Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 6 > Erazim Kohák – Karel Skalický: Naděje soudu

Erazim Kohák – Karel Skalický

Naděje soudu

V klášteře na Piaristickém náměstí v Českých Budějovic se letošní 17. listopad připomínal pozoruhodně, kromě jiného debatou univerzitních profesorů, autorů Listů, navrátilců z exilu, katolíka a evangelíka Karla Skalického a Erazima Koháka. Inspirovala ji Kohákova kniha Domov a dálava, jíž jsme se v Listech věnovali několikrát, a poprvé recenzí Karla Skalického, nazvanou Kohákovo zpytování českého národního svědomí aneb Pokus o vytyčení české národní filozofie (Listy 6/2009).

Na začátku tedy několik slov o druhém vydání knihy, připraveném na konec letošního roku...

Kohák: Ve druhém vydání jsem musel dvě kapitoly přepracovat, protože Karel Skalický poukázal na to, kde jsem nevědomky vytvářel špatný dojem...

Knihu jsem nechápal jako hledání smyslu českých dějin. Mně šlo o smysl české totožnosti – nemám rád slovo identita. Šlo mi o to, co znamená být Čech – nikoli jak se češství vyvíjelo, ale co znamená v této době, kdy se tektonické desky civilizace zase dávají do pohybu. Jako na konci 18. století před napoleonskými válkami, jako před válkami 20. století. Zároveň žijeme v době, o které si myslím, že je časem vyhořelých ideologií. Nezačali jsme věřit v něco jiného, ale ztrácíme schopnost věřit. A to myslím v širokém smyslu, ve kterém jsme, když jsem byl mladý, věřili na demokracii, na socialismus, na národ... V Praze drtivá většina mladých lidí, tedy i mých studentů, je k náboženství buď lhostejná, nebo aktivně nepřátelská.

Co znamená být Čech v tomto století? O to mi šlo. Co vlastně znamená česká totožnost? Pokud se tím nezabýváme, pak to ztrácíme. Protože ona takzvaná národní totožnost – raději bych ji nazval kulturní – není otázkou genetiky, jak se to snažili učit nacisté. Je to otázka zásadní sounáležitosti: jeden druhého poznáváme jako lidé, kteří nějak patří k sobě, něco sdílejí. Sdílejí společné vzpomínky – zde přistupují dějiny –, sdílejí přítomnost, jazyk a problémy doby. A také některé naděje, představy, co je dobré a co zlé, k čemu jdeme.

Nemůžeme to dnes shrnout jednou ideou: třeba že nás drží pohromadě křesťanská víra, láska k národu nebo úsilí o sociální spravedlnost. To jsou všechno hlesla, která 20. století dokázalo hluboce zprofanovat. Nacismem, fašismem, komunismem. Všechny začínaly jako čisté ideály, a jak skončily, víme. Nemůžeme vytvořit společenství jedním heslem. Potřebujeme společenství pro všechny, řekněme společenství bez přívlastků. Jakmile dám našemu společenství přívlastek, začínám je rozdělovat na státotvorné a trpěnou menšinu. Zažili jsme to za Rakouska, za komunistů. Být křesťan neznamenalo, že člověk přestával být občanem Československé socialistické republiky, ale když nebyl v partaji, byl občanem druhého řádu. To si dnes nemůžeme dovolit. A proto mi šlo o to, co píše Karel Skalický:

„Je mi však zároveň i jasné, že právě toto kontinuum – Ježíš – působí ta nejhroznější diskontinua. Neboť kvas svobody, která pozvedá člověka nad kosmickou zákonitost, nad historický fatalismus, nad psychologický determinismus, která přehodnocuje hodnoty (viz Blahoslavenství), přehodnocuje autoritu (kdo chce být největší, budiž nejmenší a služebníkem všech), vybízí člověka k obrácení se naruby (čiňte pokání) a svým příslibem toho, co „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo“ ho rozevírá „zcela jinému“, takový kvas svobody, který Ježíš vhodil do našeho dějinného těsta, je nutně kvas zneklidňující, kvas revoluční. Neboť revoluce v tom nejhlubším a nezkomoleném slova smyslu znamená nastolení svobody - constitutio libertatis. A tak je to právě toto kontinuum – Ježíš, jež přináší na svět oheň (Lk 12, 49), rozdělení (Lk 12, 52; Mt 10, 35) a meč (Mt 10,34). Vždycky On nějak stojí za každým naším tradicotvorným zvrstvením, za každou naší diskontinuitou. Nebylo by nikterak těžké toto tvrzení ozřejmit.

