Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 4 > Václav Žák: O pocitu ponížení a nezamýšleném účinku

Václav Žák

O pocitu ponížení a nezamýšleném účinku

Řada autorů při výkladu českých dějin zdůrazňuje jejich diskontinuitu. I když takový výklad na první pohled vypadá přesvědčivě, myslím si, že spíš zavádí. Jsem totiž přesvědčen, že v českých dějinách existuje „závislost na cestě“ (path dependency), což je termín používaný v teorii institucí, tato závislost však není lineární: dějinné etapy na sebe nenavazují jako korálky na niti. Lépe je lze popsat jako pohyb kyvadla. Kyvadlo se pohybuje od jedné krajní pozice k druhé. Body obratu jsou dějinná období s velkým „potenciálem odmítání“ (refusal potential), kdy jsou pro většinu národa předchozí podmínky nesnesitelné. Takže konsensus v bodech obratu je založen na tom, co společnost nechce. Bohužel – ale za takových okolností je to docela normální – chybí konsensus při vytváření plánů pro budoucnost.

Česká historie je spojena s budováním národních států a s historií Střední Evropy. Čechy byly součástí Rakousko-Uherska a nezávislý československý stát byl založen r. 1918. Tehdy vznikly všechny složky tohoto postoje. Politický systém trpěl základním problémem – Češi neměli vlastní stát. Společnost měla pocit ponížení z toho, jak ji vládnoucí Rakušané a Maďaři zanedbávali. Étos „loajality vůči rakouskému trůnu“ byl téměř úplně prázdný, stejně jako víra v oficiální náboženství. Hesly bylo „Tři sta let jsme trpěli“ „Už nikdy Bílou horu“. Ústavní systém Rakouska-Uherska vůbec nevedl parlament k odpovědnosti za stát, ale k destruktivním bojům s vládou a císařem.

V české společnosti existuje spolu několik živých historických tradic. Bohužel, Češi tuto pluralitu nikdy nepovažovali za národní bohatství. Po každém bodu obratu si vybrali jednu a využívali jí jako legitimačního mýtu za účelem politického boje proti ostatním, soupeřícím tradicím. Je důležité si uvědomit, že přímým důsledkem tohoto postoje bylo rozštěpení společnosti na tábory, „oni“ a „my“. Nikdy nebyl učiněn žádný pokus o ústavní konsensus, tj. k prosazení myšlenky, že rovnoprávnými občany jsou všichni obyvatelé republiky.

Svoboda, která přišla r. 1918, byla považována za něco, co společnost získala jaksi samovolně, z boží milosti. Spadla na společnost, která byla rozštěpena národnostně, nábožensky i sociálně. Její příchod vyvolal nadšení a jednotu. Všichni věděli, co nechtějí. To vytvořilo „potenciál odmítání“. Z tohoto potenciálu odmítání vznikl „demokratický“ program, založený na Masarykově jednostranné interpretaci historie – a pak ten po­tenciál začal slábnout. Avšak vytvořil základnu pro falešný konsensus (o tom, že samou svou podstatou Češi inklinují k demokracii), který převládal až do příštího bodu obratu.

Původní jednotu v radosti o několik měsíců později zastínily konflikty mezi domácí politickou reprezentací a politiky, kteří se vrátili z exilu. Začaly lustrace – Čechoslováci začali „vykořeňovat“ kolaboranty s rakousko-uherskou monarchií. V letech 1920–1921 došlo k sociálním nepokojům a z toho vznikli komunisté. Republika stála na pokraji pro­pasti. V roce 1929 nastala světová hospodářská krize, která postihla Československo opravdu tvrdě, protože to byla země zaměřená na vývoz. Uzavření světových trhů znamenalo pro Československo těžké hospodářské důsledky, a to zejména v pohraničí, kde žili Němci. Naděje roku 1926, že Němce se podaří integrovat do nově vytvořeného Československa, vzala za své.

