Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 2 > Jiří Hochman: Co s kapitalismem?

Jiří Hochman

Co s kapitalismem?

V Listech už delší dobu probíhá odborná diskuse o kapitalismu. Rád bych se do ní zapojil.

1) Situace:

Světová hospodářská krize, jejíž příčiny byly v Listech podrobně vysvětleny, neukazuje v USA příznaky ústupu. Nezaměstnanost je podle federálního ministerstva práce od začátku roku stejná, 9,7 procenta, což odpovídá 14,8 milionům lidí. v širším smyslu – pořád podle oficiálních čísel – když zahrneme ty, kteří pracují méně hodin, než kolik by chtěli, a ty, kteří už rezignovali a přestali práci hledat, je nezaměstnaných 16,5 procenta neboli 25 milionů lidí z celkového počtu 153 milionů, což je statisticky americká pracovní síla. To je srovnatelné jen s jednou, relativně krátkou poválečnou krizí (1983) a kromě ní jenom s Velkou krizí 30. let minulého století.

Podle stejného zdroje se v únoru ztratilo dalších 36 000 pracovních příležitostí ze všech oborů kromě zemědělství, což se považuje za lepší, než co se čekalo. Optimisté doufají, že situace by se mohla začít trochu zlepšovat v příštím roce. Realisté se ale předpovědím vyhýbají a domnívají se, že tento systém už prostě nebude schopný zaměstnat ty rostoucí miliony lidí, kteří práci hledají. Protože mnoho podniků zaniklo, zanikly s nimi i pracovní příležitosti, které nabízely. Přirozenou cestou navíc každý rok přibývá skoro jeden a půl milionu zájemců o zaměstnání.

Dlouhodobá nezaměstnanost má celou řadu negativních trvalých následků. Dopadá nerovnoměrně na různé skupiny obyvatelstva. Je zvláště krutá k černochům, k ženám, ke svobodným matkám a k lidem přes padesát, pro které je už mnoho let obtížné najít zaměstnání podobné tomu, které ztratili. Padesátiletý člověk má přitom ještě patnáct let do penze. Podle ministerstva práce jenom méně než třetina mladých lidí, kteří ukončili své vzdělávání a hledají práci, má naději jakoukoli práci najít. Je nebezpečí, že si zvyknou žít na ulici. Nezaměstnanost také snižuje kvalitu pracovní síly. s obavami se sleduje vývoj zločinnosti.

V USA vychází mnoho knih, které se těmto problémům věnují. Knižní vydavatelství Harvardské univerzity nedávno vydalo knihu konzervativního odborníka Richarda A. Posnera, který je povoláním soudce. Kniha se jmenuje Selhání kapitalismu: Krize 08 a pád do deprese. Je to velmi trudné čtení ale zajímavé je na něm to, že Posner odmítá pro tuto krizi název „recese“. To lze podle něho použít jen pro začátek. Dnes už je to krize, říká opakovaně, a používá termín deprese, pod kterým je v USA známá Velká krize 30. let. Jako takovou je třeba ji chápat a zacházet s ní, radí Posner.

Právě vyšla nová kniha známého ekonoma Josepha E. Stiglitze, nazvaná Volný pád (Freefall). Stiglitz patří k nejlepším americkým ekonomům, je nositelem Nobelovy ceny ve svém oboru a je to bývalý prezident Světové banky. v současnosti je profesorem Columbia University v New Yorku. Neměl jsem ještě čas jeho knihu přečíst, ale jak v ní listuji, vidím, že je kritická vůči politice Obamovy vlády. Stiglitzova předcházející kniha byla mimochodem nemilosrdně kritická vůči globalizaci.

Demokraté v této době usilují o to, aby Kongres přijal účinný zákon s jasnými pravidly chování pro americký finanční sektor. Pokud se taková pravidla nepodaří uzákonit, bude jen otázkou času, kdy spekulanti nafouknou další bublinu a přivedou zemi do další krize. Má jistě svůj význam, že o přijetí takového zákona se zasazuje i poslední bývalý republikánský ministr financí Henry M. Paulson. Prohlásil, že se už nikdy nesmí stát, aby poplatníci zachraňovali zkrachovalé banky. „Vláda musí mít pravomoc vynutit si spořádanou likvidaci každé upadající finanční instituce tak, aby její pád měl minimální účinek na zbytek systému,“ napsal Paulson 16. února do New York Times. Od počátku roku 2009 v USA zaniklo celkem 166 bank.

