Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2007 > Číslo 6 > Karel Skalický: Sto let Hluboké jako města

Karel Skalický

Sto let Hluboké jako města

Poděkování (nejen) za čestné občanství

Sté narozeniny naší Hluboké jako města nás přivedly sem, abychom tu oslavili toto tak krásně kulaté výročí. A oslavovat ho vyžaduje, abychom se zamysleli nad historií tohoto století, které prolétlo nad městem a nad celou naší zemí jako zničující tajfun, který strhával jedno státně-politické zřízení za druhým: rakousko-uherskou monarchii, první Československou republiku Masarykovu, druhou republiku Háchovu, Protektorát Čechy a Moravu, třetí republiku „lidově-demokratickou“, pak Federativní republiku Českou a Slovenskou, takže nám nakonec zůstala jen ta Česká. A všechny tyto proměny, které postihovaly naše město a naši zem často velmi bolestně, byly způsobeny oněmi – mluveno s Komenským – „vichřicemi hněvu“, totiž dvěma světovými válkami „horkými“ a tou třetí, tzv. „studenou“. A dnes to vypadá tak, jako by se užuž rozjížděla ta čtvrtá, která si pomalu začíná vysluhovat jméno „válka civilizací“, případně teroristická.

Jak ty tři minulé války, tak ta nynější se vedly a vedou – uvážíme-li to dobře – proti modernímu parlamentnímu zřízení demokratickému, které se zrodilo z americké revoluce, kdy byl poprvé (1776) Jeffersonem vyhlášen princip, jenž vstoupil do světových dějin: že vládnout může jen ten, kdo k tomu má souhlas těch, jimž má vládnout. Ty první tři války se vedly jménem ideologií převážně nenáboženských, ba až vysloveně protináboženských, jež vznikly v Evropě, ta nynější čtvrtá se vede jménem ideologie rádoby náboženské, původu spíše asijského. Mám tu na mysli ne islám, ale islamismus.

Tato nestálost našich státně-politických útvarů, v nichž nám bylo v tomto století žít, by nás však neměla zkrušovat. Masarykova první republika byla sice poražena jako strom ve větru, ale těch dvacet let jejího trvání stačilo, aby se hluboce zakořenila v našem národním povědomí. Masaryk jako muž, který věřil v Boha, který se nestyděl říci, že se modlí, který neváhal opakovat Ježíš je mi vzor a učitel, ten je zakladatel naší demokracie, o níž můžeme říci, že je motivovaná nábožensky. Masaryk totiž dobře věděl, že lid je sice v demokracii zdrojem veškeré moci, ale ne zdrojem veškeré pravdy a práva. A hlavně že není tím nejvyšším, nad co nic vyššího nelze myslet, totiž Bohem. Věděl, že nejlepší zárukou jak zabránit tomu, aby se z lidu a jeho státu udělalo božstvo, je rozumná víra v Boha stvořitele. Stalo se však dosti nevyzpytatelným koloběhem dějin, že proti této rozumné víře převládly mocensky dvě ideologie zakládající se na víře velmi nerozumné, které si udělaly božstva – ta jedna z čisté arijské rasy, vedené führerem, a ta druhá z proletariátu, vedeného generalissimem, čímž se staly i totalitárními. Je pochopitelné, že obě chtěly Masaryka vyhladit z naší paměti. Marně. Přehnaly se jako uragán, způsobily mnoho utrpení a natropily mnoho škod, ale svým zhroucením ukázaly, že v pravdě stála spíše Masarykova víra než ta jejich. A to není málo.

Z toho ovšem nevyplývá, že Bůh by se měl stát oficiální ideologií demokratického uspořádání státu. Chraň Bůh! Nic horšího se nemůže Pánu Bohu stát, než aby byl uzákoněn a úcta k němu úředně nařízena. Neboť ten pravý a živý Bůh – ne idol naší mysli, ale Hospodin Bůh zástupů – je ten, který nejen že stvořil člověka, ale stvořil ho svobodným, takže v něm zároveň stvořil ten největší zázrak přírody, totiž lidskou svobodu. A právě proto, že tuto svobodu stvořil On, proto ji také On respektuje. A co On respektuje, to chce, abychom respektovali i my. A proto kdo by snad jeho božským jménem chtěl lidskou svobodu opět znásilňovat, ten ať si uvědomí, že už jedná ne jménem pravého Boha, ale jménem idolu, který si vymyslel ke svému vlastnímu obrazu a podobenství, a že to, co jménem takové idolatrie postaví, neobstojí. Dějinné příklady pro to jsou nasnadě. Každý systém společenského soužití, který redukuje lidi na nesvobodné loutky, se dřív nebo později sám rozloží, ať už se odvolává na vyšší rasu, nebo na dějinnou roli proletariátu, nebo třeba i na samého Boha Abrahámova, kterého si tím ovšem hříšně přetváří v modlu.

