Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2009 > Číslo 5 > Galerie: Ilumina Domine, Domine audivi

Galerie

Ilumina Domine, Domine audivi

Citlivý čtenář (spíše rodič) pochopí nouzi autora-čerstvého otce, jenž nemaje času k návštěvám přespolních výstav dovoluje si operovat opět s místními margináliemi celostátního významu. V Galerii bude řeč o olomouckém biskupovi Jindřichu Zdíkovi a kamenech, pergamenech a zpěvech 850 let starých. V Architektuře se pak pustíme do povýšeného bydla místních nouveaux riches, jež se – sotva dostavěno – dostalo do kánonu současné české architektury.

Jsou výstavy, po nichž by mělo zůstat cosi víc než jen katalog. Slovy vytrženými z psalteria z Olomouckého kolektáře z přelomu třicátých a čtyřicátých let 12. století bych chtěl čtenáře pozvat ke společné kontemplaci fragmentu románské Moravy, jak geniálně činí nedávno zahájená výstava v Arcidiecézním muzeu na někdejším Olomouckém hradě, nazvaná prostě: Jindřich Zdík (1126–1150) Olomoucký biskup uprostřed Evropy (24. 9. 2009–3. 1. 2010) Nejsem v tomto punktu příliš erudován a zkouška z románského umění vykonaná víc než před deseti lety mě k tomu jistě také neopravňuje, přesto se pokusím o recenzi či spíše recenzně-esteticko-politické zamyšlení.

Heinricus qui et Sdik

Jindřich Zdík byl první výraznou postavou na olomouckém biskupském stolci. Narozen pravděpodobně v 80. letech 11. století, vyrůstal, tento domnělý syn Kosmův, v kultivovaném prostředí pražské katedrální školy. Od dětství předurčen k církevní kariéře, oplýval neobyčejným vzděláním, silnou tělesnou konstitucí, houževnatou vůlí, dobrodružnou povahou a hlubokým duchovním založením. Stál u mnoha zásadních zvratů ve státním zřízení raně středověkých Čech a Moravy. Udržoval korespondenci s nejvýznamnějšími duchy své doby, s cisterciáckým teologem Bernardem z Clairvaux, s papeži Luciem II. a Eugenem III. Mnohokrát se setkal s římským králem Svaté říše římské Konrádem III. Štaufským, znal a ovlivňoval česká knížata v Praze své doby. Sváděl urputné boje s Přemyslovci na moravských údělech, zakládal kostely, reformoval monastické zřízení v českém státě. V Olomouci dobudoval chrám sv. Václava na Olomouckém hradě, kam přenesl sídlo biskupství. Založil při něm stálou kapitulu se společným mnišským životem podle vzoru kapituly u chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě, knihovnu, skriptorium a iluminátorskou dílnu. Zanechal po sobě nejvýznamnější ucelený konvolut iluminovaných rukopisů u nás před 13. stoletím. Dvakrát navštívil jako poutník Svatou zemi, poprvé v roce 1126 jako jeden z prvních Čechů. V letech 1137–1138 žil v Jeruzalémě, kde se stal členem řádu kanovníků u chrámu Božího hrobu, postil se a mlčel, uvnitř s kanovníky, za jejími zdmi se stýkal s tehdejší intelektuální elitou Jeruzalémského království. Do Olomouce odtud přivezl vzácnou relikvii dřeva sv. Kříže a kodex Popis památných míst ve svaté zemi. Ačkoli v Olomouci fyzicky strávil sotva polovinu svého episkopátu (1126–1150), zanechal zde jednu z nejvýznamnějších stavebních a duchovních stop. Co pro význam Prahy představuje postava Karla IV., mohla by postava Zdíkova znamenat pro Olomouc. (Dovolte na tomto místě takový malý prestižní dloubanec, který by se hodil spíše do Zdíkových časů – a sice: Kdoví jestli za více než 200 let, jež dělí dobu Zdíkovu od Karlovy, neupadne i Praha na olomouckou provinční úroveň.) Zdíkův akční rádius by se dal vymezit územím od Baltu až po Řím, od Moravy po Rýn. Znal Byzanc, Svatou zemi, vykonal dvě křížové výpravy proti Polabským Slovanům a proti Prusům. Ještě v padesáti letech byl schopen konat náročné výpravy po Evropě, plavit se po moři do Svaté země, účastnit se bitev se zbraní v ruce. Zdík také do našich zemí přivedl premonstrátský řád, jehož kláštery zakládal (Strahov, Litomyšl, Želiv). Pranýřoval poměry v moravské církvi, kde žil příkladným kontemplativním životem (v celibátu, tehdy vůbec ne samozřejmém). Psal liturgické písně. Byl mužem skromných nároků, jakkoli miloval stát ve středu dění, kde byl často schopen mnoha pragmatických rozhodnutí: v pravý čas se přidat „na správnou stranu“. Jeho duchovní vliv v českém přemyslovském státě zastiňoval i pražské biskupství, o čemž svědčí i to, že vysvětil románský kostel sv. Jiří na Řípu. Podílel se na upevnění svatováclavského kultu u nás, na mýcení pohanství, a konečně přivedl k nám vynikající kameníky (snad ze špýrského dómu), kteří v dómské huti v Olomouci vytvořili jednu z nejvytříbenějších architektur palácového typu ve střední Evropě – známý Zdíkův palác na Olomouckém hradě, který svými stylovými východisky odkazoval až někam k byzantské Ravenně. Když to tak po sobě čtu, napadá mě, že v Olomouci asi již od té doby nebyla postava, která by dokázala Zdíka svým „evropským“ významem zastínit. Otec Zdík.

