Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 4 > Stručně: Dagmar Vaněčková: Jaký byl Vladimír Nepraš?

Dagmar Vaněčková

Jaký byl Vladimír Nepraš?

Pohledný, urostlý, stříbrovlasý, šarmantní, s výrazným smyslem pro humor a kamarádství, dobrý parťák u karet s kolegy, okázale pohostinný. Ovšem musím předeslat, že jsem ho znala a poznala příliš málo, příležitostně, sporadicky, tudíž neosobuji si právo na hodnocení jeho života, neřku-li řemesla. a psát o něm v čase minulém se mi hluboce příčí. Dosud se cítím být zaskočena strohou zprávou, o jeho, asi nejen pro mne, náhlém skonu.

Pročež pár osobních vzpomínek. Redakční kolega mého muže pozval nás na večeři do karlínského bytu. Nedávno po ženitbě, představil nám svou ženu. Pěknou okatou Stáňu, profesí zdravotní sestru. Deníkáři, z dnešního pohledu se směšně nízkými platy, zato se spoustou invence a nápadů, rádi a kvalifikovaně spolupracovali s rádiem, televizí, filmem. Vladimír se uplatnil jako spoluautor námětů a scénářů s ožehavou bezpečnostní problematikou. Jeho jméno figuruje na internetu v rejstříku československých filmařů, například dobově zajímavého a úspěšného snímku Páté oddělení.

Po éře v Rudém právu se stal členem kolektivu redaktorů týdeníku Reportér, proslulého z období Pražského jara. Nikoli na dlouhý čas. u pomstychtivých normalizátorů zaujal Reportér jedno z nejpřednějších míst na indexu zakázaných periodik. Udeřil prudký zvrat doby a z mnoha známých novinářů s pevným charakterem se stali psanci. Setkání u Neprašů v Bítovské ulici mívala skoro konspirační atmosféru. Zvláště když byl přítomen Neprašův dobrý kamarád Vladimír Škutina. Nedávno propuštěný z vězení, brzdil mou výmluvnost. s prstem na ústech.

Jedno ze setkání mělo groteskní charakter. Tenkrát na zahradě v Hrnčířích, kde si Neprašovi budovali nové přístřeší. Koupili jsme si rozměrný stan a potřebovali nacvičit jeho postavení. Přijet rovnou někam do kempu a být pro smích ostatním? a tak všeuměl Vladimír nás pozval a velel, co a jak. a my poslušně cvičili.

O něco později hodně přituhovalo. Zcela mimořádně kvůli podpisům pod iniciačním textem Charty 77. Neprašovo jméno v první skupině signatářů nechybělo. Užil si za to své. Znalec praktik zřejmých i zákulisních byl pro náčelníky bezpečnostního aparátu příliš vyzývavým soupeřem. Nepoddajným, odvážným, se sportovním duchem jako vždy.

Všeho do času. Macešskou vlast opustili Milan Kundera, František Janouch, Jiří Hochman, po uplatnění „práva útrpného“ Luděk Pachman i Vladimír Škutina, Ivan Medek, Vlastimil Třešňák, Jaroslav Hutka, odešli Karel Kaplan, Zdeněk Mlynář. Brzy po nás následoval Jiří Lederer s Elou a Monikou. Stupňujícímu se nátlaku podlehl i Vladimír Nepraš a vydal se s rodinou na složitou cestu do neznáma.

Za Neprašovými jsme přijeli z Vídně do Mnichova. Vladimír neztrácel optimismus. Útočiště nalezl v Brémách. Brzy se spřátelil s tamními novináři sociálnědemokratického ražení. Psal pro německý rozhlas, ve volném čase hrál tenis. Syn se vyučil u Mercedesů automechanikem, Stáňa se uplatnila ve zdravotnictví.

Všude chleba o dvou kůrkách. Avšak poválečné Německo už prožívalo období prosperity a politickým uprchlíkům z Československa mělo co odvádět. Vladimír s rodinou si časem mohl dovolit jezdit každoročně na ostrov Gran Canaria. Jinam ho to nelákalo.

Jednou se Neprašovi objevili ve Vídni a slavili jsme vydatně na heurige. Jeho vánoční a novoroční blahopřání byla pokaždé doprovázená fotkami z Kanárů a naléhavě opakovaným pozváním do Brém. Žel, naše cesty, a pak už jen mé, směřovaly vždy za novými cíli. Nechyběl slib, že jednou přijedeme...

Poslední snímky z konce loňského roku ukazují šťastného Vladimíra v obklopení vnoučaty. Věčný mladík. Letos v březnu zamířil znovu na svůj zamilovaný ostrov, který se mu stal osudným. Těžký záchvat astmatu, pobyt v tamní nemocnici a znovu doma v Brémách. Zápas s nemocí, vysílení na těle i na duchu vykonaly své. Dne 14. května 2010 skonal. Část jeho ostatků nalezla podle jeho přání místo v rodné jihočeské metropoli.

Dagmar Vaněčková

Obsah Listů 4/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.