V něm však zároveň vidím i klíč k tomu, abychom veškerou diskontinuitu našich dějin, všechen jejich trpký svár a spor přijali do svého srdce. Nevybírejme si z našich dějin jen katolickou, protestantskou nebo marxistickou linii, nebo prostě tu, která se nám nějak hodí, ale dejme se prostoupit celou jejich rozporností. Není dnes pro nás většího dobrodružství ducha než být v tomto smyslu, to znamená plně a neokleštěně, bez toho, že bychom něco odepisovali a vypouštěli, Čechem. Chce to ovšem odvahu k syntéze. Odvahu, kterou už nám vyprošoval Jan Ámos Komenský ve svém Kšaftu, když se za nás modlil:

Ó, byť vám Bůh dal trefiti na grunty věcí podstatných, služebných a případných, jako mně trefiti dal! Abyste všickni, oč horliti třeba neb netřeba, aneb horliti víc neb méň třeba, rozumějíce, horlení tomu, kteréž jest bez umění a s sebou ne vzdělání, ale zkázu církve nese, vyhýbati, a zase, kde zuřivé horlivosti třeba, tu zuřivě pro slávu Boží horliti (až do vynaložení na to životů svých) uměli! (K. Skalický: Za naději a smysl, Zvon, Praha 1996, s. 175-176.)

Někdy mám pocit, že jsem knížku vlastně neměl psát, že jsem měl zařídit novou edici tohoto Karlova článku. Šlo mi ale o to, jak oslovit většinu svých studentů. Mně to mluví ze srdce, ale vím, jak by to působilo na ně. A tak jsem si řekl: co znamená nechat se prostoupit tou růzností? Myslím, že to, co nás ještě drží dohromady, je právě ochota zamýšlet se nad naší národní totožností. To znamená za prvé ochotu vyznávat, tedy mluvit, nenechat si to pro sebe. Za druhé ochotu naslouchat, a to neznamená jen nechat druhého mluvit a čekat, až domluví, a pak zase začnu mluvit já, ale opravdu vyslechnout, přemýšlet a skládat v srdci svém. A potom to třetí: milovat. Přistupovat k rozdílnosti s láskou. Vyznávat, naslouchat, milovat. To je to heslo Svoboda – volnost projevu, rovnost – stejná úcta k druhému jako k vlastním názorům, bratrství. Tady myslím se to začíná vynořovat a v této souvislosti myslím můžeme začít svědčit Bohu.

Skalický: Jsme přátelé, poznal jsem i Erazimova otce a mohu říci, že se doplňujeme. Spolupracovali jsme na časopise Studie, který vycházel v Římě. První článek, který mi Erazim poslal, vyšel v roce 1978 pod názvem Dvakrát o smyslu života. Velmi jej doporučuji... Moje reakce na první verzi Erazimovy knihy vyšla z toho – co říká, je pro mě vždycky důležité a zajímavé. Za druhé měl ke mně tu milou důvěru a knihu mi věnoval. A tak jsem nemohl couvnout a říct, že se k ní nevyjádřím.

Rozdíl nevidím v oné podstatě, ale v přístupu. On sám, když odpovídá na mou kritiku, píše: „Chtěl jsem vyzdvihnout demokratické pojetí národa...“ A to znamená „národ jako označení množiny svobodných a rovnoprávných občanů, které propojuje vědomí sounáležitosti, založené na sdílených vzpomínkách, na současných reáliích (jazyk, země) a na sdílených tužbách a nadějích“.

Právě tento předchůdný pojem národa jako množiny svobodných a rovnoprávných občanů se mi zdál zužující a zamezující přístup k národu, který vždycky nějak přesahuje tuto tzv. „moderní“ definici národa. Vynořila se mi moje maminka, když dělala dort. Vzala těsto, rozválela ho, vzala kulatou formu a vyřízla krásný kulatý kruh. A to ostatní, co zbylo, potom rozdrobila a dala slepicím. Takže já si vytvořím pojem naroda, jakousi formu na těsto národa, a tu formu na to vrazím, a co se do ní vejde, je dobré, moderní pojetí, A  to ostatní prostě dám mimo. A najednou mě napadl netypický, ale jasný příklad národa, který máme pod nosem, národa židovského, a který do něj nevtěsnáme. Moderní pojem národa by pro něj platil od roku 2010 do roku 1948. Pak dlouho nic... A přesto je to národ alespoň po něco víc než dva tisíce let.

