Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 3 > Jiří Koubek: Přehlídka ctností a neřestí

Jiří Koubek

Přehlídka ctností a neřestí

Hlasy nad prezidentskou volbou II

Od volby hlavy českého státu už uplynul nějaký čas. Vášně opadly, nadchází nejlepší chvíle pro zamyšlení. V onom horkém období padlo tolik silných vyjádření a moralizujících nároků i odsudků, že spíše než běžnou kapitolu z demokratické politiky to připomínalo návštěvu v Kuksu, kde jsou vystaveny Braunovy alegorické sochy ctností a neřestí. Sochy tam stojí hezky v řadách odděleně – jedenáct na jedné straně, jedenáct na druhé. Přehledné, symetrické a mravně srozumitelné. Sotva ale čekat od (post)moderní politiky takové etické poselství jako od barokního umění. Kouzlo demokracie je v tom, že mnohdy není poznat, která ze soch (které z politických zaklínadel) je vlastně ctností a která neřestí. Nemám v úmyslu rovnat sochy a dělat pořádek v mravech. Naopak, budu se snažit ukázat, že přespříliš nabubřených a patetických slov do politiky nepatří, a to ani do nablýskaného Španělského sálu.

Důstojnost a nedůstojnost

Ve výčtu našich ctností a neřestí se jedná o dvojici asi vůbec za únorové volby nejfrekventovanější. Volání po důstojnosti (případně pranýřování nedůstojnosti) bylo často spojeno s obraty jako „slavnostní atmosféra“, „jedinečná chvíle“, „osudový okamžik“, „morální autorita“ apod. Zejména někteří senátoři se svým vlastním patosem nechali nadnášet. Jako by aktérům nedocházelo, že takovými slovy na sebe chystají past. Parlamentní realita se nevyhnutelně musí radikálně minout s nadsazenými očekáváními. Výsledkem pak je všeobecná frustrace – přitom zcela zbytečně. Stačilo by jen přistoupit k věci uměřeněji.

Demokratická a pluralistická politika přece není a ani nemusí být důstojná. Patří k ní totiž spory, střety a zájmy. Zájmy jsou nutně partikulární, stranické, omezené, a tudíž „hašteřivé“ – na tom není nic nenormálního, nepřirozeného a odsouzeníhodného. Ani genius loci Španělského sálu v této věci nic nemění. Přejeme-li si za každou cenu slavnostní a majestátní atmosféru, zaveďme dědičnou monarchii se vší okázalou symbolikou. Také nedemokratické režimy o vnější důstojnost usilují a zpravidla se jim to daří. Od důstojnosti k mlčení je jen krůček.

Všechna tři kola druhé volby byla oproti předchozímu týdnu prý důstojnější: ovšem jen proto, že tentokrát bylo o výsledku předem fakticky rozhodnuto. To ale jistě není ideál otevřené soutěže.

Slušnost a hrubost

Chvílemi se zdálo, jako by apel na důstojnost jednoduše splýval s požadavkem obyčejné lidské slušnosti. Zrcadlovým odrazem pak byly a jsou nářky nad všeobecným zhrubnutím české politiky. Zde je však radno rozlišovat, které jevy jsou „pouhou“ vizitkou několika provinilců, kteří nevědomky pustili na mikrofon (či později do e-mailu) malou ukázku zákulisní politické češtiny, a které fenomény jsou naopak skutečně vážným problémem s potenciálními dopady na férovou soutěž. Zde mám na mysli podezření z vydírání a korupce.

Kulky a střelný prach v obálkách – to jsou praktiky vskutku nechutné. Nevíme (alespoň většina z nás), zda za nimi přímo či nepřímo stojí aktéři politické soutěže, nebo zda jsou dílem nějakého neřízeného fanatika. A sotva se to kdy vyšetří. Ve veřejném diskursu se přitom bezmála automaticky pracuje s hypotézou, že za odpudivými metodami politici stojí. Nezbývá než dodat, že si za to mohou sami. Vždyť to byli právě oni, kdo sáhli po té nešťastné záležitosti a použili ji k politickému boji. Začali se okamžitě navzájem veřejně obviňovat, kdo je původcem, či kdo vyvolal takovou atmosféru.

