Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 4 > Jiří Lach: Z dob nedávných a šedých

Jiří Lach

Z dob nedávných a šedých

České vysoké školství mezi Pražským jarem a pádem komunismu

Ukončení reformy komunistické strany a její ozvěny v celé společnosti okupací v srpnu 1968 mělo nevyhnutelný dopad na československý vzdělávací systém. Pouze krátce se ostatním státům komunistického světa jevilo univerzitní klima v Československu jako nedostižný vzor svobodného intelektuálního jiskření. Nová kniha Pavla Urbáška poskytuje podrobný výklad o terciárním školství v České socialistické republice, nikoliv deklarativní a mnohomluvný odsudek mocenského zadušení demokratických náběhů v akademickém sektoru konce 60. let a dvacetiletého omezování intelektuální a badatelské svobody. Urbáškův text rozebírá jednotlivé vrstvy a etapy normalizační kontroly vysokých škol. Jedna z prvních otázek může směřovat k územnímu vymezení knihy: proč chybí výklad o slovenské části komunistické federace? Při pohledu na zevrubný sběr materiálů, který autor podnikl, je zřejmé, že by analýza slovenských poměrů vyžadovala řadu let příprav, zatímco situaci v českém vysokoškolském prostředí Pavel Urbášek popisuje samostatně či v kolektivních dílech již několik let. Slovenský univerzitní sektor navíc prodělal značně odlišný historický vývoj už od uherských časů a problémy, které Slovensko řešilo např. po druhé světové, neodpovídají přesně českým poměrům. Nevyvážená konfrontace situace v českých zemích a na Slovensko by knihu značně oslabila.

Normalizační vysoké školství bylo podmnožinou mocenského systému autoritativního Československa. Proto jsou velmi cenná autorova propojení a výklady závislosti mezi strukturou komunistické moci, prioritami KSČ při společenské stabilizaci (rozuměj vyloučení rizika nového „jara“) a stavem vysokých škol. Urbášek ukazuje, jak mocenské centrum zajistilo poslušnost vysokých škol, které „složky“ měly na starosti kontrolu pedagogů a jejich výměnu, resp. obměnu po zahájení tzv. normalizace v roce 1969 atd. Přestože je text trvale vyztužován kvantitativními údaji všeho druhu – což považuji za pozitivní –, nenavozuje dojem, že viníkem je anonymní systém. Vedle pojmenování jednotlivých složek, jež ovládaly poslední stupeň vzdělávání, vsazuje Pavel Urbášek do svého líčení konkrétní postavy zodpovědné za tuto neblahou etapu dějin české vzdělanosti. Uvedu pouze jméno jednoho z nejaktivnějších raných normalizátorů – ministra školství Jaromíra Hrbka.

