Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 4 > Jiří Lach: Masarykova poslední prezidentská volba

Jiří Lach

Masarykova poslední prezidentská volba

V září uplyne 70 let od smrti Tomáše Garrigua Masaryka. V babím létě sedmatřicátého roku tak odešla postava, jejíž zásadní význam uznávají i ti, kdo neradi rekonstruují minulost optikou skutků velkých postav, i Masarykovi soudobí a posthumní kritici. Tři roky před koncem své životní pouti se Masaryk rozhodl kandidovat na prezidentský úřad. Následující text přináší dobovou analýzu okolností, které čtvrtou kandidaturu někdejšího univerzitního profesora doprovázely.

Autor textu Josef Borovička náležel k tzv. hradním historikům a zároveň k lidem, kteří o Masarykovi věděli nejvíce. Josef Borovička, tehdy již profesor bratislavské univerzity, od 20. let podrobně mapoval prezidentovy vnitro- i zahraničněpolitické kroky. Přestože sdílel masarykovské politické ideje, lze říci, že nenáležel k patetickým panegyrikům, kteří vůdčí politickou postavu české politiky pozdního Rakouska a meziválečné éry vynášeli do nebes. Borovičkův text tak představuje nepatetickou připomínku kroků prvního prezidenta.

PhDr J. Borovička

Čtvrtá volba presidenta Masaryka.

Čtvrtá volba presidenta Masaryka přišla do úplně změněné situace politické nežli jeho třetí volba v r. 1927. Tehdy uprostřed hospodářské prosperity čs. strany prodělávaly ­vnitřní krisi: řada politických afér, vznikající fašistické hnutí, neujasněnost některých občanských stran k tomuto novému směru a slabost jejich vedení, demagogická kampaň jistého zlomku čs. tisku a několika malých skupin proti hradu, t. j. proti presidentu a zahraničnímu ministru a jejich politické koncepci demokratické – to vše bylo příznakem jistého zmatku čs. stranického života. Sice ani tenkrát nebyl postaven proti dosavad­nímu presidentovi protikandidát – nehledíme-li k sčítacímu kandidátu komunistickému – ale dvě z vládních stran (slovenští klerikálo­vé a národní demokraté) nedaly Masarykovi své hlasy, pro nějž však hlasovali socialisté, třebaže tehdy byli v oposici, takže bylo dosaženo třípětinové většiny (274 hlasů ze 432).

Tentokrát (1934) opětné zvolení Masarykovo nebylo vydáno stranickým sporům a považovalo se za samozřejmé; vyjasnění nastalo v čs. stranách. Vláda měla starost spíše jen o vnější stránku, o to, aby volba, o jejímž výsledku nepochybovala, měla co nejslavnostnější ráz a aby ústavní akt volby nabyl zároveň povahy jasné manifestace pro myšlenku čs. státu, kterou právě tak dokonalým způsobem představuje osoba prvního presidenta. Proto bylo místo volby z parl­amentu, kde se až dosud konala, přeneseno na hrad, do památného Vladislavského sálu českých králů, kde v dobách národního státu se konaly významné státní akty a slavnosti, pěkný to poukaz na historický fakt, že čs. republika nemá za sebou jen patnáctiletou minulost.

