Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 4 > Patrik Eichler: Mezi dobou a jejím obrazem

Patrik Eichler

Mezi dobou a jejím obrazem

Druhý svazek Spisů Petra Pitharta nepřípadně upomíná na autorovu (nejprve samizdatovou) práci o Pražském jaru. Osmašedesátý ve čtyřech koncentrovaných kapitolách popisuje čtyři „osové problémy“ vnitrostátních i mezinárodních vztahů, jejichž neúspěšné řešení vedlo k porážce reformního procesu. Devětaosmdesátý na svého předchůdce navazuje jak chronologicky, tak ideově, nepřináší ale ani systematický popis událostí z přelomu let 1989 a 1990, ani jejich kritické zhodnocení. Obě knihy spojuje kritika reformního komunismu. Obě postrádají formulaci pozitivního programu, který by byl vlastní lidem Pithartova společensko-politického okruhu. Značný prostor, na kterém se Pithart v Devětaosmdesátém věnuje vymezení proti reformním komunistům a Obrodě na straně jedné a neomylným a nemilosrdně kritickým členům Demokratické iniciativy Emanuela Mandlera na straně druhé, absenci pozitivního programu nemůže nahradit. Jde přitom pouze o jeden z několika dokladů, že autor na textu tři roky pracoval „nesystematicky a s velikými přestávkami“ a že jej ještě koncem loňského roku považoval za torzo. Při vědomí toho pak nepřekvapí, že v úvodu své práce nepředstavuje čtenáři cíle, které si při psaní vytkl, ale omezuje se na několik konstatování. Patří mezi ně například, že „kniha nejsoustředěněji líčí první popřevratové týdny“.

Petr Pithart je zdatný esejista a bezesporu patří mezi výrazné postavy soudobého českého politického myšlení. Proto je otázka, zda se měl skutečně pokoušet o soustředěné líčení deseti popřevratových týdnů – jednání s hroutící se komunistickou mocí a své činnosti ve vedení Občanského fóra až do nástupu funkce předsedy české vlády. Překonat podrobný popis událostí listopadu 1989, jak je – i na základě Pithartových svědectví – v knize Labyrintem revoluce zachytil Jiří Suk, se mu mohlo podařit jen stěží. Ve výsledku tak Pithart často stejnými slovy, namnoze svých starších textů, popisuje tytéž události jako Suk (úvaha L. Adamce, že by mohl kandidovat na prezidenta; noční rozhovor V. Havla s ředitelem ČST M. Pavlem o možnosti vystoupit v jejím vysílání). Nepokouší se ale závěry těchto starších textů syntetizovat. Někdy chybuje, např. když píše, že Veřejnost proti násilí vznikla z Maďarské nezávislé iniciativy László Szigetiho (s. 246) nebo když Miroslava Pavla zaměňuje s komunistickým ministrem vnitra ze šedesátých let Josefem Pavlem (s. 109). Zřejmě jen s pochybnostmi lze přijmout Pithartovu vzpomínku, podle které si ani on, ani lidé v jeho okolí, ba dokonce ani Marián Čalfa nebyli vědomi radikality postojů Miklóse Duraye (s. 162). Přitom byl Duray jedním z mála chartistů na Slovensku a jeho národnostně motivované stíhání z počátku osmdesátých let patřilo mezi významné milníky výstavby disentu. Na další faktografické nepřesnosti, které svědčí také o nedbalé redakční práci nakladatelství, již předčasem ve své glose v Lidových novinách upozornil Petr Zídek (Pithartův rok 1989, 4. 7. 2009).

Kniha nicméně v jednadvaceti spíše tematicky než chronologicky členěných kapitolách nabízí Pithartovy odpovědi na otázky, zda bylo možné zakázat KSČ nebo kdo je odpovědný za chyby ekonomické transformace. Stručně jsou v ní charakterizovány nejviditelnější postavy listopadových událostí (L. Adamec, M. Čalfa, V. Havel). Při popisu řady důležitých okamžiků těsně polistopadového období (kauza lidoveckého předsedy Josefa Bartončíka) ale Pithart klouže po povrchu. Do textu knihy nadto neorganicky vstupuje řada chronologicky nesouvisejících glos k událostem posledních dvou volebních období.

