Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 5 > Jiří Hochman: Co s kapitalismem (2)

Jiří Hochman

Co s kapitalismem (2)

Kapitalismus je tedy přirozenou formou nebo metodou ekonomické změny a nikdy není ani nemůže být nehybný. A tento evoluční charakter kapitalistického procesu je nejenom důsledkem toho, že ekonomický život pokračuje ve společenském a přírodním prostředí a svou změnou mění hodnoty ekonomické akce.

Základní impuls, který uvádí do pohybu a udržuje v pohybu kapitalistické ústrojí, přichází z nového spotřebního zboží, z nových způsobů výroby a dopravy, z nových trhů, z nových forem průmyslové organizace, vytvářených kapitalistickým podnikáním.

To nepřetržitě revolucionizuje ekonomickou strukturu zevnitř, nepřetržitě ničí starou a nepřetržitě vytváří novou. Tento proces Tvořivého ničení (Creative Destruction) je podstatná vlastnost kapitalismu. To je to, z čeho se kapitalismus skládá a v čem musí každý kapitalistický zájem existovat.

Tyto revoluce nejsou doslova nepřetržité: Dochází k nim v náporech, které jsou od sebe oddělené intervaly srovnatelného ticha. Celý proces ale probíhá nepřetržitě v tom smyslu, že je vždycky buď revoluce, anebo absorpce výsledků revoluce, obojí společně vytvářející to, co známe jako obchodní cykly.

Joseph A. Schumpeter: Capitalism, Socialism and Democracy, First Harper Colophon Edition,

New York 1975, s. 82–83.

(Přeložil jsem doslova na žádost tří českých čtenářů.)

Situace v USA: Jedeme dál, jak to řekl Werich, močálem černým kolem bílých skal. Recese oficiálně skončila, hospodářství se snad zotavuje, i když velmi pomalu. Obavy z „druhého kola“ recese poněkud ustoupily podobně jako obavy z deflace. Ministerstvo obchodu také oznámilo v polovině září, že deficit obchodní bilance USA za druhé čtvrtletí vzrostl o 12,9 procenta. Kdyby tento trend pokračoval až do konce roku, mohli bychom to vidět jako „známku uzdravování amerického hospodářství.“

Ministerstvo práce naposledy oznámilo růst nezaměstnanosti ze 14,6 milionu v červenci na 14,9 milionu v srpnu. Měli by to být lidé, kteří pobírají podporu v nezaměstnanosti nebo o ni žádají. Protože americké statistiky jsou velmi důkladné a přesné, je tam i údaj, že počet lidí bez práce po dobu 27 týdnů klesl ze 6,6 milionu v červenci na 6,2 milionu v srpnu, což je „malou známku zlepšení.“

Průměrná délka nezaměstnanosti poklesla z 22 týdnů v červenci na 19,9 týdnů v srpnu. Kromě toho se registruje tzv. částečná nezaměstnanost, kam patří lidé, jimž zaměstnavatelé zkrátili pracovní dobu (a mzdu), jakož i ti, kteří se už dalšího hledání práce vzdali. Jejich počet se zvýšil na 16,7 procenta v srpnu oproti 16,5 procenta v červenci. Kolik lidí to v této kategorii je, zpráva neobsahuje. Ale udává se počet lidí, kteří mohli pracovat jenom na zkrácený úvazek, protože nic lepšího nenašli, a těch bylo v srpnu 8,9 milionu oproti 8,5 milionu v červenci. Průměrná délka pracovního týdne zůstala nezměněná – 34,2 hodin. Ve výrobě a mezi zaměstnanci, kteří nepatří do sledované kategorie (non-supervisory employees), pracovní týden byl o něco delší. Ekonomové to vysvětlují tím, že společnosti se snaží zvýšit výkon pracovníků, které zaměstnávají, aby nemuseli najímat další.

