Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2008 > Číslo 6 > Otakar Turek: Globální finanční krize… a co potom?

Otakar Turek

Globální finanční krize… a co potom?

Dvouměsíční periodicita Listů je pastí na autora, který chce psát o tak ze dne na den dynamicky se vyvíjejícím tématu, jakým je světová finanční krize. Až v prosinci toto číslo vyjde, může být situace zásadně jiná než teď, koncem října. Musím a snad i mohu předpokládat, že čtenář je médii do dané problematiky průběžně zasvěcován.

Současná krize je bezesporu největším selháním ekonomického systému s rozsáhlými celospolečenskými důsledky od krize 30. let minulého století. Ta před druhou světovou válkou odezněla, po válce pak bylo sice možné zaznamenat určité konjunkturní výkyvy, ekonomiku rozvinutých zemí také dočasně vyvedla z růstového trendu i ne dost pružná adaptace na zvýšení ceny ropy v 70. letech a byli jsme i svědky poměrně brzy zažehnané asijské finanční krize v letech devadesátých. Všechna tato klopýtnutí nemohla zviklat sebeuspokojení neoliberálů a ekonomů hlavního proudu nad dlouhodobou prosperitou jimi adorovaného systému. Tentokrát však byla v krizi rozpoznána hrozba, že se z bankovního systému rozlije jednak do reálné ekonomiky, jednak prostorově do celého hospodářsky vyspělého světa s katastrofickými důsledky pro sociální stabilitu. A to ji kvalifikovalo na krizi takového řádu, aby byla srovnávána s tou ze 30. let.

Srovnávat ovšem neznamená ztotožňovat. Ničivý požár ve 30. letech vzplanul zcela nečekaně a překvapivě od jiskry na newyorské burze v onen pověstný černý pátek v roce 1929, rychle se rozšířil do ekonomiky USA a jeho intenzita tam dále sílila s přispěním neadekvátní hospodářskopolitické reakce v podobě zvýšení úrokové míry (post festum se konstatovalo, že naopak její snížení mohlo leccos zachránit povzbuzením investiční poptávky). Požár brzy přeskočil na evropský kontinent (tam dosáhla krize vrcholu kolem roku 1933) a devastoval ekonomiku s průvodními drastickými sociálními důsledky na obou kontinentech po zoufale dlouhá léta. Teprve Keynesova léčba, povzbuzující poptávku veřejného sektoru na konto rozpočtového deficitu, ve Spojených státech implementovaná jako Rooseveltův New Deal, přinesla – ovšem jen dočasné – ozdravení. Tečkou za tímto kusem historie byla pak zbrojní konjunktura vyvolaná druhou světovou válkou. (Jaký to mravní paradox, když jedno lidské selhání bylo „napraveno“ až selháním ještě obludnějším.)

