Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 4 > Lubomír Boháč: Uznání Kosova je vážná chyba

Lubomír Boháč

Uznání Kosova je vážná chyba

V příspěvku Máme právo uznat nezávislost Kosova?, uveřejněném v dopisech redakci v minulém čísle Listů (3/2008), jsem se pokusil nastínit vývoj a příčiny současné kosovské krize a uvést důvody, proč je pro ČR politicky i morálně neúnosné přikývnout na jednostranné vyhlášení samostatnosti Kosova a ztotožnit se s většinovým stanoviskem států EU. S ohledem na rozsah textu a termín uzávěrky bylo nutné některé pasáže zkrátit nebo i vypustit. Dovolím si proto ještě k některým z nejzávažnějších událostí se vrátit, než se zaměříme na to, co se v posledních týdnech v Kosovu a kolem Kosova odehrálo nového.

Především považuji za nutné zamyslit se blíže nad lehkostí, s jakou přehlíží mezinárodní společenství skutečnost, že nový stát uprostřed Balkánu a Evropy vytvořil základnu nejen pro šíření narkomafie a islámského terorismu, ale i samotného ne zrovna tolerantního islámu. Přitom s Tureckem a jeho vstupem do EU jsou nemalé problémy, přestože v turecké společnosti existují významné laické prvky a tendence. Nebezpečí šíření islámu v Evropě včetně vzniku staronového projektu islámského velkoalbánského státu vnímá pozorně KDU-ČSL, člen Topolánkovy koalice, což dali vládě najevo lidovečtí ministři při hlasování o kosovské nezávislosti. Jeden závažný pohled zůstal posledně opomenut: bez odsouhlasení parlamentem nemá totiž toto rozhodnutí právní dosah. Budou-li před projednáním na půdě parlamentu navázány s Republikou Kosovo diplomatické styky, což, jak se zdá, vláda zamýšlí, může to mít v případě záporného stanoviska parlamentu velmi nepříjemné důsledky. A kde máme záruku, že parlament posvětí rozhodnutí vlády z výjezdního zasedání v Teplicích ze dne 20. května?

Příliš velké šance v tomto směru vláda nemá. Odmítavé stanovisko sociálně demokratické a komunistické opozice je jednoznačné, stanovisko lidovců naznačil již zmíněný postoj lidoveckých ministrů. Premiér to nebude mít lehké ani ve vlastní straně (P. Nečas, J. Zahradil). Není jasné, jak se zachovají zelení. Podpora parlamentu není tedy zrovna nadějná a premiér by neměl ve vlastním zájmu s navazováním diplomatických styků, zvláště na velvyslanecké úrovni, spěchat. Ani podezřele narůstající počet přeběhlíků z řad sociální demokracie není postačující. Nelze ovšem při premiérově na­turelu vyloučit, že za dané situace se rozhodne k navázání diplomatických styků a výměně velvyslanců před jednáním parlamentu a využije poté této skutečnosti k vyvíjení nátlaku na koaliční partnery s odůvodněním, že si nemůžeme blamáž.

Stranou pozornosti zůstala rovněž závažná otázka, zda nezávislé Kosovo odtržené od Srbska, z jehož rozpočtu (a dříve z rozpočtu federace) mohlo jako autonomní útvar existovat, bude vůbec schopné samostatné existence. Tuto otázku si albánští separatisté při svém zaujetí pro nezávislost nikdy nekladli. K financování UCK mohly příjmy z narkomafie a příbuzných druhů činnosti bohatě postačovat, k financování státního aparátu a státní správy jsou naprosto nedostatečné, nemluvě o rozvinutí ekonomiky, financování sociální sféry či vzdělání a kultury. Anebo to bude už záležitost EU či OSN, které převzaly v rámci Ahtisaariho plánu nad Kosovem „pečovatelský“ patronát a asistovaly pod americkou taktovkou při jeho odtržení od Srbska?