Jistota o opětném zvolení Masarykově se opírala o bezpečné skutečnosti politického čs. života. Především vládní koalice sama disponovala v parlamentě většinou dostatečnou k zajištění volby, neboť představovala silnou koncentraci čs. i německých, občanských i socialistických stran, jejíž základna byla širší, nežli jakou měla kterákoli dřívější čs. vláda; byla to původně dvoutřetinová většina, která se poněkud oslabila odchodem dvou menších stran, nicméně stále víc než dostatečná, aby zaručila jakoukoli významnou státní potřebu. Ale ani oposice v ny­nějším parlamentě nebyla již tak zásadní, jak ukazovalo občasné hlasování některých oposičních skupin pro některé vládní předlohy, na př. pro rozpočet nebo aspoň některé jeho části. Vláda mohla tedy očekávat, že i oposice až jí bude předložena nejdůležitější otázka státní politiky, odpoví kladně aspoň v některých svých složkách. Mohla na to spoléhat u stran, které teprve nedávno se rozešly s vládním kursem a neméně se mohla nadít státní loyality v této věci u některých oposičníků staršího data i němečtí křesťanští sociálové, kteří v druhém období zákonodárném nesli břímě vládní odpovědnosti v ka­binetě, ukazovali své smýšlení na tuto otázku otevřeně. Kromě komunistů, kteří ze zásady nemohli hlasovat leč pro svého kandidáta, byli to vlastně jen slovenští autonomističtí klerikálové (luďáci), kteří si stále dodávali tvářnosti nesmiřitelných vůči všemu, co dělala vládní koalice; ale i tato strana byla v posledním čase ve vyjednávání s koaliční čs. stranou klerikální (lidovci) o spojení či blok, což ovšem poněkud oslabovalo její zásadní oposičnost.

Tato situace v politických stranách vzhledem k presidentské volbě byla úplně ve ­shodě s přesvědčením lidových vrstev v čs. republice. Občané čs. státu všech národností byli si jasně vědomi historického významu osobnosti prvního presidenta čs. republiky.

Celé období od vzniku republiky až po dnešní den právem bude v historii nazýváno obdobím Masarykovým. Nejen z vnějšího důvodu, že Masaryk byl po celou dobu presidentem, nýbrž i z důvodů hlubších: veškeren veřejný život v republice, vnější i vnitřní politika celého státu, stály po celou tu dobu pod mocným vlivem jeho osobnosti. President Masaryk však vedle toho působí silně také na řadu oborů duchovního života stejně podnětně jako před válkou.

Před válkou od let devadesátých profesor Masaryk svou národní filosofií hluboce zasáhl do myšlenkového života především mládeže české i slovenské. Byly to hlavně jeho úvahy o českém národním životě, z jehož tradic vyvozoval smysl českých dějin i národní program pro budoucnost: ten spatřoval v souvislosti s celkovým vývojem lidstva v uskutečňování ideálů humanitních. Touto svou činností myslitelskou přiřadil se k úsilí velkých národních buditelů, kteří od začátku XIX. století ukazovali českému národu cesty, jak ponížený a slabý národ rozvojem vzdělání a demokracie dojde svobody a samostatnosti. Profesor Masaryk se však neomezil na tichou pracovnu, nýbrž snažil se svým ideám získat rozšíření v národě intensivní činností publicistickou. Jeho vliv na veřejný život stoupal, když k universitní katedře připojil ještě poslaneckou tribunu, založil vlastní noviny a později zorganisoval své stoupence v samostatnou stranu; byl to sice jen malý zlomek v národě, avšak významný jednak osobností svého vůdce, jednak průbojností inteligence, soustředěné ve straně. V předválečném období založil již také za hranicemi svou pověst vážného myslitele, který svými spisy řeší všecky velké otázky, hýbající myslí současného lidstva (sociální otázka, demokracie revoluce, Rusko a j.). Avšak teprve válka dala profesoru Masarykovi možnost, aby se pokusil uvésti ve skutečný život ideje, za které až dosud mohl bojovat jen v menším měřítku více méně teoreticky; válka dala mu také jedinečnou příležitost, aby plně rozvinul své vůdcovské schopnosti. Z filosofa, jehož myšlenky byly jeho stoupenci stejně oddaně šířeny jako odpůrci vášnivě potírány, stal se během války uznaný vůdce celého revolučního hnutí, předseda zahraniční Národní rady, organisátor zahraničních vojsk, a když se Národní rada v Paříži ustavila jako vláda, byl její první ministerský předseda. Tomuto jeho vůdcovskému postavení v revoluci dostalo se i doma formálně ústavního uznání, když se čs. stát ustavil na vlastním území. Tehdy Národní shromáždění ve své první schůzi (14. XI. 1918) zvolilo Masaryka prvním presidentem čs. republiky.