Tu současnou krizi neiniciovala jiskra, ale dlouhodobé doutnání v bankovním sektoru USA v podobě pochybně živené konjunktury hypotéčních bank, která je přivedla – také v souvislosti s poklesem cen nemovitostí – do blízkosti bankrotu. Nadměrně se zvětšil i objem úvěrů spotřebitelských, a to i s přispěním kreditních karet. Kritická situace nebyla dost energicky odbornými kruhy reflektována, tím méně hospodářskopoliticky řešena. Doutnání bylo naopak dokonce protahováno a do bankovního sektoru šířeno – poněkud partyzánsky, bez akreditace míst, dozorujících nad bankami – novým do praxe zavedeným bankovním produktem derivátního charakteru (pojmenovaným jako „credit default swaps“ resp. v anglofonních médiích nyní hodně frekventovanou zkratkou CDS, s jehož českým adekvátem jsem se zatím nesetkal). A tento mezibankovně obchodovaný derivát přenesl problém likvidity na velké komerční banky (mezi nimi v určité míře i na banky evropské) tím, že ho kupovaly, snížily si vlastní likviditu a prodlužovaly tak riskantní aktivitu bank hypotéčních. Zlomovým bodem bylo, když burzy nemilosrdně „diagnostikovaly“ chorobu bankovního a následně i pojišťovacího sektoru radikálním poklesem cen jeho akcií. Tento poplašný signál, který bývá v kapitalistické ekonomice účinnější než analýzy expertů, rozprostřel nervozitu na všechny významné světové burzy, zafungovala i expektace šíření krize bank do reálné ekonomiky a pád kursů akcií se stal všeobecným. Obecným propadem kapitálového trhu přerostlo doutnání – dávno rozpoznané (nebo jen tušené?… a také možná poznané a tutlané, protože někomu vynášelo?), leč (v každém případě) neřešené – v požár. Světové burzy už celé měsíce střídají často jen hodiny trvající vzestupy stejně rychlými, zato však výraznějšími poklesy a jsou i momenty, které evokují vzpomínky na zhroucení newyorské burzy v roce 1929. V samotných Spojených státech banky ztrácejí schopnost úvěrování, tím přenášejí důsledky na podnikatelský sektor, ten je tlačen dolů i ze strany poptávky v souvislosti s obecným očekáváním horších časů, prudce přirůstá nezaměstnaných a nedobrovolně částečně zaměstnaných (celkem přes 15 milionů v říjnu 2008), 1,75 milionu rodin přišla o svá obydlí, která spadla do zástavy na nesplacené hypotéky. Do Evropy se zatím přenesl hlavně virus očekávání horších časů, experti z toho vyvozují prognózu poklesu ekonomického růstu, u nás třeba automobilový průmysl už je poklesem poptávky nucen dokonce k redukci výroby a na spadnutí je propouštění. Evropské banky zatím nejsou existenčně ohroženy, padá na ně ovšem stín nejistoty, jak dopadnou s nakoupenými CDS. V jejich chování je proto i zřejmá zdrženlivost a ostražitost, pokud jde o zkoumání bonity klentů a také toho, zda smlouvaný úvěr má mít jen záchranný (bailout) efekt, nebo podmiňuje tržně podložený podnikatelský úspěch. I reálná ekonomika je tak úvěrovou zdrženlivostí bank dotčena. A aby současná finanční krize světu také ukázala, čeho všeho by ještě byla schopná, přivedla Island na pokraj státního bankrotu.

Všechny vyjmenované maléry a rizika nemají nicméně – z pohledu října 2008 – zatím rozsah, sociální ničivost, ani roky se táhnoucí bezvýchodnost oněch z 30. let. Dlužno si ovšem i uvědomit, že bez hospodářskopolitické odezvy by si ničivost současné krize s třicátými léty asi moc nezadala, zaděláno na to bylo. Zásadní rozdíl proti krizi 30. let je však v tom, že hospodářskopolitická odezva se dostavila. V USA, jako ohnisku krize, trochu opožděně, avšak Evropa, kam se s časovým odstupem začala krize přelévat, zareagovala pohotově. A v souhrnu obou kontinentů je státní intervence natolik robustní, že v ní lze rozpoznat ochotu sáhnout v zájmu zastavení krizových procesů do kapsy snad jakkoli hluboko a že zahrnuje i prevenci proti tomu, co by teprve mohlo přijít. V situaci, v jaké se světová ekonomika aktuálně nalézá, je totiž největším nebezpečím ztráta důvěry ve stabilitu bankovního sektoru, která může zapůsobit jako lavina, jež se pak zastavuje několikanásobně obtížněji a déle. Priorita byla proto dána stabilizaci bankovního sektoru, přičemž vedle eliminace rizika paniky klientů bank šlo také o povzbuzení bankovních uvěrových aktivit vůči podnikové sféře. To je důležité pro omezení míry přelévání bankovní krize do reálné ekonomiky. Tato priorita byla podle mého názoru správná, ale navíc svým způsobem i překvapující a zasluhující obdiv. Politická špička západního světa ji totiž přijala i za cenu pro budoucnost tíživých nákladů v podobě enormního státního zadlužení, jež se v případě USA kumuluje s dluhem, zděděným už z Reaganovy éry a dále narostlým v souvislosti s válkou v Iráku, dalšími zbrojními výdaji i politikou snižování daní. Jestliže byl tento náklad akceptován, pak je to ovšem také nepřímý doklad o hloubce nebezpečí, kterým světu finanční krize hrozí. Současně však musíme vědět i toto: garanci, že se krizové projevy nebudou dále šířit, a to i neočekávanými směry, nemůže dát ani ta největší suma státní pomoci.