Proč nejsem komunistou, reformním

Svůj Osmašedesátý Pithart uzavírá těmito větami: „Příští ‚obrodný proces‘ musí především zahrnout obnovu obecné mravnosti. Zdá se dokonce, že ji předpokládá.“ Stejná slova cituje v úvodu Devětaosmdesátého společně se smutným povzdechem, že nic takového nenastalo. Za doklad mu slouží nejen praxe normalizačního režimu a chyby ekonomické transformace, ale i davy skandující koncem roku 1989 „Dubček na Hrad!“. Tedy davy vnímající Alexandra Dubčeka jako ikonu lepší budoucnosti bez ohledu na to, co si pamatuje Pithart. (r)e to byl právě Dubček, kdo „zradil“ důvěru občanů v Pražské jaro a kdo rok po invazi Varšavské smlouvy do Československa podepsal takzvaný pendrekový zákon. „Nešlo jistě o to hodit po plačtivém vůdci kamenem,“ píše Pithart k demonstracím roku 1989, „stačilo by mlčet či hvízdnout na prsty. Ale možná že tím skandováním chtěli podvědomě říci: Nebyl jsi lepší, statečnější než my, nebudeš se aspoň nad nás povyšovat, proto patříš na Hrad...“

Kritický vztah k událostem Pražského jara Pithart formuloval nejen v Osmašedesátém. Ve svém příspěvku do loňského pokračování debaty o Českém údělu (Úděl jako osud vyvoleného, Literární noviny 50/2008) upozornil například na opozici mezi zaostávající nomenklaturní částí KSČ a občanskou společností tvořenou také řadovými členy této strany. V závěru textu pak napsal, že: „Osmašedesátý (...) je velký právě absencí vůdců. Spory o význam a roli reformních komunistů mi z tohoto hlediska připadají zcela okrajové. Na druhé straně jsou velká energií, důvěrou v budoucnost, zkrátka historickým optimismem občanské společnosti – která tehdy neměla ani jméno...“ Sdílím Pithartovu potřebu kritiky konkrétních kroků konkrétních lidí v polednovém vedení KSČ. Podobně jako on nemám potřebu zabývat se spory o to, kdo a kde o prázdninách osmašedesátého obědval se kterým z reformních vůdců. Nejsem si ale jist, zda Pithart nechybuje, když ve své knize jako klíč k výkladu listopadu 1989 volí až léta normalizace, jejíž počátek explicitně datuje srpnem 1969, nikoli tedy rokem předcházejícím. Možná i proto jeho výklad listopadového převratu postrádá silnou interpretaci a převrat samotný svůj cíl.

Zmíněnou tezi lze podle mě doložit na Pithartově výkladu o disentu za normalizace. Autor nerozděluje disent podle ideové příslušnosti jeho členů. Hovoří o prostředí sjednoceném pod tlakem společné hrozby a dělící se spíše podle způsobu práce. Na jedné straně tak stál „disent protestu“, např. Charta 77, na druhé pak „disent reflexe“, např. kolektivní Podiven nebo práce Karla Kosíka. Jako příslušník disentu reflexe se Pithart nepřipojil k manifestu Demokracii pro všechny Hnutí za občanskou svobodu z října 1988.