Prezidentská volba nám opět otevřela dilema. Máme od politiků požadovat, aby byli univerzálními (tedy i morálními) vzory pro společnost po způsobu Rychlých šípů (s celonárodní „morální autoritou“, prezidentem, na samém vrcholku posvátné hierarchie)? Nebo se spokojíme s tím, že jsou zkrátka jejím věrným zrcadlem?

První přístup působí málo realisticky a neopodstatněně. Druhý zase opomíjí, že politici společenské normy a vkus významně spoluvytvářejí. A že veřejné mínění má plné právo na toto spoluvytváření zpětně působit a kriticky se k němu vztahovat. Má se však tento korektiv nést v duchu pokrytectví, kdy pro několik slovních úletů nevidíme, kde skutečně cosi zahnívá? Jak tedy hledat cestu mezi cynismem a moralismem?

Největším nepřítelem ostrého a strukturovaného vidění zůstává paušalizace. Je velmi snadné shrnout vše do jednoho velkého mravního bahna. V něm se pak v kolonce „politická hrubost“ vedle sebe ocitnou nejen vulgarismy a vydírání, ale také obyčejné parlamentní projevy, které jsou jen velmi kritické např. k hlavě státu. Vše se koupe v jedné a téže smrduté politické bažině. A morální čistota obyčejného lidu (včetně „lidu mediálního“), který přece sprostě nikdy nemluví a který svého Pana Prezidenta ctí, pak může o to lépe vyniknout.

Zpět se tak dostáváme k falešné prezidentské důstojnosti. Každý ví, že tvrdá veřejná kritika k politice běžně patří, prezidentská volba je však ze sféry každodenní politiky vyňata a je zasazena do mramoru „slavnostní atmosféry“. Sochy by mohly závidět!

Svornost a rozhádanost

Hned v několika projevech obzvláště druhé prezidentské volby se ozývalo volání po národní svornosti a jednotě. Václav Klaus citoval Rašína: „Budeme-li všichni držeti k sobě, udržíme republiku.“ Protikandidátka Bobošíková volala lid ku „svornosti v životě“, která však nebude „falešnou jednotou názorů a postojů“, nýbrž shodou na základních hodnotách. Vymezení hodnot bylo natolik obecné, všezahrnující a nicneříkající, že pro objasnění by asi nezbývalo než se poohlédnout po konkrétním politickém působení europoslankyně. Pak by se ale fasáda univerzálního hodnotového konsensu zhroutila a spatřili bychom pouhopouhý vyhraněný nacionální populismus.

Řečníci ze švejnarovského tábora zase vyzdvihovali morální autoritu a nadstranickost svého kandidáta, případně schopnost „spojovat rozdělenou politickou scénu“ (Paroubek). Ale zde právě vyvstává klíčová otázka. Jakou povahu má mít toto spojování? Jedná se o pouhé „vedení“ aktérů ke konsensu a kompromisu, nebo o cosi mystického a symbolického, stvrzeného navíc domnělou mimořádnou morální autoritou?