Budoucnost je otevřenější změnám i novým myšlenkám

Jestliže nějakou část glóbu postihne živelní pohroma, následně jde „jen“ o nápravu důsledků. V našem případě jde nejen o pohromu, která se nekontrolovaně šíří po zeměkouli, ale která celosvětově ve společnosti rezonuje, vyvolává politické posuny, diskurs a politické spory o přesnou specifikaci jejích příčin a hlavně o nápravu vad systému. A vzniká příznivá atmosféra, aby se systém propral z gruntu, včetně jeho nadčasových, s krizí přímo nesouvisejících slabin. Tento společenský kvas má svou hlubokou logiku, protože systém, který selhal, je lidským dílem par exellence. Abychom byli s von Hayekem přesní: člověk si ten systém nevymyslel, on vznikl spontánně (zárodečně v podobě trhu) jako produkt lidské ekonomické aktivity. Pak se ovšem po staletí dále vyvíjel a zde se už spontánní procesy prolínají i s cílevědomými zásahy hospodářské politiky a výstavbou žádoucí legislativy. V této rovině šlo o vytváření řádu, v jiné méně chvályhodné rovině o formování systému ve jménu určité třeba jednostranné, možná i falešné ideologie a ještě v jiné, už vysloveně zavrženíhodné rovině o úpravy systému, vycházející vstříc zájmům určité vlivné skupiny na úkor zájmů společnosti. A jestliže toto lidské dílo selže, jde samozřejmě a zřetelně o lidskou politickou chybu či vinu, kterou připisujeme na vrub některé ideologie, některé politické strany, některých vůdčích osobností politického života. A přirozeně – rezonance zasahuje do hloubi společnosti a zahýbá i voličskými preferencemi.

Tou rezonancí do politické sféry se zase připomínají třicátá léta. Ponecháme-li stranou keynesiánký přínos ekonomické vědě, odezva ve společnosti přinesla i dva nešťastné plody, které nebyly odvozeny z vědeckého hledání východisek, ale ze sociální bídy způsobené krizí. Posun doleva v demokratických zemích byl sám o sobě odezvou přirozenou, historická realita (s vydatnou dávkou mystifikace) však jako alternativu ke kapitalismu zpopularizovala sovětské plánované hospodářství, což mělo i svou neblahou poválečnou kontinuitu. A druhým ještě hrůznějším vyústěním krize bylo Hitlerem zavedené řízené hospodářství. To vymazalo nezaměstnanost, vedlo k prosperitě (orientované na zbrojení) a tím Hitlerovi zajistilo sympatie německého národa a umožnilo mu rozpoutat světovou válku.

Orientace na obdobné slepé uličky dnes nehrozí, dvacáté století nás dostatečně poučilo, že systémy vymyšlené v duchu holistického sociálního inženýrství jsou cestou do pekel. Ale z lekce, kterou nám uděluje současná finanční krize, bychom měli vyvodit, že jde o víc než ji uhasit a vrátit pak kapitalistický systém k jeho předkrizovému „normálu“. Pravda, kontinuitu nelze přeskočit, nezbývá než vyjít ze současného kapitalismu, v něm by se ale měla v první řadě hledat nová rovnováha mezi rolí trhu a státu a pro delší perspektivu by bylo třeba ho otevírat směrem k humanizaci, sociální spravedlnosti a nekonfliktnosti ekonomického rozvoje se životním prostředím. Pootevírají se i vrátka pro myšlenky o třetí cestě. A také pro socialistické vize, jež se vrátily na půdu demokracie poté, co poučeně vycouvaly ze slepé a nešťastné uličky stalinismu.

Prostor pro politický diskurs a vědecké hledání na dané téma, obojí bez ideologických zábran, je otevřen. Více než před krizí. I to je podstatný a pro budoucnost nadějný výsledek finanční krize. Pro systémotvornou hospodářskou politiku dosud dominující neoliberální ideologie dostala finanční krizí pořádně na frak. Její stěžejní myšlenka, že ekonomický systém bude fungovat tím dokonaleji, čím menší bude vliv státu, se zdá být mrtvá. Už dnes je jasným a širokou obcí politiků a ekonomů akceptovaným faktem, že krize se odvíjela od podcenění role státu při regulaci finančních trhů. A nápravná opatření, která byla v nejvyšším decizním patře přijata, jsou přesvědčivým odmítnutím neoliberalismu. Stamiliardy dolarů na hašení krize přinesou de facto zestátnění dominantní části bankovního sektoru v USA. Původní obavy, že paradoxně jenom odškodní ty, kdo krizi zavinili, snad byly zažehnány, když přijímané hospodářskopolitické kroky ovlivnila Evropa, zejména pak francouzský prezident.Místo původního záměru vykoupit od bank špatné pohledávky mají dnes státní peníze jít na výkup jejich akcií, takže se mluví i o jejich částečném zestátnění.

