Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 5 > Štěpán Steiger: Čínští dělníci na pochodu

Štěpán Steiger

Čínští dělníci na pochodu

Na jednom pekingském předměstí mohli diváci letos v létě zhlédnout pod širým nebem večerní představení o radikální politice. Skupina herců-amatérů, kterou si sestavili stěhovaví dělníci, přednášela básně, jež popisovaly těžký život migrantů v továrnách elektroprůmyslu a na staveništích. Písně doprovázené kytarou se jmenovaly Život na okraji, Průmyslová oblast, Práce – naše sláva a naše peklo, Solidární boj. Někteří ze sta shromážděných – mnozí z nich z malých nábytkářských továrniček v hlavním městě – začali plakat. Večer skončil tak, že většina zazpívala Internacionálu. „Atmosféra byla bojovná, ale nikdo otevřeně nekritizoval vládu,“ řekl později politolog Eric Harwit z Havajské univerzity, který byl dvouhodinovému představení přítomen. „Zdálo se mi, že dělníci-migranti byli svými pracovními podmínkami skutečně pobouřeni.“

Pekingská podívaná je pouze jedním příkladem, jak se stále více veřejně projevuje bojovnost čínských dělníků. V létě jich tisíce stávkovaly – zejména v elektroprůmyslu, a to v továrnách, jejichž vlastníky jsou zahraniční firmy jako třeba japonská Honda nebo Foxconn (jehož vlastníky jsou firmy z Tchajwanu). Než si však blíže všimneme těchto stávek a jejich důsledků, třeba objasnit problém migrujících dělníků, který je co do rozsahu, politicky a ekonomicky jedním z nejvážnějších problémů současné Číny.

Počet stěhovavých dělníků se nejčastěji odhaduje na více než 140 milionů. Podle přehledu Národního statistického úřadu z konce roku 2008 a počátku roku 2009 pracovalo ve městech zhruba 140 000 000 migrantů – představovali tak asi třetinu všech pracujících ve městech – setkáme se však i s odhady mezi 120 a 200 miliony. Údaje o nich totiž kolísají také proto, že čínské statistiky pro ně nemají jednotnou definici: podle zaměstnavatele jsou městští, jsou-li uváděni podle bydliště, jsou venkovští. V tomto druhém případě je to proto, že čínský systém registrace domácností – hukou – jim nedovoluje legální pobyt ve městech (ani když tam léta pracují). (Systém byl kdysi dávno zaveden, aby zamezil hromadnému stěhování do měst – jen ten, kdo je v městě registrován, má nárok na byt, sociální pojištění a zdravotní péči a jiné služby, takže například dětem migrantů je zpravidla odpírán přístup do městských škol.) Jde tedy o venkovany, kteří ze svého bydliště odešli za prací, někdy v téže provincii, ale často mnohem dále od domova.

Platy a práce

Jako marginalizovaná skupina jsou často vystaveni špatnému zacházení a vykořisťování zaměstnavateli, kteří zneužívají jejich nejisté postavení a nižší vzdělání. Průzkum mezi mladými migrujícími dělníky v prosperujícím Šen-ženu (v jihočínské provincii Kuang-tung, kde jako v jednom z prvních měst začínala Teng Siao-pingova „modernizační“ politika, zejména podniky se zahraniční účastí) například ukázal, že měsíční mzda 1838,6 juanů ($ 271) je asi polovicí toho, co si v trvalém dlouhodobém zaměstnání vydělá dělník místní. Podle názoru mladých migrantů by jejich mzda měla být aspoň 2679 juanů, ale pokud by si chtěli založit rodinu, potřebovali by 4200 juanů. Jinde ovšem byly mzdy ještě nižší (The Economist uvedl 30. července v článku o „stoupající moci“ čínských dělníků jako měsíční průměr stěhovavých dělníků v roce 2009 1348 juanů).