Náčelníkem státu se tedy stal vůdce vítězné revoluce, kterému o její zdar patřila největší zásluha; právem proto byl nazván Osvoboditelem a Zakladatelem státu. Definitivní ústava čs. republiky pak sama dala výraz vědomí o zcela mimořádném významu prvního presidenta tím, že učinila zvláštní ustanovení o jeho volitelnosti: pravidlo, že nikdo nemůže být více než dvakráte po sobě zvolen presidentem republiky a že se tak může státi teprve až od skončení druhého období volebního uplyne sedm let, neplatí pro prvního presidenta čs. republiky. President Masaryk podrobil se nové volbě, jakmile po revolučním Národním shromáždění z prvních voleb vzešel nový zákonodárný sbor (27. V. 1920) a po uplynutí sedmiletého období, předepsaného ústavou, byl znovu zvolen (27. V. 1927).

Revoluční konstituanta, když se usnášela o tomto mimořádném opatření, byla vedena nejen citem vděčnosti k Osvoboditeli, kterou sdílel veškerý čs. lid, nýbrž také zdravou úvahou o prospěchu, který bude mít stát z toho, umožní-li se ústavně, aby muž tohoto světového rozhledu a takových státnických zkušeností jako Masaryk stál nepřetržitě v čele státu po dobu co nejdelší. De facto umožnila tím ústava doživotnost presidentství Masarykova.

Pro mladou republiku, jejíž státní tradice byly po několik staletí přerušeny, bylo nesmírnou výhodou, že funkce presidenta republiky zůstala až dosud po všechna leta její­ho trvání v rukou téže velké osobnosti. Vlády a ministři odcházeli, ale president, jeden ze základních orgánů ústavního života, byl stále ten, kdo vedl národ v posledním zápase o samostatnost k vítězství. To umožnilo tvoření státních tradic nezbytných pro opravdo­vý ústavní život, a zajistilo také jednotnou linii čs. politiky v nejdůležitějších věcech. Poslanci Národního shromáždění, volíce Masaryka presidentem republiky, věděli v pod­statě, jaká bude základní orientace ­státní politiky, která za vedení Masarykova bude uplatňována. Přihlašoval se tedy do jisté míry celý čs. stát – možno říci – touto volbou k politickému programu Masarykovu. Ti, kdož volili Masaryka presidentem republiky, byli si však také plně vědomi, že stavíce v čelo státu representativní osobnost, nestaví ke kormidlu státu pouhého representanta.

Masaryk byl také skutečně representativním mužem čs. národa a tak také byla za hranicemi chápána jeho volba presidentem. Jméno Masarykovo nebylo na světovém foru před válkou neznámo v učených a politických kruzích. K mezinárodní úctě, kterou si jako hlubo­ký myslitel získal svými spisy sociálně etického obsahu o soudobých problémech evropského lidstva, přistoupila nyní pověst vůdce revolučního vojska a věhlas šťastného politika, který za války na svých propagačních cestách po celém světě silou svých argumentů dovedl zjednat upřímné sympatie dohodových státníků pro věc svého národa. Ti, kdož se s ním setkali za války, přesvědčili se ze samých výsledků válečné katastrofy o jeho hlubokém rozpoznání pravé podstaty velikého světového dění, do něhož také správně zařadil otázku čs. samostatnosti. Po válce pak jako hlava státu nečinil nic jiného, nežli že osudy mladé republiky chápal jako část světového vývoje a ve shodě s ním řídil směr čs. politiky. A tato opravdová světovost politických názorů presidenta Masaryka budila úctu všech, s nimiž přišel ve styk, ať již to byly hlavy států, které navštěvoval ve své úřední funkci na oficielních nebo polooficielních cestách, či ať to byli odpovědní státníci, politikové nebo novináři ze všech zemí, kteří nadmíru četně ho vyhledávali a jimž – vysoce oceňuje vliv veřejného mínění světového – ochotně poskytoval interviewy, rozhovory a informace o čs. republice i o všech světových problémech. V celé Evropě i v Americe požíval president Masaryk zasloužené prestyže státníka prozíravé moudrosti ve všech politických věcech a lesk jeho jména padal i na mladý stát, jejž řídil. Nebyla to malá politická služba, kterou president Masaryk takto prokazoval republice: vždyť samo její jméno musilo teprve ponenáhlu zdomácnět v rodině ostatních již známých států. Representativní osobnost Masarykova v čele státu ochránila republiku od mnohé křivé pověsti a byla nejlepší její propagandou v cizině, která s pre­sidentem Masarykem ztotožňovala do velké míry i jeho stát.

