Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 2 > Architektura

Architektura

Dnešní vydání bude vzpomínkové. Před 140 lety se narodil muž, považovaný některými za nejlepšího architekta Velké Británie, pravděpodobně nejvýznamnější klasicista 20. věku, Sir Edwin Lutyens. Český architektonický tisk o něm nikdy moc nepsal, třebaže úlohy, v nichž architekt vynikl, byly aktuální také u nás – venkovský dům se zahradou, velkoměstská kancelářská budova, zahradní město, urbanismus metropole a hřbitov. Snad se jistota, s níž Lutyens ovládl a aktualizoval nejprve slovník anglického vernakuláru a Arts and Crafts a posléze italskou a anglickou klasiku 16. a 17. století, míjela s převážně tápavým stylovým hledáním české architektury 20. století, jež vzhlížela raději ke vzorům vídeňským nebo francouzským a až na výjimky ignorovala lokální tradice. Jisté srovnání s Lutyensem snese pouze Dušan Jurkovič, a to nejen po stránce slohového vývoje (syntéza domácího lidového tvarosloví s anglickou modernou – klasicismus), ale i kvůli obdobně se proměňujícím typologickým důrazům (vila – památník a válečný hřbitov – městská administrativa). Jurkovič je slovenský velikán, v Česku pohříchu nespravedlivě stavěný až za Jana Kotěru; kdo je Edwin Lutyens? Pocházel z početné rodiny vysloužilého vojáka, který v penzi získal určitou proslulost coby malíř. Neduživý a umělci obklopený Edwin nechodil do školy a svoje domácí vzdělávání prokládal potulkami po anglickém venkově, který si zamiloval a horlivě kreslil – kouskem mýdla na skleněnou tabulku. Z Kensigtonské uměleckoprůmyslové školy po roce odešel do praxe k renomovaným architektům Ernestu Georgeovi a Haroldu Petoovi, a lze jej tedy pokládat za samouka stejně jako otce modernismu Adolfa Loose, Miese van der Rohe a Le Corbusiera. V roce 1889 se seznámil s originální starší dámou Gertrudou Jekyllovou, propagátorkou nové módy v zahradní architektuře, kombinující lokální anglickou flóru s formálním rozvrhem, tzv. Wild Garden. Pro Gertrudu navrhl Edwin jeden ze svých prvních domů ve stylu anglické cottage a společně pak vytvořili několik desítek vil se zahradami, ve své době nejlepších v Anglii. Okamžitě proslulý architekt se ve svých 28 letech oženil s dcerou někdejšího britského místokrále v Indii, z lásky, avšak ve výsledku nepříliš šťastně – jeho workoholismus, pragmatismus a smysl pro humor narážel na manželčinu melancholii a zálibu v orientálních duchovních naukách. Po roce 1903 se – v souvislosti s prvními zakázkami pro centrum Londýna – obrací ke klasicismu, studuje Wrena a Italy 16. století. Od roku 1908 se podílí na vzniku zahradního předměstí Hampstead, v jehož veřejných i obytných budovách mistrovsky spojuje poučení z lidové architektury s „vysokým“ stylem. A následuje životní zakázka: Nové Dillí, metropole indické koloniální správy, z taktických důvodů přenesená z pobřežní Kalkaty do tradičního rezidenčního města. Lutyens buduje mimo historické jádro nové centrum, pojednané jako vilové město v zeleni s kupolovými akcenty paláce místokrále a administrativy v originálním indo-evropském stylu a s výhledy na staleté ruiny. Architektův perfekcionismus dokládá mj. fakt, že hned na začátku výstavby nechal vysadit stromy (11 druhů), takže do inaugurace po dvaceti letech (1931) vyrostly! Po první světové válce navrhuje pomníky padlým a válečné hroby na bojištích ve Francii, bankovní paláce v City, kašny pro Trafalgar Square, ale i sociální byty. Projektoval až do smrti – uskutečnění jeho pozdních vizí zabránila jednak druhá světová válka, jednak vzrůstající vliv modernistů, pro které starý pán neměl pochopení: „Hromadně vyráběné krabice se hodí jen pro roboty,“ vzkazoval Le Corbusierovi, který nicméně studoval půdorysy jeho domů a měst, podobně jako Američan Frank Lloyd Wright. Možná také díky schopnosti poučit se u klasického mistra byli oba úspěšnější než většina jejich napodobitelů...

Edwin Landseer Lutyens (29. 3. 1869 London–1. 1. 1944 London)

Martin Horáček

Architektura

Obsah Listů 2/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.