To, že Češi odmítli katolickou tradici, vedlo k napětí se Slovenskem – a samozřejmě i s českými katolickými intelektuály. Začaly se po zahraničních vzorech prosazovat fašistické myšlenky. Pak se dostal v Německu k moci Hitler a v československém pohraničí se stala Sudetoněmecká strana nechvalně známou pátou Hitlerovou kolonou v republice. Tak vznikl jeden protisystémový politický proud první republiky. Druhý byl na levici. Čeští komunisté hájili politické procesy v Moskvě, v Československu však měli lidé o Rusku výborné informace. Lidé jako Jan Slavík, F. X. Šalda, F. Krejčí, všichni tito autoři psali přesné analýzy – jinde v Evropě se nedal získat přesnější popis toho, co se dělo v Sovětském svazu, a to nejen během Stalinových monstrprocesů. Takže Československo mělo výborné informace o tom, co se dělo v Sovětském svazu, a dalo by se očekávat, že by mělo být vůči komunismu imunní. Pak přišel v roce 1938 Mnichov. 1. října 1938 řekl ministr Dérer v rozhlase překvapenému a zdrcenému národu, že kdyby nám přišli pomoci pouze Sověti, naši přátelé (!) (Francie a Británie) by považovali tuto válku za válku sovětského bolševismu proti západní civilizaci! Co více bylo možno udělat pro prestiž komunistické strany, když ministr nekomunistické vlády charakterizoval Sovětský svaz jako jedinou zemi, která nám byla ochotna pomoci? Nezáleží na tom, zda to byla či nebyla pravda.

V letech 1938-1939, během druhé republiky, se první republika stala terčem nevybíravé kritiky. Masarykovi se spílalo, koncept demokracie se považoval za šílený, komunisté za spoluviníky mnichovské katastrofy, silně zněl český fašismus a antisemitismus. Vůdčí slovo měli čeští katoličtí intelektuálové. Ladislav Jehlička napsal r. 1938: Než se lidstvo navrátí k absolutní monarchii jako k nejlepšímu a jedinému přirozeného systému vlády, systém jediné strany je nejlepší politická organizace. Jeho přání se splnilo o deset let později, bohužel však ta strana měla jinou barvu. Jehlička strávil mnoho let ve vězení. Během druhé republiky se na první republice poprvé začala mstít jedna z potlačených tradic, ta katolická. Než mohla msta přinést ovoce, Němci v březnu 1939 Československo okupovali a zlikvidovali.

Základní význam protektorátu

Protektorát je absolutně zásadním obdobím pro pochopení roku 1945 a toho, co následovalo. Protektorát znamenal totální mobilizaci politického života v Československu. Existovala jedna strana. Totální hospodářská mobilizace byla úspěšná, bylo to vidět z výkonnosti ekonomiky. Proč by se Češi měli bát kolektivizace hospodářství, když Němcům sloužilo tak dobře? Český národ se pod hrozbou fyzické likvidace stmelil. Na teror, který následoval po usmrcení protektora Heydricha, včetně zničení Lidic, by se nemělo zapomínat, když se hovoří o poválečném odsunu českých ­Němců. Původně složitě strukturovaná, pluralitní česká společnost se začala vnímat jako jedno tělo. „Zemědělci bojují o zrno“ – takové titulky v novinách nevznikly až za komunismu, tak se začalo psát za protektorátu. Chápání národa jako organického tělesa strašilo ve veřejném životě mnoho let – komunistický režim je jen převzal.

Jak je možné, že byli po válce Češi tak bezbranní před komunistickou stranou a Sověty, přestože dobře věděli, co se před válkou v Sovětském svazu dělo? Zaprvé: téměř nikdo nevěřil informacím zveřejněným o SSSR před válkou. Jak by mohl být Stalin tyranem, když za něj umírali lidé? Ještě důležitější je však fakt, o němž se dnes nemluví: poměrně přesné analýzy, co se stane, jestliže do Československa přijdou Sověti, psala Liga proti bolševismu, čeští i sudetští nacističtí kolaboranti. Proto byla kritika Sovětského svazu po roce 1945 absolutně tabu. Každý, kdo by se pokusil kritizovat Sovětský svaz, by dostal nálepku nacisty. To je rámec roku 1945. Opět vznikl obrovský potenciál odmítání. A co bylo odmítáno? První republika, která byla vnímána jako selhání.

