Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 1 > Dagmar Vaněčková: Cestovní imprese

Dagmar Vaněčková

Cestovní imprese

Dívat se – a nejen vidět – znamená uvádět v chod složitá soukolí paměti, smyslů, citů. Cesty, obřady, události, obrazy nesmějí upadnout v zapomnění, jinak by hodnota času byla zmarněna.

Feliz Navidad si přejí Španělé až na Boží hod. Po mši v kostelíku bývalé rybářské osady Carihuely, vydané mírně na pospas turistům, se sluší políbit patičku Jezulátka. Kněz držící sošku, po každém polibku použije utěrku, jaksi mimochodem. Na pobřeží zvaném Costa del Sol, rozkvetlém pod palmami nejen červení vánočních hvězd, stejně asi nevědí, co je to rýma, natož nákaza chřipkou. Na promenádě i v uličce za ní mají v desítkách hospůdek prostřeno k slavnostnímu obědu: po přípitku malátně sladkou malagou či zředěnou sangriou následují tapas a chutně upravené plody moře, hojně zalévané víny proslulých značek.

Po nezbytné siestě se jede na slavnost býčků a jejich očekávaných přemožitelů. Celkem podrobná znalost rituálu, jak jej popisuje Ernest Hemingway v novele Fiesta, je hodně zavádějící. Venkovskou corridu v městečku Mijas lze stěží porovnávat s divokou atmosférou světoznámé Pamplony a tamější pro ztřeštěné mladíky nebezpečnou honitbou býčků úzkými ulicemi k aréně.

Minibus s námi zvědavci šplhá po pěkných silnicích s mnoha kruhovými objezdy od moře do hor. Většinou nová zástavba na příkrých úbočích svědčí o dobrém živobytí Andalusanů, pěstitelů vína, oliv, pokud nepracují v turistických centrech na pobřeží, případně v nedaleké Malaze. V Mijas vládne slavnostní nálada, restaurace, pizzerie a bary jsou plné návštěvníků, na corridu se stále ještě sjíždějí domorodci z okolí, z dálky lze už zaslechnout ryčnou hudbu. Zbývá tedy vystoupat k aréně uličkami, lemovanými bělostnými domky s typickou dekorací modrobílých kachlíčků azulejos a spoustou květin. Na prostranství před arénou vyhrává kapela: tuba, trubka, kytara a hlavně bicí. Vstupné není zrovna levné, 70 eur na horší tribuně proti slunci, posezení na kamenných stupních. Dole žlutým pískem vysypaný ovál, ohraničený nízkými bariérami. Muzikanti se mezitím přesunuli na vyvýšené pódium a ve stylu intrády zahajují vlastní program. Průvod pikadorů na konících, tři toreadoři z Malagy v pestrých kostýmech s doprovodem. A pak vběhne první hnědý býček, působí pominutě, anebo vskutku je. V rychlém sledu se ohání po zabodnutých píkách, avšak pozornost publika už poutá první z torerů. José Cortes, stojí na letáku, ach, jak je neuvěřitelně pěkný, štíhlý, přitažlivý, když svižně tanečními úkroky pracuje obratně s muletou až do konce, kdy dýkou zasadí býčkovi smrtelný úder. Pod ním se objeví malá louže krve, vjede pár koníků s dřevěným rámem, hbitě býčka odtáhnou a uklizeči s velkými hráběmi upraví zápasiště pro dva černé býčky v druhém a třetím kole corridy. Toreadoři Luis Rivera, Curro Marquez. Býčci – toros – bezejmenní. Ólé.

Publikum se v klidu rozchází, nikdo není opilý, surový, agresivní. Corridy španělské, jihofrancouzské či portugalské určitě nepředstavují žádná hromadná jatka, jakých najdeme v dnešním světě masožravců nespočet. A co lidská jatka, především jako výsledek nemravného velkoobchodu se zbraněmi?