Jsem přesvědčen, že prezident republiky není a nemá být – slovy premiéra Topolánka – „nadčasovým svorníkem“. Nemá být garantem národní identity. Tu nechť ve svobodném státě prožívá každý sám za sebe – a podle své libosti. Tajemná idea národní svornosti a jednoty je sama o sobě podezřelá, byť za Rašínových časů byla nezbytná pro uchování mladého státu při životě. Ale představa, že by živoucím ztělesněním tohoto zvláštního nadpřirozena měla být hlava státu, je ještě podezřelejší. Prezident není modlou, ale pouhým prvkem v politické konstrukci. Sice ne tak nevýznamným, jak se občas říká, přesto má v systému své omezené místo. Jestliže bude jeho role neustále nafukována, je jen otázkou času, kdy praskne. Prezident nemá stmelovat ani (v silném smyslu) spojovat – má jen zprostředkovávat dialog mezi stranami v jistých ústavních situacích. Pomocí svých pravomocí, které nejsou zcela zanedbatelné, může mírně vyvažovat jejich vliv. Dále reprezentuje stát navenek. Toť vše.

Míra touhy po národní svornosti bývá přímo úměrná míře znechucení z takzvaného partajního hašteření, pletichaření a politikaření. Zdaleka se to netýká jen fašistických či fašizujících politických proudů, které v historii dovedly tyto dva rysy, touhu a znechucení, do krajnosti. Parlament vykreslují jako žvanírnu, v níž se realizují sobecké a partikulární zájmy, jež sabotují to pravé a potřebné národní semknutí v zájmu silného státu. Nechoďme však tak daleko. Ani demokrat de Gaulle nechoval politické stranictví nikterak v lásce. Rád se obracel přímo k národu. Činil tak z pozice přímo voleného prezidenta se silnou legitimitou, a to pomocí institutu referenda. Byl tedy vyzbrojen sadou nástrojů, které u nás např. silně prosazuje Strana zelených.

Častou námitkou je, že dobový odpor různých autoritářů či „demokratů pevné ruky“ proti bezostyšnému a nevázanému partajničení byl vlastně pochopitelný, ne-li legitimní. Stačí si vzpomenout na francouzskou první republiku, výmarské Německo atd. Co však bylo problémem těchto nemocných demokracií? Byl to stav latentní občanské války, naprostá ideologická nesmiřitelnost významných politických proudů. Od toho se odvozovala neschopnost a neochota komunikace, natož pak kooperace. Taková extrémní polarizace, která Výmarskou republiku zahubila a francouzskou IV. a italskou I. republiku dlouhodobě sužovala, se naštěstí české demokracie netýká – aspoň doposud.

Naší politice nechybí svornost a jednota (která do ní nepatří), nýbrž kultura vyjednávání a kompromisu. Tam prezident teoreticky může napomoci – přinejmenším takový, který k tomu má elementární předpoklady. Sám o sobě však nezmůže nic. Dokud bude pro stranické lídry „boj o Hrad“ otázkou politického života či smrti, je mizivá pravděpodobnost, že budou vybíráni široce přijatelní kandidáti, kteří by se tohoto úkolu dokázali zhostit. A dokud bude ve veřejném mínění živena víra v mimořádné poslání prezidentského úřadu, horečná a přehnaná motivace straníků nezmizí. Právě s nesmírnou intenzitou (včetně emocionální) našeho „boje o Hrad“ úzce souvisí další dvojice z českého parlamentního mravního pojmosloví.

Věrnost a zrada

Vzhledem k tomu, jak silně je u nás zakořeněna „tatíčkovská“ tradice prezidentství, není ani příliš překvapivé, že se při prezidentské volbě ujaly (a jen s minimálním odporem setkaly) metafory, které by spíše než do politiky náležely do rodiny, partnerských vztahů či do romantických filmů a seriálů. Jen pro připomenutí: když jedna ze stran na poslední chvíli změnila názor na to, má-li být volba tajná nebo veřejná, byla obviněna ze zrady. Kdosi z opačného tábora tehdy položil řečnickou otázku (parafrázuji): „Jak by bylo vám, kdyby vás váš partner podrazil?“ Dodejme, že ona zrádná strana se nikdy nikomu nezavázala ani k podpoře „partnerského“ kandidáta, ani k „partnerské“ metodě volby.