Národ je zkrátka množina mrtvých a živých, kteří mezi sebou mají nějaké vědomí sounáležitosti, aniž přitom musí být svobodní občané. Mohl bych vypichovat všechny důvody, které sounáležitost posilují. Ale začnu tím, co bych nazval dějinně kulturní geologií, protože národ má různé vrstvy: ta nejstarší vrstva, dějinně kulturní nebo dějinně duchovní, je cyrilometodějská tradice; ta nás spojuje s Moravou a se Slovenskem. Druhá vrstva, svatováclavská, je už hodně česká. Třetí husitská, pak souběžně vrstvy protireformační janovsko-nepomucenská a českobratrská, čtvrtá obrozenecko-masarykovská. A zhruba v roce 1978 jsem napsal, že příští by mohla být socialistická. Myslel jsem v dějinných vrstvách, a tedy v tradicích.

Tyto tradice, to je zřejmá diskontinuita, ale nějaká jejich kontinuita tady přece jen je: Ježíš Nazaretský, který zneklidňoval jak Cyrila a Metoděje a jejich žáky, tak Václava a Vojtěcha, Prokopa, Ludmilu, Anežku, Zdislavu. Zneklidňoval i Jana Husa, i Jana Žižku a Chelčického, i české bratry a Komenského, a i Palackého a Masaryka. A nakonec i marxisty, Machovce, Gardavského. A dnes? Kolik knih se vynořilo o tomto muži z Nazaretu! Jakub Trojan, Petr Pokorný, Jaroslav Pelikán nebo ten nejmladší, Ctirad Václav Pospíšil. I moje maličkost něco napsala. Otakar Funda, z opačné perspektivy. Toto je kontinuita našich dějin!

Kohák: To jsem považoval za nejvážnější kritiku. Chápu, kde je problém: že jsem se nevěnoval onomu pozvolnému nárůstu češství, české státnosti, české kultury a začal jsem až na konci 14. století, kdy si poddaní v českých zemích začínají uvědomovat, že jsou lidé, nikoli zvěř lesní a polní, že jde o spásu jejich duše. Tady se probouzí vědomí a rozšiřuje se základna. Ano, tady mohu začít hovořit nejenom o české kultuře a české státnosti, ale také o zárodku národa. Ve druhém vydání Domova a dálavy jsem se na to snažil upozornit.

Ale tato kontinuita pro mě nebyla středem zájmu. Pořád mě zajímala otázka, co řeknu, když budu hovořit se skupinou mladých lidí, z nichž dva jsou militantní ateisté, jeden je Žid, jeden Čech muslimské víry: Co nás drží pospolu? Mohu říct, že pokud nepatří k těm, koho oslovuje Ježíš – Ježíš jako Kristus, to je pro mě základní – potom do společenství nepatří? Je to možné, v dějinách bylo celkem běžné, že jsme vylučovali jinak smýšlející. To je to, čemu říkám stát s přívlastkem, stát, který sám sebe prohlásí za socialistický nebo křesťanský.

Ale jak vytváříme společenství tam, kde tradice již není dostatečným poutem? Jak mám hovořit se svými studenty? Snažil jsem se zdůrazňovat něco, o čem Karel ovšem taky hovoří – že nás spojuje ochota hovořit spolu, naslouchat a považovat druhého za bližního. Přiznávám, že jsem v prvním vydání knihy hrubě podcenil onu kontinuitu češství. Plně uznávám, že jednou z důležitých složek naší národní totožnosti je dlouhá tradice, která je z velké části křesťanská, která je většinou zápasem.

Dnes se lidé Čechy taky stávají – slyšívám někdy za sebou štěbetat prvňáčky, a když se otočím, jedno dítě je afrického původu, druhé asijského. Kdybych byl slepý, nic bych nepoznal. Tito lidé se potřebují naučit nejen českému jazyku, ale i pochopení pro onu českou tradici. Za připomínku děkuji, ale pořád mne trápí otázka: mohu založit národní povědomí čistě na historickém vývoji? Anebo je to něco, o čem rozhodujeme teď a s pohledem do budoucna? Řekl bych, že to druhé. Nemyslím, že by to Karel popíral, ale můj důraz byl jinde. Na to, jak hovořím s těmi Čechy, kteří mají šikmá očička a černou pleť.