Naděje, že budoucnost je otevřenější pro větší pestrost myšlenek, pro naslouchání stanoviskům z jiných civilizačně-kulturních center, pro navazování dialogů mezi dnešními nepřáteli, se opírá i o další aspekt současné finanční krize.

J. Gray v britském The Observeru (28. 8. 2008) píše, že „globální finanční krize bude pro USA stejně hořká, jako pro SSSR pád berlínské zdi“ a že „éra americké dominance skončila“. Je zřejmé, že EU, Rusko a Čína se budou čileji emancipovat do role dalších pólů v budoucím vícepolárním světě, větší váhu bude mít i hlas dalších aspirantů na stejnou roli (Indie, Brazílie, možná i dalších), ale ani malé země se nesmíří s pozicí zakřiknutých přívěsků mocných spojenců.

Co z toho plyne pro českou levici?

České republiky se globální krize zatím dotýká jen druhotnými efekty, zasahujícími hlavně podniky závislé na exportu. Zde není moc co dodat ke komentáři v předcházejícím textu. Onen více otevřený prostor pro změny a nové myšlenky se však týká i nás a politický a odborně ekonomický diskurs by rozhodně měl proběhnout i na našem domácím hřišti. Náš kapitalismus trpí – kvalitativně hodnoceno – stejnými vadami jako ten západní, který krizi zplodil (a víme, že i dalšími, nechci se však zde vracet ke kritice české transformace), jen měřítko je znatelně menší (s cynickou ironií řečeno, my se na vyvolání globální krize nezmůžeme). A také – naši neoliberálové jsou urputnější. Zatímco ti západní to už jakoby vzdali (soudě podle stanovisek i činů jejich nejvyšších politických představitelů), otec toho našeho kapitalismu má pro své západní souvěrce pouze odsudek, že se dopouštějí masivní státní intervence, a lze očekávat, že naši neoliberálové budou i nadále kapitalismus obhajovat v podobě, jak ho pánbůh (spontaneita) nebo dokonce samotný Václav Klaus stvořil.

Hlasu levice (přesněji sociální demokracie, když hlasu komunistů chybí důvěryhodnost, jejich mátožné distancování od čtyřiceti let totality se systémem centrálního plánování není pro veřejnost přesvědčivé) se bude v budoucím diskursu určitě více naslouchat. Nejen kvůli globální finanční krizi, ta sama o sobě až tak českým občanům v hlavě nevrtá – přes jisté rozčarování, že kapitalismus zadrhuje i tam, odkud jsme ho importovali. Ve prospěch hlasu zleva však určitě zapůsobí krizí vyvolané druhotné efekty v reálné ekonomice a sociální sféře a asi ještě výrazněji zdiskreditovaný vládní program pravicově laděných reforem. I výsledek říjnových voleb.ostatně vypovídá, že politický vliv sociální demokracie (dokonce skokem) narůstá.

Český diskurs by se měl vrátit i k fundamentální otázce dělby funkcí mezi státem a trhem. V následujícím textu se pokusím provokovat některými, možná i nestandardními pohledy na tuto otázku.

Za nesporné „území trhu“ chápu oblast výroby, směny a spotřeby hmotných statků a služeb. V této oblasti trh historicky vznikl a pouze v ní zůstává dodnes trhem v nejvlastnějším smyslu pojmu, o kterém pojednává klasická i neoklasická ekonomie a na nějž sedí termín „tržní mechanismus“. Jen zde trh plní tři nezastupitelné funkce: je koordinačním mechanismem (řádově tisíce podniků jako výrobci dodají na trh v podstatě přesně to, co tytéž podniky, tisíce veřejných organizací a miliony finálních spotřebitelů poptávají), za druhé podnikům poskytuje data pro kalkulaci (tím všem umožňuje rozhodovat se racionálně) a konečně zajišťuje společensky žádoucí vyústění lidské motivace (efektem jednání ve vlastním prospěchu je i prospěch obecný). Nechť si čtenář probere jednu funkci za druhou a promyslí je z toho hlediska, jak hluboce protispolečenské důsledky mělo zrušení trhu v době centrálního plánování, kdy všechny tři postihla zásadní deformace.

Na chvále trhu v předchozím odstavci nic neubere konstatování, že na jeho území působí hráči s protichůdnými zájmy a dochází i k nevítaným nerovnováhám. V 19. století šlo o Marxův obraz polarizace kapitálu a drastické bídy na straně práce v hospodářsky vyspělém světě, ve dvacátém o problém monopolu, dnes hlavně o trvale se rozevírající propast mezi bohatým a chudým světem a o dominantní postavení nadnárodních korporací (s přesahem do politické sféry), které k polarizaci bohatství a bídy významně přispívají vysáváním uměle levné práce (včetně dětské) v rozvojovém světě. A to vše je problematika, kde ingerence státu na území trhu je společensky žádoucí.

