Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 1 > Václav Burian: Pár poznámek

Václav Burian

Pár poznámek

V lednu vydal slovenský Ústav paměti národa seznam téměř 130 župních a okresních funkcionářů Hlinkových gard z let 1939–1943. Předpokládám asi správně, že tato zpráva málokoho ze sympatizantů Listů (či Mostů) pobouřila nebo znepokojila. Mně byla také prvních několik minut sympatická. Snad bychom si mohli i pomyslet, že slovenský ÚPN tím dokazuje něco sympatického: že totiž opravdu hodlá zkoumat všechny diktatury bez ohledu na to, jak „národovecká“ nebo „liberální“ je aktuální vláda. Ale není přece jen nad čím přemýšlet? Podle deníku Sme (a jeho internetové verze) uvedl mluvčí ÚPN, že v Hlinkových gardách bylo „aj množstvo ľudí, ktorí nesúhlasili so smerovaním režimu“. Kromě radikálů, konjunkturalistů a zlodějů, kteří chtěli vydělat na arizaci, tam mohli být i „idealisti a národovci“. Mluvčí Peter Sokolovič podle deníku Sme (zajisté správně a seriózně) připomíná, na jakých zločinech se gardisté podíleli, ovšem dodává také: „Niektorí funkcionári v okresoch vykonávali činnos“ len na papieri. Sú aj prípady, keď vystúpili z gardy pre nesúhlas s jej politikou.“ V žádném případě nelze ani tiskového mluvčího, ani deník Sme podezírat z jakýchkoliv sympatií ke gardistům či k fašismu, ale není tu divná jiná věc, totiž jak se opakuje podobné schéma jako v případě publikování jiných seznamů? I zde můžeme totiž předpokládat, že seznam obsahuje velké množství jmen lidí nemravných, zlomených, ale i skutečných velkých zločinců. Ale co se chce po nás, amatérech, zajímajících se o historii? Abychom si sami připsali k oné víc než stovce jmen životopisy? Abychom si sami napsali tlusté dějiny Hlinkových gard? Aby ti, kteří snad ještě žijí a kteří z gard pro své přesvědčení vystoupili, což vyžadovalo patrně značnou odvahu, strávili zbytek života v archivech a na soudech sebeobhajobou? Aby se potomci ponořili do archivů ÚPN, bádali a pak své dědy hájili, anebo se naopak za ně káli? Jaký je to příspěvek k národní, společenské sebereflexi? Přináší jen vzrušení, anebo přináší méně, než k poznání doby poskytne četba jednoho čísla libovolných dobových novin? V každém případě jsme to už zažili i v Česku, i třeba v Polsku: někdo zveřejní nějaký seznam jmen, aby záhy vysvětlil, že sám o sobě seznam vypovídá velmi málo. Vysvětlení, že každá státní instituce prostě musí vykazovat činnost a že je pro instituci dobré, když tato činnost je dostatečně spektakulární, asi nestačí. A že při kácení lesa holt létají třísky?

***

„Jest ku podivu, jak málo lidí v Čechách si uvědomuje, že celá vzdychavá naše literatura o době pobělohorské, o rakouském útisku, o popravách staroměstských, o ubohých protestantech, vyhnaných z vlasti, o dragonádách, o potlačených selských vzpourách atd. atd., že celé ono ukazování na národní otročinu a na rány, které jsme dostali, jest nevkusné, že bychom co nejrychleji na tuto literaturu měli zapomenouti. Lidé hrdí o výprasku, který utržili, nemluví,“ napsal Emanuel Rádl v brožuře Náboženství a politika roku 1921. Na sešitek lze občas v antikvariátech natrefit, najít ho v knihovně. Rádl patřil k tomu druhu temperamentních učenců, kteří dnes vedou – se značným ohlasem – své blogy. Škoda že si Rádl blog vést nemohl, a tak už hůře najdeme, kolikrát byl tento protestant, kterému hluboce prožívané náboženství tak leželo na srdci, obviněn z náboženského nihilismu a kolikrát byl Čech, kterému češství tak leželo na srdci, obviněn z národního cynismu.

***

Český Ústav pro studium totalitních režimů sám o sobě na své internetové stránce prohlašuje, že „zkoumá a nestranně hodnotí dobu nesvobody a období komunistické totalitní moci, zkoumá antidemokratickou a zločinnou činnost orgánů státu, zejména jeho bezpečnostních složek, a zločinnou činnost Komunistické strany Československa, jakož i dalších organizací založených na její ideologii“. Kdyby jistou nelogičnost šlo vysvětlit pouhým překlepem sekretářky, nestála by za zmínku. Ale jak lze nestranně hodnotit něco, co předem označujeme (jako celek) za zločinné? Případná nezločinná činnost komunistů, ba i velké části KSČ, třeba v protinacistickém odboji nebo v 60. letech, je ze zkoumání vyňata?

***

Celkem pošetilé bylo rozrušení, které vyvolala pošetilá výzva Marty Semelové, schválená odbornou skupinou ÚV KSČM, abychom dějiny vyučovali nezkresleně. Stěží lze mít dnešní KSČM, i když ji nebudeme ztotožňovat s KSČ v kterékoliv fázi vývoje, za autoritu ve věci nezkresleného výkladu historie. Ale kdybychom se tak nerozhořčovali, málokdo by si toho všiml. Ostatně KSČM žádný soudržný výklad dějin nemá a pořádně neví, co si má myslet o kterémkoliv období vlastního vývoje.

***

V něčem by se však média, ústavy a organizace od KSČ i KSČM poučit mohly. Vzpomínám bez hrdosti, jak pro smích nám ve škole (70. léta) byli i mnozí skuteční hrdinové, pokud byli zároveň kladnými hrdiny komunistické propagandy. Nikdo nezpůsobil větší škody na památce Aloise Jiráska či Julia Fučíka než vládnoucí komunisté. A mnozí dnešní antikomunisté jsou dětmi včerejších komunistů, ač ne nutně biologicky či matrikově, víc než si připouštějí a než by si přáli.

***

Padne občas otázka: Jak to, že antifašismus je sám o sobě považován za něco dobrého, zatímco antikomunismus nikoliv? Odpověď je jistě složitější, ale ani samotná otázka není docela přesná. Pokud někoho označilo Rudé právo třeba v 70. letech vlídně za antifašistu, čtenář mohl předpokládat všechno: i že jde o počestného člověka, i že Rudé právo chválí takzvaného užitečného idiota, i že má na mysli ve skutečnosti normálního agenta východního bloku. Nebyl tedy vždy a všude ani antifašismus tak dobrá značka.

***

Velice by prospělo veřejným debatám o minulém režimu, kdyby ten, kdo nemá k tématu co nového říci, vynechal: Karla Gotta, chataření, skutečnost, že za minulého režimu nebyly mobilní telefony a internet, smrduté školní jídelny s červenou řepou ve sladkoslaném nálevu, Helenu Vondráčkovou, chalupaření, dovolenou v Bulharsku, kutilství, zahrádkaření a mnoho dalších témat.

Václav Burian

Obsah Listů 1/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.