Třiadvacetiletý Wang Ťian-šu, který sem přišel z kuang-tungského venkova, líčil svou osobní zkušenost. (Jednu slabiku jména změnil, aby jej nepoznali na internetu.) „Ztratil jsem tu tři roky,“ litoval. Pracuje v továrně na automobily firmy Honda na montážní lince kardanových hřídelů. Před třemi lety začínal jako praktikant za 800 juanů měsíčně. Po roce jej zaměstnali naplno za 1327 juanů, šest dní v týdnu, osm hodin denně. „Když továrnu otevřeli, bylo tu mnoho lidí z Kuang-tungu. Později však odcházeli, plat byl příliš nízký. Takže teď tu nabírají z celé Číny lidi, kteří právě skončili školu.“ A pokračoval: „Nemáme právo na víc přesčasů než 36 hodin měsíčně. Já nekouřím, nepiji. Ušetřím tak měsíčně mezi 300 a 500 juany, ale to je velice málo.“

Z průzkumu, který mezi 5110 mladými migranty s průměrným věkem 24 let provedla letos v červenci šenženská univerzita spolu s městskou pobočkou odborové organizace (v Číně je povolena, jak jsme to znali i u nás, pouze jediná odborová organizace, Všečínská odborová federace), vyplynulo, že dotázaní pravidelně překračovali dovolený přesčasový limit 36 hodin měsíčně, přesto byl jejich průměrný příjem 1839 juanů. Naprostou většinu mezd museli vydat za potraviny, ubytování a dopravu – další položky představovaly kvalifikační kursy, internet a telefony. Nicméně 57 % pravidelně spořilo, převážně na výchovu svých dětí, stavbu domu v místě původu (bydlišti) nebo na další vzdělávání a kvalifikaci.

Obvykle se předpokládá, že mladí stěhovaví dělníci vydávají větší část příjmu na svoje zájmy a osobní rozvoj. Přesto výrazná většina dotázaných v průzkumu – 87 % – sdělila, že posílá pravidelně peníze rodinám doma (v průměru 4244 juanů ročně čili asi pětinu příjmu). Jednou ročně se také domů vracejí (každý rok vidíme v televizi obrazy obrovského návalu cestujících na nádražích velkých čínských měst, když se blíží čínský – lunární – Nový rok). V odpovědích také vyjádřili svá očekávání, pokud jde o „rozumnou“ a „ideální“ mzdu. Za „rozumnou“ – tj. podle svých schopností – považovali 2679 juanů, tj. zhruba o 842 více než svou současnou; za „ideální“, tj. takovou, jež by jim dovolila usadit se i s rodinou v Šen-ženu, by považovali 4200 juanů – více než dvojnásobek mzdy dnešní.

Průzkum rovněž ukázal, že pracovní podmínky mladých migrantů se nijak zvlášť nezměnily ve srovnání s podmínkami starší generace. Mnozí si stěžovali na neobyčejný hluk a vysoké teploty na dílně, na prach a jiné nebezpečné látky. I ubytování je v podstatě stejné: polovina dotazovaných jako jejich předchůdci žila v továrních ubytovnách, v průměru šest osob ve skromně zařízeném pokoji.

Dva základní problémy, na něž si mladí migranti stěžovali, byly nízké mzdy a institucionální diskriminace (zmíněný systém registrace domácností). K tomu přistupuje pocit bezmocnosti – jenom 20 % bylo členy odborů a 34 % ani nechápalo, k čemu odbory vůbec jsou. 58 % souhlasilo, že by odbory „mohly zastupovat zájmy dělníků a napomáhat řešit jejich problémy“, u starší generace to však bylo 68 %.

O pracovních podmínkách vypovídají i sebevraždy: v továrnách zmíněného Foxconnu došlo během necelého půlroku 2010 ke třinácti pokusům, deset mladých dělníků při nich zemřelo. Každý rok také vykazuje statistika v oblasti Perlové řeky (provincie Kuang-tung) 30 000 pracovních úrazů na rukou, při nichž dochází ke ztrátě 40 000 prstů. Kolem 15 000 dělníků je ročně diagnostikováno s nemocemi z povolání.

Fakta tedy nasvědčují skutečnosti, že v posledních dvaceti letech, kdy vlna stěhovavých dělníků stále rostla, se příliš nezměnilo. Jedna oficiální studie ještě letos na jaře konstatovala, že mladí migrující dělníci mají slabé postavení, pokud jde o mzdové podmínky. „O tom, jak svá práva obhájit, mnoho nevědí, ve společnostech, jež je zaměstnávají, jim chybí komunikační kanály. Když jsou jejich práva narušena, změní většinou zaměstnání, takže je značná fluktuace pracovních sil.“

Co přinesly stávky

Co bylo považováno za skutečnost na jaře, už v létě neodpovídalo zcela faktům. Stávky v té době ukázaly, že mladá generace migrantů – za niž jsou považováni ti, kteří se narodili po roce 1980 – přece jenom ve srovnání se starší vyspěla. (Podle zprávy Všečínské odborové federace přitom představují ti, jimž je mezi 16 a 30 lety, 61,6 % stěhovavých dělníků; 80 % jich je svobodných.) Jedním z hlavních důvodů odlišnosti je okolnost, že vyrostli v městech a jejich vztah k zemědělství (venkovu) se liší od vztahu jejich rodičů. Ovšem ačkoliv jejich vzdělání je vyšší než generace rodičovské, je omezené, což je i příčinou, proč nesnadně nacházejí trvalé zaměstnání s vyšší mzdou. Všechny tyto skutečnosti se výrazně projevily během letních stávek.