Nic proti příměrům, metaforám a přirovnáním. Nejsou-li však aspoň trochu trefné – nebo v horším případě jsou-li záměrně manipulativní, což byl tento případ – pak místo aby situaci přiblížily a objasnily, spíše ji zatemní.

Je skoro zbytečné připomínat, že takový přístup opět vzbuzuje nemístná očekávání a rezonuje s jistým tónem ve veřejném mínění. Vždyť nebylo by hezké, kdyby obec byla takovou pěknou rodinnou pospolitostí, kde by se věrnost spravedlivě odměňovala a zrada po právu trestala? Egoistické zájmy a spory by mohly být nahrazeny láskou, harmonií a svorností. A nad veškerou tou idylkou by mohl bdít důstojný tatíček, pan prezident.

Nejsmutnější na celé věci je, že v potřebnou chvíli jen velmi chabě fungoval korektiv zvnějšku politické obce – média a odborná veřejnost. Hlasů, které by okamžitě a důrazně upozornily, že mezi terminologiemi z ložnice a z parlamentu by měla stát tlustá zeď, jsem zaslechl žalostně málo.

Italský politolog Giovanni Sartori píše v nejednom svém díle o bumerangovém efektu. Pokud začneme neopatrně a nepromyšleně aplikovat pojmy z jedné oblasti na sféru, do níž nepatří, neblahý efekt se nám rozloží do obou oblastí. Bumerang lajdáckého zacházení s pojmy se nám vrátí. Dává to smysl. Budeme-li hovořit o „věrnosti a zradě“ tam, kde se má odehrávat korektní a profesionální sledování zájmů, přestaneme časem rozumět tomu, co je „věrnost“, „zrada“, „profesionalita“, i „zájem“.

Tajnost a veřejnost

Nyní se dostáváme k obzvláště ošidné dvojici. U většiny, ne-li všech předchozích párů se kritický čtenář v posledku může vždy obrátit na svou svébytnou morální intuici. Politika nepolitika, argumenty neargumenty, všichni víme, že důstojnost, slušnost a věrnost jsou ctnostmi, a basta. Jak je to ale s tajností a veřejností? Kde stojí dobro a kde zlo?

Jeden blok nás ujišťoval, že veřejná volba je čistší a průhlednější a že volič má nárok znát rozhodnutí svého zastupitele. Odpůrci namítají, že v personálních otázkách je žádoucí, aby volený nevěděl, kým je volen. Oba argumenty se zdají silné a teoreticky platné. Lze proti nim leccos namítat. Můžeme konfrontovat teorii s českou praxí: že by vskutku Klaus, Švejnar a Bobošíková nevěděli, kdo je bude volit??? Stále však platí, že se jedná o teze v zásadě seriózní. To však nelze říci o jednom z korunních argumentů některých příznivců tajné volby. Totiž že tato metoda je jediná demokratická a že je základní hodnotou, o niž jsme bojovali v listopadu 1989 a která by byla v případě veřejné volby pošlapána. Její zastánci přehlížejí – nevědomky či účelově – rozdíl mezi tajným hlasovacím právem pro občany a toutéž výsadou pro volené zástupce, parlamentní politiky. Občan se ze svého volebního rozhodování nikomu nezodpovídá – politik ano. Srovnávat princip tajného hlasovacího práva na tak rozdílných úrovních vyjadřování politické vůle je jako tvrdit, že kombajn a saranče jsou v zásadě podobné – oba přece sklízejí úrodu.

Tím nechci shazovat pod stůl všechny námitky odpůrců veřejné volby. Fakt odpovědnosti poslanců a senátorů před voliči neruší hodnotu, kterou je svoboda a autonomie rozhodování zákonodárců. Při obhajobě této hodnoty je však třeba cítit, že se jedná přinejmenším o vztah obousměrný. Nelze přehlížet vazbu zákonodárce-občan kvůli vazbám zákonodárce-strana či zákonodárce-prezident.