Knihu budou jinak přijímat generace, které v té či oné roli normalizaci na vysokých školách (a jako nepřijatí či vyhození i mimo ně) prožily, než ti, pro které je éra 1969-1989 již kapitolou ze soudobých dějin. Vzhledem k milostivému rozmělňování lidské pamětí je však vhodná pro všechny. Urbášek opakovaně konstatuje, že nelze paušalizovat a že různá odvětví terciárního školství byla postižena odlišně, přesto je nutno zaznamenat jednu z hlavních tezí olomouckého archiváře: všestranné omezování univerzit a vysokých škol po roce 1969 zdecimovalo českou vzdělanostní strukturu na desetiletí. Přitom nešlo jen o čistky v pedagogických sborech, kdy do roku 1972 odešlo cca 20 % vyučujících (s. 71). Autor upozornil dále na nivelizaci studijních plánů a jejich podřízení mocenské kontrole, symbolizované mizením principu volitelnosti kursů (s. 106), na upřednostňo­vání politicko-ideologického obsahu studia a bádání před nabýváním a prezentací odborných znalostí. Posledně jmenované Pavel Urbášek výmluvně dokumentuje poukázáním na podíl mezi výukou marxismu-leninismu a odbornými předměty na Univerzitě Palac­kého v časech vítězící normalizace (1979-1980). Student 2. ročníku odborné historie strávil tehdy během jediného akademického roku 432 hodin přednášek a seminářů studiem marx-leninských předmětů, což činilo 42 % veškerých jeho povinností (s. 80–81)! Struktura předmětů v jednotlivých oborech bude vždy diskutabilní, ale P. Urbášek zmiňuje v případě výuky marxismu-leninismu také absenci jednoho z nejživotnějších smyslů univerzitního vzdělávání – poznávací funkci. Ústavy marxismu-leninismu disponovaly stejným zadáním i vůči straně: o nové promýšlení ideologických a teoretických základů režimu nebyl zájem. Naopak, KSČ se obávala návratu poměrů z druhé poloviny 60. let, kdy právě straničtí intelektuálové významně přispěli k odkrývání neduhů režimu. Urbáškův příklad nebohého posluchače oboru historie, hodiny a hodiny vystaveného ideologickým floskulím, není náhodně vytržen z kontextu éry. Na jiném místě (s. 157 an.) autor pomocí fiktivní osoby Petra Nováčka odkrývá, jakým způsobem se odvíjela a čím byla podmiňována kariéra mladého vysokoškolského učitele. Rovněž zde vystupuje neodbytná kontrolující a svazující stranicko-správní mašinérie. Sebenadanější osobnost musela vyhovět v prvé řadě ideologickým požadavkům. Jejich detailní výčet zahrnuje i stranické veto (na úrovni okresní, krajské organizace KSČ atd.) při udělení místa, vědeckého nebo akademického titulu. V této souvislosti se zřetelně objevuje podíl mladé generace na udržování systému. Opětovný nárůst členství v KSČ na vysokých školách (po čistkách na počátku 70. let cca 30 %, v roce 1988 53 %) je takřka výhradně dílem mladých začínajících akademických pracovníků (s. 151–152). Jinými slovy: deformace českého vzdělávání v éře tzv. normalizace nejde na vrub pouze starší a střední generace, ale uskutečnila se za velkého přičinění tehdejšího mladého pokolení.

Ve zkratce nelze zhodnotit všechny důležité nálezy. Vyplývá z nich mimo jiné i to, že neschopnost českých vysokých škol uspokojit zájem o studium po roce 1989 není jen výrazem obnoveného zájmu o politikou nezkřivené vzdělání, ale výsledkem komunistického plánování a omezování: vysoké školy v 80. letech odmítaly více než polovinu zájemců (s. 128) a tento handicap se projevoval dlouho po roce kolapsu komunistického systému. Autor rovněž upozorňuje, jak hluboce negativní dopady měla politicko-ideologická očista zejména v sektoru nejkvalifikovanějších vysokoškolských pracovníků, tedy u profesorů a docentů. Nešlo přitom o pomluvy „štvavých vysílaček“, nýbrž stav diskrétně vnímaný přímo stranickými a státními špič­kami (v roce 1976 podle KSČ české vysoké školy postrádaly 50 % profesorů a 60 % docentů). Tím se přemosťuji k tomu, co považuji za snad nejpodstatnější na Urbáškově analýze dopadů tzv. normalizace na třetí stupeň českého školství. Univerzity a vysoké školy nemohou hodnověrně existovat, pokud nepěstují vědu. Úpadek badatelských schopností zapříčinily samozřejmě vynucené odchody pracovníků a ingerence dominantní strany do obsahové a organizační náplně studia. Raně normalizační odsunutí tisíců akademiků bylo neuvěřitelnou ranou jedné z nejcennějších devíz vzdělávání, tedy personální kontinuitě, která naproti tomu zajistila pokrok prvorepublikových univerzit. V druhém ohledu vládnoucí strana upřednostňovala před vědeckým snažením výchovně vzdělávací a ideologicko-indoktrinační úlohu vysokých škol (s. 175).

Pavel Urbášek dokumentuje a analyzuje důsledky normalizace, a přitom nementoruje. Snaží se odhalit pohnutky KSČ pro hluboké omezování terciárního školství a poměřuje vliv ideologie a mocenských důvodů v jejím rozhodování. Kniha je novátorská a poučná.

Pavel Urbášek: Vysokoškolský vzdělávací systém v letech tzv. normalizace, Univerzita Palackého, Olomouc 2008, 234 s., náklad a cena neuvedeny.

Jiří Lach (1971) je historik a politolog, působí na FF UP v Olomouci.

Obsah Listů 4/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.