Naproti tomu 16. září oznámil federální statistický úřad (Census Bureau), že v roce 2009 vzrostla chudoba ze 13,2 procenta (39,8 milionu lidí ) v roce 2008 na 16,7 procenta (50,7 milionu lidí). Stav chudoby je roční výdělek rodiny o čtyřech lidech 21,954 $. Statistika ukazuje, že mezi pracujícími lidmi od 18 do 64 let vzrostla chudoba z 11,7 % na 12,9 %. To je nejvyšší procento od 60. let minulého století, kdy prezident Johnson zahájil svou „válku proti chudobě.“

Ekonomové, kteří většinou v této krizí tápali, si nyní situaci ujasňují. Koncem srpna došlo k velké odborné sešlosti, pořádané oblastní Federální rezervní bankou (FRB) v Kansas City. Většinou tam byli bankéři a ekonomové, zabývající se měnovými problémy. Vzali tam na vědomí, že zotavování z této krize bude „bolestně pomalé a nezaměstnanost bude urputně vysoká dalších deset let nebo více“. Hlavní argumenty pro tuto teorii byly obsažené ve studii připravené profesorkou Carmen M. Reinhartovou z Univerzity státu Maryland a jejím mužem Vincentem R. Reinhartem, bývalým ředitelem měnového odboru newyorské FRB.

Studie vychází z výzkumu patnácti finančních krizí od roku 1945 a ze světových hospodářských kontrakcí od krachu na newyorské burze v říjnu z roku 1929. Kontrakcemi se myslí krize, ve kterých se objem hospodářství v absolutních číslech zmenšuje. Studie věnuje velkou pozornost také naftové krizi z roku 1973 a propadu hypotéčního trhu v roce 2007, který se označuje jako „imploze“. Tím se míní zhroucení dovnitř jako u staré elektronky.

Výzkum ukázal, že po každé další krizi se zotavování („adaptační cyklus“ podle Schumpetera) významně zpomaluje a nezaměstnanost zůstává významně vysoká. Že se tento adaptační cyklus postupně prodlužuje, toho si všiml už Schumpeter a označil to za jeden ze symptomů „klesající výkonnosti kapitalismu“ (Schumpeter, s. 70). Ale když si to všechno rozložíme, neunikne nám dojem, že po krachu z roku 1929 už vlastně nebylo nic normální. To si myslel taky pan profesor Galbraith, kterého jsem měl příležitost se na to zeptat. Velkou krizi 30. let se pokoušel řešit obrovitý program Rooseveltova Nového údělu. Nevím jestli jsme si všimli třeba toho, že v roce 1942 zastavily japonský rozběh na Austrálii dvě legendární americké letadlové lodi Yorktown a Lexington. Byly postaveny jako součást obrovských federální investic v době Nového údělu. Ale v roce 1939 přišla druhá světová válka...

Jedním z drastických vedlejších dopadů této krize je, že veřejné orgány – státy Unie, města, menší obce – nevybírají dost daní, aby mohly udržovat základní služby. Federální vláda si může natisknout tolik peněz, kolik jí Kongres dovolí v rámci rozpočtu a schváleného deficitu. Státy a obce tuto možnost nemají, a vydat další dluhopisy? Kdo si je dnes koupí? Proto se omezují služby, dokonce i počty učitelů, policajtů a hasičů. Omezuje se i Medicaid, zdravotní pojištění pro nejchudší.

Po posledním předcházejícím propadu z roku 2001 probíhalo už „zotavování“ bez přibývání pracovních příležitostí, a proto se tomu říká „jobless recovery,“ neboli zotavování bez práce.

Zabavování domů, kde bydlí neplatiči hypoték, pokračuje dál, ale v případech významného opoždění (několik měsíců) se zpomalilo. Naproti tomu v případech, kde se majetky už řítí do zabavení, tento proces probíhá plynule. Realitní kanceláře si všimly, že tyto situace jsou „spojené s nezaměstnaností“.

Velmi znepokojivým jevem je nedostatek peněz v penzijních fondech státních zaměstnanců, ve kterých chybí víc než trilion dolarů. V mnoha městech pohltí penzijní fondy čtvrtinu nebo více ročního rozpočtu. Podle New York Times z 15. září nezbude na parky, knihovny, údržbu ulic a veřejnou bezpečnost. K ohroženým státním penzijním fondům patří například obrovský fond Calpers v Kalifornii. Od roku 2009 19 států Unie, mj. New Jersey, Rhode Island, Wyoming a Kalifornie, muselo penze snižovat anebo o snižování vážně uvažovat, a to i pro současně zaměstnané lidi, i pro ty, kteří už jsou v důchodu.