Neboť jak si to tento Abrahámův Bůh s naší lidskou svobodou představuje, to ukázal přímo vzorově na Ježíši Nazaretském. Ten, když ho jím nadšené davy chtěly udělat též takovým führerem či generalissimem, jenž by jim nastolil boží království, jak oni si ho tenkrát přáli mít, jim řekl: „Ne, tohle není moje cesta.“ A stáhl se do ústraní; věda při tom, kam ho to přivede. Přesto však měl ještě čas říci, že jen jeho cesta, cesta kříže, jež respektuje lidskou svobodu až do krajního sebeobětování, je cestou trvalých, ba věčných výsledků; což ovšem pověděl už jako ­obžalovanec před římským prefektem, dotazujícím se ho, je-li král. Odpovídá mu: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z prav­dy, slyší můj hlas.“ (Jn 1837) To se ovšem Pilátovi nemohlo jevit jinak než jako nerealistický blábol. Nicméně právě ten zdánlivý blábol dobyl ani ne za plná tři staletí římskou říši. Stálo to sice hodně krve, ne však krve prolévané válčením, ale mučednictvím. Dnes ovšem třeba dodat, ne takovým. „mučednictvím“, jehož jsme dnes svědky v den­ních zprávách, kdy sebevražedný atentátník strhává do smrti co možno největší počet lidí, kteří se náhodou u výbuchu nacházejí. Od našich myslivců by se měli tito tzv. „mučedníci“ učit, že není dovoleno jen tak nazdařbůh střílet ani do hejna koroptví.

A tak nejlepším protilékem proti všem dnešním ideologickým jedům, které znovu hledí otrávit v našich myslích – a tím myslím nejen v našich českých, ale též evropských a vůbec světových – naši moderní demokracii, je víra v Ježíše Krista a jeho moc, o níž řekl svým nejbližším učedníkům po svém zmrtvýchvstání, že už svou moc má úplně a naprosto (Mt 28,18). Ale budiž jasno, to je moc, která se nám nevnucuje, nedrtí nás, nepožírá nás, ale sama se nám dává k po­jídání jako chléb a víno; Jeho moc, která jediná je schopná tváří v tvář lidské moci, jež se povýšila na absolutní a totální, klidně a s láskyplným úsměvem říci: Lžeš. Nebyla bys to, co jsi, kdyby i to ti nebylo dáno shůry. A uvážíme-li ještě, že tento Ježíš je vlastně jedinou výztuží duchovně-morální páteře naše­ho národa v její pětivrstevné tradici, totiž cyrilometodějské, svatováclavské, husitsko-bratrské, barokně-svatojánské a obrozensko-masarykovské, pak si dovoluji položit otázku: Komu jinému bychom měli ještě zapa­lovat svíčičku za tu demokracii, kterou jsme s Masarykem dostali, pak na půl století ztratili a nyní znovu, díky Bohu a všem našim opravdovým mučedníkům, opět získali?