Cestou do Malagy

Asi před čtvrt stoletím jsme se s mužem úporně snažili dopátrat místa, kde se v Malaze narodil Pablo Picasso. Až starší Španěl nás zavedl k ošuntělému činžáku na náměstí. Nenápadná tabulka na domě, a to bylo vše. Tentokrát jsem se dlouho kodrcala, už sama, předměstským autobusem s vědomím, že periférie velkých měst jsou asi všude šeredné a roztahovačné. Na konečné, poblíž přístavu, zbývalo přeběhnout rušnou městskou magistrálu a vnořit se do staré Malagy. Najít podle mapy Museo Picasso bylo hračkou.Teprve v říjnu 2003 byl za účasti královského páru předán veřejnosti restaurovaný, památkově chráněný palác. Věru, skvělé útočiště pro bohatou sbírku děl dávno světoznámého umělce. On sám, věčný poutník, Malagu z útlého dětství ani moc nepamatoval a v oblibě měl spíše Barcelonu, kde mu z jeho osobních darů muzeum mnohem dříve stačili otevřít. A ve světě se každá z významnějších galerií pyšní svými Picassy.

Přesto se Museo Picasso v Malaze těší mimořádné pozornosti, neboť ve stálé expozici se 155 obrazy, grafikami, náčrtky a plastikami poskytuje téměř dokonalý průřez všemi Picassovými obdobími, s jeho styly, náměty, technikami, materiály – zásluhou darů potomků, především snachy Christiny Ruiz-Picasso a za podpory andaluské vlády. Na webové stránce muzea se lze ostatně o tom všem přesvědčit. Ale vstřebat, zažít atmosféru originálů, umělcova zaujetí pro jeho modelky, skupiny lidí, kontrasty dvojích tváří a postav, vztah k zvířatům, prvořadě k býkům a kočkám, k holubicím a sovám je virtuálně možné jen omezeně. Anebo jak pro koho.

Žil dlouhý a nesmírně bohatý věk, stíhal milovat, ženit se a rozcházet, plodit potomky. Zvěčnil své vztahy k mnoha ženám, jež mu byly inspirací pro uchopení erotiky a sexu. Oslavil krajiny, v nichž dočasně nacházel místa pobytu. Tak vznikl v Cannes cyklus La California! Imaginativně a bizarně se odvíjí defilé jeho mušketýrů, faunů, torerů s býky. Pastva pro zraky vnímavých pozorovatelů. Nic více a nic méně? Všechno o něm bylo řečeno a napsáno. Zbývá se nechat opájet jeho viděním a vtahovat do jím zkoumaného a s drobnohlednou přesností rozkládaného světa. Mělo by padnout slovo kubismus. Proč? Ještě o něm bude řeč.

Léty vybledlý a vinou malého dítěte poněkud potrhaný šátek přikrývá obrazovku televizoru. Námět sbratření ras, symbolizovaný hlavami bělocha, černocha a indiána, s holubicí uprostřed, v jednom rohu typická signatura Picasso. Angažovaný po celý dospělý život, vždy na levici, republikán, pacifista, blízký přítel mnoha velkých osobností literatury, umění 20. století. Přes rakousko-československou hranici mířily vlaky s delegáty z Itálie, Francie a dalších zemí na Světový festival mládeže a studentstva. (Letecké spoje byly tehdy vzácné a nákladné.) Tlumočnici, konající společně s pražskými vysokoškoláky službu v pohraniční stanici, zahlédl z vlaku mladý Francouz. Možná z radosti nad další překonanou hranicí jí uvázal picassovský šátek kolem krku, do ruky vtiskl papír se jménem a adresou v Epinay-sur-Seine.

