Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 5 > Pavel Švanda: Kissingerovy názory

Pavel Švanda

Kissingerovy názory

Loni vyšla v nakladatelství Prostor kniha Obnovení světového řádu – Metternich, Castlereagh a otázka míru 1812–1822. Napsal ji v roce 1957 Henry Kissinger, tehdy historik, později poradce prezidenta Nixona a ministr zahraničí USA. Přemýšlivá četba upoutá každého, kdo se zajímá o politický vývoj středoevropského prostoru. O kancléři Metternichovi smýšlíme tradičně velmi kriticky, neboť na něj dosud pohlížíme optikou sporů roku 1848. O existenci a činech britského ministra zahraničí Castelreagha vědí jen odborníci. Avšak kromě informací, jež kvalifikovaně zhodnotí historik specialista, nabízí Obnovení světového řádu také úvahy obecnější povahy.

Politiku Vídně a tedy Metternichovy diplomatické aktivity Kissinger sleduje podrobně od roku 1813. Situace rakouského císařství k tomu datu byla komplikovaná. Formálně i prakticky bylo stále ještě spojencem Francie. Rakouský expediční sbor operoval na francouzské straně při Napoleonově pochodu na Moskvu v roce 1812. Rakušané se však neangažovali na hlavním směru náporu a zachovali si bojeschopnost i po katastrofálním ústupu Francouzů. Předvídavý Metternich kalkuloval s Napoleonovou konečnou porážkou. Mazaným, avšak zároveň bezohledným diplomatickým manévrováním vyvázal Rakousko z neperspektivního spojenectví. Rakouská armáda se začlenila do protinapoleonské koalice a sehrála rozhodující roli při vítězství spojenců u Lipska v roce 1814. Poté šlo o to, jak po dvacetileté válečné smršti uspořádat Evropu.

Kissinger popisuje dva politické pohledy na dobovou situaci. Britský ministr zahraničí Castelreagh si dobře uvědomoval, že Velká Británie by neměla rezignovat na účast v nově vytvářeném politickém řádu. Byl však omezován izolacionistickými představami převládajícími v Dolní i Horní sněmovně. Většina britských politiků si nepřála přijmout na kontinentu žádné trvalé závazky. Spoléhali se na neohrozitelnou polohu a sílu Británie. Naopak Metternich si byl dobře vědom relativní slabosti Rakouska a jeho závislosti na celkové stabilitě. Směřoval k vytvoření celoevropského politického řádu, v němž by Rakousko slušně obstálo nejen vedle stále nebezpečné Francie, ale i v sousedství ambiciózního Ruska a sílícího Pruska. Kissinger cituje Metternichovu reálpolitickou úvahu z roku 1807:

„Izolované státy existují pouze jako abstraktní představy takzvaných filozofů. Ve společenství států má každý z nich své zájmy..., jež jej spojují s ostatními. Velké axiomy politické vědy se odvozují od uznání skutečných zájmů všech států; všeobecným zájmem tudíž je hledat záruku existence, kdežto dílčí zájmy – jejichž udržování považují neklidní a krátkozrací lidé za projev politické moudrosti – mají pouze druhořadý význam...“

Nás se ovšem příliš netýkají úvahy o podobách, výhodách a nevýhodách britské izolacionistické tradice. Postavení českého státu na šachovnici mezinárodních vztahů bylo a vždy bude zcela odlišné od situace Spojeného království. Zato se naše problémy v mnohém podobaly a podobají rakouským problémům, jak je popisuje Kissinger. Ano, i my jsme před dvaceti lety prudce změnili postavení, opustili jsme starého pána a spojence a zvolili jsme si novou roli v Evropě. I my jsme byli a jsme závislí po ukončení „studené války“ na vytvoření nového světového řádu.

Vliv minulosti ovšem trvá. Na základě vlastních osudů ve 20. století můžeme potvrdit Kissingerův názor, že: „Čím větší utrpení, tím víc je válka považována za cíl sama o sobě a pravidla jejího vedení se aplikují na mírové uspořádání. Čím totálnější bylo válečné úsilí, tím více ,přirozených‘ neomezených nároků se objeví. Utrpení vede mnohem častěji k pokrytectví než k pokoře, jako by bylo známkou upřímných úmyslů a jako by trpět mohli pouze ,nevinní‘. Každé mírové uspořádání je tudíž konfrontováno s osudem nepřítele a s mnohem zásadnější otázkou, zda zážitky z války znemožňují představit si svět bez nějakého nepřítele“. Někdy se zdá, že právě takový svět si dosud neumíme představit. Po dvaceti letech od skončení „studené války“ stále ještě bojujeme s minulostí, ač někdy není jasné, je-li naším nepřítelem komunistická politická praxe, nebo snad spíše komunismus jako populistická víra, hluboce vrostlá v našich vlastních myslích.

