Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2010 > Číslo 6 > Dopisy přes oceán: Začátek normalizace v korespondenci Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky

Dopisy přes oceán

Začátek normalizace v korespondenci Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky

Soubor dopisů spisovatele Josefa Škvoreckého a hudebního publicisty Lubomíra Dorůžky je jakýmsi předběžným nahlédnutím do publikace, která vyjde v roce 2011 péčí nakladatelství Books and Cards jako 32. svazek Spisů Josefa Škvoreckého. Zatímco publikace obsáhne celé období tzv. normalizace, následující výběr přináší jen několik dopisů z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Výběr začíná dopisem, v němž Josef Škvorecký sděluje svému příteli první dojmy z cest po Spojených státech, a končí poděkováním Lubomíra Dorůžky za zaslání Tankového praporu, tedy románu, kterým svou činnost v roce 1971 zahájilo torontské exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Ačkoli jde jen o malý vzorek jinak rozsáhlé korespondence, dokládá vše podstatné o charakteru celku: vždy přítomnými tématy jsou literatura a jazz, vždy se řeší záležitosti osobního života (od poměrů v zaměstnání k důvěrnějším informacím o životě příbuzných a přátel) a velmi často se v dopisech domlouvá praktický postup pro příští kontakt (Dorůžka psal některé dopisy z „kapitalistické ciziny“, kam jako zaměstnanec Supraphonu často vyjížděl). Z připojených úryvků je patrné i to hlavní: Dorůžkovy dopisy se staly pro Josefa Škvoreckého základním a podrobným zdrojem informací o situaci československé kultury, včetně jejího zákulisí. Tyto informace potom využíval ve svých článcích, psaných v sedmdesátých letech zejména do exilových Listů a v letech osmdesátých do časopisu Západ.

(mlp)

1 J. Š. / Berkeley, 6. 5. 1969

Milý P. L.

děkuji Ti za dopis, v pořádku došel. Jak vidíš, jsme už v Kalifornii, ta letecká doprava je strašná, přeletíš celý ten ohromný kontinent za pár hodin, včetně hor Skalistých, a nic z toho, kde jsou ty časy dostavníků, to si člověk užil a něco viděl.

Po prvním ohledání se zdá, že zdejší univerzita bude po stránce životní pestrosti ještě bohatší než celkem chladně severský Cornell. Je tu nádherné počasí, které prý se vůbec nemění po celý rok: jakési teplé, permanentní jaro, po oholených trávníčcích poskakují červení a modří ptáčci (redbirds and bluebirds), psů plno jako v Cornellu, lidi o hodně svlečenější, holky v ultramini nebo ve všelijakých vlajících róbách, teď jsou tu strašně v módě bílí brahmíni (ale skutečně brahmíni, ne jako Boston Brahmins z přednášek pana profesora Vančury). A všechno mi tu připomíná našich dvacet let, svaz mládeže a ty mnohé divné, u nás jaksi pozapomenuté věci. Hned první den jsme kráčeli středem campusu, takovým perským trhem na ideologii, lemovaným stánky nejrůznějších politických a náboženských organizací, které se navzájem s chutí potírají, a mezi nima taky stánek důstojníků verbujících do armády. A tu mladík v texaskách, kráčející s knihami pod paží klidně vedle nás, se náhle probral z jakéhosi zamyšlení a příšerně zvučně se rozeřval: „Get away, you lackays of American Imperialism! Aren't you ashamed you exploiters of the people of the Third world? You mother fuckers!“, to vše angličtinou zcela spisovnou, a když přešel kolem stánku, opět se ve vteřině uklidnil, takže to vypadalo na nějaký podmíněný reflex. Pak se o kus dál zastavil u hloučku, v jehož středu nějaký pihovatý, asi padesátiletý Ir ochraptělým hlasem dokazoval přihlížejícímu a vtipkujícímu davu, že spása je jedině v Kristu, nikoli v revoluci, argumenty ovšem takovými, že byly pádné tak v polovině minulého století, neschopný zodpovědět jediný, ach, tak snadno zodpověditelný, výpad militantně-ironických fousatých holobrádků v uměle roztrhaných texaskách kolem. A náš společník, zase jak natažený na péro, se rozeřval: „Go home you stupid reactionary! Stop preaching that religious muck! You bloody Christ-fucker, get lost!“, vše opět krásnou, jasnou, naprosto srozumitelnou výslovností, a zase sklapl, jak když vypneš rádio, a pokračoval v cestě na Telegraph Street, na jejímž konci žije ve špíně a blaženosti kolonie pozdních hippies se svými těhotnými ženami a děťátky poznamenanými už v peřince syfilidou.