Max Ernst

Museo Picasso v Malaze je dostatečně prostorné, aby mohlo hostit i jiné osobnosti. Touto dobou do 1. března je tam dočasně domovem dílo Maxe Ernsta. Především Pařížan, i když narozený v Německu a dlouholetý exulant v Americe. V první světové válce prožil podle vlastních slov smrt a znovuzrození. Žádný div, že propadl mysticismu a vizionářství, ponorům do nevědomí, které se projevily i v hledání zvláštních technik výtvarníka-amatéra. Opíral se o znalosti psychologie, dějin umění, inspiraci nacházel v astrologii 18. století. Výstava v Museo Picasso představuje Ernstovu tvorbu z let 1940–1970. Dominantou svého druhu je skoro pětimetrová bronzová plastika z roku 1967 Genie de la Bastille. Jeho americká léta charakterizují mimo jiné techniky oscilace a drippingu. Po něm je používali tamější abstraktní expresionisté, jakým byl slavný Jackson Pollock. Zvláštním dojmem působí drobné tisky z cyklu Dějiny přírody, tvořené technikou frotáže. Z některých prací jako by působila kultivovaná halucinace. Ernst byl významným novátorem výtvarných technik, ilustrátorem knih vlastní poezie, ale i Paula Eluarda a dalších.

Georges Braque

Pořadatelé velkolepé výstavy Van Gogh mohli být spokojeni. Vídeňskou Albertinou prošlo ve frontách a zástupech přes půl milionu návštěvníků. Nebo diváků? Za Van Goghem proto nutno zajet do Amsterodamu, kde má sám pro sebe moderní muzeum s dostatkem prostoru, světla a přiměřeně vlhkého vzduchu.

Vídeňské Kunstforum Bank Austria v centrální poloze je mezi milovníky výtvarného umění známé. Událostí byl Marc Chagall. Od loňského prosince do konce února zde hostuje v mimořádném rozsahu mnoha výpůjček ze světa Georges Braque. Jeho prostřednictvím je představen především kubismus, považovaný za revoluci smyslů a symbol moderny. V předsálí neškodí zopakovat si životopis: v paměti zůstane celoživotní zaujetí pro sport a hudbu a jejich aktivní provozování. Také láska a manželství s jedinou ženou, jež umírá dva roky po jeho smrti. Oba jsou pohřbeni na venkovském hřbitově v Normandii. Životní příběh pro dnešek, i ve srovnání s mnoha jeho slavnými současníky, takřka neuvěřitelný.

Jeho provensálská krajina z roku 1907 upomíná na vliv Paula Cézanna a pozdního impresionismu. Ale z přelomu téhož roku pocházejí i Stromy a dům ve zcela jiném prostorovém vnímání, už ve stylu kubismu. Totéž dokazují grandiózní Housle a paleta z roku 1909. Pařížské podzimní salóny vnášejí pohyb a vzruch i do Braqueova vývoje. Zvláštní význam má jeho letitá spolupráce a přátelství s Picassem. Kdo z nich první použil techniku koláže, zůstává nezodpovězeno.

První světová válka a těžké zranění hlavy na frontě znamená přestávku v tvorbě. Pokračuje po přesídlení do Normandie, kam za ním přijíždějí přátelé: Ital Alberto Giacometti, katalánský Španěl Joan Miró. Pokračuje vztah i občasné střety s Picassem. Dobová fotografie představuje oba velikány moderny. Georges Braque, nápadně krásný bělovlasý stařec s ostře řezaným profilem v rozhovoru s poněkud podmračeným Picassem.

Výstava ve Vídni ukazuje umělcovu zálibu v oválech, do nichž podélně i vertikálně umisťuje svá díla. Zaslouženou pozornost vzbuzuje známý obraz, barvitě a na první pohled složitě komponovaná Žena s mandolínou z roku 1937. Z padesátých let je představen jeho velkolepý cyklus Atelier VIII.

„V umění platí pouze to, co nelze vysvětlit.“ – Georges Braque (1882–1963). Výroky nemívají absolutní platnost. Dál budou existovat hledači krásy i vykladači tajemství a hádanek. Nejen ve výtvarném umění.

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, žije ve Vídni.

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.