Zdá se, že národní totožnost vymezujete pozitivně. Ale ona se dá vymezit i negativně. Tím, že někomu přisuzujeme nějaký rys, vymezujeme sami sebe.

Kohák: Negativní vymezování považuji za cestu do pekel. Vždyť co se stalo třeba s pojmem antifašista? Stalin byl taky antifašista. A něco podobného s antikomunisty – Franco byl taky antikomunista. I Hitler. Ano, snažím se o pozitivní vymezení českého národa a negativní definice, ty už nejsi žádný Čech, když nepiješ pivo, neumíš hrát mariáš, těmi se nezabývám. Samozřejmě že když do lidského vědomí vstupuje svoboda, schopnost představit si něco, co není, třeba vedle této prázdné sklenice ještě jednu plnou, současně přistupuje i odpovědnost. Protože za to, co zvolím, jsem odpovědný. A proto se mi zdá, že musím přijmout odpovědnost za onu pozitivní definici: Ano, v to věřím, zde stojím, jinak nemohu.

Bratr Martin, augustiniánský mnich, nechtěl rozdělovat církev, on ji chtěl reformovat. Své teze prý nevyvěsil, ale poslal biskupu Albrechtovi a jeho sekretář je rozšířil bez Lutherova přičinění. Onen obraz, jak stojí a buší do dveří, je tak malebný, že i když to pravda není, svým způsobem to pravda je.

Jak se stavíte k Patočkově koncepcí, podle níž do doby předbělohorské existovala totožnost velkého českého národa, tedy národa, který má v Evropě vliv, a od té doby jsme národem malým, který neustále řeší problém své totožnosti, problém, že kdysi byl národem velkým?

Kohák: O tom mám v knize celou tlustou kapitolu. U Patočky najdete dva různé motivy. Jeden, který přetrvává v celém jeho životě: Patočka je humanista v masarykovském smyslu, se sociálním svědomím, vlastenec první republiky. Po Mnichovu reaguje zahořkle, podobně jako mnoho jiných. A potom po sovětské okupaci. Tam nasadí úplně jiný tón, tam začal oddělovat velký a malý národ. Psal o tom v němčině, Was sind die Tschechen. A ten pojem tam zní Herrenvolk, panský národ. I Češi byli kdysi Herrenvolk a měli příležitost podílet se na velkém poslání kulturního šíření na Východ. Německy Drang nach Osten. Tato část Patočkova myšlení sahá zhruba od roku 1972 do roku 1976. Po Chartě se zase vrátí k původnímu demokratickému smýšlení. Je jedno údobí, kde se posune z husserlovsko-masarykovských pozic na pozice nietzscheovsko-heideggerovské a hovoří o tom, že se český národ stal z velkého malým. Vůbec se nezabývá situací Československa v roce 1938, jak to bylo se slavným opevněním, jaká byla obranná koncepce, bere to šmahem: přistoupili jsme na mnichovský diktát a stali jsme se malým národem. Po Mnichovu jsem byl ještě moc malý, abych to mohl prožívat, ale po sovětské okupaci jsem také měl údobí naprosté zahořklosti. Takže bych řekl: je to tam, ale není to typické pro celkové Patočkovo dílo.

Jak může Masarykovo myšlení přijmout katolík? Do jaké míry je možná syntéza těchto dvou pohledů na svět?

Skalický: Napsal jsem to v jednom článku, který vyšel v Listech. (Masaryk: Myšlení krize a negace zjevení, 4/2007) Krátce: pro mě osobně je Masaryk katolík, protože jako katolík se narodil, jako katolík byl pokřtěn a jako katolík dlouhá léta žil. Potom ale, když začal brát rozum a začal kritizovat situaci katolické církve zeslužebněné rakouskou monarchií, a ne zrovna přívětivě vůči českému národu, z katolické církve vystoupil a přešel k církvi evangelické. Jenomže i v té se přestal cítit dobře. Poznal svou manželku, která byla unitářka, a tento osvícenský deismus mu byl bližší. Ale jeho víra v Boha byla jasná, Masaryk nikdy neskrýval, že se modlí, při jednom profesorském sezení to vyznal naplno. Pro mě Masaryk je muž morálně vynikající, příkladný, je to křesťan, ovšem křesťan vybíravý. To znamená, že si z křesťanství vybírá jen něco a nebere ho celé, jak je. Řekne: Ježíš? Toho beru. Kristus? Ne. Řecky se vybíravý řekne heretický. Pro mě je tedy Masaryk z hlediska církevního heretik. Měl s tím ostatně potíže i v církvi evangelické, Jan Karafiát se prý celý život modlil za jeho obrácení, J. L. Hromádka se nerozpakoval ho jako teolog kritizovat. Já ale Masaryka beru.