Takže vidíš, je to tu opravdu malebná Amerika, člověk se nediví, že Steinbeck je Steinbeck, když žil tolik let tady, ani že Henry Miller je, co je. V takovémhle prostředí nemusíš mít ani moc fantazie, abys psal fantasticky.

Cos napsal o Houpačce, mě zarmoutilo. To je ale pěkná kravina. Co dají mládeži místo toho? Tyhle věčně stejné trapné otázky. Tahle věčně stejně primitivní pedagogika. A jak to vypadá s naší Lenoškou? [Rozhlasový pořad manželů Černých Dvanáct na houpačce byl zastaven v březnu 1969; naopak pořad Šest na Lenošce, který pro posluchače starší generace připravovali Dorůžka se Škvoreckým, vydržel kupodivu až do léta 1970.]

Mám poslat nějaký pásek? Snad bych tu někde sehnal magneťák. Napiš. (...)

Ten Duke Ellington, to je ohromný. Včera v San Francisku jsem viděl noční podnik, kde hraje Turk Murphy, a jiný, kde právě hrál Max Roach. Někdy se tam, doufám, vypravím.

Napiš, dopisy z domova jsou balzám na duši. Vzdor všem těm atraktivním zajímavostem platí staré blues, co naplat, že ač nemám hlad, duše smutná.

Pozdravuj syna a Ašu

Tvůj Errol

2 L. D. / Paříž, 30. 8. 1969

Vážený a milý,

sedíme s Ašou v Paříži v hotýlku na levém břehu, po celonedělním obligátním courání po pařížských pamětihodnostech a před pondělním návratem do milé husákovské a posrpnové Prahy, v níž člověk dobře neví, co ho čeká. Měli jsme slušný, i když pro mě dosti busy týden v Londýně, sentimental journey do malé hornické vesničky ve Walesu, kde jsme trávili první studentskou dovolenou před 22 lety – s těmi občas trapnými, ale přesto sentimentálními setkáními, kdy se ti pomalu a nejistě přes clonu 22 let vybavují nebo nevybavují tváře, které mezitím vyrostly buď v typické vesnické hill-billské burany, anebo v docela milé dámy středních let, které se na Tebe mile usmívají, ale za nimiž se mračí manžel, který tenkrát „wasn't yet around“. A pak drobné výlety k Loch Lomond (ó, těch sentimentálních vzpomínek) a na skotské pobřeží, a týden v Edinburghu, a tahle letmá zastávka v Paříži. Leč co bych Ti říkal, Ty tyhle dojmy prožíváš už rok.

Mám dojem, že se nám pár posledních dopisů zkřižovalo – já ti psal naposledy obšírněji z Itálie (nebo z Francie?) na adresu do Kalifornie, což doufám ze Tebou došlo někam dodatečně. To jsem ještě nevěděl, že Tvůj pásek už mezitím došel do rozhlasu a texty mně do Prahy, pořady jsou tedy na půl roku vyřízeny, díky, a jakmile se teď vrátím, začnu je podle instrukcí ozvučovat (za předpokladu, že mezitím nedošlo v rozhlase k příliš rezolutním změnám, což člověk, odkázaný jen na zprávy z anglického tisku, může těžko posoudit. Leč to se pozná.).