Jinými slovy, otázka stojí takto: Chceme-li opravdu chránit zákonodárce před vlastními stranami, hodláme tak činit i za cenu, že se tím oslabí jejich zodpovědnost před voliči? Neměli by si poslanci uspořádat vnitrostranické poměry ku větší svobodě (chtějí-li vůbec) sami, bez této ochrany? Není to zkrátka jejich problém? Svou pravdu mají ale i příznivci tajné volby. Opačnému táboru vskutku mohlo jít o transparentnost hlasování spíše před zraky stranických vedení než pro oči televizních diváků, kteří se v lese zdvihaných a postupně pokládaných rukou beztak nemohli orientovat.

Zatím jsme se však ani nepokusili zodpovědět otázky „vyššího stupně“, které platnost výše uvedených argumentů podmiňují. Proč by vlastně prezidentská volba měla být i v tomto ohledu vyňata z ostatních dějství „normální politiky“, kde je naopak elementární stranická soudržnost žádoucí? Proč bychom měli chránit komfort inkognita vnitrostranických disidentů, jejichž motivy navíc zůstanou skryté stejně jako jejich totožnost?

Ústava nám nepomůže. Hovoří právě tak o tom, že poslanci vykonávají mandát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (a nejsou vázáni příkazy), jako o tom, že politický systém je založen na volné soutěži politických stran. Nelze než se smířit se skutečností, že mezi oběma principy panuje jisté napětí. Jednou možnou odpovědí je, že strany zkrátka upřednostní jeden na úkor druhého podle toho, jak se jim to aktuálně hodí. V této logice je ale třeba vnímat strategie obou bloků jako stejně legitimní.

Druhou možností je, že se s takovým utilitaristickým východiskem nesmíříme a pokusíme se hledat pro preferenci jednoho z principů solidnější a trvanlivější bázi. S přihlédnutím k pověstnému rawlsovskému závoji nevědomosti (skrývajícímu všechny pomíjivé a nahodilé motivace politických aktérů) bychom mohli argumentovat, že obecně je lepší tajná volba, neboť svobodné a ničím neomezené rozhodování volitelů jako jednotlivců lépe koresponduje s účelem volby, v níž se vybírá primárně osobnost, od níž navíc ještě očekáváme nadstranickost. Teoreticky takové zdůvodnění dává dokonalý smysl. Prakticky ale neobstojí v podmínkách, kdy alespoň jeden z aktérů opakovaně vysílá do klání vyhraněně stranickou postavu a kdy se ani nesnaží zastřít, že prosazení této osoby je nejvyšším stranickým cílem. Logicky správný princip tak paradoxně nejvíce hájí ti, kdo jej svým praktickým a konkrétním postupem popírají.

Tajná volba by mohla vynikajícím způsobem fungovat, kdyby „obsazování“ Hradu nebylo všeobecně chápáno jako klíčová partajní bitva a kdyby nebylo prováděno a prožíváno s tak nesmírnou intenzitou, a to na všech zúčastněných stranách. Tomu však brání ona nešťastná symbolická přetíženost prezidentského úřadu. Stojíme vlastně před začarovaným kruhem motivací a pobídek k určitému typu politického jednání.

Je to dosti kacířská úvaha, ale k jeho přetnutí by nám dnes snad nejvíc pomohlo působení prezidenta vyloženě směšného a slabého, které by z funkce sňalo svatozář. Nechť čtenář tento záměrně provokativní a nadsazený závěr chápe jen jako můstek k seriózní úvaze, jakého prezidenta doopravdy chceme a co od něj čekáme. Až dosud jsme se totiž zabývali spíše těmi „ctnostmi a neřestmi“, které jsme přisuzovali proceduře a „atmosféře“ volby, a nikoli těmi, které souvisejí s kýženými kvalitami voleného.