Kdo vlastně, když vyschly zdroje z Bělehradu, drží Republiku Kosovo nad vodou? Většina závodů již delší dobu nevyrábí a převážná většina obyvatelstva nepracuje. Kritická je situace v srbských enklávách, takže Bělehrad požádal o humanitární pomoc Rusko a první dodávky této pomoci, potraviny, léky, zdravotnické vybavení a hygienické prostředky, již byly do Kosova dopraveny. Rusko odmítlo požadavek kosovsko-albánské vlády, aby dodávky pomoci byly distribuovány prostřednictvím kosovsko-albánských úřadů, neboť Rusko jejich legitimitu neuznává. Distribuci uskutečňuje Červený kříž, působící v nejrozsáhlejší Srby osídlené oblasti na severu. Že postavení Srbů v enklávách je zoufalé, potvrdil po návratu z Kosova Jaroslav Foldyna (ČSSD), který zorganizoval návštěvu kritických míst se studenty. O poměrech svědčí mj. i skutečnost, že jejich autobus byl několikrát napaden Albánci.

Závažný byl v polovině března v Kosovské Mitrovici střet mezi kosovskými Srby a jednotkami mezinárodní policie. Srbští justiční úředníci obsadili budovu soudu, odkud byli po převzetí správy orgány OSN vyhnáni. Nesmířili se s tím a pod heslem „Vracíme se ke své práci“ budovu soudu střeženou jednotkami KFOR (Ukrajinci, Poláci) obsadili. Jednotky jim v tom nebránily. Vedoucí mise OSN Joachim Ruecker obsazení soudu ostře kritizoval a nařídil obnovení pořádku. Zásah se neobešel bez ostré střelby, mrtvých a raněných na srbské straně. Americký správce severního Kosova gen. Galucci na protest proti zásahu rezignoval. K ostrým střetům mezi kosovskými Srby a jednotkami KFOR došlo již dříve při různých příležitostech, ale dosud nikde při tom nebyly oběti na životech.

V první polovině března jsme byli svědky výrazné diferenciace na politické scéně Srbska. Proevropsky orientované politické síly, usilující o vstup do evropského společenství, nemají na rozdíl od radikálních nacionalistů v úmyslu rezignovat na evropský trend. Jednání o Kosovu od toho oddělují. Je však naivní domnívat se, že by měli v úmyslu „vyměnit“ Kosovo za Unii, jak tvrdí někteří komentátoři a publicisté (např. Jefim Fištejn). Rezignace premiéra Vojislava Koštunici z 8. března na protest proti proevropské politice prezidenta Borise Tadiće znamenala pád vlády a nové volby měsíc poté. Jednoznačnou důvěru voličů v nich získala Demokratická strana Tadićova. Přes všechny trpké zkušenosti s EU si Srbové uvědomili, že by ani jejich vztahu ke Kosovu naprostá izolace neprospěla, a překonali pochopitelnou averzi k Unii. Nicméně není třeba pochybovat o tom, že Boris Tadić a jeho stoupenci jsou stejně zásadními odpůrci odtržení Kosova od Srbska jako radikální Vojislav Koštunica.

Po několika měsících od vyhlášení nezávislosti Kosova se v podstatě opakuje kosovsko-albánský scénář v sousední Makedonii, kde je na hranicích soustředěna 600-tisícová albánská menšina, představující téměř celou třetinu dvoumilionové makedonské populace. V oblasti operují kriminální živly jako v roce 2001, kdy zde došlo k otevřenému krvavému povstání, v jehož čele stál předseda jedné ze současných albánských politických stran (Unie pro demokratickou integraci) Ali Ahmeti. Oblast je stálým zdrojem neklidu. V polovině března se situace mezi Albánci a vládou znovu přiostřila. Demokratická strana Albánců, vedená Manduhem Thacim, vystoupila totiž z vládní koalice, což znamenalo pád kabinetu N. Grueva a vládní krizi. Důvodem k odchodu bylo neplnění vesměs těžko přijatelných požadavků Thaciho strany. Patří k nim především uznání nezávislého kosovského státu, což vláda přes nátlak USA vytrvale odmítá, neboť by tím mohly být posíleny separatistické ambice Albánců. Ty neobyčejně posílil příklad jejich krajanů v Srbsku, kteří se s podporou Západu dokázali osamostatnit. Dalším sotva přijatelným požadavkem je používání Skanderbegovy vlajky, která, jak víme, je státní vlajkou sousední Albánie a ukazuje skutečné cíle separatistů. Dalším požadavkem je větší zastoupení v úřadech, zavedení dvoujazyčnosti a jednání o federalizaci Makedonie. Vláda jednání odmítla a Ústavní soud zakázal vyvěšování albánské vlajky na úředních budovách.

