Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 2 > Štěpán Steiger: Světový rozměr čínských zahraničních investic

Štěpán Steiger

Světový rozměr čínských zahraničních investic

Čínské zahraniční investice se ve světě začaly výrazně uplatňovat od roku 2004 – jejich historie je tedy krátká. Pro současné období čínské integrace se světovým hospodářstvím jsou však charakteristické. Proč se tak děje nyní, kdo je v čele tohoto postupu a kam investice směřují – na tyto otázky se pokoušíme odpovědět.

Globální dosah čínských společností se v průběhu současného desetiletí stal výrazným rysem integrace čínského hospodářství s hospodářstvím světovým. i když ČLR dosud nepatří k největším hráčům na poli globálních zahraničních investic, poskytla současná finanční krize některým velkým čínským společnostem nečekanou příležitost rozvoje. v prvních deseti měsících po pádu newyorské banky Lehman Brothers oznámili čínští zájemci záměr ucházet se o 50 „nákupů“ různých společností, z nichž každá měla hodnotu 30 nebo i více milionů dolarů – celkem šlo o 50 miliard USD. (Zaznamenali pouze dva výrazné neúspěchy: Společnosti Chinalco bylo v Austrálii znemožněno zvýšit její podíl na Rio Tinto a Beijing Automotive neuspěla v pokusu koupit německou automobilku Opel.) Ve 24 případech dohody uzavřeli – celkem za 17 miliard USD, ve 21 případech vyjednávání ještě pokračují.

Dvě třetiny nabídek se týkaly hornictví a energetiky a dosud největší akvizice v ropném průmyslu: společnost Sinopec koupila švýcarského ropného explorátora Addax Petroleum za 7,24 mld. USD. Operace Addaxu v Iráku a západní Africe byly některými západními rivaly Sinopecu považovány ze velmi riskantní, ale koupě Addaxu naznačuje čínskou potřebu nacházet zdroje, kdekoliv mohou být získány – zvyšuje se tím tok čínských investic do rozvojového světa.

V předvečer čínské reformy v roce 1978 na takové investice nebylo ani pomyšlení a až do roku 2004 byly vlastně nepatrné. v té době se ovšem ČLR stávala největším spotřebitelem cínu, železné rudy, zinku, hliníku, mědi a niklu, druhým největším spotřebitelem olova a ropy a nic z toho nenacházela v dostatečné míře doma. Tváří v tvář těmto potřebám byly čínské společnosti vládou oficiálně podněcovány „jít do světa“ a v roce 2008 tak čínské investice mimo domov dosáhly ročních 50 miliard USD (takřka dvojnásobku oproti roku předcházejícímu). Jejich úhrn na konci 2008 byl odhadován na 170 mld. dolarů. Všimneme si nejdříve, proč se Čína dala touto cestou a kdo je v čele tohoto úsilí.

Ekonomická nezbytnost, tlak a tah

Značnou potřebu surovin může Čína uspokojovat na mezinárodních zbožových trzích, anebo – což je zřejmě hlavním motorem globálního přístupu – ji může krýt investicemi v zahraničí tak, že si zajišťuje vlastnictví korporací, které takové zdroje poskytují. Ovšem rozšiřující se aktivity čínských společností nelze jen prostě připisovat požadavkům na suroviny, jsou vlastní také novým požadavkům vyvíjejícího se modelu čínského růstu. v desetiletích po začátcích ekonomické reformy v roce 1978 dokázalo čínské hospodářství rychle růst proto, že pronikavě rozšířilo rozsah průmyslové výroby a umožnilo investiční toky. Čína se stala továrnou pro celý svět, velmi mnoho čínských společností – zejména na východním pobřeží a podél říčních delt – se stalo úspěšnými vývozci velkého počtu výrobků, jejichž výroba postupně přesáhla domácí potřebu. Tváří v tvář ostré domácí konkurenci byla řada těchto firem zvýšenou konkurenceschopností a rostoucím podílem na výrobním řetězci prostě donucena překročit hranice. Přímé zahraniční investice uvnitř Číny v roce 2008 dosáhly 876 miliard USD – tedy několikrát více, než představovaly čínské investice v zahraničí. v předcházejících desetiletích čínské společnosti tyto investice absorbovaly a získaly znalosti a zkušenosti ze spolupráce se zahraničními partnery. Členstvím ve Světové obchodní organizaci (WTO) od roku 2001 se otevřely brány pro čínské investice v zahraničí, jež se ve srovnání s rokem předchozím okamžitě šestkrát zvýšily. s vyhlášením oficiální „globální politiky“ na počátku desáté pětiletky (2001–2005) a výrazným uvolněním směrnic pro zahraniční investice byla zahájena nová éra a čínské investice začaly do světové ekonomiky proudit plnou silou.