Tvůrcové čs. ústavy nechtěli však v presi­dentu republiky mít jen representační figuru a nadali ho proto významnými právy a když pak k tomuto nejvyššímu úřadu povolali vůdce vítězných revolučních armád, učinili tak s upřímným přáním, aby president Masaryk, vedle něhož nebylo v národě osobnosti k tomu schopnější a připravenější, svou iniciativní činností přispěl k budování pevných základů státu v bouřlivé době poválečné. V tomto svém očekávání se nezklamali a president Masaryk věren svému aktivismu, s toutéž odhodlanou energií jal se pracovat na novém úkolu, který právem mohl považovat za dovršení svého životního úsilí; v presidentské své moci mohl spatřovat jen větší příležitost k praktickému provedení svých idejí. V novém povolání presidentském nemusil opustit základy svého dosavadního snažení a svých výchovných intencí; nevzdal se částečně ani metod, kterými až dosud propagoval své ideje.

Kdežto většina státníků se vyčerpává v denních starostech o politické aktuality, president Masaryk jako pravý filosof nepřestával myslet na konečné cíle veškeré politiky a lidského života a stále rozvíjel ­teoretické základy politiky; mohl k tomu užít všech svých bohatých zkušeností, rozšířených za války v praktickém organisování vojenských mass a v obratném vedení různých akcí politických i čistě diplomatických. Odpovědné postavení náčelníka státu sice vážně omezova­lo svobodu jeho slova, jíž dříve plně a nebojácně užíval, ale za to zase jeho projevům poskytoval publicitu, jaké nemívá prostý občan. Ve svých častých interviewech, poselstvích a příležitostných proslovech nezaujímal jen stanovisko k aktuálním otázkám denní politiky, aby je náležitě osvětlil a tak řídil veřejné mínění správným směrem; nepodroboval jen ostré kritice různé nezdravé zjevy veřejného života v republice. Ve svých projevech politických stále rozváděl a ­prohluboval ideový program moderního demokratického státu; nejsoustavněji se tak stalo v teore­tických částech poslední knihy presidentovy „Světová revoluce“, v níž jakoby sepsal celý svůj dosavadní politický odkaz. A tak i jako president vytyčoval Masaryk ideový program čs. národního snažení v sou­vislosti s národní­mi tradicemi a světovým vývojem. A právě tento pevný teoretický vědecký podklad Ma­sa­rykovy politiky přispěl k tomu, že čs. politika měla po všechen čas jednotnou linii. Masa­ryk sice vždy počítal se skutečnostmi a danými možnostmi, ale nikdy se nedával strhnout pouhou konjunkturou nebo oportunitou chvíle, maje vždy na paměti konečný cíl, k němuž má čs.

zde chybí v originále s. 9–11, pozn. J. L.

dajícím se na společných zájmech a osvobozenské součinnosti. Z nich smluvní poměr Malé dohody nabyl nejurčitějších obrysů; i tento útvar je již obsažen v Masarykově plánu poválečné organisace Evropy a je pojat jako konstruktivní celek, který má umožnit definitivní a spravedlivou organisaci Střední Evropy v novém národně smiřlivém duchu.