Mnozí ekonomové si spletli nepatrný růst hospodářství v prvním čtvrtletí tohoto roku se zotavováním. Původně vládní prameny udávaly růst 2,5 procenta. Počátkem léta to opravili na 1,5 procenta. Problém je ale v tom, že aby nezaměstnanost dál nerostla, musel by tento růst být nejméně tříprocentní. To velmi rozčililo Paula Krugmana, nositele Nobelovy ceny, a napsal o tom komentář s rozhořčeným titulem „Tohle není žádné zotavování“. Krátce nato zjemnil oficiální terminologii ministr financí Tim Geithner: „Jsme na cestě k zotavování.“ A FRB začala mluvit o nezaměstnanosti jako o „úrovni využívání zdrojů.“ Do toho přišla zpráva, že „malí investoři“ stáhli z domácího trhu akcií 33,12 miliard dolarů, což ukazuje nedůvěru k akciovému trhu.

Počátkem září popisovala situaci odstupující předsedkyně prezidentovy Rady ekonomických poradců Christine Romerová, profesorka Kalifornské univerzity v Berkeley, při obědě s novináři v Národním domě tisku ve Washingtonu. Přiznala, že pořád ještě neví, proč je tato recese tak hrozná, dramaticky horší, než bylo možné očekávat. „Je zde riziko, že to povede k trvalé vysoké nezaměstnanosti,“ řekla.

Romerová na jaře předvídala, že Obamův „stimulus“ udrží nezaměstnanost na osmi procentech; teď je to 9,6 procenta. Jen v červnu a červenci 2010 zmizelo 350 000 pracovních příležitostí. Takže se dá říci, že situace se vyvíjí živelně. Vláda působí, že neví, co má dělat, a Kongres je paralyzovaný republikánskou sabotáží – aspoň do listopadových voleb.

V době Nového údělu si mnozí blízcí spolupracovníci prezidenta Roosevelta také mysleli, že velká nezaměstnanost zůstane v kapitalismu trvalým jevem. Raymond Morley si roku 1934 myslel, že podpora nezaměstnaným bude asi trvale nezbytná. Harry Hopkins počítal s tím, že i kdyby se vrátila prosperita, pro miliony lidí už práce nebude.

Kongres nedávno přijal nový bankovní zákon, který má dát veřejným institucím více možností, jak zabránit další finanční krizi. Pravidla prosazená v době Nového údělu ve třicátých letech 20. století byla postupně odbourávána v posledních třiceti, čtyřiceti letech, v době nadšení nad neomezenými možnostmi svobodného podnikání. Mezi těmito pravidly byl také zákon navržený v roce 1934 senátory Glassem a Steagallem (Glass-Steagall Act), který oddělil investiční a obchodní bankovnictví (zavedl také veřejné pojištění vkladů zřízením Federální depozitní pojišťovny – FDIC). V urputném boji o letošní bankovní zákon, hlavně v Senátu, se letos nepodařilo obnovit oddělení investičního a obchodního bankovnictví. Banky se tomu všemožně bránily. Spekulanti potřebují více prostoru. Máme tedy nový zákon, ale zdaleka ne takový, který by chránil před riziky spekulace. Na mezinárodní konferenci regulátorů v Basileji v neděli 12. září bylo přijato rozhodnutí doporučit bankám zvýšení kapitálové rezervy z pěti na sedm procent. Je k tomu přilepen kompromis, který to má odložit až na rok 2019, jak to prosazovaly banky. Jsou to všechno dosti žalostné zprávy.

Jedna pozitivní správa je z Wall Streetu. Jelikož velké banky mají opět velké zisky, budou už druhý rok zase vyplácet svým ředitelům velké odměny. Hájí se to tím, že velké evropské banky to dělají taky.

Celkem vzato se tedy nedá říct, že by byla krize v USA aspoň zčásti překonána. Na podzim se zase čeká další růst nezaměstnanosti a předpovědi, že to takhle potrvá ještě deset let, se přijímají krčením ramen. Schumpeter byl před sedmdesáti lety toho názoru, že v tomto pomalu odumírajícím systému bude schopnost nebo neschopnost vytvářet pracovní příležitosti problém kardinální.