A nemyslete si, prosím, že mluvím, jak mluvím, jen proto, že jsem katolický kněz. Ne. Já jsem se narodil zde jako synek lesníka a lesníkem jsem se chtěl stát. Otcův příklad a les sám mě táhly. Stalo se ale, že zde v našem chrámě jsem též přijal křtem svatým závdavek Ducha svatého, kterážto jiskřička byla příkladem a výchovou rodičů a výukou pana děkana Sedláčka a kaplana Kajtmana rozdmychávána. A ta se nakonec stala silnější než lesnictví a než i jiná lákadla. Její volání to bylo, které mě vyvedlo i přes dráty železné opony ven z této země, když její vedení upsalo svou duši Baalovi. Vyvedlo mě ven, ne abych natrvalo odešel a se nevrátil. Odcházel jsem v naději, že se vrátím. A dobře si vzpomínám – mám to dokonce i zapsáno – že tenkrát ve vlaku, když jsem jel ke hranicím a pohledem se loučil s Kletí, s tím mateřským znaménkem našeho kraje, že jsem si neustále opakoval: věřím, že se sem vrátím a že tě, moje milá Kleti, zase uvidím. A v exilu pak jsem si občas čítával tu Halasovu básnickou prózu: Já se tam vrátím. A hle, co se zdálo být nadějí proti vší naději, to se stalo skutkem. Po čtyřiceti letech bez dvou jsem se vrátil sem, jako zdejší farář do toho stejného farního domu, v němž jsem ještě jako dítko školou povinné dostal od pana faráře Sedláčka malou kovovou sošku Ježíše Krista. Nu a ač nejsem přítelem fetišismu, ta soška mě provázela nejen po vlastech českých, ale i vším mým harcáním po světě a nakonec se spolu se mnou vrátila tam, kde jsem ji dostal. A právě tam mně ji při vloupání do fary ukradli. Trochu mě to sice zabolelo, ale pak jsem si řekl: Nevadí. To je známka, že tím končí mé poslání. Ale nekončilo. Jen za pár dní jsem dostal tu samou sošku znova, jen o malinko větší, od paní Zumrové, které jsem, jako i jiným v domově důchodců, přinášel o nedělích téhož Ježíše, jen pod způsobou chleba. Jsou věru podivuhodná ta znamení Boží. Jenomže je neumíme vždycky správně číst.

Není mnoho lidí, kteří se mohli vrátit na stará kolena do svého rodiště. A ještě mnohem méně je těch, jimž se dostalo toho vyznamenání, že v něm byli po návratu do něj jmenováni čestnými občany. Že takový dosti ojedinělý exemplář jsem právě já, za to jsem vám, kteří jste se na takové poctě usnesli, opravdu srdečně vděčný, protože velmi potěšený. Co mě však na vašem usnesení těší nejvíce, je jeho jednomyslnost. Svobodná jednomyslnost je vzácná věc a město, v němž k ní může docházet, má v tom záruku, že bude růst a kvést. Ne tak kvantitativně rozlohou, s čímž bývá jen zlobení, ale především onou čtyřnásobnou kvalitou, jíž by se mělo vyznačovat každé město: čistotou svých prostorů, zdravostí svého ovzduší, krásou svého vzhledu a nakonec, a především, živou oduševnělostí jak kulturní, tak náboženskou. Vždyť není města bez chrámu.

Naše město tyto kvality mělo, a proto se též stalo městem. Historik jistě pojedná jmenovitě o všech, kdo se o to zasloužili. Já bych vděčně vzpomenul rod Schwarzenbergů, všechny naše starosty, faráře, kulturní činitele a přičinlivé občany, kteří přispěli svou hřivnou k zvelebování jak vzhledu města, tak života v něm. A na závěr bych si dovolil vyslovit jedno varování a jedno povzbuzení. To varování vychází z pera knížete, ba krále našich básníků, Jaroslava Seiferta, který ve svých Zpěvech o Praze nám promlouvá do duše, když zpívá:

Běda, kdo neví o Bohu
přicházejícím shůry,
v dvé očí zúží oblohu
i s nebeskými kůry
a zbloudí, víry nemaje.

A to povzbuzení vychází z pera apoštola Pavla, který nás nabádá: Konečně, bratři a sest­ry, myslete na to na všechno, co je pravdivé, co šlechetné, co spravedlivé, co čisté, co příjemné, co dobré pověsti,… co je ctnostné a co chvály hodné. To konejte… a Bůh pokoje bude s vámi. (Fil 4, 8–9)

Faxit Deus, ut sane crescat, pulchre floreat et bene proficiat civitas Hlubocensis.

Karel Skalický (1934) je katolický kněz, po návratu z exilu působí v Českých Budějovicích a na Hluboké.

Obsah Listů 6/2007
Archiv Listů
Autoři Listů
Předplatné Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.