Nadstranickost – nestranickost ­–  ­nezávislost – nepolitičnost

Tuto čtveřici navzájem provázaných atributů, které bývají ideální hlavě státu přisuzovány, obestírá obzvláště hustá konceptuální mlha. Zde již nepracujeme se samostatnými barokními sochami pevného a konkrétního tvaru, u nichž bychom „nanejvýš“ nevěděli, do které „mravní“ skupiny je zařadit. Tady máme co do činění se supermoderním sousoším, jehož obrysy se všelijak chaoticky prolínají.

Pojem „nadstranickosti“ neimplikuje jen to, že prezident stojí mimo strany, že s nimi není spjat a že jimi není ovlivňován. Konotace je o dost silnější – prezident je nad stranami. Je nad ně povznesen, stojí výše než ony, je lepší a může jim být arbitrem. Ze svého nadhledu totiž lépe vidí. Je to vlastně takový moudrý král z pohádky, který všechny spravedlivě rozsoudí.

Netvrdím, že každý, kdo prezidentskou nadstranickost nárokuje, smýšlí takto naivně. Sousloví „nadstranický prezident“ totiž žije vlastním životem, používá se mechanicky a automatizovaně – stalo se frází. Nepochybně je mnoho těch, kdo rutinně mluví o nadstranickosti, a přitom mají na mysli spíše nestrannost (ve smyslu nezúčastněnosti ve stranických a politických bitvách, nezávislost na opozici a koalici), což je požadavek oprávněný a velmi rozumný. Nemám v úmyslu sisyfovsky bojovat proti zavedenému pojmu „nadstranickosti“, ale má-li nějaké racionální jádro, pak jej budu chápat striktně ve smyslu výše vymezené nestrannosti.

Jak se má takto chápaná nestrannost k nestranickosti? Možná překvapím, ale vůbec si nemyslím, že dobrý nestranný prezident nutně musí být původem nestranický. Proč by hlavy státu – stejně jako jiní ústavní činitelé – nemohly pocházet z politických stran? Proč bychom je opět měli vyjímat z říše standardní politiky, která se přece realizuje – jak říká ústava – formou volné soutěže politických stran?

Kultivaci našich stran by ostatně jen prospělo, kdyby jim systém dodával „prezidentskou“ motivaci, aby si pěstovaly kromě zapálených straníků, „zlých mužů“, „vášnivých ideologů“, „všehoschopných demagogů“, „pragmatických realistů a mužů kompromisu“ také roli jiného typu – „konsensuální nekonfliktní osobnost“, která by dovedla být v onom slabém smyslu „spojující“. Troufám si tvrdit, že každá z důležitých českých stran již nyní ve svých řadách jednu či více takových známých postav má.

Nastíněná syntéza nestrannosti (resp. nadstranictví) a stranického původu se na první pohled vylučuje s představou nezávislosti. Týká se to ale jen falešné, absolutizující nezávislosti, která má velmi blízko k výše popsanému silnému („hierarchickému“) pojetí nadstranickosti. Co je na této představě falešného? Podle mého mínění je to idea, že prezidenta lze vyjmout z politických a ideových souřadnic a posadit ho na obláček, který se vznáší nad hlavami aktérů. Všimněme si, že nezávislost je pevně spojována s mocí soudní. Zcela oprávněně. Prezident je však součástí moci výkonné a povaha jeho práce je bytostně politická. Představa jeho dokonalé nezávislosti je tedy iluzorní.

Obzvláště ošidná je představa Jana Švejnara, že by prezident mohl být jakýmsi férovým sudím, který bude partajím pískat fauly. I člověk s dobrou vůlí – a takřka nadpřirozenou vůlí k nezávislosti – se pak nechtěně velmi snadno stane závislým. V nejlepším myslitelném případě (pokud coby rozhodčí dokáže rovnocenně naštvat všechny hráče na hřišti, což je přetěžké) bude závislý jen na svých osobních morálních představách.