Čínské společnosti sledují v zahraničí nejčastěji některý ze čtyř druhů strategií: snaží se buď najít trh, být efektivní, usilují o získání surovin, anebo o strategické pozice. Hledat trhy je přirozený důsledek čínského modelu růstu orientovaného na vývoz. v podstatě se firmy snaží o rozšiřování vývozních kanálů, aby zvýšily svůj podíl na trhu a vyhnuly se přitom překážkám. Některé průzkumy potvrzují, že hledání trhů je vůdčím motivem čínských firem v zahraničí. Výraznými příklady jsou v tomto ohledu výrobci domácích spotřebičů a spotřební elektroniky (jako Haier, TCL a Huawei Technologies), kteří pronikli na výnosný trh např. v USA, kde mohou působit v těsné blízkosti konečných spotřebitelů a vytvářet globální značky. i když jsou nevyhnutelně přitahovány na rozsáhlejší trhy, firmy žene do ciziny rovněž sílící konkurence a nadbytečná kapacita na vnitřním trhu, což je právě případ sektoru domácích spotřebičů.

Vzhledem k nízkým výrobním nákladům uvnitř země nebyli investoři usilující o efektivitu tak důležitým motorem čínského nástupu do globální ekonomiky jako ti, kdo hledali trhy. To se ovšem může v budoucnu změnit. Např. růst nákladů práce v deltě Perlové řeky učinil přitažlivou výrobu v sousedních zemích jako třeba ve Vietnamu a Thajsku, čínské společnosti však už investovaly také v Africe, např. v Malawi a Senegalu. Využívají totiž bezcelního dovozu, který některé rozvojové země uplatňují na výrobky dovážené z těchto afrických států.

Podněcovány vysokým hospodářským růstem jsou čínské investice v zahraničí spojovány nejčastěji s horečným nabýváním surovinových zdrojů v Austrálii, Latinské Americe a Africe. Tři největší čínské ropné společnosti, CNPC, CNOOC a Sinopec údajně již získaly více než 100 projektů po celé zeměkouli a výrazně pokročily i v roce 2009. Mnoho čínských účastníků se podílí i na jiných nerostných zdrojích, společnosti jako Minmetals, Chalco a Chinalco investují po celém světě ve snaze získat podíly na těžbě nerostů a kovů.

Rovněž v úsilí o nabytí znalostí, technologií a cizích značek investovaly čínské společnosti hodlající dosáhnout strategického postavení i ve vyspělých ekonomikách v Evropě a Spojených státech. Tato motivace se však nezdá tak silná jako snaha o rostoucí podíl na odbytištích; investicím v tomto směru se věnuje jen velmi málo společností, jelikož v cestě stojí řada překážek. v automobilovém průmyslu např. vyvinuly čínské společnosti značné úsilí získat renomované značky jako korejskou Ssangyon (koupila Shanghai Automotive Industry Corporation, SAIC) a MG Rover (koupená Nanjing Automobile Group Corporation). Jen málokteré, jako třeba Huawei ZTE, uspěly se svými investicemi v Evropě tím, že se přizpůsobily lokálnímu trhu – většina těch, jež hodlaly získat strategické podniky, nedosáhla příliš vysoký zisk. Podstatnou překážkou při koupi finančně často slabých akvizic bývá také značně odlišná korporátní kultura. Kromě toho působí čínským firmám potíže poměrný nedostatek zkušeností, takže pro ně není snadné navazovat dobré vzájemné vztahy s akcionáři hostitelské země, spojovat korporátní a národní zájmy a integrovat operace jak doma, tak v hostitelské zemi.