Méně je nejvíce

Úkolu se ujala (i jako editorka katalogu) kurátorka Jana Hrbáčová. Řekla, že instalovala sama s jedním pracovníkem. Účinek i užitek neuvěřitelný. Představte si. Vejdete do ztemnělých sálů přízemí středověkého purkrabství na Olomouckém hradě. Jde pouze o čtyři cimry, vybavené černým instalačním kovem: perforovanými stěnami, sokly, vitrínami a reflektory. Je vůbec s podivem, že tento prostor, na první pohled „nevystavovatelný“, je jedním z nejš“astnějších výstavních prostor široko daleko. Uskutečnily se tu už výstavy rozsahem nevelké, ale pozoruhodné. Lze tu vystavovat moderní umění (Sbírka Otty Mauera) i barokní lidové malované knížečky (Růžová zahrádka), stejně dobře jako opukové fragmenty románských stavebních článků. Stojíte tu a na černých soklech září torza opukových (spongilitových) hlavic, fragmenty ornamentálních oblouků, ulámané stonky akantů a palmet. Z reproduktorů se line latinský jednohlas – laudy a nešpory, jež ve dne i v noci zněly presbytářem olomouckého Dómu. Černá, opukově bílá, linie mužského chorálu – offici(n)a divina. Poprvé na jednom místě jsou shromážděny všechny zlomky, jež tu byly v okolí nalézány a interpretovány od roku 1867 až doposud. Řeknete, že zde taji nad dobře nasvíceným románským lapidáriem, jakých je po Evropě jistě na desítky. Jenže je tu něco víc. Zabývám se uměním dvacátého století, ale zdá se mi, že nejpůsobivější výstavy i z hlediska moderního nalézám už třetí rok v Arcidiecézním muzeu, které by mělo být určeno zejména pro to staré. Mauerova sbírka, jež tu byla představena, je známá, znamenala mnoho pro poválečnou konstituci moderního umění v Rakousku. Modlitební knížečky z Růžové zahrádky zas fascinovaly silou původního (surového) naivního pohledu. Nyní stojíte před romantickou scenérií. V hlavě přeskočí pocit, že jste na chvíli v Pompejích v muzeu. Všude kolem antika, každá palmeta, každý akant záhybu, zde tesaný, neobyčejně bezprostředně působí; expresivně, lapidárně, archaicky, moderně (!) a všimnete si, že to byli vynikající nechci ani snad říci kameníci, spíše umělci.

A až někoho uslyšíte, že je to nuda nebo jenom sbírka rozbitého kamení, můžete si být jisti, že ten člověk neví, co je umění, nevidí krásu, nedotýká se jej věčnost, že jde o snoba.

