Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 4 > Dagmar Vaněčková: Momentky z Rakouska

Dagmar Vaněčková

Momentky z Rakouska

Slavnost prvního přijímání vnučky Fanynky v moderním, prosvětleném a nepřezdobeném kostele připomínala atmosféru veselého shromáždění, jak ji známe z katolických pobož­ností Afroameričanů. Dětský sbor za hudebního doprovodu s chutí zpíval rytmické písně na biblické a jiné texty. Rodiče, kmotři a kmotry, příbuzní a přátelé, nejen v tomto okrese, převážně obývaném místní elitou a movitými cizinci, si potrpí na církevní svátky. Příležitostně v nich přetrvává pocit společenské pospolitosti a duchovní sounáležitosti, tak jak tomu bylo i u předchozích generací. Pravda, vnější rámec se hodně změnil. Už tu téměř nejsou vidět dámy v tradičních krojích, s širokými klobouky, zdobenými pestrými péry. Ani pánové většinou nepřicházejí v drahých oblecích z lodenu s koženými lemy a kostěnými knoflíky, ale spíše v značkových džínsech. Z fary zapůjčené bílé řízy hochů, u dívenek věnečky ve vlasech, jsou po obřadu bleskurychle odloženy. Ještě dojde k rozdávání dárků, květin a pak už se děti, a hlavně dospělí, těší na dobré jídlo a hojnost pití. Bývalo tomu tak odedávna. A přece jaký rozdíl!

To jen na Svatodušní svátky, Boží tělo, o Velikonocích a Vánocích bývají kostely ve Vídni i na venkově přeplněné. Ještě tak nedělní mše, když ji ve vídeňské katedrále svatého Štěpána celebruje Christoph kardinál Schönborn, velekněz ušlechtilých mravů a vzácně hlubokého intelektu, přitáhne víře oddané, nicméně řídnoucí davy. I církev se snaží modernizovat a následovat příkladu světských institucí. Každoroční dlouhá kostelní noc stoupá v oblibě i u nevěřících, během celého roku je v chrámech pořádán nespočet dobře navštívených koncertů za účasti vynikajících interpretů. Možná že leckoho z posluchačů přimějí tóny Bachových, Mozartových, Myslivečkových skladeb k hlubšímu zamyšlení nad vlastním bytím či stavem světa. Dolehne k nim však někdejší inspirace géniů hudby slovy Desatera, biblických příběhů nebo dobových zakázek církevní hierarchie? Sotva. Vždyť jsou to jen okamžiky v záplavě zcela odlišných zážitků.

Stávají se věci, jež otřesou i otrlým konzumentem každodenních hrůz, násilných scén a prolité krve, jimiž ho pilně zásobují elektronická a tištěná média. Jak oboustrannou pastvou, neustále opakovanou v titulcích hlavních zpráv, reportáží a pokud možno i v detailech, se stal bezpříkladně ojedinělý, skoro až neskutečně otřesný případ rodinné tragédie a jejího původce v dolnorakouském maloměstě Amstettenu. Úchylný otec, krutovládce nad rodinou, možná vzdáleně podobný některým postavám ze starozákonních příběhů, vyvolal takřka celosvětovou pozornost k poměrům v Rakousku. Asi dlouhou dobu budou pátrat psychologové, psychiatři, kriminalisté a s jejich pomocí soudci, zda jde o „geniálně“ vyšinutého zvrhlíka. Zůstává otázkou, kdo z nich dokáže nahlédnout do hlubin jeho myšlení a pravdivě změřit, znalecky posoudit motivy jeho nad veškerou míru přesahujícího zločinného jednání. Stěží cosi podobného dokáží reportéři za pomoci kamer a mikrofonů, tím spíše, že popis a pitvání senzací je jejich řemeslem.

Některé pozorovatele zaráží, že k případu došlo v městečku, kde by se jeho obyvatelé mohli dobře znát. A což teprve sousedé. Nic platné, dnes už si lidé, tak říkajíc, nevidí do talíře. Žijí v určité izolaci, nesetkávají se ke každodennímu rozhovoru, snad jen muži u piva v hospodě, zdaleka se tolik nesdružují ve spolcích, ba ani v politických stranách a odborech, jimž se vytrácí členská základna. Ještě horší je situace ve velkoměstě, v jeho „džungli“, s početně narůstajícími ostrůvky, chce se říci ghetty cizozemců. Vzájemně se neznají ani obyvatelé paneláků či modernějších věžáků. Není sporu o tom, že vzdálenost člověka k člověku narůstá s jeho přibývajícím věkem. Tuto skutečnost se dosti marně snaží odstranit různé sociální služby, charitativní organizace a v neposlední řadě i církve. Sou­držnost rodiny a úcta ke stáří se v naší civilizaci vytrácejí. Komu z dnešních lidí se chce žít podle přikázání Desatera, byť s předpokládanými prohřešky, jež budou odpuštěny?

Přesto, nebo snad právě proto by pohled českých občanek a občanů na sousední Rakousko neměl být deformován natolik, aby je považovali za patriarchálně zaostalé, protože katolické, jak bylo možné zaslechnout na vlnách Českého rozhlasu z úst jedné psycholožky v reakci na případ v Amstettenu. V religiozitě Čechů a Rakušanů byly a jsou značné rozdíly, pramenící v historických dějích, možná i v přírodním prostředí. Stačí se zamyslet nad životním stylem obyvatele Hané, Slovácka, Polabské nížiny a vzít v úvahu podmínky, v nichž dosud žije horský sedlák se svou rodinou na úbočí a ve stínu alpských velehor. Není to tak příliš dávno, kdy innsbrucký biskup vydal zákaz slavit Kinderl von Rinn, antisemitský obřad, jímž si po staletí obyvatelé jedné horské obce připomínali údajnou rituální vraždu novorozence. Příběh, stejně tak jako zločinnou aféru v Amstettenu nelze vztahovat na celé Rakousko a všechny jeho občany, známé ve velké většině svým smyslem pro dobročinnost a solidaritu s potřebnými, právě ve smyslu křesťanských tradic.