K těm došlo v dobu pro stávkující příznivou. Politicky obecně v tom smyslu, že dokonce už i (ústřední) vláda v Pekingu uznala potřebu změnit pracovní zákonodárství ve prospěch pracujících. V červnu 2007 schválil parlament (Všečínské shromáždění lidových zástupců) důležité zákony, jež nabyly účinnosti od 1. ledna 2008: zákon o pracovních smlouvách, zákon na podporu zaměstnanosti a zákon o prostředkování a smírčím řízení pracovních sporů (tj. zákony o otázkách do té doby právně v zásadě neregulovaných). Do značné míry šlo rovněž o reakci na sílící dělnické nepokoje, jejichž počet podle sdělení ministerstva lidských zdrojů a sociálních jistot z května 2009 dosáhl v roce 2008 693 000, dvojnásobku roku předchozího, a podílelo se na nich 1 200 000 dělníků. Růst sporů byl zejména zřejmý v pobřežních, industrializovanějších městech a provinciích, kromě Pekingu a Šanghaje tedy v provinciích Ťiang-su, Č-ťiang a Kuang-tung.

Zákony sice byly formulovány natolik neurčitě, že poskytovaly dostatek místa pro nejednotný výklad a provádění na lokální – provinční a městské – úrovni (někteří analytici proto mluvili o jejich „regionalizaci“ a „proděravění“), nicméně byly pokrokem proti předchozímu stavu.

Dodejme, že parlament schválil také zákon o sociálním pojištění (návrh byl v prosinci 2008 předložen k posouzení veřejnosti – vládě došlo přes 70 000 připomínek) jako první krok k vytvoření celonárodního systému, zatím pro občany s průkazem totožnosti. Bylo zatím vydáno asi 80 000 000 pojišťovacích průkazů.

Rovněž ekonomická situace se změnila ve prospěch dělnictva. Zatímco se podíl mezd na hrubém domácím produktu stále zmenšoval, začaly být mzdy zvyšovány. Zpočátku sice pouze mzdy minimální, postupně však, také pod vlivem stávek, i mzdy vůbec. Což souviselo i s obratem ekonomické strategie vlády. Ta byla dosud – a do velké míry stále ještě je – orientována na vývoz. Zejména pod vlivem světové hospodářské krize začíná však Peking zdůrazňovat vnitřní trh, tj. domácí spotřebu, pro niž je nutné rovněž zvyšovat kupní sílu.

„Síla hněvu“

Tak nazval anglojazyčný čínský týdeník Beijing Review 22. července svůj přehled čínského stávkového hnutí. Letní vlna stávek však nebyla v Číně zdaleka první. Ke stávkám v posledních dvaceti letech docházelo – byly ovšem vždy pouze lokální a malé, média jim nevěnovala pozornost. Letošní se výrazně lišily tím, že byly časté – ve zmíněné jižní provincii Kuan-tung došlo během 48 dnů ke 36 stávkám –, trvaly déle a měly své cíle: továrny zahraničních firem. Další důležitý rozdíl byl, že zatímco dříve byly stávky zpravidla rychle potlačeny, letos byla reakce vládních míst (KS Číny) velmi shovívavá. Existoval nicméně rozdíl, jenž se projevil příkladně na stávce ve dvou podnicích, které se lišily vlastníkem. Ve Fušanu (provincie Kuang-tung), pobočce japonské Hondy – podíl na ní však mají také čínští spolumajitelé –, vyrábějící automobilové motory, skončila v červnu dvoutýdenní stávka dohodou mezi zaměstnanci a vedením – mzdy byly zvýšeny o 24 %. Naproti tomu textilní podnik společnosti Ping-mian ve střední Číně patří státu. I tam sice dělníci dva týdny stávkovali a dosáhli pětadvacetiprocentního zvýšení, ale teprve poté, co zasáhla policie a více než 20 stávkujících zatkla. Nicméně zásah byl ojedinělý a lze jej vysvětlit také tím, že lokální (městské a provinční) samosprávy jednají velmi často autonomně a odlišně. Výkonný ředitel Ústavu pro výzkum současnosti Liu Kai-ming se proto domnívá, že úřady by neměly ve stávkách intervenovat, nýbrž snažit se pouze o dohodu mezi oběma stranami sporu.