Autoři výstavy naštěstí nepodlehli svodům interaktivní současnosti. Nikde tu neiluminuje zeď nějaká hlučná filmová projekce, podbarvená nějakým nasládlým gregoriánským podkresem. Naopak (i z muzeologického hlediska) to základní, skoro bych řekl konzervativní. Pouze sokly, vitríny, světla. Výstavní fundus z architektonické dílny Hájek, Šépka, Hradečný, která muzeum stavěla, je navíc tak kultivovaný, že se jen obdivujete harmonii románských kamenných fragmentů uchycených do svorek na minimalistickém šperku soklu. A to hlavní teprve začínáte vnímat. Do de facto velmi temného prostoru, kde jako drahokamy září kamínky na soklích, hraje rekonstrukce kanonického zpěvu hodinek (officia divina) z Olomouckého kolektáře Jindřicha Zdíka, jež kdysi zněla přímo v presbytáři románské katedrály. Tedy opakuji, z reproduktorů se line ztlumená rekonstrukce z dílny Svatomichalské gregoriánské scholy, vytvořená a nahraná přímo pro tuto chvíli (vernisáž), pro čtvrtek 24. září 2009, která zpřítomňuje konkrétní čtvrtek 24. září 1142. Zní tu tedy fragment „autentické“ hudby, resp. liturgie, mezi autentickými fragmenty matérie zdí, rozsypanými zde po soklích. Mezi stejnými kameny stejná liturgická hudba ve stejný čas roku. Účinek mimořádný, o to větší, čím jednodušších prostředků bylo použito. Podobně jako je tomu v gregoriánském chorálu. Co říci dál? Bravo.

V dalších potemnělých sálech návštěvník nahlíží do prací z iluminátorské dílny Zdíkovy. Parádním exponátem je zde již zmíněný Olomoucký kolektář ze známým vyobrazením sv. Řehoře, jenž diktuje svému tajemníkovi Petru Diakonovi. Obě postavy jsou obklopeny sedmnácti představiteli církevního a světského života v českých zemích druhé čtvrtiny 12. století. Pod iniciálami H. E. stojí tu vousatý biskup s mitrou Zdík. Olomoucký kolektář, dříve známý jako Olomoucké horologium, patří k nejvýznamnějším lupům Švédů v českých zemích a dnes je součástí sbírek Královské knihovny ve Stockholmu. Shromáždit rukopisy na tuto výstavu muselo být dozajista stejně obtížné jako sebrat všechny zlomky stavební.

Z důvodů uvedených na začátku nejsem schopen zde psát o vědeckém přínosu k bádání, jež výstava přináší. Vědecký katalog velmi podrobně seznamuje se stavem dosavadního poznání v oborech historie, stavební historie, sfragistiky, dějin hudby, interpretace autentické hudby, dějin liturgie, archeologie, numismatiky, uměleckého řemesla a dalších oborů. CD s  čtvrtečními laudy a nešpory z kolektáře olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, které nahrála Svatomichalská gregoriánská schola z Brna na základě rekonstrukce neumového záznamu Stanislava Červenky, je přílohou katalogu. Zaujala mě však síla románského umění a dokáži ocenit vynikající muzeologickou úroveň výstavy a instalační mistrovské řemeslo. Odhaduji, že katalog bude aspirovat na shrnující čin i načne novou tradici ve zdíkovském bádání. Odhaduji a přeji výstavě úspěch a reprízy. Například si ji dokáži velmi dobře představit v románském sklepení ve Starém královském paláci na Pražském hradě, jehož stavebníkem byl pravděpodobně Zdíkovi dobře známý Soběslav I. Mimo jiné i proto, že Jindřich Zdík svým osudem přispěl k do té doby nebývale pevnému svazku Moravy a Čech, Olomouce a Prahy, Olomouckého a Pražského hradu, církve a státu, českého panovníka a moravského biskupa. Což je svým způsobem také přímo v logice fundace Arcidiecézního muzea, jež je také výslednicí donedávna nebývalého a nemožného úzkého společného zájmu současné církve a současného státu, olomouckého arcibiskupství a současné státní správy; a vlastně je i spojením Olomouce, kde muzeum sídlí, a Prahy, kde sídlí jeho zřizovatel ministerstvo kultury.

Zdíkův odkaz

Jindřích Zdík působí přes staletí. Nález torza jeho paláce v roce 1867 inspiroval radikálního regotizátora dómu Gustava Merettu k tomu, aby v Olomouci zanechal několik půvabných neorománských staveb. Neorománské stopy najdeme i později v tvorbě sepulchrální na olomouckém hřbitově. Díky kurátorům Arcidiecézného muzea Zdíkovo zakladatelské dílo nyní na chvíli ožívá a bude doufejme i dnes inspirovat. Třeba památkáře a radní a muzejníky a církev, aby vyhrabali, zrekonstruovali a zpřístupnili románskou kryptu v katedrále, která byla zasypána právě v době nálezu Zdíkova alias Přemyslovského paláce. Pokud to ovšem půjde. Po Zdíkovi z doby více než 850 let vzdálené zbyly kameny, kodexy, dopisy, hudebně-liturgické záznamy a (ne)viditelný odkaz biskupa v Olomouci-hradě i v Olomouci-městě. Co zbyde po nás? (Odpověď na další straně.)

David Voda

Obsah Listů 5/2009
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.