Situace se pochopitelně těžko odhaduje. Myslím, že už teď v září budu čekat pohovor na ÚTISKu (= státní úřad pro tisk), protože od té doby, co jsem Ti psal naposledy, u nás zase vyšlo pár článků, které se pánům nahoře moc nebudou líbit. Zatím totiž menší časopisy nemají předběžnou cenzuru, protože je pro ni málo lidí; obětaví spolupracovníci ovšem čtou pro ÚTISK veškeré časopisy aspoň dodatečně ve smlouvě o dílo externě, takže redaktor je pak volán k odpovědnosti s asi dvou až tříměsíčním zpožděním. Nevylučuji ani možnost, že bych se bohulibé redaktorské činnosti musel vzdát (třeba i dobrovolně, kdyby požadavky shora byly příliš radikální). No, budiž Pánu poručeno; vydržel jsem v ní stejně dýl, než jsem předpokládal při nástupu, neb mi bylo zcela jasné, že redaktor není za socialismu funkce doživotní. Co bych v tom případě dělal, dosud nevím: možná, že bych se pokusil, jestli mě neuživí jen Festival (a jeho patron Hudební nástroje), což je ovšem také perspektiva značně nejistá; nebo, bude-li to možné, musel bych se uchýlit do nějaké komerční (nikoliv tedy kulturní) služby pop businessu v Supraphonu nebo tak, neboť na business doléhají ideologické tlaky vždycky v daleko mírnější podobě. Leč to se fše ukáže.

Příslušné blahořečení pro Zdenu i pro Tebe.

L.

3 J. Š. / Toronto, 2. 9. 1969

Milý P. L.,

díky za dopis, který jsem si dnes vyzvedl na univerzitě, poté, co jsme včera dorazili do Toronta. Hlavně si všimni písma tohoto dopisu, neboť používám českého stroje, zakoupeného v českém Ciceru, Illinois. Byl to poslední český stroj, který tam měli, což je nepřímé svědectví o stavu českého živlu v tomto kdysi největším (přes milion Čechů) českém městě na světě. Stroj pochází patrně z dob největšího českého gangstera všech dob (?), starosty Čermáka, a stál pouhých $ 20, zato se ale na něm téměř nedá psát. Pořád však je, doufám, výsledek čitelnější, než kdybych psal rukou. (...)

Cesta přes USA je zážitek, ale hlavně máš dojem, že je to obrovská, úplně prázdná a strašně chudá země. Ze silnic – většinou dálnic – totiž nevidíš nic než pouště, jednotvárnou prérii, rozpadající se farmy a samé dřevěné domky. Samozřejmě že to zdání klame – ty dřevěné domky například jsou vevnitř zařízeny nejmodernější ultratechnikou na zpohodlňování života – ale pravdu měl jeden bodrý občan z Vermontu, s nímž jsem se dal do řeči v Disneylandu, kde zchváceně vlekl dvě polospící dítka, zcela umořená tou velkou zábavou: „This country is full of wonderful places – with thousands of miles of nothing between them.“

Myslím, že Tvému vkusu by nejlépe vyhovovala jedna paní, do jejíž přízně jsme se snažili vetřít v Chicagu. Je to česká milionářka z druhé generace, která je hlavní mecenáškou českého starobince, kam jsme chtěli umístit Zdenina otce (minulý rok věnovala celkem čtvrt milionu dolarů). [Jaroslav Salivar (1902–1969), knihkupec a nakladatel, od roku 1951 žil v exilu, od roku 1952 v USA.] Do přízně jsme se vetřeli, příslušné papíry byly podepsány, jenže on, chudák, mezitím v New Yorku umřel na srdeční mrtvici. Měl život jako z Dickense, úplně anachronický, a skončil bídně. V hotelu, kde bydlel, nám prostě řekli, že zmizel, tak jsem musel jít na detektivy (scéna na precinctu byla jako z kterékoliv detektivky, právě předvedli černocha a Číňana, kteří jeden druhého obviňovali, že jeden druhého okradl, a detektiv, který se nás ujal, se jmenoval Buhrmeister, a byl to naprosto otrlý profesionál přes vraždy, kterého to celé přirozeně vůbec nedojalo. Ale pomohl zdatně); tak ten detektiv zjistil, kde umřel a kam ho pochovali – jenže tam nás vůbec nepustili, je to chudinský hřbitov a na něj se nepouští. Dali nám jen číslo burial permitu, a to stačí dát undertakerovi, a ten zařídí „reburial“ neboli přepohřbení, za pakatel nějakých $ 1500. Čímž se vracím k té chicagské milionářce. Nadělala totiž miliony jako „pohřebnice“ (v českých novinách zde užívaný výraz pro undertaker), a strašně ji zaujalo, že Zdena byla v Moskvě. Hned chtěla vědět, zda viděla jistého slavného mumifikovaného muže, jakou má ten muž barvu, zda kůže je napjatá, nebo volná, zda nejsou patrné vrásky apod. Prostě profesionální zájem. A proč? Prohlásila, že tomu prostě nevěří. Ona prý má nějaké zkušenosti (a to asi má, když nadělala ty miliony), ale podle jejích zkušeností člověk na světle vydrží maximálně rok, pak se zkazí (gets spoiled). Jí se podařilo téměř rok uchovat ve skleněné schránce jakéhosi nebožtíka, jenž byl tak bohatý, že pro něho budovali tak velkolepou hrobku, že i v této zemi rychlostaveb jim to trvalo skoro rok. Prostě ona tomu nevěří. Tak jsem jí řekl staré přísloví, že kdo nevěří, ať tam běží. A protože byla přítomna jiná, méně úspěšná Češka, jež však vlastní cestovní kancelář, byla na místě umluvena smlouva na dvoudenní výlet do Moskvy.