Radikalismus roku 1945

Po protektorátu je opět ponížení nesmírně důležitým faktorem. Opět vznikla touha potrestat kolaboranty. „Německá otázka“ se stala centrálním mobilizačním tématem. Politické strany spolu navzájem soutěžily a chtěly ukázat, jak radikálně jsou ochotny jednat. Zkušenost první republiky kritizoval i prezident Beneš. Tak ostrý útok na politické strany za první republiky, jaký zformuloval ve svém díle Demokracie dnes a zítra, lze sotva najít v anarchistické literatuře. Výsledek? Národ radikalismus přijal. Všichni akceptovali, že potřebujeme radikální řešení sociálních, politických, národnostních a bezpečnostních otázek, které první republika vyřešit nedokázala. Sociální otázku – vyřešíme znárodněním. Ferdinand Peroutka, čelný liberální mluvčí, napsal v časopise Dnešek kapitánům českého průmyslu: „Malý socialismus jste nechtěli, tak budete mít velký.“ I Peroutka souhlasil se znárodněním. Soukromé vlastnictví, to byl kořen všeho zla. Národnostní otázku – vyřešíme vyhnáním Němců. Prezident Beneš po příjezdu z exilu prohlásil, že Němce je třeba vylikvidovat. Němci, jak jsem uvedl, byli klíčovým mobilizačním tématem.

Politickou otázku jsme vyřešili svázáním politických stran do Národní fronty, „aby se země zachránila před politickým hašteřením první republiky“. Všichni souhlasili, že země potřebuje lepší demokracii, lidovou. Bezpečnostní záruky jsme získali zrušením vazeb na Paříž a vytvořením vazeb na Moskvu. Odmítnutí Bílé hory nahradilo heslo „Už nikdy Mnichov“.

Všichni chtěli tutéž budoucnost. Programy politických stran se od sebe navzájem skoro vůbec nelišily.

Vítězný únor

Tak byla politická situace připravena na únor 1948. Je pravda, že převrat byl založen na masovém lidovém hnutí. Ale můžeme říci, což někteří dnešní historici dělají, že lidé, kteří tehdy naplnili Václavské a Staroměstské náměstí, chtěli koncentrační tábory, politické procesy a popravy? Ne, chtěli radikální řešení problémů, které jsem vyjmenoval výše. Jenže realizace programu vedla k jiným výsledkům.

Je nutno si uvědomit, že strategie roku 1948 byla strategií „čistého stolu“ – všechno se mělo začít úplně znovu. Buržoazní demokracie už byla nezajímavá. Proč by měla být politická moc nějak omezována? Lidé chtěli, aby se jejich problémy řešili plnou silou a radikálně. Tak všechny kontrolní mechanismy moci vzaly za své. To, co následovalo, bylo přirozeně obrovské zneužití politické moci. Trvám na tom, že to byl nezamýšlený účinek. Kdo tvrdí, že útlak stalinských padesátých let byl programem mas už v únoru 1948, by to měl dokázat. Na jedné straně existovalo v roce 1948 masové hnutí, které chtělo dát absolutní moc komunistické straně. To je pravda. Na druhé straně víme, že tato totální moc byla později zneužita pro „brutální útok na demokracii“. To je také pravda. Ale mezi oběma skutečnostmi není automaticky vazba. Je nesmírně důležité si to uvědomit, jinak uděláme ze svých předchůdců monstra.

Tání

V letech 1953–1956 zemřel Stalin, konal se XX. sjezd KSSS, vznikla liberalizace, jak vidíme z projevů přednesených na sjezdu československých spisovatelů r. 1956, ale pak to zarazily maďarská revoluce a polská revolta. Tvrdé mocenské sevření společnosti komunistickou stranou se postupně začalo rozkládat. Po dobu následujících dvanácti let se společnost liberalizovala. Pak nadešel rok 1968. Boj o moc ve vedení státu se udál v době, kdy už probíhaly v osvobozené občanské společnosti podstatné liberalizační procesy. Interpretuji vývoj roku 1968 jako pokus o pokání. Byl to pokus rehabilitovat myšlenku, která byla zkažena. Ale ideál byl tentýž. Objevovaly se hlasy těch, kteří komunismus odmítali, ale v porovnání s podporou, kterou KSČ tehdy měla ve společnosti, byly marginální.