Toto hnutí, jak píše Pithart, „prý mělo být výrazným posunem k političnosti zatím údajně málo politické Charty 77“. A k tomu doplňuje: „Neviděl jsem to tak – k tomuto hnutí se přidali zase jen někteří lidé z Charty 77. Byla v tom obsažena výzva k veřejnosti, ale mně vadila dikce té výzvy: ‚Probuďte se do své svobody...‘ Nechtělo se mi burcovat údajné spáče z pozice těch bdělých, zdálo se mi, že výzva je spíš aktem malomyslnosti než naděje. A zněla mi poněkud nafoukaně.“

Jenže v předchozím citátu narážíme hned na dvě nesrovnalosti: Neplatí, že by se do činnosti Hnutí za občanskou svobodu zapojili opět jen chartisté. „HOS měl širší záběr svých členů, mnoho pozdějších politiků, kteří nebyli signatáři Charty 77 (Skalický, Mašek, Mandler) v něm pracovalo a učilo se základní politické abecedě,“ psala v Souvislostech 3/1994 Kamila Bendová. A pak, věta „Probuďte se do své svobody“ se v textu manifestu Demokracii pro všechny nevyskytuje. Pithart si ji jako parafrázi vypůjčil z místy výrazně apelativního („Vymaňme se konečně ze své pohodlné odevzdanosti osudu! (...) Probuďme se ze své apatie, nepropadejme pocitu marnosti, překonejme svůj strach!“) Slova ke spoluobčanům, dokumentu Charty 77 k desátému výročí jejího vzniku. Právě tento dokument, který je o půldruhého roku starší než manifest HOS, končí výzvou občanům, „aby se vzpamatovali do své svobody“. Pithart se tak dopouští myšlenkové zkratky, která poukazuje nejenom na jeho vědomý odstup od prostředí Charty 77.

Manifest Demokracii pro všechny Hnutí za občanskou svobodu začíná větou: „Nastal čas k práci vpravdě politické.“ Rok před listopadem 1989 se v něm v písemné podobě znovu objevil motiv svobodné občanské společnosti (politické veřejnosti). A zatímco tento motiv v osmašedesátém roce Pithart považuje s trochou nadsázky za jediné, co z té doby stojí za zmínku, o dvacet let později jej nevidí. A nevidí jej ani o rok později v ulicích listopadové Prahy.

To vše je v rámci soudobého dění legitimní a možné. Bohužel ale v Devětaosmdesátém chybí byť jen pokus o vyrovnávání se s pozdějšími polemikami, které stejné téma zvedaly a kterých se i sám Pithart účastnil (viz např. Jaroslav Šabata, Piha na Pithartově kráse, Literární noviny 51/2003 a Petr Pithart, Devětaosmdesátý bez „neořeči“, Literární noviny 2/2004. Manifest HOS a Slovo ke spoluobčanům přitom Pithart stejným způsobem zaměnil i v tomto svém textu.) Na významu polemice dodává i to, že Petr Pithart reformním komunistům či Obrodě v polistopadovém období argumenty o dlouholeté pasivitě „strany vyloučených“ de facto nepřiznává legitimitu. Ostře se proti nim vymezuje, když připomíná jednu ze schůzek reprezentace OF s Mariánem Čalfou (s. 166–169) i když vzpomíná na svou televizní debatu se Zdeňkem Mlynářem (s. 119–122). Jedinou explicitní výjimku činí u „chartistů“ Zdeňka Jičínského a Jaroslava Šabaty.

Alternativa porozumění

Události listopadu 1989 Pithart již od počátku devadesátých let důsledně označuje jako převrat. O moc podle něj přišel vnitřně vyprázdněný režim, který se „nezhroutil ani revolucí, ani explozí, ale implozí, zhroutil se do sebe v důsledku podtlaku, vyprázdnění svých vlastních struktur“. Prokazatelná slabost režimu ovšem autorovi nebrání, aby se explicitně hlásil k totalitnímu konceptu jeho výkladu a s ním související dichotomii mezi ovládajícím a ovládaným. Nijak mu nevadí, že několik polistopadových týdnů v jeho knize celý komunistický aparát reprezentují pouze Ladislav Adamec („hrál jen sám za sebe“), Marián Čalfa („ale i on, ještě více než Adamec, hrál jen za sebe“), Oskar Krejčí a Miroslav Pavel („velmi zdatní sekundanti“ L. Adamce). Další lidé z čela komunistické nomenklatury, pokud se vůbec objevují, mají role výrazně epizodní. „Vláda jako sbor neexistovala. Husák doslova zmizel...“