Vedení velikých bank se urputně brání regulacím, o které usiluje Obamova vláda. Bankéři zejména odmítají vytvoření silné nezávislé agentury pro ochranu spotřebitelů. Tomu se říká „Volckerovo pravidlo“ – podle Paula A. Volckera, prezidentova nejvýznamnějšího poradce. Volcker, který byl pod dvěma prezidenty předsedou Federální rezervní banky (za Cartera a za Clintona), požívá velké vážnosti. Jeho cílem je mj. omezit velikost a rozsah činnosti největších amerických bank. Volckera podporuje také pět bývalých ministrů financí USA a celá řada jiných významných osobností, mj. i nositelé Nobelovy ceny, ekonomové Paul Krugman a Stiglitz. Reformu podporuje dokonce několik miliardářů v čele s G. Sorosem. Domnívají se, že bez pevných zákonů pro kontrolu a znemožňování riskantních bankovních spekulací se vystavuje nebezpečí celý „systém,“ tedy kapitalismus.

Banky mají pořád klienty, kteří takzvaně „hrají na burze“. Se svou mocnou elektronikou pro ně kupují nebo jim prodávají cenné papíry po celém světě. Jejich kasinová praxe vyvolala tuto krizi, ale loni si už zase vypláceli mnohamilionové bonusy. Jsou to stejní lidé, kteří potajmu pomohli zruinovat Řecko, a v Bruselu o tom nikdo nic nevěděl. (Poslední informace ukazují, že pochybné manipulace se státními rozpočty jsou v Evropské unii rozšířené hrátky, dokonce i ve spořádaném Německu.)

Situaci kolem úsilí o nové bankovní zákony líčí Paul Krugman takto: „Mám podezření, že republikáni ve skrytu duše velmi dobře rozumějí tomu, nakolik je opravdová bankovní reforma nutná. Ale jejich strategie odmítat všechno, co Obama navrhne, spolu s lákadlem dolarů finančního průmyslu nad tím převažují. Už loni v listopadu se bankéři scházeli s bankovními lobbyisty a koordinovali s nimi kampaně proti (bankovní) reformě.“

Usilují ovšem především o to, aby reformní zákon oslabili a dali jeho formulacím možnost dvojího výkladu. a nelze vyloučit, že se jim to povede. Demokraté nejsou jednotní a Prezident Obama má sklon k ústupkům. Ve svém posledním článku v New York Times 1. března položil Krugman otázku, mají-li demokraté přijmout zředěnou reformu. „Já říkám ne,“ napsal. „Slabá finanční reforma by se pak otestovala až v další velké krizi.“

2) Podstata věci

Situace je tedy taková, že se musím obrátit o pomoc na svého oblíbeného klasika Josefa Schumpetera. Byl to koneckonců krajan, narodil se roku 1883 v Třešti u Jihlavy, kde měl jeho otec malou textilku. Třešť była tehdy převážně české město se 4000 obyvateli a s malou německou menšinou. Schumpeterovi byli německá katolická rodina.

Mému klasikovi były jen čtyři roky, když jeho otec zemřel. Jeho krásná, sedmadvacetiletá čiperná matka pak odjeła do Vídně, kde se zanedlouho provdala za vlivného c. a k. polního maršálka von Kellera, o třicet let staršího. To zajistilo malému nadanému chlapci nejlepší vzdělání, jaké mohl dostat. C. a k. maršálek ho také naučil jezdit na koni, kterých było v domácnosti vždycky několik.

Schumpeter vystudoval ve Vídni, pak učil na univerzitách ve Štýrském Hradci a v Bonnu. Publikoval několik úspěšných odborných knih a v roce 1932 přijal profesuru na Harvardu. Od té doby až do smrti roku 1950 žil v USA.

Schumpeter se nejvíc proslavil svou knihou Kapitalismus, socialismus a demokracie, která poprvé vyšla v roce 1942. Má svůj význam zde poznamenat, že v době Velké krize 30. let strávil Schumpeter čtyři roky studiem kapitalistických vývojových cyklů, včetně všech krizí od roku 1830, kdy se začaly objevovat statistiky. Doufal, že objeví něco nového, co by mohlo tu cyklickou kletbu kontrolovat, což se mu ovšem nepovedlo. Po odborné stránce je to nicméně jeho nejvýznamnější práce. Byla to dvoudílná kniha, měla více než 1000 stran a vyšla v roce 1939. Obrovský výzkum, nutný pro napsání práce o cyklech, našel uplatnění v jeho další knize, kterou podle své ženy psal proto, aby relaxoval. Měl ostatně encyklopedické vzdělání, podobně jako Marx, a znal nejméně šest jazyků. Existuje jeho velký životopis, který publikoval švédský historik Richard Swenberg v nakladatelství Princeton University v roce 1991.

