dětech, tím nejdůležitějším, co mám. Objevení jazyka bylo pro mě důležitou zkušeností, dlouho jsem se bál veřejně mluvit bělorusky.

Kdysi před léty jsem hovořil s naším básníkem Alešem Razanauem a řekl jsem mu, co si myslím o budoucnosti běloruského jazyka v naší zemi. Aleš odpověděl: „Valencine, nikomu už neopakuj, cos mi teď řekl, že běloruština nikdy nebude jediným jazykem v naší zemi.“ Několik let jsem mlčel, ale sledoval jsem, že se vůbec nic nemění, nic dobrého se neděje, a tak jsem začal vystupovat, hovořit o tomhle tématu. Došel jsem z závěru, že když si vytyčujeme nereálné cíle, jenom pak ztrácíme sílu při jejich naplňování. Sníme o bělorusky mluvícím národě, ale sotva dokážeme udržet těch několik ostrůvků, o kterých jsem hovořil.

Proto jsem přátelům, kteří se angažují v popularizaci jazyka, doporučoval, aby celou věc promysleli a zbavili se mnoha chimér. Ukazuji jim příklad Irska, kterému vládne nacionalistická strana. A co? Irština se skoro přestala používat. Je to totiž nepraktické, užívat irského jazyka, když máte hned vedle takové kulturní impérium jako Anglie, jejíž jazyk otevírá mnohem větší možnosti. Analogicky vidím možnost zachování běloruského jazyka na takové úrovni, aby to každý, kdo by ho chtěl užívat, mohl dělat bez obav. Aby mohl bělorusky přemýšlet, mluvit a pracovat.

A jestli se stane zázrak, pak Bělorusko bude běloruskojazyčné – to by bylo krásné jak v pohádce. Ale já nevěřím v zázraky a už odedávna nečtu pohádky…

Valancin Akudovič (1950) je přední běloruský filozof, spisovatel, literární kritik, esejista. Je jedním z editorů sborníku Neznámé Bělorusko, který vyšel česky s předmluvou Václava Havla (Dokořán, Člověk v tísni, Praha 2005). Interview vydává knižně spolu s jinými rozhovory s běloruskými intelektuály ještě letos Kolegium Europy Wschodniej ve Vratislavi.

Andrej Brzeziecki

Obsah Listů 4/2007

Související články

Andrzej Brzeziecki: Všední život v Bělorusku (1.)

Andrzej Brzeziecki: Všední život v Bělorusku (2.)

Andrzej Brzeziecki: Všední život v Bělorusku (3.)


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.