No prostě Amerika je skutečně jako vymyšlená od humoristů. Pokouším se o tom napsat knížku pro hradecký Kruh (otiskuju ji ve Světě práce), ale stejně je to jen slabý odlesk té fantasmagorie.

Tak Tě moc zdravím a snažně Tě prosím, napiš zase brzy. Pozdrav Aše a synovi.

Tvůj Errol

4 J. Š. / Toronto, 26. 1. 1970

Milý P. L.

píši jenom krátce, poněvadž ležím v posteli s chřipkou. Dozvěděl jsem se, že o mně v rozhlase hlásili, že jsem emigroval. Poslal jsem ihned doporučený dopis, v němž je žádám o dementi. Na svou žádost o prodloužení do srpna jsem dosud nedostal odpověď a psal jsem nedávno ministrovi kultury, aby mně tady pobyt prodloužili, poněvadž chci napsat knihu o Kanadě podobnou té, co jsem napsal o USA. V dubnu jsem pozvaný do New Yorku na filmový festival, kde bude Farářův konec, a zároveň tam vycházejí Zbabělci, takže bych tam měl být. Budu ti vděčný za každou zprávu o vývoji v kultuře, společných známých, svazech apod. Běží Lenoška v rozhlase? (...)

Srdečně Tě zdravím

Tvůj Errol

5 L. D. / Vídeň, 7. 6. 1970

Vážený a milý,

k mému značnému překvapení mně byl na zpáteční cestě z Jugoslávie povolen tranzit přes Vídeň. Je to dosti neobvyklé, protože už sama Jugoslávie je teď mimo jakékoliv cestovní možnosti (už i Čedok prakticky zrušil veškeré své skupinové zájezdy, o zájezdech do západních zemí ani nemluvě). Cestování je zatím na značnou dobu definitivně hotovo – výjezdy jsou možné prakticky jen na komerční smlouvy s honorářem (přičemž nějaké přednášky nebo podobně narážejí na značné obtíže), a to ještě trvají formality nekonečně dlouho. Taky celá záležitost prověrek partajních organizací v kultuře dostala novou podobu: pohovory s jednotlivými členy byly zastaveny. Ukázalo se, že pohovorové komise nebyly zřejmě k takovému účelu dost dobře vybaveny. Takže se to udělalo jednodušeji. Byla prostě zastavena činnost téměř všech partajních organizací v kulturní oblasti a v každém podniku se „akčně“ jmenovalo jakési miniaturní „zdravé jádro“. Všichni členové mají možnost podat si do jednoho měsíce odvolání, respektive vlastně novou přihlášku do partaje: s velice podrobným písemným zdůvodněním a vypsáním své činnosti v letech 1968/69 i dříve. Takže povinnost vypracovávat materiály přešla vlastně z prověřovací komise na prověřované. Na základě těchto materiálů rozhodne pak vyšší orgán, jestli odvolávající se bude vůbec připuštěn k pohovoru, nebo ne. Což značně zjednodušuje situaci, protože většině lidí nebude ani stát za to podávat si novou přihlášku.

