Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 2 > Stručně: Jiří Vančura: Šikovatel v záloze

Jiří Vančura

Šikovatel v záloze

Teprve na samém konci března bylo veřejně oznámeno, že do funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů nastoupí v dubnu historik docent Jiří Pernes. Trochu neobvyklé stvrzení skutečnosti. o tom, že Jiří Pernes byl pro tuto funkci vybrán ve veřejném konkursu, už před časem referovaly všechny ústřední deníky. v čase, který následoval, vznikla však v Ústavu opozice, nevelká, snad tříčlenná, ale pro svou aktivnost nepřehlédnutelná.

Tito pracovníci Ústavu se nazvali „Iniciativou neustrčených“ a vysvětlují, proč ten novotvar. Odmítají „ustrkovat paměť dějin“, omezovat „badatelské a kriticky zaměřené aktivity vztahující se k naší nedávné historii“. Jenže právě o kritický vztah k naší nedávné historii jde, všechny diskuse a spory o Ústav pro studium totalitních režimů se kolem toho točily a točí.

Naši minulost – především normalizační, dosud živou – nevytvářely dvě kategorie obyvatel. Společnost nebyla rozdělena na agenty a spolupracovníky StB, potažmo en gros na všechny členy KSČ za minulých šedesát let, na straně druhé pak na všechny ostatní, v nichž je podobným dělením stvrzován pocit nevinných obětí. Hlavní podíl na zlumpačení naší společnosti v předlistopadových letech mají samozřejmě komunisté a jejich aparát, kteří si vynucovali směr společenského vývoje, přesněji společenské stagnace. Normalizační výměna veřejných starostí za systém „opevněných domácností“, usilujících jen o klid a konzum, se ovšem uskutečnila za tichého souhlasu lidí, kteří často živého estébáka ani neviděli.

Dozvíme se snad z písemné pozůstalosti represivních složek, proč většina obyvatelstva ochotně či neochotně vyměnila společnou starost za individuální klid a relativní prospěch? Odpověď na tyto hlubší, pro další vývoj společnosti však nejpodstatnější otázky je nesnadným, ale vlastním úkolem profesně vybavených historiků. v archivech bezpečnostních složek lze najít, a také jsou zde vyhledávána někdy fakta, někdy sporné údaje o selhání či pochybení známých osob a osobností. Jsou snad takové senzace „pamětí dějin“? Pochopí snad nastupující generace z estébáckých spisů selhání svých otců a dědů, aby se mu mohly v čase pokušení samy vyvarovat?

„Iniciativa neustrčených“ snášela na příštího ředitele ÚSTR všechna možná i nemožná obvinění ve snaze zabránit jeho nástupu do funkce: v době, kdy vedl muzeum ve Slavkově, navštěvoval jako nestraník večerní univerzitu marxismu-leninismu, ten „nejvyšší stupeň marxisticko-leninského vzdělání“. v přihlášce do konkursu neuvedl svou znalost angličtiny. Každou jeho větu napsanou jako politická úlitba na okraji odborné knížky vydávají za jeho současný politický postoj. Jejich filipika proti novému řediteli má dikci mravnostní policie nebo inkvizičních strážců ideové čistoty podle vlastního střihu. Nelze se ubránit dojmu, že postoj „neustrčených“ vyplývá z Pernesova programového prohlášení: chce ústav zbavit pověsti politické instituce a zkvalitnit úroveň badatelské a historické práce.

V čele trojice, která psala a rozesílala svá obvinění, je Kamil Miroslav Černý, který své jméno doplňuje informací „signatář Charty 77“. Předposlední seznam signatářů vydaný před Listopadem (ve druhé polovině devětaosmdesátého roku jich bylo víc než za celá předchozí osmdesátá léta) skutečně obsahuje také jméno Kamil Miroslav Černý s profesním označením „vedoucí hospodářské správy“. Proč však považuje za nutné tímto svým činem před dvaceti lety zdobit své jméno? Bezděčně připomíná vídeňskou zvyklost z let před první světovou válkou, kdy se nový příchozí – ať technik nebo profesor – představoval společnosti hodností, jíž dosáhl na vojně. Není snad Kamil Miroslav Černý nic jiného než signatář z časů před dvaceti lety? Žádný z 282 občanů, kteří se v prosinci 1976 podepsali pod Základní prohlášení, tuto okolnost nikdy nedával takto najevo. Pokládali bychom to za trapné, po Listopadu pak za způsob, jímž se chartisté vyvyšují nad ostatní. To už je lepší ten vedoucí hospodářské správy.

Jiří Vančura

Obsah Listů 2/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.