Kohák: Mnohé nejhlubší postřehy o Masarykovi, který nebyl celý život sochou na soklu, přinesl právě Karel Skalický, který je jako katolík schopen v něm vidět ono sdílené křesťanství. Masarykovo naprosté nepochopení, proč potřebujeme Krista, pro mě byl vždy problém, ale Hromádka to ve své knize Masaryk velice pěkně vysvětluje.

Tady je velký problém s pojmy. Naši katoličtí bratři jsou zvyklí používat slova křesťanský a katolický jako synonyma, a když v evangelíkovi poznají své křesťanství, řeknou, vždyť on je to vlastně katolík. Asi opravdu to, že jsme křesťané, nás pojí a je to daleko silnější, než co nás rozděluje. Ano, Masaryk byl křesťan. A jestli byl katolík, nebo evangelík, to ať posoudí někdo nahoře.

Skalický: Takto jsem svůj text zakončil taky.

Jak pohlíží katolická církev na environmentální hnutí? Reflektuje tyto problémy?

Skalický: Samozřejmě že nevědecky je reflektuji, ale nezabýval jsem se jimi odborně. Vynikajícím odborníkem je ovšem Erazim Kohák.

Kohák: V závěru prvního vydání Domova a dálavy jsem se snažil najít platformu, z níž co nejlépe oslovit publikum, a myslím že jsem tam špatně užil onu platformu ekologickou. Šlo mi o to, že když vstupuji jako člověk myslící do světa, není pravda, že svět je naprosto nesmyslný, dokud nepřijde někdo, kdo dá mému životu smysl. Smysl vstupuje do života prostě tím, že život chce žít, život má svou teleologickou organizaci. Kategorie dobra a zla vstupují, jakmile je tu život, který chce žít a nechce mřít. Co pomáhá přežití, je dobré, co ničí, je zlé. Svět není nikdy hodnotově neutrální. A možná to tady mohu říct, mezi svými studenty bych takto nemluvil: Pánbůh to tak uspořádal, že svět má svůj řád, život má svůj řád. Nepotřebujeme proroka, aby nám řekl, co je dobré a co zlé, my to víme. Náš problém je, že sice dobře víme, co bychom měli dělat, ale nejsme toho schopni. Jako bychom měli olověné nohy, jako to bývá ve snu.

Dlouhá léta jsem kouřil ne proto, že bych nevěděl, že kouření škodí zdraví. Věděl jsem to. Když jsem ale přemýšlel, že přestanu, rozčílilo mě to tak, až jsem si musel zapálit. A to je situace lidstva: víme – nebo kdybychom chtěli vědět, vědět bychom mohli – co je dobré a co zlé. Proto jsem se snažil poukázat na přírodní rozměr řádu. Náš lidský problém je, že dobré, které bych chtěl, nečiním; to je Pavel Římanům (7, 19). Tady myslím se otázka environmentalismu stává otázkou spasení. Ne že by nás environmentalismus spasil, ale potřebujeme být spaseni, osvobozeni Boží milostí. Abychom byli schopni dělat, co víme, že bychom dělat měli. A teď je to otázka pro environmentální hnutí: ano, je dobré lidem říkat, co je třeba dělat, ale jak je osvobodit k tomu, aby to byli i schopni dělat? V Kralické bibli se často objevuje slovo Jezukristus, to je jazyková náhoda, teologicky ale pěkná metafora.

Byla řeč o jistém ztotožnění víry ve spasení s obecným lidstvím... Jak to lze zdůvodnit?