Jak snad víš, došlo mezitím k výměně kádrů v nakladatelstvích. V ČS je ředitelem Ivan Skála, šéfredaktor má být Pilař; Řezáč v Odeonu je taky na odchodu; v Orbisu má místo Prokopové nastoupit Pastyřík. Takže otázka ideového profilu orbisovských časopisů je velmi otevřená. [Mezi časopisy, vydávané nakladatelstvím Orbis, patřila i Melodie, jejímž vedoucím redaktorem byl L. D.] S Kalašem v DILIA se to taky velice houpe. Ale k tomu navíc panuje ovšem ve všem mohutný bordel, různá rozhodnutí si navzájem protiřečí, což je jednak důsledek toho bordelu, jednak i důsledek okolnosti, že o moc bojují jednotlivé skupinky, které se teď budou čím dál tím víc navzájem zakusovat. Zásadní linie v otázkách cenzury v kultuře je ovšem nezměněná: žádné směrnice nebo zákazy předem, očekává se od vedoucích podniků nebo redaktorů, že sami pochopí záměry strany a budou se jimi řídit; a když to jaksi neudělají, dostanou prostě ostrý sprdunk dodatečně, bez zdůvodnění, jen s vysvětlením, že to nebo ono prostě neměli napsat nebo vydat, nebo to měli napsat jinak, protože to přece měli sami dávno vědět. Je to systém daleko účinnější než blahoslavená padesátá léta s předběžnou cenzurou.

Já bych v časopisu ještě rád nějak přečkal léto a na podzim by se uvidělo. Na naši oblast, která je přece jen trochu stranou hlavního zájmu, zatím tak ostře ještě nedošlo, ale je to jen otázka času. Bude-li vývoj takhle pokračovat, přejdu asi sám do občanského zaměstnání neredakční povahy – jak a kdy, to zatím ještě nevím. Což se tedy všechno ještě uvidí.

Zatím tedy ahoj – ozvu se zase během času.

Tebe i Zdenu zdraví

Tvůj L.

6 J. Š. / Toronto, 27. 10. 1970

Milý P. L.,

(...) že odcházíš opět do obchodně-smluvních sfér, je snad dobře, bude to asi klidnější. Přesto se mě ale zmocnila melancholie. Tak se člověk všelijak snaží celý život, vyorá tu brázdu, a mrně, jehož fotku jsem měl mezi svými fotkami, mezitím dospěje v repliku nás samých, Léta Páně 1942–3, tak nějak, a spirála se točí, jenže my jsme už v tom nižším zákrutu. Kdyby došlo k repríze Tvé někdejší knížky ve Spisovateli, bylo by to až příliš nápadné – myslím, že nedojde. I když pro stylovost věci by se mi to líbilo – ale v tomhle věku už by bylo příliš bolestné mrhat silama. Tvář [moderního] jazzu s opravou v tiráži mi pošli. [Publikaci připravili L. Dorůžka a J. Škvorecký, jméno J. Škvoreckého však nakonec v knize být uvedeno nesmělo.] Nijak mě to nemrzí: jde o věc, a pak kdo ví, ví, že jsme tyhle i jiné věci dělali spolu. Jenom mě pořád děsí rychlost času: jak zní fráze, je to jako včera, když jsi dumal nad metaforou osla a když já pendloval s červivým ovocem. [LD: „Ve své knize Svět jazzu, kterou měl vydat Čs. spisovatel, ale jejíž náklad šel roku 1959 po skandálu se Zbabělci do stoupy, jsem rámcově použil metafory o Ali Babovi, který si z jeskyně loupežníků může odvézt jen to, co naloží na svého osla. Chtěl jsem tím naznačit, že z obsáhlé problematiky budu moci ve stanoveném rozsahu zpracovat jen nepatrný zlomek.“ Recenzi prvního vydání Zbabělců pod titulkem Červivé ovoce publikoval Josef Rybák v Rudém právu 14. 1. 1959.] Někdejší odhalitel té zkažené zeleniny, jak jsem slyšel, zasedne opět v čele redakce, tentokrát nového literárního časopisu, spolu s mužem, jenž přisedal a zapisoval všechny schůze Svazu blahé nebo neblahé paměti, všechno se zase zamíchá na staronový ovocný koktejl z ovoce zaručeně zdravého, právě jsem se vzornou pečlivostí dostal dva dopisy z nakladatelství Čs. spisovatel, jimiž jsou rušeny smlouvy na knihy Prima sezóna a Nápady čtenáře SF z příčiny nedodání rukopisu – a podepsána jedna stará kdoule z koktejlu, jakýsi Skála, už na tolika a tak různých dokumentech podepsaný, a pak ještě někdo nečitelný – že by to byl Kristek? Buď škrábe, anebo se na to styděl podepsat čitelně. No nedodal jsem, to se nedá nic dělat, a hned tak nedodám. Dodám snad někdy na jaře rukopis nového románu, Mirákl, nevím, kam ho dají, asi za rámeček. Že člověk skutečně k životu mnoho nepotřebuje, uvědomuju si taky čím dál víc. Ba co víc, že přesně vzato člověk vlastně nepotřebuje život – ale když už se ten omyl stal (tenkrát ještě neměli The Pill), tak co naplat. Je tu právě Miss Peggy Lee, asi za čtrnáct dní přijede Woody Herman, pak Miles Davis, furt je tu někdo, občas na to jdu, a je to cesta do hlubin noci a času, všichni zestárli (někteří tak moc ne, ale umění udržovat se je tu na vysokém stupni). Vyřiď Titzlovi můj pozdrav a že mu přeju, aby to ved aspoň tak dlouho jako Ty, a že doufám, že než umřu, ještě někdy něco do Melodie napíšu. (...)