O volbách

Sotva odezněla pompézní sláva evropského fotbalu, propukly v Rakousku naplno politické vášně. Údajnou indiskrecí zveřejněný text prý soukromého dopisu v nejčtenějším deníku Die Kronen Zeitung měl odhalit úmysly vedení sociálních demokratů à konto referenda o Lisabonské smlouvě. Šéf lidovců Wilhelm Molterer dal průchod svému hněvu nad „evropsky“ nespolehlivým a neprůhledným partnerem, s nímž se nedá společně vládnout. Využil tím zároveň slabiny dvojvládí v čele sociálních demokratů, poté, kdy se v čele jejich strany ocitl dosavadní ministr infrastruktury Werner Faymann, zatímco kancléřem zůstal Alfred Gusenbauer. Zbývalo už jen ohlásit datum předčasných voleb: v neděli 28. září.

Na ošemetné předvolební boje zbyly pouhé dva měsíce, zčásti v čase prázdnin. Strany dosavadní koalice SPÖ a ÖVP si budou neúspěchy pouhých 18 měsíců společné vlády a nesplnění většiny slibovaných reforem vzájemně vyčítat, možná i bláhově představovat pouhou rošádu v obsazení vedoucích pozic. Leccos však nasvědčuje tomu, že voliči mají dost falešných slibů a pokrytecké rétoriky. Pokud vůbec půjdou v krátkém časovém odstupu znovu k volbám, pak asi dají přednost protestu, skepsi a nespokojenosti, čehož vydatně využívají strany dosavadní opozice zprava i zleva.

Černým koněm klání se stává Karl-Heinz Strache v čele strany svobodných (FPÖ) se svým tažením proti EU, v poslední době ale mírně ztlumeným, neboť by se s některou z velkých stran docela rád podílel na vládě. Jeho programem zůstává omezení přílivu imigrantů, z nichž osoby trestně stíhané by měly zemi okamžitě opustit. V tom se shoduje i s korutanským hejtmanem Jörgem Haiderem, který na tomto poli „válčí“ s lidoveckou ministryní vnitra. V čele tohoto resortu se střídají ministři takovým tempem, že jejich jména stejně rychle upadají v zapomnění.

S úspěchem ve volbách, předznamenaným už v zemském měřítku, může počítat disident, tedy odpadlík ze strany lidové, tyrolský Fritz Dinkhauser. Na námluvy k němu docházejí představitelé různých občanských seskupení, jež sama o sobě nemají naději dosáhnout žádoucích pěti procent voličských hlasů.

Rakouská média vytěží maximum z mnoha skandálů a soudních procesů, jež provázely koalici, ale přesto většina z nich je spíše nakloněna sociální demokracii, která se navíc prezentuje novým mužem jakožto vedoucím kandidátem v předčasných volbách. Jak se dnes patří, stále usměvavý, pohledný muž středního věku, štíhlé sportovní postavy a výmluvný, působil celkem nenápadně řadu let ve funkci radního pro výstavbu na vídeňském magistrátu. Dá se říci, že je odchovancem dlouholetého primátora Michaela Häupla, jednoho z „rudých grandů“, kteří ve funkcích zemských hejtmanů významně ovlivňují a dirigují kurs sociální demokracie. Je tomu tak ve Štýrsku, kde po mnohaleté dominanci lidovců stanul v čele zemské vlády populární Franz Voves, a za podobných okolností dnes vládne Salcbursku Gabi Burgstallerová. Zdá se, že sociální demokraté mají svou zásobárnu politických talentů, i když se tradičně mezi sebou přou a mnohdy neshodnou. Bylo tomu tak i v případě Gusenbauerova odvolání. Zda jim nová tvář, bohužel asi se staronovými sliby, přinese úspěch, lze dnes stěží odhadnout.

Když se řekne Lisabonská smlouva, řadový občan stejně neví, co si s ní počít. Jisté je, že s postupným rozšiřováním EU narůstá v Rakousku (asi jako jinde) vůči Unii nedůvěra, skepse, únava. Jedná se o obdobu irského paradoxu? Stát a občané nebývale profitují, žijí v konzumním ráji, v němž však z gruntu neradi slýchají rady, připomínky a nedej Pán­bů omezení odněkud zdaleka. Někdo spočítal, že v Bruselu vládne 500 milionům Evropanů zhruba stejný počet úředníků jako dvěma milionům obyvatel Vídně z jejího magistrátu!

Součástí předvolební kampaně budou čísla o inflaci a zdražování. Podle Die Presse vzrostly ceny služeb a zboží denní potřeby ve srovnání s loňským červnem o cca čtyři procenta. Hlavně potraviny, stojí v Rakousku víc než v Německu. Květnová inflace proti loňsku vzrostla o 3,7 procenta, což je průměrná hodnota v eurozóně. Podle odborníků růst inflace způsobuje stále větší množství oběživa, tedy peněz pro konzum, investice atd. V centru pozornosti voličů však budou především výše důchodů, posun odchodu do penze, financování zdravotnictví a péče o nemohoucí občany, omezení imigrace, udělování azylů a sociálních vymožeností nově příchozím cizincům.

Politiky, nejen v Rakousku, oslovil nedávno významný myslitel naší doby, německý filozof Peter Sloterdijk: „Řečnit se má, jen když jde o nějaké poselství!“, jinak je to prý pustá nuda. Dodejme: není-liž pravda?

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka.

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.