Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 3 > Alena Wagnerová: Spor z podzimu Československého jara: Václav Havel versus Milan Kundera

Alena Wagnerová

Spor z podzimu Československého jara: Václav Havel versus Milan Kundera

V povědomí evropské kulturní veřejnosti končí Pražské jaro 21. srpna 1968 vstupem vojsk pěti států Varšavské smlouvy. Takřka vůbec se však nebere v úvahu, že reformní proces tímto násilným činem ještě zdaleka neskončil. Jen tím začala jeho druhá dramatická fáze, kdy veřejnost zoufale bojovala o udržení demokratických výdobytků první poloviny roku proti komunistickému mocenskému aparátu, který krok za krokem vzdával reformní postoj a poddával se do područí moskevského vedení. Tato „podzimní“ fáze Pražského jara skončila definitivně teprve volbou Gustáva Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ v dubnu 1969. Tím začalo dvacet let normalizace a reálného socialismu, snad nejtěžší a nejbeznadějnější doba v českých dějinách dvacátého století. Jiná těžká doba, nacistická okupace, trvala totiž pouze šest let a nepřítel byl jasně definován.

Zatímco po ouvertuře Pražského jara, lednovém plénu ÚV KSČ, se do čela nového vedení postavily reformní síly, po vstupu vojsk se fronty změnily. Aktivitu převzala občanská společnost, která se utvořila v první polovině roku, naplněná vizí reformovatelného socialismu; bojovala za záchranu vlastní naděje a nyní k ní patřila také část reformních stranických sil.

Ovšemže už tehdy začala také debata o hlubokém smyslu Pražského jara a jeho místě v československých a evropských dějinách, která s přestávkami pokračuje dodnes. Je přitom důležité vědět, že celé reformní hnutí v komunistické straně bylo možné díky zvláštní konstelaci jejího členstva. Hybnou sílu reforem představovala v KSČ generace lidí narozených v letech 1920-1928, pro které znamenala mnichovská dohoda naprosté znevážení hodnot demokracie a jako mladé je vrhla do hluboké myšlenkové krize. Při hledání nové politické orientace nalezli během války marxismus jako odpověď na své otázky po lepším společenském uspořádání. A – což je podstatné – nikoliv prostřednictvím instituce stalinistické KSČ, která tehdy působila v ilegalitě, obklíčená gestapáky, nýbrž skrze socialistickou literaturu. Bez zkušenosti se stranou a jejími strukturami tvořili příslušníci této generace v prvních poválečných letech její pěchotu, nadšeně plnící rozkazy. V 50. letech započal u nich pomalu proces vystřízlivění z daných forem stalinského a postalinského socialismu a hledání možností jeho reformy a obnovy, návrat ke kořenům marxismu jako teorie osvobození. Tento proces vyvrcholil Pražským jarem a pro svou mnohoznačnost po jeho skončení vyvolal novou diskusi, čím vlastně Pražské jaro bylo: reformou, již vedla strana, nebo vážným pokusem o opravdu novou formu socialistické demokracie, a to ještě takové, která by navázala na nejlepší demokratické tradice první republiky?

Na samém počátku debat stojí střet Milana Kundery a Václava Havla. Zasloužilý týdeník Literární noviny připomněl na začátku letošního roku tuto debatu otištěním celkem pěti tehdejších článků Milana Kundery, Václava Havla a na ně reagujících filozofů Jaroslava Stříteckého a Lubomíra Nového, které vyšly koncem roku 1968 a na začátku roku 1969 v Literárních listech a v Hostu do domu. Doplnil je ještě příspěvek Karla Kosíka z dubnového čísla měsíčníku Plamen, mimochodem posledního před zákazem. Český čtenář tak v úvodu jubilejního roku dvou osudových událostí českých moderních dějin, Mnichova a Pražského jara, dostal možnost si tento zásadní střet připomenout a přemýšlet o jeho aktuálnosti. Šéfredaktoru LtN Jakubovu Patočkovi, který připomínku uvedl fundovaným esejem, se podařilo navázat na nejlepší tradici novin. Debata pokračuje.

Disputace mezi Havlem a Kunderou byla zahájena článkem Milana Kundery Český úděl ve vánočním čísle Literárních novin 1968. Kundera tam – nikoliv bez vlastenecké hrdosti – mluví o údělu své malé rodné země v srdci Evropy a srovnává rozdíly v mentalitě malých a velkých národů. „Velký národ,“ píše Kundera, „má svou existenci i svůj mezinárodní význam zajištěn automaticky pouhým počtem obyvatel. Velký národ se nemučí otázkou po důvodu a oprávněnosti své existence, on s drtivou samozřejmostí je a trvá.“ Velký národ, dle jeho mínění, spočívá ve své velikosti a nezřídka se jí opájí, jako by ona sama byla hodnotou.

Přirozeně tím myslel, i když to nevyslovil, Sovětský svaz, který svou hrozivou velikost Čechům právě předvedl. „Malý národ naproti tomu,“ pokračuje Kundera, „má-li ve světě nějaký význam, musí ho denně a ustavičně znovu vytvářet. Ve chvíli, kdy přestane tvořit hodnoty, ztratí oprávnění existovat a nakonec pak snad i existovat přestane, protože je křehký a zničitelný. Tvorba hodnot je u něho spjata s otázkou samého bytí, a to je asi důvod, proč tvorba (kulturní i hospodářská) bývá u malých o tolik intenzivnější než u velkých říší.“ Toto právo stvrdit jako malý národ svou existenci na evropském poli podle Kundery československá společnost prokázala Pražským jarem. Pražské jaro bylo podle něj světodějnou událostí, pokusem vytvořit konečně (a poprvé ve světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní, svobodně se rozvíjející kulturou a s lidmi, kteří ztratili strach. V Pražském jaru rozpoznává Kundera pokus „ukázat, jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu, a ukázat, že tyto možnosti lze rozvinout jen tehdy, uvolní-li se plně politická svébytnost jednotlivého národa“.

