Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 4 > Miroslav Kalous: Druhá mediální revoluce v Íránu?

Miroslav Kalous

Druhá mediální revoluce v Íránu?

Víc než měsíc uběhl od chvíle, kdy desetitisíce lidí v Íránu vyšly do ulic, protože neuvěřili oficiálním výsledkům prezidentských voleb. Podle nich poměrně přesvědčivě obhájil post Mahmúd Ahmadínežád. Režim v čele s duchovním vůdcem Alí Chameneím bouře ustál a dnešní ojedinělé výkřiky „smrt diktátorovi“, nesoucí se ze střech teheránských domů, připomínají více ticho po pěšině než pozdvižení dnů minulých. Přesto se režim bude muset vyrovnat se skutečností, že došlo k takovému otřesu legitimity, jaký vládnoucí nomenklatura od islámské revoluce, tj. od roku 1979, nepoznala. I samu islámskou revoluci, která svrhla Spojenými státy podporovaný režim šáha Rezy Páhlavího, předcházelo období sociálních bouří, trvající skoro dva roky. Tím nemá být řečeno, že se čas Íránské islámské republiky nachýlil, nýbrž že význam toho, co se v Íránu odehrálo v posledním měsíci, visí zatím ve hvězdách.

Už teď je ale na událostech možné najít řadu zajímavých momentů a možná tím nejzajímavějším je, jakou úlohu sehrály moderní komunikační nástroje – zejména blogy a internetové sociální sítě se dostaly do role ve světě dosud neviděné. Řada komentátorů se nerozpakovala hovořit o mediální revoluci. Silná slova, která se však o tak živelně se rozvíjejícím médiu, jakým je internet, vypouštějí snadno – ostatně o mediální revoluci se hovořilo již v dubnu, během masových protestů v Moldávii. Proběhla tedy v Íránu mediální revoluce, stala se nová média zásadním hybatelem událostí? Máme-li věřit některým mediálním analytikům, nebylo by to v této zemi poprvé.

Mediální revoluce 1979

Za první mediální revoluci označila islámskou revoluci v Íránu roku 1979 dvojice autorů Anabelle Sreberny-Mohammadi a Ali Mohammadi v knize Small media, big revolution. Dle autorů revoluce byla – v kontrastu ke všem dřívějším – v rovině komunikace založena na využití tzv. malých médií. Zatímco státní masová velká média (rozhlas, televize) šířila propagandu šáhova režimu, postavila se proti ní média malá (především kopírované letáky a tisíce audiokazet), a významně tak podepřela sílu revoluce – nosila totiž myšlenky ájatolláha Chomejního, jehož postava byla pro tehdejší události naprosto klíčová.

Nikoli náhodou byly audiokazety značně rozšířené v té době právě v Íránu. Přehrávače, na kterých šlo také naladit rádio, si nenašly cestu pouze do progresivních segmentů společnosti, ale i do těch konzervativních – prodavači s nahrávkami kázání slavných duchovních v hojných počtech obklopovali velké mešity. Kazety měly ve své době jednu výhodu, kterou nyní vynikají sociální sítě na internetu: dokázaly se snadno kopírovat, a tím se snadno dál šířily informace, které přenášely. Mimoto je nebylo těžké přemístit ani schovat. Audiokazety, hlavní zástupce malých médií, tak posloužily jako hlásné trouby opozičních názorů a nástroj mobilizace těch, kdo tyto názory sdíleli.

Nová média dnes

Sílu nových technologií v rukou demonstrantů si íránská vláda uvědomuje. V den voleb se postarala o to, aby nebylo možné posílat SMS. Necelý den po vyhlášení výsledků poblahopřál Ahmadínežádovi k vítězství duchovní vůdce Alí Chameneí, nejdůležitější postava politického systému a držitel rozhodujících exekutivních pravomocí; ve funkci duchovního vůdce nahradil ájatolláha Chomejního. V téže chvíli režim zablokoval mobilní telefony úplně, znemožnil přístup na Facebook, na další internetové sociální sítě a také na hlavní zahraniční zpravodajské servery (BBC, CNN apod.). V ten moment „to začalo“.

Výjimečného postavení se dostalo Twitteru. Název této mladé internetové služby vychází ze stejně znějícího anglického slovesa, jehož hezký překlad do češtiny zní „štěbetat“. Na Twitteru je možné zveřejňovat krátké zprávičky o maximálně 140 znacích (zprávu lze na webu zveřejnit i prostřednictvím SMS). Každý autor má svůj profil, na němž se zpráva objeví, a zároveň dojde všem lidem, kteří autorovy zprávy odebírají. Twitter se trochu podobá Facebooku (o němž ještě bude řeč), je však mnohem jednodušší, otevřenější a flexibilnější.