Něco zcela jiného je ale nezávislost v úzkém slova smyslu – tedy nově nabytá (a hlavně reálná) autonomie vůči „své“ bývalé politické straně, a současně všem ostatním. Takto rozuměná nezávislost je dokonce nezbytnou doplňující podmínkou dobrého fungování modelu (původem) stranického prezidenta.

Mnoho lidí si automaticky spojuje nezávislost s nepolitičností. Zcela opodstatněné to je opět u nezávislosti „soudcovského typu“. Má však být nepolitickou figurou také prezident? Na první pohled to dává podobný smysl, jako kdybychom po fotbalistovi první ligy vyžadovali, aby byl „nesportovní“.

Že je však skutečnost neskonale složitější, dobře dokládá stará debata o „nepolitické politice“, která sama o sobě by byla tématem pro samostatnou a mnohem delší úvahu.

Vzpomeňme si nyní aspoň na přechodnou Tošovského vládu, která bývala (nesprávně) označována jako „nepolitická“, „polopolitická“, „vláda odborníků“ nebo – v souladu s prvorepublikovou tradicí – jako „úřednická vláda“. Konotace, které si veřejnost spojovala s těmito atributy, byly z valné většiny silně pozitivní. Potud žádné překvapení – málokde je politika jako profese nebo činnost ctěna a obdivována. Odbornosti s puncem nezávislosti a „novosti“ rozhodně nemůže konkurovat.

Pozoruhodný je jiný aspekt. Shodneme-li se, že politiku lze nejobecněji definovat jako sféru rozhodování o věcech veřejných, zaráží, jak snadno dokázalo veřejné mínění přistoupit na tezi, že čímsi nepolitickým by vůbec mohla být vláda – tedy orgán bytostně výkonný a rozhodovací. Jistě, každý tehdy rozuměl, že dočasný kabinet má jen omezený mandát a že se zavázal neprovádět převratná opatření. Ale přesto – je toto nepolitika?

Češi jako by nejradši co nejvíce politiky postavili mimo politiku – a úřad prezidenta především. Že by měla naše společnost tradici nepolitické politiky tak hluboce vštípenou v podvědomí a v „genetické výbavě“? A to navzdory tomu, že (jak si s možná elitářskou troufalostí dovolím předpokládat) její většina tuto debatu ani samotný pojem patrně nezná? Snad ano. O to spíše bych připomenul, že „nepolitická politika“ byla vlastně „politikou výjimečného stavu“, strategií pro politicky nestandardní situace. Jsem přesvědčen, že dnešní doba si žádá ryze politickou politiku – a také politické prezidenty.

Morální autorita

Má tedy být prezident morální autoritou? Pokud ano, v jakém smyslu? Chceme, aby byl majákem ukazujícím cestu, univerzálním lidským vzorem – Mirkem Dušínem? Nebo se naopak spokojíme s tím, že bude – stejně jako parlamentní politici – pouhým „zrcadlem“, zpřítomněným vzorkem společnosti?

Možná to není logicky precizní závěr, ale myslím, že čím víc si někdo přeje být veden Mirkem Dušínem, tím více asi cítí, jak málo se mu sám podobá. Jinak by se patrně odhodlal pokoušet se mravně orientovat sám a svým vlastním úsudkem. Smiřme se s tím, že nejsme Rychlé šípy a nechtějme ani takového prezidenta.

Obávám se, že za velkolepým slovním spojením „morální autorita“ ve skutečnosti opět stojí cosi úplně jiného. Zkrátka si jen nepřejeme, aby nám prezident ve světě dělal ostudu, chceme, aby nás dobře – a zde bych klidně řekl „důstojně“ – reprezentoval. Je-li tomu tak, pak ale úplně postačí, aby byl profesionálem. Silný morální nárok na celost jeho osobnosti může jít stranou. Jakou má morálku ve svém osobním životě, je podružné – tedy potud, pokud to nemá dopad na profesionalitu a kompetentnost. Už proto, že se jedná o významné politické místo s enormním nárokem na profesionalitu, neobstojí ovšem ani lidová a antielitářská představa o „zrcadle“. Ostatně ta je logicky nesmyslná již proto, že jedna osoba sotva může odrážet celý národ.