Robert Reich je také jako Romerová profesorem v Berkeley a byl ministrem práce v první vládě Billa Clintona. Je autorem několika velmi zajímavých knih, poslední z nich se jmenuje Supercapitalism. Připravuje nyní knihu o hospodářství USA jako výsledku této krize. Na svém blogu nedávno (10. září) uveřejnil článek o problému, kterým se asi bude podrobněji zabýval v nové knize. Je to problém rozdělení bohatství v USA.

Reich poukazuje na známý fakt, že od 70. let minulého století probíhalo v USA přerozdělování bohatství země směrem k nejbohatším. V roce 1979 pobíralo jedno procento nejbohatších lidí v USA devět procent celkového národního příjmu. V roce 2007 to bylo už 23,5 procent. A není zřejmě žádná náhoda, že naposledy, kdy ti nejbohatší pobírali tolik peněz, to bylo v roce 1928.

Reich upozorňuje, že souvislost tady není přímá, nýbrž jemnější. Píše: „Bohatí utrácejí mnohem menší část svého příjmu než my ostatní. Když dostanou tak nepoměrný podíl celkového (národního) příjmu, hospodářství je tak okradeno o kupní sílu, u které je zapotřebí, aby rostla a vytvářela pracovní příležitosti. Kromě toho boháči neinvestují své příjmy do americké ekonomiky; posílají to kamkoli kolem světa, kde z toho dostanou co největší zisk – někdy to je tady, ale častěji to jsou třeba Kajmanské ostrovy, Čína nebo něco jiného. Investují také do něčeho, co bude lákat jiné velké investory (zboží, akcie, dot-comy nebo parcely), jejichž ceny pak mohou vyletět divoce nahoru.“

Velká krize 30. let nás podle Reicha poučila, že je jenom jedna cesta ven z takové situace – prosperita více sdílená. To, čeho dosáhl Nový úděl – sociální zabezpečení (Social Security), čtyřicetihodinový pracovní týden, podpora v nezaměstnanosti, právo zakládat odbory, minimální mzda – rozdíly zmenšilo. Podobným způsobem by se dnes měly řešit sociální problémy.

V listopadu budou volby do Sněmovny reprezentantů, do třetiny Senátu, budou se vybírat noví guvernéři řady států. Kampaň, která probíhá v souvislosti s primárkami, je neobyčejně arogantní. Konkurenční kandidáti se neomaleně napadají a urážejí. Souvisí to mj. s posunem Republikánské strany daleko doprava. Do čela této strany se dostalo hnutí zvané Čajová party. Dožaduje se, aby „jim byla Amerika vrácena“. Vyjadřuje odpor k tomu, že prezidentem je černoch, navíc ještě liberální. Postupují ale opatrně, tak aby rasistický nátěr nebyl přímo patrný. Kandidáti, které hnutí podporuje, vyhrávají většinu republikánských primárek. Je to dost špatná představa, že by zástupci tohoto směru měli získat většinu v Kongresu, kterou před dvěma roky republikáni ztratili.

Je to možné? Je to nepravděpodobné, ale možné to je. Americký elektorát je nevyzpytatelný. Ale republikánům chybí vůdce i zřetelný program. Velký byznys do nich ovšem čiperně a štědře láduje peníze. A peníze umožňují reklamu, hlavně v televizi.

Kdyby Demokratická strana byla 2. listopadu v Senátu a ve Sněmovně reprezentantů citelně oslabená, byla by to politická katastrofa. Zastavilo by to totiž snahu uzákonit účinné kroky ke zmírnění následků krize. Republikáni se pokusili i o zastavení podpor v nezaměstnanosti.

V doslovu ke své slavné knize Velký krach 1929 (The Great Crash 1929) John Kenneth Galbraith napsal: „Bylo by nemoudré vystavit hospodářství další velké havárii.“

K jedné došlo v roce 1928, a jak je vidět, Galbraith měl dopředu pravdu i pro rok 2008.

Jiří Hochman (1926) je novinář a spisovatel. Žije na Floridě.

Čtěte také:

Jiří Hochman: Co s kapitalismem?

Jan Jedlička: Řecko, stabilita eurozóny a možné následky

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.