Kdo je v čele

Rychlý růst čínských investic v zahraničí je o to působivější, uvážíme-li jejich poměrnou novost. v globálním měřítku je Čína stále ještě – pokud jde o toky i jejich rozsah investic – méně významná. v letech 2000–2007 představoval jejich roční vzestup necelé procento světového růstu. v roce 2007 byly americké investice čtrnáctkrát vyšší než čínské a jejich souhrn byl třicetkrát větší. Avšak sotva deset let poté, co Čína takto vstoupila do světové arény, rychlý růst jejích zahraničních investic uprostřed finanční krize ilustroval, jak daleko čínské nadnárodní společnosti pokročily – současně ovšem odhalil i jejich nedostatky. Teprve koncem 80. let se odbor příslušného ministerstva změnil ve státní ropnou společnost, China National Petroleum Corporation (CNPC). v tutéž dobu se formovaly také China National Offshore Company (CNOOC), Sinopec a Sinochem. Koncem let 90. upevnily typické čínské nadnárodní společnosti – jež působily ve strategických sektorech národního hospodářství, jako jsou těžba surovin nebo energetika – svoje postavení velkých korporací spoléhajících se na politickou podporu státu a jeho finanční pomoc. Přitom dělaly takové kroky – v čínských poměrech nové – jako např. zakládání společných akciových společností se zahraničními firmami nebo vstup na zahraniční burzy.

Přestože začínající investiční projekty utrpěly v letech 1991–1997 značné ztráty v obchodování s hongkongskými realitami a na akciových trzích, globálnímu směřování vyhlášenému v roce 1999 se dostalo podpory, aby mohly zahraniční investice napomoci vývozu. Tato politika byla potvrzena na 16. sjezdu Komunistické strany Číny v roce 2002. Jasným cílem byla podpora domácích firem při zmezinárodnění jejich činnosti jako prostředku k získávání strategických surovin a k účasti na zahraničních trzích. Zejména měla být zvýšena konkurenceschopnost zhruba u 180 nadějných firem, od nichž se očekávalo, že se časem stanou skutečnými nadnárodními korporacemi tak, aby se jejich jména ocitla na známém seznamu největších světových korporací Fortune 500. Stát je hodlal politicky podporovat a poskytovat jim daňové zvýhodnění.

Postupně byla rovněž zmírňována pravidla při schvalování takových korporací a odpovědnost se z centra přesouvala na nižší stupně exekutivy. Celý proces byl reformován v roce 2004, kdy byla zmírněna kontrola devizových obchodů. v květnu 2009 vznikl úplně nový regulační rámec, zkrácena doba nutná pro schválení činnosti, zrušeny dosavadní minimální finanční předpoklady a povolovací pravomoc přesunuta na místní pobočky ministerstva obchodu. Státní správa valutových rezerv, jedna z institucí schvalujících zahraniční investice, rovněž oznámila, že usnadňuje schvalovací procesy, a zvýšila valutové rezervy potřebné pro zahraniční investice. Zatímco dosud vláda celý investiční aparát přísně kontrolovala, nyní stále častěji vystupuje pouze jako regulátor a arbitr, i když si při jednotlivých akcích ponechává možnost zásahu.

Korporace, jež v cizině nabývají strategické surovinové zdroje, získávají tam významná postavení a jsou tak důležitými aktéry v oblasti čínských zahraničních investic, mají ovšem i nadále nesmazatelnou vazbu na svou vládu. v Číně nebyly nikdy uveřejněny podrobnosti o podílu státních a soukromých podniků na zahraničních investičních projektech. Velký počet společností – koncem roku 2007 jich bylo téměř 7000 –, jež investovaly v cizině, však naznačuje, že se na nich výrazně podílejí jak podniky státní, tak soukromé.

Převážná většina zahraničních investic patří ovšem zřejmě velkým státním podnikům a podle nedávných odhadů pocházelo z podniků pod přímou státní kontrolou v roce 2003 73,5 % nových investic, 82,3 % v roce 2004 a 83,2 % v roce 2005. o zbytek se dělí oblastní vlády, nestátní kolektivně vedené podniky a soukromí podnikatelé. Převaha přímo státem kontrolovaných podniků nepřekvapuje, jestliže si uvědomíme, že takřka všechny společnosti podnikající v oblasti surovin jsou ve vlastnictví státu a až do roku 2003 byly pouze těmto společnostem povoleny zahraniční investice.