Přímá volba

Jestliže jsme až dosud putovali mezi sochami reálné či mírně nadživotní velikosti, předposlední z ctností by se svými rozměry podobala spíše obří soše Krista tyčící se nad Rio de Janeirem. Na její blahodárnosti se totiž shodují všichni významní političtí aktéři. Z nějakých osmdesáti procent přitakává i veřejnost – zkrátka vyzařuje na nás absolutní dobro v nejryzejší podobě.

Náhodou jsem se ještě před naší prezidentskou volbou na stránkách Listů v souvislosti s Polskem vyslovil spíše proti přímé volbě hlavy státu. Nyní cítím jistý dluh, protože předvídám palčivou otázku: „A co si o (ne)vhodnosti přímé volby myslet nyní, po tom, čeho jsme byli svědky u nedávné parlamentní volby, nedůstojné, trapné, nedemokratické (neb veřejné) a plné hrubosti?“

Má odpověď je prostá. Vzata jako celek není únorová volba ničím k pohoršování. Excesy si spíše než láteření zasluhují kriminální prošetření. Podobně ohavné kauzy by se v případě mnohonásobně „větší“ a emotivně intenzivnější všelidové volby mohly šířit přímo lavinovitě. Marketing a billboardy – to vše by šlo ruku v ruce se skandály a pomluvami.

Proti přímé volbě navíc hovoří celá řada jiných, mnohem závažnějších argumentů, které si zaslouží, aby byly promyšleně rozpracovány samostatně. Nechtěl jsem posouvat barokní sochy ctností a neřestí z jedné řady do druhé, ale ne vždy se mi to dařilo. Chci-li ale zbourat „ctnost“ rozměrů onoho giganta nad velkoměstem – a k tomu se přiznávám –, nevystačí na to posledních pár řádků. Rád se tedy k přímé volbě prezidenta časem vrátím.

Nepřítomnost a nevolnost

Abychom neskončili příliš vážně a pateticky, přidržím se i v závěru „barokní osnovy“. Tak jako se jedna z alegorických neřestných soch nedochovala – a odpovídající ctnost byla v zájmu zachování symetrie přemístěna na jiné místo – uvedu i já závěrem jednu ctnost/neřest, která se patrně prezidentské volby zúčastnila jen přechodně a příště již v naší barokní řadě nebude. Podle rozruchu, který vyvolala série náhlých kolapsů zákonodárců, předpokládám, že za pět let všechny strany zajistí preventivní lékařské prohlídky a posléze i přítomnost všech svých zástupců.

Jistě, o zdraví by se nemělo žertovat, zvláště když v případě daných volitelů nešlo o pouhou nevolnost, nýbrž o vážná selhání organismu. Zato mluvíme-li o nevolnosti, média byla veskrze plná nářků, jak se prý z toho všeho dělalo špatně občanům pozorovatelům. Nezbývá než si přát, aby i tato mediální nevolnost byla za pět let alespoň uklizena mimo hlavní zámecký areál – v lepším případě pak aby se vůbec „nedochovala“. Není pro ni totiž žádný zvláštní důvod. Označení „mediální nevolnost“ je případné: kdyby sdělovací prostředky neřekly občanovi, co si má o vysílaném „divadle“ myslet, možná by sám došel k česky střízlivému závěru – že to vlastně byla, vcelku vzato, úplně normální demokratická tragikomedie v podání herců dobrých, špatných i průměrných.

Jiří Koubek

Miloslav Vlček, Václav Žák: Hlasy nad prezidentskou volbou (Anketa)

Obsah Listů 3/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.