Místo Cyklů stal se Kapitalismus, socialismus a demokracie Schumpeterovým velkým opusem. Knihu psal dva a půl roku a její hlavní část pojednává o kapitalismu. Tato část vyšla několikrát také samostatně. Její titul je Může kapitalismus přežít? (Can Capitalism Survive? ). Snad lze rovnou prozradit, že v knize na tuto otázku odpovídá autor takto: „Ne. To si nemyslím.“ („No. i don´t think so.“)

Doba, kdy Schumpeter celou tuto knihu psal, je velmi důležitá. Vypukla druhá světová válka a ničivá krize konečně ustupovala, tak jak továrny chrlily válečný materiál. Svou obsáhlou argumentaci soustředil Schumpeter do potřeby kapitalismu nepřetržitě „růst“, nepřetržitě převracet svou ekonomickou strukturu zevnitř, „ničit starou a vytvářet novou“. Evoluční charakter kapitalismu objevil před ním už Marx, což Schumpeter připomíná a diví se, proč si toho ekonomové nevšimli. „Proces tvůrčí destrukce,“ píše Schumpeter, „je základní factum kapitalismu. z toho kapitalismus pozůstává a v tom existuje.“ Schumpeter pod čarou vysvětluje, že tyto revoluce (obraty) nejsou striktně nepřetržité. „Probíhají ve zřetelných pohybech, které jsou od sebe odděleny dobami poměrného klidu. Celý proces ale probíhá nepřetržitě v tom smyslu, že je vždycky buď revoluce, anebo pohlcování výsledků revoluce a oba procesy dohromady vytvářejí to, co je známé jako obchodní cykly.“ (Capitalism, Socialism and Democracy, Harper Perenial, New York, 2008, s. 83.)

To, myslím, je podstata věci.

Schumpeter měl pravdu, že kapitalismus si vždycky najde cestu, jak se jeho podstata, sebezničení, uplatní. John Maynard Keynes, jehož anticyklický manévr šel Schumpeterovi na nervy, měl ovšem také pravdu v tom, že se pochod cyklů dá dočasně ovlivnit, i když je k tomu zapotřebí například světová válka. Keynesova kniha, která o tom pojednává, Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroků a peněz, nedávno ve Spojených státech také zase vyšla ve formátu učebnice. Studenti ekonomie, pokud mají na školné, na činži, na knihy a aspoň na jedno jídlo denně, mají co číst.

Schumpeter předvídal, že kapitalismus tímto sebeničením dospěje do stadia „zavřeného krámu“, „mizejících příležitostí k investování“ (vysvětlení pro globalizaci) až do „stadia hniloby“ a „rozkladu“. Jsou to mimochodem názvy kapitol. Předvídal, že přechod do nového systému bude nenásilný a že kapitalismus přejde do demokratického socialismu.

Samozřejmě, psal to před sedmdesáti lety a pro možnost demokratického socialismu se musel vrátit do minulosti ještě dál, k II. internacionále a ke Karlu Kautskému. Schumpeterovi bylo jasné, že v Rusku nemohl být žádný socialismus, tím méně demokratický. Nebyly tam přece pro to základní předpoklady. a Schumpeter si to všechno prostudoval a první část jeho knihy pojednává o Marxovi a o marxismu. Marxe si rozdělil na proroka, sociologa, ekonoma a učitele. Píše o něm velmi uctivě ale vytýká mu, že všechny ty discipliny pletl dohromady, takže z toho ve své době třeba němečtí sociální demokraté udělali skoro náboženství. v Rusku to nacpali do pravoslaví, Lenina nabalzamovali a postavili kolem něho byzantské mauzoleum. Schumpeter si myslí, že vědecké disciplíny by se neměly míchat jako guláš.