Nikým nezpochybňovanou rolí státu na „území trhu“ je hospodářská politika, zejména makroekonomická (fiskální a měnová). Mikroekonomické intervence by měly být aplikovány selektivně (nesmí jít o pomoc, která znevýhodní ostatní subjekty a naruší konkurenční fair hru), jen jako tržní kalkulací podložené a smluvně jištěné případy, kdy státní pomoc, orientovaná zejména do výzkumu a vývoje nových sofistikovaných výrobků, prokazatelně přinese následné efekty i pro stát. Většinově je uznávaná i regulace související s ekologickými hrozbami. A konečně (spíš především) je nesporné, že stát musí pro „území trhu“ vytvářet právní instituce, tedy pravidla a zákazy, které kultivují chování tržních subjektů. Měli bychom do plných důsledků docenit, jak nedostatečně je naše ekonomika vybavena institucemi, které by efektivně usměrňovaly chování subjektů; poučme se konečně z toho, že institucionální ekonomie přesvědčivě dokládá úzkou korelaci mezi kvalitou institucí a výkonností ekonomických systémů.

Mluví se o trhu práce… Ano, je zde rozsáhlá problematika zahrnující vývoj mezd, mzdových relací, nezaměstnanosti, rekvalifikace, tripartity, mzdového vyjednávání atd. Nemohu si pomoci, ale termín „trh práce“ byl zvolen spíše jen z nouze, jak onu problematiku souhrnně nazvat. Atributy „opravdového“ trhu, jak jsme je výše definovali, zde neshledávám. Snad jen uzavírání pracovních smluv nebo mzdové vyjednávání je decentralizovaného charakteru, kterým připomíná tržní transakce. Opusťme však tyto spíš terminologické úvahy. O podstatné roli státu na tomto „také trhu“ svědčí už to, že máme ministerstvo práce s jeho rozsáhlou agendou. Nicméně rýsuje se zde i zřetelná společenská objednávka, kam by levicový vliv měl státní aktivitu více rozvinout, totiž ke zlepšování sociálního klimatu uvnitř velkých podniků. V Německu, Rakousku, Švédsku nebo Dánsku je podstatně hlouběji zakotvena spoluúčast zaměstnanců na řízení podniku a kontrole managementu, i jejich podíly na zisku či kapitálu.

Terminologie nás trochu mate i pojmem peněžní trh. Pro laickou veřejnost by asi bylo jasnější mluvit o zprostředkovávání bezhotovostního platebního styku, o nabídce dalších služeb (honosněji zvaných bankovní produkty), mezi nimi hlavně o poskytování úvěru podnikatelské sféře. Jeho makroekonomické rámce určuje centrální cedulová banka, ta bankám stanovuje výši povinných rezerv a v její kompetenci je i dozor nad bankovním chováním. Říkat, že státní role zde je vydatná a mělo by jí být i více (o čem jiném vypovídá současná krize?), vyžaduje ovšem zpřesnění, když cedulové bance je přiřknut statut relativně nezávislého orgánu.