Ve volbách 1. června získala více než polovinu poslaneckých křesel současná konzervativní Demokratická strana makedonské národní jednoty, jejímž hlavním soupeřem je Koalice pro Evropu v čele s opozičním Sociálně demokratickým svazem Makedonie. Předvolební kampaň i průběh voleb narušily podvody i násilné střety v oblastech osídlených Albánci, takže volby musely být v řadě míst zrušeny. Mezinárodní pozorovatelé zejména po zkušenostech z voleb jsou přesvědčeni, že otevřená vzpoura či nové albánské povstání v Makedonii je jen otázkou času. Příklad kosovských Albánců je v Makedonii neobyčejně přitažlivý.

Nepochybně nejzávažnější od vyhlášení nezávislosti Kosova bylo přijetí nové ústavy parlamentem Kosovské republiky 15. června. Text dokumentu názorně předvádí, do jaké míry se kosovská „politická reprezentace“ cítí vázána podmínkami stanovenými mezinárodním společenstvím. Červnovou ústavou vzaly za své plány Marti Ahtisaariho, zmocněnce OSN pro Kosovo, formulující ony podmínky. Kosovské orgány převzaly většinu pravomocí komise OSN (UNMIK). Kosovský „prezident“ Fatmir Sejdiu prohlásil přijetí ústavy za „druhý historický krok od vyhlášení nezávislosti“. Hned příští den podepsal demonstrativně několik nových zákonů, zatímco dosud musel být každý nový zákon odsouhlasen misí UNMIK. Srbský prezident Boris Tadić v souvislosti s novou kosovskou ústavou konstatoval, že pro Srbsko nemá tento dokument žádný význam, neboť Srbská republika považuje Kosovo za svoji jižní provincii.

Když se zamýšlíme nad všemi souvislostmi kosovského případu, neodbytně a se vší naléhavostí se vynořuje otázka po skutečné motivaci tak jednostranného, nezákonného a nespravedlivého řešení kosovské krize mezinárodním společenstvím, a zejména Spojenými státy. Vysvětlení, kterého se nám tu a tam dostává, že už nebylo déle možno uměle udržovat současný stav srbsko-albánských vztahů, sotva může odůvodnit maximální ústupnost, ba vstřícnost k iredentistickým a separatistickým snahám a ignorování oprávněných zájmů Srbské republiky. Proč evropské společenství nechalo volný průchod výbojnému a perspektivně nebezpečnému nacionalismu? Ještě naivnější je argument „co jiného se dalo s Kosovem dělat, když si s kosovskými Albánci neporadili sami Srbové?“. A co dokázalo mezinárodní společenství? Během sedmi let okupační správy OSN nedokázaly mezinárodní instituce Albánce politicky kultivovat a vytvořit ani náběh k tolerantní multietnické společnosti. Už to samo o sobě byly dostatečně varovné signály.

Silnou motivací může být snaha oslabit Srbsko a vyřadit je z rozhodování o poměrech na Balkáně. Podle Petra Schnura (Právo 3. 4. 2008) němečtí představitelé již na počátku 90. let přiznali zájem na rozložení jugoslávské federace. Ale jaký zájem mohou mít na oslabení Srbska ostatní země EU nebo dokonce USA? Podle Petra Schnura je v Kosovu nejen nerostné bohatství, ale existuje i projekt strategického ropovodu z bulharského Burgasu přes Makedonii a Kosovo na jaderské pobřeží Albánie do přístavu Vlore. Stojí za ním albánsko-britské konsorcium, na něž je napojen nejen známý Halliburton Energy, blízký americkému viceprezidentovi R. Cheyneymu, ale také mocná newyorská právnická kancelář White and Case LLT, pro niž pracuje bývalý prezident Clinton.

Lubomír Boháč

Lubomír Boháč: Uznání Kosova je vážná chyba

Jiří Štěpanovský: Gruzie, Kosovo a mezinárodní právo

Karel A. Novák: Za hranicí vkusu

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.