V Obnovení světového řádu se ovšem také dočteme, že: „Paměť států je ověřovací zkouškou pravdivosti jejich politiky. Čím elementárnější je nějaká zkušenost, tím hlouběji ovlivňuje národní výklad přítomnosti vnímané ve světle minulosti. Je dokonce možné, aby nějaký národ zažil něco natolik zdrcujícího, že se stane vězněm vlastní minulosti.“

Naše moderní dějiny byly chudé na politickou stabilitu a velkorysost, zato bohaté na zvraty a pronásledování. Ostatně jsme-li opravdu dosud do jisté míry vězni vlastní minulosti, sdílíme tentýž osud s ostatními Středoevropany, především s Maďary, Poláky i Slováky. V uplynulých dějích stále ještě hledáme pro dnešek morálku a pro budoucnost naději. Kdo posoudí, zda jsme skutečně zažili něco natolik zdrcujícího, že jsme se stali vězni vlastní minulosti? Pravděpodobně až budoucí generace.

Kissinger ovšem také napsal: „Kdo však může polemizovat s tím, jak nějaký národ vykládá svou minulost? Je to pro něj jediný prostředek umožňující čelit budoucnosti, a co se skutečně ,stalo‘, často bývá méně důležité, než co se odehrálo podle všeobecného přesvědčení.“ Zvolíme-li „měkký“ výklad minulosti, která je do jisté míry v našich rukou, budeme v minulých životech pátrat především po kladnějších zážitcích. Důraz bude na tom, co nás spojovalo a spojuje i s včerejšími protivníky. V případě přetrvávající vzájemné nedůvěry, „nedovedeme-li si představit svět bez nějakého nepřítele“, zvolíme spíše „tvrdý“, tedy konfrontační způsob výkladu minulosti. Ten má mobilizační účinky, zato rýsuje uvnitř společností obvykle ne jednu, nýbrž více frontových linií. A učí nás také znovu a znovu bezohledným válečnickým manýrám; velkoryse smířlivý člověk je v takové politické kultuře nejčastěji za blbce. A veřejné mínění přestává rozlišovat mezi fakty a dodatečnými interpretacemi a psychózami. Pak opravdu to, „co se skutečně ,stalo‘, často bývá méně důležité, než co se odehrálo podle všeobecného přesvědčení“.

Zajímavé jsou pro nás i Kissingerovy postřehy o zahraniční politice ve vztahu k vnitřním poměrům a hlavně k obrazu, který si vytváříme sami o sobě. „Co se považuje za spravedlivé, závisí na vnitřním uspořádání státu, a co je možné, zase závisí na jeho zdrojích, zeměpisné poloze a odhodlání a vnitřním uspořádání ostatních států.“ Můžeme tomu rozumět ve světle vlastních zkušeností: právem si připomínáme, kolikrát a které mocnosti se zachovaly v minulém století vůči Československu nespravedlivě. Opíráme svůj soud o československé tužby a cíle, které byly v roce 1938 a pak 1968 podstatně narušeny. Ovšem Kissingerův výrok je přesto pravdivý. Co bylo v dané historické situaci možné, záviselo na našich zdrojích, zeměpisné poloze a odhodlání. To, co se však opravdu stalo, vyplývalo především z vnitřního uspořádání ostatních států, tedy v tomto případě nacistického Německa a komunistického Sovětského svazu. Nebyli jsme subjekty, nýbrž objekty evropských dějin.

Kissinger také připomíná a komentuje jednu z našich tragických zkušeností: „Když se Hitler v době sudetské krize v roce 1938 odvolával na zásadu sebeurčení národů, dovolával se ,spravedlnosti‘, což prohloubilo nerozhodnost odporu – vedlo to západní mocnosti k pokusu o vytvoření ,vskutku‘ legitimního řádu na základě uspokojení ,spravedlivých‘ požadavků Německa. Teprve poté, co Hitler připojil k Říši protektorát Čechy a Morava, začalo být zřejmé, že neusiluje o legitimitu, nýbrž o nadvládu, a teprve tehdy se zápas změnil v ryze mocenskou záležitost.“ Což ovšem odporuje našemu vnímání „Mnichova“, události, kterou chápeme jako nelegitimní znásilnění.