Kořeny úzkých vztahů čs. republiky k Ju­goslavii tkví ostatně v staré tradici obou národů a také v předválečných stycích Masarykových k Jihoslovanům (záhřebský proces atd.). Tyto aliance a přátelské poměry ke všem sousedním státům byly však myšleny v širším rámci evropské politiky a spolupráce s ostatními státy, především se všemi členy bývalé Dohody: z nich stála na prvém místě Francie, což však nikterak nevázalo naši samostatnost v poměru k nejmocnějšímu našemu sousedu, Německu, s nímž od první chvíle jsme byli v dobrých stycích. Právě tak jako za války čs. národní vojsko mělo účast na všech bojištích a tím přispělo k vzniku státu, musila i po válce politika republiky spolupracovat na všech problémech mezinárodní politiky, neboť mezinárodnost a mezistátnost se stále utužovala a Společnost národů se stávala nejdůležitější mezinárodní institucí, ba přímo orgánem mezinárodnosti a mezistátnosti. Čs. stát – podle formulace presidenta Masaryka – musil dělat politiku světovou, jak mu ji vnucovalo zeměpisné položení a historický vývoj. Toto otevřené přiznání k demokratickým idejím Společnosti národů zároveň vylučovalo jakoukoli mili­taristickou politiku. V obojím směru osobnost Masarykova v čele státu dávala dostatečnou záruku.

Mimořádný vliv, který president Masaryk vykonává na politiku republiky – a nejde jen o zahraniční politiku – neplyne jen z ústav­ních jeho práv. Vliv ten tkví zároveň v mravní autoritě, které první president požívá doma i v cizině. Moc mnohého presidenta bude se opírat o početní sílu strany, jejímž bude exponentem: autorita presidenta Masaryka se opírá o čistě osobní duchovní hodnoty, které však nejsou méně silné nežli moc politické organisace.

Mladá nehotová republika, vzniklá v době zmatků a katastrof, potřebovala podobné mravní autority, která by nahradila to, co mají starší státy ve svých politických institucích. A zvláště jakmile původní jednomyslnost politických stran, nesoucích svorně všecku tíhu boje za samostatnost, ve společné vládě začala ponenáhlu ustupovat zájmové a třídní diferenciaci, příchod zvoleného presidenta z emigrace, z Ameriky, kde diplomaticky pracoval pro čs. věc, do republiky (21. XII. 1918) byl toužebně očekáván a v jeho autoritativním vedení spatřována jistota dalšího klidného vývoje. Váha slova presidentova byla tehdy nesmírná. On jediný měl tehdy dosti autority, aby zdolal náčelníky svářících se stran a udržel je ve společné vládě. Při zásadní oposičnosti čs. národa i jeho politických předáků – k čemuž byl národ vychováván za rakouského režimu – a při nedostatku státnosti nebylo všem politikům samozřejmo, že stát vždy má potřebí vlády a že politické strany jakožto nositelé politické moci jsou povinny nést odpovědnost za vedení státu. Tyto potíže se ukázaly hned při prvním rozpadu všenárodní koalice (na jaře 1919), kdy bylo nutno utvořit koalici dvou stran zcela opačných směrů (rudo zelená koalice agrárníků a socialistů), a později když pro vnitřní krisi některých stran nebylo možno utvořit parlamentní vládu ze zástupců politických stran, které nechtěly za ni převzít odpovědnost (na podzim 1920 a na jaře 1926) a bylo nutno jmenovat vládu složenou z úředníků. V takových kritických dobách osvědčila se autorita presidentova jako jednotící síla, nezbytně potřebná pro vnitřní konsolidaci státu.