Poněvadž v krátké historii čínských zahraničních investic podnikaly hlavně státní společnosti, setkávají se často s názorem, že jsou jen nástroji státu. Chinalco neuspěla v úsilí získat větší podíl na Rio Tinto (svůj osmiprocentní podíl v této jedné z největších světových korporací zejména hodlala Chinalco zvýšit zvláště s ohledem na obrovská australská ložiska železné rudy, důležitá pro čínské ocelárny; z dohody sešlo hlavně pod tlakem australské vlády, přičemž Rio Tinto musela čínské společnosti zaplatit 195 mil. USD), CNOOC se nepodařila koupě americké ropné společnosti Unocal v roce 2005 – v obou případech se tak projevují překážky, s nimiž se čínské státní podniky střetávají zejména ve vyspělých zemích. Právě v reakci na rychlý růst investic z Číny a Blízkého východu zpřísnily v uplynulých letech mnohé vlády západních zemí investiční pravidla. Tento protekcionismus znamenal pro čínské firmy, že zpolitizovaná opatření se dotkla právě jich. Protože tak na významu nabyla otázka, kdo je vlastníkem čínských společností, jež podnikají v zahraničí, sdělila čínská vláda, že bude k investicím v cizině napříště více používat soukromé společnosti.

Nedostatek zkušeností a důvěry v řízení složitých investic v zahraničí na striktně regulovaných trzích ukázal, že čínské společnosti nejsou v tomto ohledu dost kvalifikované. Příkladem jsou potíže, s nimiž se potkala šanghajská SAIC ve společném podniku s jihokorejskou automobilkou SsangYong a skutečnost, že Baosteel musela v Brazílii vzdát projekt výroby ocelových bloků. Jestliže však rychlý pokrok v investování v zahraničí ukázal nedostatek manažerských schopností čínských firem, pokud šlo o podniky na Západě, mnohé země, na něž se čínské investice zaměřily zvláště v Africe a v Asii, se vyznačovaly slabými institucemi a nedostatečnou ochranou intelektuálních vlastnických práv, značnými zásahy státu a různícími se systémy korporátního řízení. Zatímco západní nadnárodní společnosti dokáží obvykle zdárně postupovat na stabilních trzích s transparentními pravidly, čínské společnosti naopak mají zkušenosti s pružnějším právním rámcem a neprůhlednějšími politickými tlaky. v rozvojovém světě se tato skutečnost ukazovala jako zřejmá výhoda – také ve spojení s nově zdůrazňovanými těsnějšími vztahy s Afrikou.

Afrika – a dál

Jen málo využívané africké energetické zdroje, dřevo, zemědělské produkty a rybolov – to vše přitáhlo do roku 2006 do Afriky více než 800 čínských společností, jež pronikly do 49 zemí. Vedoucí postavení zaujaly čínské státní podniky, jež se soustředily na surovinové zdroje. CNPC, hlavní čínská nadnárodní ropná společnost, působící v Súdánu už od roku 1996, prokázala svou schopnost řídit podle mezinárodních standardů těžbu ropy tak, že energetický sektor se stal nejdůležitějším súdánským exportérem. s obdobnými investicemi uspěla Čína v Nigérii, v Angole a Gabonu, přičemž často přetrumfovala západní společnosti tím, že své investice spojila s projekty pro infrastrukturu s nižšími pracovními náklady. Po celém kontinentu kromě toho působí i středně velké čínské firmy včetně stavebních.

Aktivity čínských společností v Africe byly ovšem vystaveny také mnohé kritice zejména pro jejich soustavně nízké náklady práce a řízení, což jejich nabídky zvýhodňovalo. Některé státní firmy byly v Africe – zvláště v Zambii – obviňovány ze zanedbávání životního prostředí a sociálních podmínek. Na druhé straně velké státní firmy jako Sinopec a Petrochina se úměrně tomu, jak jsou postupně integrovány do globálních trhů, chovají odpovědněji vůči akcionářům a jednají ve shodě se zásadami odpovědného řízení, takže se mění i jejich ekonomické praktiky.

Čínské zahraniční investice našly v africkém prostředí slabé regulace a značných zásahů státu odpovídající perspektivu, s postupnými změnami uvnitř čínské ekonomiky se však pravděpodobně v nastávajícím desetiletí přiblíží povaha těchto investic nejlepším západním modelům. Vedoucí manažer CNOOC, jednoho z nejdůležitějších ropných konglomerátů, to vyjádřil slovy, že čínským cílem „není světový pořádek zvrátit, nýbrž se na tomto řádu podílet a posilovat jej, a dokonce z něj mít zisk“.

Štěpán Steiger

Čtěte také:

Petr Šafařík: Neoliberalismus v hledáčku kritických dokumentaristů

Miloš Pick: Globální krize a společnost svobody

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.