Otázka, která je pro nás dnes stejně důležitá, tak jako kdysi pro rakouské císařství, zní: jsou-li naše zdroje a vnitřní uspořádání našich sousedů ve shodě s našimi tužbami po klidné, prosperující existenci? Neboť: Osud států může být stejně tragický jako osudy jednotlivců a může to být docela dobře tím, že lidé žijí ve světě, který už nechápou.

Česká politika jevila velmocenské ambice naposledy ve středověku a pak snad – v regionálním měřítku a jen letmo – na počátku 1. republiky. Už několik století je naší nejniternější tužbou, aby nás všichni nechali na pokoji, a nic víc. Taková je v podstatě také naše běžná představa o státní suverenitě a jejích výhodách. Problémem je, rozumíme-li pak dostatečně světu, který je naopak založen na neustálých intenzivních politických a ekonomických interakcích. Často se cítíme vyrušováni a nadbytečně obtěžováni, nyní zejména „bruselskou byrokracií“. „Avšak stát ležící uprostřed Evropy nemůže dosáhnout bezpečnosti jinde než ve světě, v němž je jednání zavedenou formou vztahů.“

Platí-li Kissingerův názor, který vyslovil o rakouském císařství, měli bychom se rozhodně cítit bezpečnější v Evropě shromážděné kolem jednoho stolu, i když nás bruselské handrkování občas vyrušuje až obtěžuje. Pokud by naši sousedé, jež nám určila zeměpisná poloha a dějiny, uplatňovali vůči nám plnou váhu svých mocenských a hospodářských zdrojů, byli bychom patrně časem opět donuceni k nepříjemným ústupkům.

I kdybychom se v budoucnosti neoctli pod žádným závažným tlakem, izolace ve jménu státní suverenity by nás asi opět přivedla tak či onak k závislosti na některé mocnosti. „Být závislý na trvale dobré vůli jiného svrchovaného státu je demoralizující, protože to je přiznání bezmoci a svádí to k neodpovědnosti vyvolávané přesvědčením, že vývoj událostí nemůžeme ovlivnit svou vůlí.“ Tento Kissingerův postřeh je mimochodem celkem přesným popisem převládající československé mentality v čase „normalizace“.

My jsme ovšem podezíraví vůči jakékoliv zahraniční síle, pokud nevyzařuje z velmi vzdáleného zdroje, například z USA, jež na nás nemají zřejmý zájem. Domníváme se, že bližší mocnosti to s námi nemyslí dobře, že nás ohrožují už samou existencí. Podle Kissingera nejsme výjimkou: „... není náhoda, že představy, jež mají mnohá společenství sama o sobě, vykazují obraz poctivosti, která byla nevybíravými praktikami cizinců zbavena svých přirozených práv“. Lidská psychika je celkem vratká a snadno ovlivnitelná. Národy však mají v podstatě sloní paměť, předurčující pocity občanů na řadu desetiletí, ne-li staletí. „Žádné významné závěry ve sféře zkoumání zahraničních záležitostí... nejsou možné bez vědomí dějinných souvislostí, neboť společnosti existují spíše v čase než v prostoru.“ Ano, existujeme v čase více než tisíc let, v prostoru, který se podle okolností psychicky i zeměpisně rozšiřuje nebo zužuje. Své politické zážitky si neseme s sebou v čase z minulosti do budoucnosti. Ve shodě s postřehy Henryho Kissingera můžeme přece jen doufat v klidnější budoucnost, pokud budeme (snad i podle příkladu opatrného kancléře Metternicha) i nadále obývat kontinent spolu s Evropany ochotnými permanentně zasedat u jednoho stolu.

Henry Kissinger: Obnovení světového řádu – Metternich, Castlereagh a otázka míru 1812–1822, přeložil Zdeněk Hron, Prostor, Praha 2009, 414 s..

Pavel Švanda (1936) je prozaik, esejista, novinář a komentátor; profesor Divadelní fakulty JAMU v Brně.

Čtěte také:

Jiří Holý: Vzpomínky nacisty Alberta Speera

Květa Jechová: O průkopnících demokratizace v rozdělené Evropě

Obsah Listů 5/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.