Stávky byly motivovány hlavně mzdovými požadavky proto, že mzdy dlouho nerostly vůbec nebo jen velmi málo. (Asi čtvrtina respondentů v jednom průzkumu Všečínské odborové federace odpověděla, že jejich mzdy se za posledních pět let nezvýšily vůbec. 61 % prohlásilo, že mzdy jsou nízké, a 75,2 % bylo přesvědčeno, že současné rozdělení příjmů je nespravedlivé.) K růstu mezd však přispěly také dvě rozporné skutečnosti. Nejprve totiž světová krize, která zasáhla také Čínu, vedla k mnoha hromadným propouštěním. (24. července 2009 protestovaly 3000 ocelářských dělníků firmy Tonghua v provincii Ťi-lin, ohrožených propuštěním, a ubily k smrti představitele společnosti Čen Kuo-juna.)

U migrantů znamenal pokles hospodářské činnosti nejen, že mnoho z nich odešlo z měst zpět na venkov, nýbrž také že po opětném hospodářském oživení se ne všichni zase vrátili do předchozího zaměstnání. Tento fakt způsobil na mnoha místech nedostatek pracovních sil, a podniky se tudíž snažily přilákat je vyššími mzdami. Pod dvojím tlakem – nedostatku pracovníků a vybuchujících stávek – tak zvláště od začátku léta docházelo plošně k růstu mezd. Od 1. července např. 18 provincií – v tom i města jako Peking a Šenžen – zvýšilo minimální mzdy o 20 % (a provinční zástupci neváhali prohlásit, že levná pracovní síla už nemůže být jedinou čínskou konkurenční výhodou). Noviny První finanční deník informovaly, že do konce letošního roku se tak stane ve všech zbylých provinciích a městech. (Nutno ovšem podotknout, že minimální mzda zůstává i tak výrazně nízká – např. v provincii Chaj-nan je průměr 2077 juanů, minimální mzda 630 juanů.)

Mzdy nejsou (nemohou být) ovšem v Číně regulovány centrálně. A tak začátkem letošního července vyhlásilo osm provincií a městských správ svoje mzdové směrnice. V Pekingu to znamenalo, že podle městského úřadu lidských zdrojů a sociální péče podniky v hlavním městě, jež „vykazují zdravý rozvoj a dosahují zvýšený zisk“ (!), mají svým zaměstnancům zvýšit o 11 % mzdy. Současně se však na podniky, jež dosud trpí hospodářskou krizí, směrnice nevztahuje – a navíc mohou po dohodě s odbory nebo zástupci zaměstnanců mzdy svých pracujících snížit. Provincie Che-pej, Ťiang-si, Šantung, Ša-an-si, Ťi-lin a Ťiang-si spolu s městem Tchien-ťin (jedna ze čtyř municipalit podřízených přímo vládě) vydaly rovněž směrnice, které upravují zvyšování mezd v těchto oblastech. Na předním místě je přitom Che-pej: dovoluje růst mezd až o 28 %, u minimální mzdy o celých 8 %.

Vraťme se ještě k odlivu migrantů, který přispěl ke zvyšování mezd zvláště v silně průmyslových pobřežních oblastech. I na tento jev měla vliv vládní protikrizová strategie. Stimul ústřední vlády ve výši 4 bilionů juanů totiž byl do velké míry zaměřen na rozvoj infrastruktury – jednoho z mnoha slabých míst čínské ekonomiky – a tím i do vnitrozemí. Ačkoliv tedy stěhovaví dělníci, byť i z jiných důvodů (které ještě zmíníme) v menším počtu, nadále odcházejí z domova, směřují jinam než třeba do míst Perlové řeky. V průzkumu Státního statistického úřadu odpovědělo 8 % respondentů, že letos z domova neodejdou, a ředitel Výzkumného střediska pro malá města při Státní komisi rozvoje a reformy Li Ťie řekl, že mnohem více migrantů než dříve se obrací do vnitrozemí.

Až dosud jsme se zabývali téměř výlučně postavením stěhovavých dělníků. Situace dělníků v zaměstnání (poměrně) trvalém ve velkých podnicích vlastněných státem – většinou tedy v podnicích těžkého průmyslu a jiných „strategických“ odvětvích –, byť v mnoha ohledech odlišná, je nicméně stejná, pokud jde o jejich práva, proto jsme ji zde pominuli.