V této souvislosti je ale vhodné připomenout, že generální štáb německé armády koupil v březnu 1917 Leninovi puťovku na zapečetěný vlak z Curychu přes Německo do Stockholmu. Maršál Luddendorf, který se později skamarádil s Hitlerem, totiž doufal, že ze Stockholmu se už Lenin snadno dostane do Petrohradu a udělá tam takový zmatek, že to vyřadí Rusko z války. Lenin toto očekávání nezklamal. Za půl roku tam provedl kontrarevoluční puč proti sjezdu demokraticky zvolených sovětů, kde měli velkou většinu nikoli bolševici, nýbrž eseři. Lenin nikdy neměl zájem o demokracii, ale o moc, pro kterou pak použil marxistickou terminologii. Svému puči dal název socialistická revoluce. Zavedl ve skutečnosti orientální despocii, která se tam lépe hodila. Ta pak byla korunována Stalinovou ústavou. Po vítězné válce nad Německem a po smrti Stalina režim pomalu odumíral. u nás ho v roce 1948 zavedla KSČ, a lidé se nestačili divit. Alexander Jakovlev pro to používá definici „bolševický fašismus.“

To ovšem Schumpeter nemohl v roce 1940 předvídat, a proto v kapitole o socialismu dost tápe. To mu nelze vytýkat.

Chtěl bych do české debaty o budoucnosti navrhnout následující možnost. Myslím si, že kapitalismus v USA ještě bude nějakou dobu pokulhávat, i když to nebude žádná velká sláva. Bylo to ostatně hospodářsky chcíplé už od počátku nového tisíciletí. Během doby ale vyvstane hospodářská nezbytnost, aby veřejný sektor – obce, města, státy Unie, federální vláda – přebíraly řízení některých sektorů hospodářství. Schumpeter také očekával podobný vývoj. Všiml si například, že některé západoevropské socialistické strany, třeba ve Švédsku, převzaly správu kapitalismu.

V USA také existuje veřejný sektor. Federální vláda je například tradičně největším majitelem půdy. Kapitálově se významně účastní na průmyslu důležitém pro obranu státu. Spravuje strategicky důležité přístavy, doky a komunikace. Je zajímavé, že ve většině měst jsou vodárny veřejným majetkem; je na to jistě lepší spolehnutí. Ve městě, kde bydlím, jsme znárodnili vodárnu přes čtyřmi roky. Pozemní komunikace tady převážně patří státům nebo federální vládě, které se o ně starají.

Očekávám, že nejdříve zde dojde k veřejnému převzetí energetiky a zdravotnictví. Finanční sektor se nutně musí dostat pod silnou kontrolu veřejné moci, která ho donutí se chovat zodpovědně. Ale užitečné soukromé podnikání není třeba narušovat. Trh je sice blázinec, ale je to dobré, když si člověk může vybrat mezi dvanácti druhy toaletního papíru.

Karl Kautsky ještě v roce 1913 počítal s tím, že sociální demokracie vyhraje v Německu volby, prosadí novou republikánskou ústavu a znárodní průmysl. Kdyby něco nefungovalo, napsal, bude nutné tu a tam zase něco zprivatizovat.

Tím tedy přijímám návrh ing. Miloše Picka na přechod ke smíšenému hospodářství. v Evropě, ovšem, to půjde rychleji než tady. Předpokladem všeho, jak víme už od Marxe a od Kautského, je ovšem demokracie, kterou musíme chovat jako v bavlnce. Příští vláda musí mít záruku, že může opravit chyby vlády předcházejí – jak to Kautsky trpělivě vysvětloval Leninovi v knížce Demokracie a socialismus, která vyšla i česky u Girgalů na Smíchově v roce 1923. z toho dostal Iljič, dosud nikoli nabalzamovaný, málem infarkt. Rozčililo ho to do té míry, že nazval Kautského renegátem, z čehož pak málem dostal infarkt Kautsky, protože jemu nikdy nikdo nesměl vytýkat, že se nedržel Marxe.

Smíšené hospodářství bude praktické, protože v něm bude místo i na družstva, která v českých zemích tradičně fungovala dobře. a bez soukromých řemesel si lze život těžko představit, což prý dnes uznává i nynější nástupce Jakešův.

Schumpeter by měl velkou radost, jak se věci pohybují, ale varoval by před nebezpečím byrokracie ve veřejném sektoru.

O tom, že by se měl privatizovat budějovický pivovar, nenapsal nic.

Jiří Hochman (1926) je novinář, žije na Floridě.

Čtěte také:

Jiří Štěpanovský: NATO – kudy kam?

Petr Šafařík: Neoliberalismus v hledáčku kritických dokumentaristů

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.