Kdo zná Kunderovu předmluvu k českému vydání Apollinairova díla z roku 1965, ví, co tím Kundera myslí: poselství levicové umělecké avantgardy, která spojuje sociální revoluci s osvobozením tvůrčích sil člověka, se štěstím, radostí a svobodou. Této možnosti, bez euforické naivity, nýbrž poučen stalinskými deformacemi a dogmatickým zjednodušením společenských procesů, se chce Kundera, realista utopie, držet. Utopie pro něj totiž znamenají pouhou idealizaci vývojových tendencí, jež jsou společnosti vlastní. A jelikož odpovídají nejhlubším očekáváním lidstva, lze je porazit vždy jen na nějakou dobu, načež znovu ožijí. V tomto smyslu není pro Kunderu násilný konec Pražského jara absolutní národní tragédií, nýbrž pouze jistou – i když hroznou – „meziudálostí“. Tuto tezi Kundera opírá o tvrzení, že nová politika konflikt se sovětskou mocí vydržela a nezhroutila se, jen trochu ustoupila. Nejdůležitější výdobytky nové politiky zůstaly zachovány, soudržnost společnosti trvá.

Zde ovšem Kundera přehlédl, že to už nebyla strana, nýbrž veřejnost ve smyslu občanské společnosti, kdo lpí na politických výdobytcích Pražského jara. Jenomže myslet v kategorii občanské společnosti bylo pro člověka, který jako Kundera tehdy sice kriticky vystoupil, ale přece jen stál uvnitř systému, takřka nemyslitelné. Všechny dosavadní změny od XX. sjezdu KSSS po lednové plénum totiž vždy vycházely ze strany. Toto byl jediný náskok uvažování Václava Havla, který socialistický systém od základu odmítal, takže stál mimo něj.

Zde Havel započal svou sarkastickou kritiku Kunderova článku, kterému ovšem v jeho základní touze po velké společenské perspektivě neporozuměl a kterým se také analyticky nezabýval, pouze jej rétoricky převálcoval. Pražské jaro nebylo pro Havla světodějnou událostí: představa, že „země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin“, pro něj byla prostě směšná, samolibá a provinční. Hovořit o „českém údělu“ je sebeklam. Řešení problému viděl Havel v návratu k normalitě, čímž myslel poměry v západní části Evropy. Vize demokratického socialismu mu byla cizí a považoval ji tváří v tvář normální západní demokracii prostě za zbytečný experiment.

Zcela jistě se v těchto rozdílných postojích projevil rozdílný společenský původ. Vzdělaný občan Kundera, ročník 1929, byl ještě jako gymnazista zasažen vlnou nadšení pro socialismus, která nesla jeho o něco starší generační druhy. Havel, narozený v roce 1936, pocházel naproti tomu z pražské buržoazie, jako dítě zažil sociální deklasování své rodiny a kvůli svému původu nemohl studovat.

Na Havlovy útoky odpověděl Kundera článkem, v němž se kriticky a systematicky vypořádal s Havlovým postojem a své hodnocení Pražského jara jako doby, ve které „jsme začali uskutečňovat opět svou vlastní československou možnost“, ještě prohloubil. Jeho odpověď je svou analytickou jasností bezpochyby vrcholem střetu, v němž se Kundera projevil jako politický myslitel. Na Kunderovu odpověď už Havel, ať už z jakékoliv důvodu, nereagoval.

Síla Kunderova postoje spočívala mimo jiné v tom, že na rozdíl od Havla pohlížel kriticky na normalitu západního světa a viděl její problémy: „Havel si ovšem nedělá iluze o socialismu, ale dělá si za to iluze o tom, co nazývá ,většinou civilizovaného světa‘, jako by tam snad byla ona říše normálnosti, k níž se nám stačí jen přiklonit,“ napsal. Tváří v tvář zkušenosti s vítězným tažením neoliberálního kapitalismu po zániku socialistického systému a v neposlední řadě také pohromě války v Iráku můžeme dnes mnohem lépe posoudit, zda měl tehdy Kundera s onou kritikou iluzí, jež si Havel o normalitě západní demokracie vytvořil, pravdu a jak fádní je svět, ve kterém zmizelo tázání po smyslu společenského pořádku. Kdo se – kdekoliv v Evropě – začne ptát po smyslu politického uspořádání, neobejde se bez dědictví Československého jara i – československého podzimu 1968. Jak to formuloval filozof Lubomír Nový ve svém závěrečním příspěvku k diskusi mezi Havlem a Kunderou, šlo totiž o jedinečný pokus „o marxistické řešení nových problémů moderní společnosti v duchu a ve prospěch socialistické alternativy“ a o pojetí politiky jako humanistické praxe. Na odpovědích, které dnes v některých ohledech zcela jistě vyzní jinak než tehdy, ale nakonec záleží méně než na otázkách, které je nutné položit. V tom spočívá živé a aktuální jádro staré debaty, třebaže dnes možná její tehdejší aktéři zaujímají jiná stanoviska.

Rozšířená verze úvahy psané pro Neue Zürcher Zeitung; přeložila Soňa Morcinková; redakčně upraveno.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 3/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.