Kam vykročili?

Stávky, k nimž došlo zejména v květnu a červnu v továrnách hlavně japonských a tchajwanských společností, mohou být považovány za signál zrodu nezávislého čínského dělnického hnutí. S tím souvisí otázka, budou-li jediné legálně existující odbory, Všečínská odborová federace, aktivnějšími reprezentanty pracujících zvláště ve vyjednávání vyšších mezd a zlepšování pracovních podmínek. V dlouhodobém pohledu by totiž mohlo dojít k výraznějším a více destabilizujícím protestům (stávkám), než byly rozptýlené stávky letošní, a vláda by mohla reagovat potlačením dělnického aktivismu.

Jaká je současná Všečínská odborová federace? Pokud by některým čtenářům připomínala někdejší ROH, jde o podobnost ne zcela náhodnou. Vznikla sice už v roce 1925; zeslábla po roce 1949, když zájmy dělnické třídy zastupovala (podle své ideologie) KS Číny. Během kulturní revoluce přestaly odbory působit vůbec, obnovily teprve později činnost, kterou opět vyzvedl i Teng Siao-pching v roce 1978. Základní organizační dokument odborů, Odborová charta, byl schválen v roce 1983. Odbory jsou ze zákona oprávněny organizovat v podnicích vzdělávací, kulturní a sportovní činnost, podílet se na opatřeních, jež se týkají zájmů všech zaměstnanců, a vyjednávat kolektivní smlouvy.

Ústředí sídlí v Pekingu, nižší složky působí na úrovni provincií, vládě přímo podřízených čtyř měst, v okresech a městech až k 1,7 milionu poboček v podnicích. Zpráva federace o letech 2007–2008 sděluje, že „každé volby do závodních výborů se mají odbývat pod dohledem místní organizace KS Číny a vyššího odborového orgánu“. Ne všechny továrny-podniky mají přitom odborovou organizaci, a tam, kde existuje, je – podle zahraničních expertů – „slabá, nedemokraticky volená a podřízená vedení podniku“. (Mimochodem, až dosud jsou odboroví funkcionáři v podnicích placeni jejich majiteli, nikoliv odbory.) Jestliže stávkující v jedné továrně japonské Hondy požadovali právo svobodně si zvolit své zástupce do tovární odborové organizace, nebylo to mimo oficiální odbory, a nové zákony takovou volbu nyní dovolují. To je ovšem s největší pravděpodobností mez „nezávislosti“, kterou hodlá vláda (a KS Číny) trpět.

Dosud byly dělnické aktivity, jak bylo zřejmé i během stávek, roztříštěné, omezovaly se na jednotlivé podniky. Rozdíl proti předchozím rokům však byl v tom, že zatímco dřívější protesty byly spíše obranné, letošní stávky měly ofenzivní charakter. Velmi často se také příznivě projevila moderní technika: mobilní telefony umožňovaly okamžité vzájemné zpravodajství a sdílení zkušeností a posilovaly vědomí sounáležitosti.

Hlavní zásadou a cílem vlády (tedy také Strany) v Číně dnes je stabilita. Nespokojenost dělníků pochopitelně vláda pozorně sleduje, také proto, že tato nespokojenost vyvolává – nebo aspoň může vyvolat – ozvěnu v požadavcích zemědělců a střední třídy na větší ochranu zákonných práv. Někteří politologové také upozorňují, že vláda si je také vědoma poučení z polské Solidarity. „Síla hněvu“, kterou jsme zmínili, není sice (ještě?) hrozbou stabilitě, nicméně se vláda patrně bude snažit nacházet cesty, jak případné protesty zklidňovat, aniž je přímo potlačují.

Optimističtí odborníci (jako je například profesor Minqi Li z americké univerzity ve státě Utah, jenž má vlastní zkušenost z náměstí Tchien-an-men) doufají, že v příštích deseti dvaceti letech migranti i „městští“ dělníci k sobě najdou cestu a rozvinou solidární hnutí, přičemž se stěhovaví naučí organizovat a požadovat více práv – a obojí si uvědomí, že práva nelze plně uskutečnit v současné podobě kapitalismu.

Štěpán Steiger (1922) je publicista a překladatel.

Čtěte také:

Štěpán Steiger: Světový rozměr čínských zahraničních investic

Lukáš Kantor: Korporace stále vládnou

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.