Twitter se dostal do centra pozornosti i proto, že dokázal nejlépe odolávat snahám vlády o blokování internetu. Každý pozorovatel z všemožných koutů světa si tak mohl (bez zpoždění!) číst, jak události vnímají demonstrující: „desítky tisíc protestujících zpívají ‚žádný strach, žádný strach, jsme tu všichni spolu “; „akorát zpět z Músávího demonstrace, obrovská, snad stovky tisíc, nálada mírová až optimistická“ (Músáví je poražený prezidentský kandidát a nejvýraznější postava opozice); „ulice teď velmi nebezpečné, milice na motorkách hledají protestující“; „slyším ‚alláhu akbar a ‚sesaďte diktátora ze všech střech“; atd. atd. Přes Twitter se také distribuovaly proxy adresy, díky nimž mohli lidé obejít blokování internetu. Dále – pomocí služby, která umožňuje stejně jednoduše jako zprávičky šířit fotky (Twitpic), se ven z Íránu dostala jedna z prvních výmluvných fotek: je na ní žena, v jedné ruce drží vlajku, druhou má zaťatou v pěst, a před ní postupuje kordón obrněných policistů.

Svou úlohu sehrál v protestech i Facebook, dnes nejúspěšnější sociální síť na internetu. Podobně jako na Twitteru má každý uživatel Facebooku svůj profil, ten však může být plný informací, fotografií nebo videí. Profil je propojen se sítí přátel, každý může sledovat, co se u jeho známých děje. Přes Facebook se také velmi snadno organizují různé akce a shromáždění (odehrávající se „v reálu“) malého i velkého počtu lidí. Tuto obrovskou přednost Facebooku v průběhu bouří v ulicích i dnes íránská opozice využívá. Nejen neveřejně – typická domluva přátel „kde se sejdeme“ – ale i otevřeně: velmi aktivní je například manželka vůdce opozice Músavího Zahra Rahnavard, která se manželovy kampaně od počátku aktivně účastní. Ta na Facebooku pravidelně zveřejňuje výzvy k účastem na plánovaných demonstracích a činila tak i ve dnech nejnapjatějších.

Významné je i to, že Írán má jednu z nejnaditějších blogosfér na světě (blogy íránských autorů se počítají v řádu statisíců). Blogy jsou další platformou, která umožnila on line propojení života íránské opozice: objevovaly se na nich informace o důvěryhodných Twitter zdrojích, použitelných proxy adresách, ale i autentické a podrobnější zprávy o masové revoltě v ulicích. A blogy posloužily i k šíření snímků a videí: příkladem může být, když se na blogu íránského demonstranta objevila sada čerstvých fotografií a za dvě hodiny jedna z nich uváděla hlavní článek na webu BBC. Podobně se rychle rozšířil odkaz na video na YouTube, které zachycuje odpornou vraždu mladé dívky přímo na ulici – dívka jménem Neda se tak takřka okamžitě stala symbolem zvůle režimu a jeho represivních složek.

Větší potenciál malých médií

V roce 1979 i v tomto roce pomáhala malá média organizovat protestní hnutí a šířit myšlenky, jež ho tmelí a ženou kupředu. Úspěšné revoluce bývají svědectvím o síle idejí a emocí „těch dole“, idejí a emocí, kterých se nedostává „těm u moci“. A tyto emoce a ideje šíří dál Twitter, Facebook nebo YouTube rychleji a ve větším množství, než to před třiceti lety dokázaly kazety do rádia; duch revoluce nabývá na síle. Tomu napomáhá i skutečnost, že nová média obnažují pravdu jako nikdy předtím. Íránští vůdci rádi opájejí davy projevy o svobodě a spravedlnosti, těžko se jim potom mohou hodit záznamy nepotrestaných vražd, kterých se dopustily prorežimní bandy – záznamy, které se rychle dostanou na oči celého světa i přesto, že režim brání klasickým novinářům v práci.

Pokud se vrátíme k mediální revoluci v Íránu roku 1979, je třeba upozornit, že autoři o revoluci mluví, poněvadž k ní skutečně došlo – a přízvisko mediální si vysloužila proto, že malá média v ní sehrála novou a zásadní úlohu. Bouře v Íránu letošního roku však nepřerostly v orkán, který by svrhl vládnoucí režim. K revoluci nedošlo, nekonala se tedy ani revoluce mediální. Sledování červnových událostí nám však poskytlo důležité poznatky: úloha malých médií v revolucích se nemění, mění se však jejich formy a zcela jistě vzrůstá jejich potenciál. Blogy, YouTube nebo internetové sociální sítě dobře slouží spontánnímu vzepětí lidu, který vyšel do ulic domáhat se svobod. Zřejmě pak není příliš odvážné tvrdit, že další mediální revoluce se dočkáme. A nebude překvapení, když to bude opět v Íránu.

Miroslav Kalous (1984) je studentem mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních studií MU v Brně. Zajímá se o islamismus a politiku na Blízkém východě; e-mail autora: kalmir@gmail.com, jeho sbírka internetových odkazů k událostem http://delicious.com/kalmir/iran-elections-2009.

Obsah Listů 4/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.