V těchto prvních letech republiky, kdy v blízkém sousedství ještě vysoko šlehaly plameny revoluce, nešlo jen o formální princip ústavní vlády: šlo o to, nalézti společnou cestu, na které by se shodly strany a třídy, nebezpečně rozdělené a stojící proti sobě v příkrých protivách. Masarykova maxima tehdy zněla: uklidnění a to uklidnění reformami, usměrněním revoluce, nikoli jejím popřením nebo zásadním potíráním. Maxima zdánlivě dosti prostá, ale ne tak snadno proveditelná v revoluční době. Žádný z no­vých států se také nedržel tohoto pravidla s takovou důsledností a s takovým úspěchem jako Československo. Byla to právě zásluha presidenta Masaryka, že pro tuto zásadu demokratického vývoje a pro vládní methody odmítající násilí získal strany pravice a což nebylo méně nesnadné, i velkou část politiků levice. Strany socialistické u nás stejně jako jinde po válce se octly vlivem vítězné revoluce sovětské v prudké krisi a váhaly mezi novou cestou diktatury proletariátu podle moskevského vzoru a starými cestami demokratického vývoje na parlamentní půdě. President Masaryk, který svým politickým cítěním byl blízký socialismu, právě svou autoritou v dělnických massách podepřel demokratický směr v sociální demokracii a umožnil jí, že se mohla znovu zorganisovat proti stoupající vlně bolševismu. Skutečnému výbuchu bolševismu v čs. republice bylo tím zabráněno právě tak, jako dříve z týchž principů nedošlo k intervenci na Rusku. Bylo to v podstatě pokračování v neut­ralitní ruské politice Masarykově za války, která čs. vojsko šťastně vyvedla z ruských zmatků a potom republiku ušetřila těžkých otřesů vnitřních.

Stejně celou váhu své autority položil president Masaryk jménem demokratických zásad v pozdějších letech proti fašismu, když v některých pravých stranách z nechuti k parlamentarismu vzmáhala se nálada k do­brodružným pokusům a podporování neodpovědných živlů. Třeba že nebezpečenství z prava nebylo tak velké jako kdysi hrozba bolševismem, vystoupení presidentovo v té věci podstatně přispělo k uklidnění a konsolidaci vnitřních poměrů.

President Masaryk však také ukázal, že demokratický princip má v sobě dosti síly, aby klidně řešil i vážné problémy politické. Je-li podstata demokracie – jak praví poslední definice presidentova – shoda lidí, jejich mírné obcování, láska, lidskost, pak mezi mnoha jinými otázkami musilo se touto cestou přikročit i k likvidování česko-německého sporu, který převratem a německým odbojem proti čs. republice se velmi silně přiostřil. A president Masaryk opět neváhal od samých začátků republiky pracovat k to­mu, aby němečtí občané, stojící zpočátku na úplné negaci čs. státu byli získáni pro republiku cestou demokratické spolupráce a účastí ve vládě; neváhal ani veřejnými projevy k tomu Němce vybízet, ač zpočátku výzvy ty na české straně nebyly slyšeny vždy se sympatií. Ale jestliže na podzim r. 1926 otázka Němců v čs. republice účastí některých stran ve vládě, která již zůstala trvalou, byla do značné míry vyřízena, velký podíl zásluhy o to připadá neohrožené iniciativě presidentově.

Čs. republika v krátké době svého trvání podala důkaz o tom, že demokratická forma státní je schopna překonávat methodou pokojné spolupráce všecky politické pro­blémy ať jsou jakékoli povahy, hospodářské či národnostní. Tento důkaz podala, v době nad jiné svízelné, kdy na všech stranách po­vstáva­ly diktatury a ukazovaly zdánlivě snadnější cesty vládnutí. Že čs. republika ­zůstala ­věrna principům demokracie, že odolala svodům diktatur, přemohla nebezpečenství komunismu i slabé záchvaty fašismu, to bylo umožněno tím, že v čele jejím byl státník, který sám dal příklad demokratického vůdce.