Pak je tu kapitálový trh. Prostřednictvím burzy si úspory vyhledávají nadějné investiční příležitosti, a to nejen v rámci jednotlivých ekonomik, ale i v globálním měřítku. Např. USA, trpící nízkou mírou úspor (za kterou „platí“ i deficitem obchodní bilance), se dnes stává zemí, do které se přelévají zahraniční úspory, investované tam do nákupu existujících akcií i zakládání nových podniků. Druhou rolí burzy podle učebnic je aktualizovat reálné ceny existujících akcií a tím i reálnou hodnotu kapitálu akciovek oproti hodnotě nominální. Je otázkou, nakolik se tyto učebnicové ideály v realitě naplňují či naopak deformují spekulativním kapitálem, jehož akce připomínají spíše kasino. Připomenu dva známé ilustrativní případy. Bývalý premiér dokázal legálně vydělat na koupi a záhy po ní následujícím prodeji akcií 80 milionů korun. (A ani netrpí – jako sociální demokrat – pocitem morální poskvrny.) To multimilionář maďarského původu Soros zbohatl na spekulativní operaci s pohyby valutových kursů mnohem víc, pojal však svou operaci jako „učební pomůcku“, jež mu posloužila k analýze nemravností na kapitálovém trhu a sám se mravně očistil tím, že „vydělané“ peníze věnuje na podporu nevládních organizací v zemích budujících demokratické struktury, vědy a vzdělání (mimochodem: začátkem 90. let nám nabídl založení a financování Středoevropské univerzity v Praze, byl však odmítnut). I na těchto příkladech shledáváme, že pro manévry spekulativního kapitálu neplatí poučka, že trh automaticky obrátí prospěch jednotlivce i v prospěch obecný. Jde jen a jen o jednostranné získání renty. Možná je to i horší než kasino. Tam jsou pravidla hry nastavená konsistentně se statistickou teorií velkých čísel, takže organizátor hry nemůže v delším časovém úseku prohrát. V důsledku turbulencí na burze, vyvolaných spekulací, však ekonomika prohrát může. Myšlenka, jak spekulativnímu kapitálu jeho převážně jen parazitní aktivitu zatrhnout či alespoň ztížit, není nová. Doufejme, že současné otevření diskuse o zlidštění kapitalismu oživí snahu po zavedení tzv. Tobinovy daně, jež by strhávala určité procento z pohybu tohoto kapitálu mezi světovými bankami ve prospěch světového fondu na humanitární pomoc třetímu světu.

Skoro se mi zdá zbytečné dodávat pravdy, o kterých implicitně vypovídají předchozí úvahy o dělbě rolí mezi státem a trhem, např. že sférou státu je v plné míře zdravotnictví a s doplňkovou rolí soukromých středních a vysokých škol i školství, že systém starobních důchodů by se neměl ani jednou nohou opírat o zdroje svěřené kapitálovým fondům apod. K těmto aktualitám české politiky bych rád dodal dvě svá malá (s textem jen nepřímo související) přání či podněty: aby Budvar zůstal jako exemplář podniku střední velikosti, na kterém si budeme ověřovat, zda je možná podnikatelská prosperita i na bázi státního vlastnictví a pak – ještě na poslední chvíli zkusit ESOP na některé umírající sklárně. Jde o systém aplikovaný v USA, kdy zaměstnanci odkoupí podnik na úvěr a udrží ho při životě třeba i za cenu vlastního uskrovnění.

Jedno téma, v předchozím textu jen letmo zmíněné, zaslouží však několik dodatečných poznámek. Mám na mysli to, že některé zájmové skupiny dokáží uplatnit svůj vliv na formování ekonomického systému, zejména ve smyslu vynucení si absence společensky žádoucích pravidel, jež by blokovaly naplňování jejich zájmů na úkor zájmů společenských. Multinacionální společnosti jsou velkým příkladem globálního dosahu. Poslanec Hovorka (Právo 25. 10. 2008) mluví o dvou velmi instruktivních a šokujících případech v malých českých poměrech. Prvý se týká široce uplatňované korupce ze strany farmaceutického průmyslu, jíž jde vstříc chování některých lékařů a hypoteticky i „mocnějších“ úředníků, majících co činit s reformou zdravotnictví. Ačkoliv zasvěcené analytické hlasy spatřují v přemrštěných nákladech na léky faktor, jehož vyřešení by mohlo sehrát v reformě zdravotnictví klíčovou úlohu, existující reformní návrhy tuto sféru pomíjejí, dokonce majitelům lékáren přisypávají za každou položku receptu 30 korun navíc. Druhým případem je pozadí paradoxního, proti ekonomické i ekologické racionalitě probíhajícího přesunu dopravních výkonů ze železnice na kamiony. Ten se ještě urychlil po roce 2000 zavedením poplatků dopravců za použití kolejí, přičemž se tehdy „náhodou“ z lidí z decizní sféry Českých drah stali majitelé velkých kamionových firem. Mířím těmito případy k následujícímu: dotyčné zájmové skupiny by nic nepořídily, kdyby neměly (zřejmě zkorumpované) spojence ve státních orgánech. Má-li se levice chopit své role při praktickém uplatnění myšlenek směřujících ke zdokonalení ekonomického systému, musí být v naznačeném směru čistá. Měla by vnímat, že ji mohou diskvalifikovat už „pouhé“ přátelské vztahy s netransparentně zbohatlými podnikateli, od nichž řetězec kontaktů možná pokračuje až za hranice legality, ne-li až do mafiánského podsvětí.

Otakar Turek

Obsah Listů 6/2008
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.