Pithart přitom sám předjímá kritiku, jak to že český disent nedokázal uvolněný prostor zaplnit ani personálně, ani myšlenkově, zvláště když se setkával s mocí tak chatrnou. Argumentuje ale ahistoricky: „Jednoduše jsme nechtěli nic nového vymýšlet – ne že bychom toho nebyli schopni, kdybychom se snažili! (...) Západ nic nechápal, když se podivoval sterilitě našich politických programů: zajisté opět, po kolikáté už, očekával nějakou tu konečně vydařenou syntézu socialismu a kapitalismu.“ Tak jako o dvacet let před ním Václav Havel, tak v listopadu 1989 Petr Pithart usiloval o přechod k normalitě definované realitou Západu, a ne o pokrok.

Československá transformace v Pithartově podání tedy nebyla vedena svébytným pozitivním programem. Pokud navíc v řadě ohledů neuspěla, je na místě pokusit se o její novou interpretaci a klást jí takové otázky, které budou k tvůrčí aktivitě vybízet i další generace. Není totiž cílem znovu bojovat bitvy obrodného procesu, ale formulovat dnes platný dlouhodobý politický program. Přitom si lze uchovat veškerou kritičnost k ústředním postavám i apologetům hnutí Pražského jara. Jako z jeho odkazu lze vyjít z masivní politizace veřejnosti (aktivity občanské společnosti) a ptát se, jak jí znovu dosáhnout. Pithart chybuje, pokud na takovém programu nechce spolupracovat jen proto, že spor o něj v jeho původní formulaci považuje za rozřešený. Právě v návaznosti na hnutí pražského jara a manifest Demokracii pro všechny se totiž například Jaroslav Šabata (O alternativě našich dnů, Literární noviny 48/2004) může ptát, „jak by vlastně měla vypadat autenticky demokratická a vnitřně ucelená česká verze, ‚fúze‘ všech sjednocujících motivů všech tradičních humanismů (liberálního, křesťanského i socialistického)“.

Tím, že Pithart tento typ otázek ponechává bez povšimnutí, odhaluje nechtěně i slabost politického myšlení dnešní křesťanské demokracie. V Devětaosmdesátém se tato skutečnost odráží ve chvílích, kdy Pithart promlouvá o lidech ze svého prostředí (Petr Příhoda), jmenuje jeho instituce (Společnost Bernarda Bolzana) a odkazuje k jeho kořenům (Emanuel Rádl), ale jeho pozici formuluje de facto pouze k tématu česko-německých vztahů. I toto dílčí pozitivum lze přitom oslabit argumentem, že se v tomto případě Pithart jen odkazuje k práci, kterou započal ještě před posledním převratem, a nedodává k ní nic nového.

Tak či onak, pomyslným vítězem druhého kola souboje o interpretaci listopadu 1989 a let normalizace bude ten společenský proud, který nejdříve zvládne zrodit jeho soudržnou interpretaci. V Devětaosmdesátém jako by se Pithart nerozpomínal na dobu před dvaceti a více lety, ale na obraz, který si o ní v mezičase utvořil. Proto Devětaosmdesátý zůstane jen jednou z dílčích přípravných kapitol pro takovou syntézu, a to společně s řadou Pithartových v mezičase publikovaných esejů.

Petr Pithart: Devětaosmdesátý. Vzpomínky a přemýšlení. Krédo, Academia, Praha 2009, 286 s.

Patrik Eichler (1984) je novinář. V letech 2007–2009 byl redaktorem Literárních novin, nyní spolupracuje s o. p. s. Collegium bohemicum.

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.