Kohák: Co znamená spasení? Na jedné úrovni to může znamenat prostě, že půjdeme do nebe. Ale to je myslím úroveň dost povrchní. To základní je překonat naše odcizení od Boha. Znovuzačlenění do Boží přítomnosti. A proto jsem užil, možná nešťastně, frázi, že je to očištění našeho lidství k tomu, jak nás Bůh stvořil, návrat k čistotě Božího stvoření, nepoznamenané hříchem, vzpourou člověka. A proto myslím, že ke spasení dochází už v tomto životě, ne jednou provždy, jak se v Americe často ptají: Bratře, jsi spasen? – Na to musím odpovídat: Ano, byl jsem spasen, jsem spasen a taky doufám, že budu spasen. Je to něco, co se děje, kdykoli se osvobozuji a dovedu jednat, jako bych už žil v Království Božím. Bible často užívá pro spasení slovo sláva a Pavel má krásný obrat, v kralickém překladu je myslím jasnější: svoboda slávy synů Božích, čili synové a dcery Boží spasení ve slávě se stávají svobodní.

V nočním metru v Praze tři holohlaví mladíci, kožené bundy, černá trička, trýznili černošského studenta. A všichni, celé metro, jsme tam seděli strnulí, protože z těch mladíků šla hrůza, dělali jsme, že se nás to netýká. A najednou jedna stará stříbrovlasá paní vstala a pustila se do těch tří, co si to dovolují a že by se měli stydět. Protože paní neuměla česky, mladíci z toho asi moc neměli, trnul jsem, co se stane, ale asi při ní stál nějaký anděl strážný – mladíci zacouvali ke dveřím a na další zastávce se vytratili. Pro mě ta paní jednala ve svobodě slávy dcer Božích.

A to je to, co jsem měl na mysli, v žádném případě jsem tím nechtěl zlehčovat závažný a centrální pojem spasení.

Jak vidí dnes 17. listopadu 2010 pan profesor Kohák a pan profesor Skalický budoucnost českého národa?

Kohák: Nevidím do budoucnosti, ale vím, že v tuto chvíli jsem k něčemu povolán: že tomuto národu, ze kterého jsem vyšel, jsem něco dlužen. Vidím tady mnoho negativních rysů, se kterými se snažím zápasit. Co dokážu, nevím. Františka Palackého se někdo kdysi zeptal: Vy si opravdu myslíte, že má čeština, takový plebejský jazyk, a celý ten český póvl nějakou budoucnost? A Palacký odpověděl: „Já aspoň kdybych byl třeba cikánského rodu a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“ A co nad to jest, je ve vašich rukou. – Dodávám: ačkoliv nejen v těch vašich. Nevím, jak to dopadne, ale věřím, že je to v dobrých rukou.

Skalický: Po sovětské invazi měl kardinál Beran ve vatikánském rádiu proslov k národu, který potom vyšel ve Studiích pod názvem Všichni svatí za nás proste. Já totiž věřím, že ti, co umírají, se nerozplynou v nic. Oni jsou. A my ve svém křesťanském vyznání říkáme „věřím v obcování svatých“. Věříme, že naši patroni, Cyril, Metod, Václav, Vojtěch, Prokop, Ludmila, Zdislava, Anežka, Jan Nepomucký, Hus, Rokycana a tak dále až po dnešní mučedníky, že těm na nás záleží. A zároveň víme, že se k nim můžeme obracet o pomoc. Nakonec zpíváme v hymnu Svatý Václave „Nedej zahynouti nám ni budoucím“. To zpívají husité, evangelíci, katolíci, všichni, a když je nějaký národní průšvih, začnou se lidi shromažďovat na Václavském náměstí pod sochou svatého Václava. Věřím v obcování svatých, v obcování našich patronů, a to mi dává důvěru, že náš národ bude souzen. Co tu ještě nepadlo, je, že existuje i teologický pojem národa. V Bibli se nemluví o náboženstvích, ale o národech, a nemluví se jen o soudu jednotlivce, ale i o soudu národů.

Nemusel jsem se vracet do vlasti, ale když jsem se vrátil, pak též a snad hlavně proto, abych nějak přispěl k tomu, aby náš národ před soudem Božím jednou obstál.

Kohák: Karel říká, že ti, kdo umírají, se nerozplynou v nic. Dodal bych: pokud to neudělali předem.

Neautorizovaný výběr ze zvukového záznamu, dotazy z publika; foto František Štěch.

-red-

Erazim Kohák

Karel Skalický

Čtěte také:

Karel Skalický: Kohákovo zpytování českého národního svědomí

Erazim Kohák: Člověk Masaryk: Od myšlenky k činu

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.