Jak zhodnotit, co by se stalo, kdyby Pražské jaro pokračovalo? Fyzikové mají rádi „myšlenkové experimenty“, tak jeden udělejme. Představme si, že by nějací andělé ze Země odstranili všechny státy a národy kromě Československa. Co by zůstalo? Země se systémem jediné strany, bez opozice, bez dobře definovaných a alokovaných vlastnických práv. Soukromé vlastnictví bylo v Československu tabu. Nikoliv ze strachu před Sovětským svazem, ale v důsledku víry v původní přání napravit tristní zkušenost z první republiky. Co by se stalo, kdyby Pražské jaro neskončilo invazí? Podle mě by musel následovat velmi dlouhý a bolestný společenský proces vystřízlivění. Čechoslováci by se museli naučit rozdílu mezi pojmy „socialistický“ a „sociální“. Z mé zkušenosti je velmi obtížné určit, co lidé r. 1968 opravdu věděli a co se neodvažovali říct nahlas. Avšak myslím, že většině obyvatelstva nebylo jasné, jak důležité je soukromé vlastnictví. Bylo třeba, aby nadešla vystřízlivující léta čtení F. von Hayeka, L. von Misese a mnoha hodin diskusí mezi intelektuály, které vedly k úplně jinému výsledku další liberalizace r. 1989.

Normalizace

Po invazi v srpnu 1968 politika z Československa zmizela. Kunderovo hodnocení podzimu 1968 čtu v podstatě jako útěšnou esej, stejně jako Havlovu Moc bezmocných o devět let později. Důvody byly prosté. Po sovětské invazi si lidé začali uvědomovat, že beze změn v SSSR nemělo smysl snažit se liberalizovat Československo. Začali mít pocit, že naletěli na pohádku – a styděli se za to. Selhání představitelů reformního hnutí, kteří po návratu z Moskvy koncem srpna 1968 neměli odvahu říci národu otevřeně, že prohráli, pocit studu ještě prohloubilo. Pokud si to neuvědomíme, je obtížné pochopit chování českých občanů v sedmdesátých letech. Mnohým přece odvaha nescházela, když se prověrkami nenechali zlomit.

Když se v roce 1985 dostal k moci Gorbačov, vrátila se naděje. Na Silvestra toho roku mi řekl známý český prognostik, později český premiér: „Myslím, že Moskevské jaro už musí přijít.“ Protože k tomu opravdu došlo, do Československa se vrátila politika. Když se konečně roku 1989 rozložil komunistický režim, kyvadlo se vychýlilo znovu. Skoro se vrátilo zpátky. Co se odmítalo? Komunistický režim. Potenciál odmítnutí měl všechny základní rysy: antikomunismus vzniklý z ponížení se stal novým mobilizačním nástrojem, zase se lustrovalo. Byl neuvěřitelně silný: od pádu komunismu už uplynulo skoro dvacet let, ale antikomunismus je stále dominantním politickým tématem. Strach z Moskvy vede politickou reprezentaci tentokrát k orientaci na Washington, ačkoliv potřebujeme mít solidní vztahy především k sousedům. Transformace probíhala pod prapory absolutizace vlastnictví – zcela se zapomnělo, že komunisti se dostali k moci právě po selhání trhů v meziválečném období. V České republice neexistuje ústavní konsensus: v naší zemi vzcházejí z demokratických voleb nedemokratické strany! Pořád neumíme dělat pragmatickou politiku, definovat národní zájmy. Roste, zase jako za první republiky, nespokojenost s demokracií.

Ale to už je jiný příběh.

(Příspěvek byl přednesen v dubnu na konferenci o letech 1948 a 1968 na Glasgowské universitě. Pro Listy upraveno.)

Václav Žák

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.