Opětné zvolení Masaryka presidentem čs. republiky je tedy přihlášením jeho občanů k demokratickému programu, který je programem Masarykovým. Občanstvo republiky si bylo vědomo, že tento program je prakticky prováděn v politickém a veřejném životě a že se osvědčuje zajisté stejně dobře jako jiné programy politické, neboť výsledky této demokratické spolupráce nezůstávají za politickými úspěchy, které mají t. zv. autoritativní režimy, a nebyly-li touto cestou překonány všecky nesnáze těžké doby, neztráceli čs. občané naději na možnost dalšího vývoje k lepšímu. V téže víře je upevňovalo neúchylné přesvědčení presidenta Masaryka o nutnosti demokracie pro čs. republiku, které neustával hlásat slovem i písmem. Jako hlava státu vyslovil tento program nejsoustavněji v knize rozšířené ve všech světových jazycích, Světová válka, která je základním jeho projevem poválečným. V této historické zprávě o boji osvobozovacím je vlastně pověděno všechno o světové válce a o revoluci, z níž čs. stát vzešel jako vý­sledek větší demokratisace Evropy, a také o demokratickém programu budování základů republiky. Tento program pak president neúnavně rozváděl v nesčetných projevech, kterými provázel význačné státní akty, slavnosti atd., i v souboru poválečných projevů, které nyní jsou vydávány knižně – Cesta demokracie – může čs. občan sledovat, v čem jeho president v praxi viděl uskutečňování tohoto programu. Demokracie je mu politickou formou humanity a tak podstatnou částí životního názoru, která se nedá odmyslit od jeho filosofie, jako se nedá od jeho filosofie odloučit politika. Masaryk je přesvědčený filosof demokracie, její důsledný hlasatel a neohrožený uskutečňovatel; v tom smyslu jako státník je tedy také nejvýraznější představitel demokratického vůdce.

Při vší obecné platnosti demokratické ideály, hlásané presidentem Masarykem, nejsou odvozeny jen z abstraktní filosofie, nýbrž i z praktických potřeb dnešního státního života i z domácích tradic čs. národa. Proto v nich čs. národ shledává uskutečňování vlastních národních ideálů a ostatní národové v jejich všelidském obsahu nalézají možnost a program spolupráce k společnému cíli ve společném státu.

Avšak pojem demokracie u Masaryka není souznačný výlučně jen s dnešními formami a institucemi, v kterých se projevuje: demokracie je mu novým světovým názorem a novým způsobem života, proto také president zdůrazňoval nutnost oprav a přeměn po domácím způsobu a podle vlastních potřeb a neopustil demokratický program ani dnes, kdy se ukazuje na krisi demokracie na všech stranách. Čs. republika nalezla již některé vlastní formy ústavního života – ať se jen zmíníme o pevných koaličních vládách nebo dlouhodobých mandátech vedoucích státníků a nebude váhat svůj demokratický režim přizpůsobovat novým potřebám, aby lépe vyhovovala svému poslání.

Přihlašujíc se čtvrtou volbou k Masa­rykovi, vedoucímu evropskému filosofu demokracie a nejúspěšnějšímu státníku, jako k svému vůdci, který v čtyřiaosmdesáti letech je odhodlán v stejné síle dále nésti břemeno svého odpovědného úřadu, čs. republika zůstává věrna tradicím demokratickým v pev­ném přesvědčení, že se osvědčí v budoucnosti stejně dobře jako se osvědčily v minulosti, zůstává věrna i ideálům svobody, držíc dnes již jediná na východ od Rýna posice demokratické svobody.

Předložený text pochází z pobočky Literárního archivu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech (fond Josef Borovička). Pracovníkům LA PNP tímto děkuji za dlouholetou přízeň. V originále sedmnáctistránkového strojopisu chybí strany 9–11.

Jiří Lach

Obsah Listů 4/2007

Související články

Karel Skalický: Havlíčkova teologie osvobození

Erazim Kohák: Cesta do hlubin environmentální paměti

Jaroslav Opat: Neberme dějinám, co jejich jest


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.