Tady, jak jsi jistě slyšel, došlo k tzv. vzrušujícím událostem, zavraždili jednoho ministra, shodou okolností patrně právě toho nejslušnějšího, což je ale přesně podle všech zákonů. Je velice zajímavé číst univerzitní časopis Varsity, který od vyhlášení Válečných zákonů v každém čísle slovy velmi nevybíravými útočí na kanadskou vládu za to, že v zemi úplně potlačila svobodu tisku, slova i osobní. To je ale taky stará vesta. Zbabělci vyšli, měli zatím výborné a dlouhé kritiky v Times Literary Supplement, v New Statesman a v Dissent (to je soc. dem. magazín) a v několika menších listech. Jestli si to taky někdo koupí, to ovšem nevím. Prozatím psal jeden český milionář do Prahy mojí matce, jestli bych mu nemohl poslat jeden výtisk na jeho newyorskou adresu na Riverside Drive. Což je myslím symptomatické.

To by asi bylo vše, pro dnešek. Napiš zas, jsem opravdu moc rád, když přijde od Tebe list. Však víš. Pozdrav Aše a synovi.

Tvůj Errol

7 L. D. / Cannes, 18. 4. 1971

Milý,

sedím v pokoji Carltonu u osobité kombinace plutokraticko-zednářské Coca Coly s naší dobrou domáckou slivovicí a užívám pocitu, že jsem po více než jednom roce dostal zase (ke svému překvapení) výjezdní doložku a mohl odjet do Cannes na konferenci o videodeskách a kazetách. Přišlo to na poslední den a velice nečekaně, takže jsem se už nedostal ani k mamince, abych se zeptal, nechce-li něco poslat s sebou. [Emilie Borovcová-Škvorecká (1905–2000), druhá manželka Josefa Škvoreckého st., nevlastní matka J. Š.] Příslušný spis byl totiž nejprve z ministerstva vrácen s mým jménem škrtnutým s jakousi výmluvou, a když podnik (tj. Supraphon) trval na mé nominaci, spis se kdesi ztratil, ale na opětovné urgence se kupodivu dva dny před odjezdem přece kdesi objevil (je prý státní tajemství, v čím stole), takže jsem nakonec přece jen vyjel v doprovodu tří vedoucích techniků čs. nahrávacího průmyslu, s nimiž jsem do této pozdní večerní hodiny řešil otázky socialistického hospodářství. Leč raději zpátky k muzice:

Zdá se být už zcela nesporně jasné, že u nás vypukne na neodhadnutelnou dobu osobitá repríza let padesátých se všemi průvodními jevy a s jedinou výjimkou, že totiž těch, kteří jsou upřímně přesvědčeni o správnosti Jedině Správné a Samospasitelné Vědecké Nauky, je podstatně míň než tehdy. V kultuře to pomalu znamená i návrat celé dávno zapomenuté terminologie a teď právě dozrává doba, kdy se to připravuje v celém rozsahu. Politické záležitosti jsou vystaveny deklarativní formou, ekonomika prohlášena za jasně vyřízenou – takže zůstává obvyklý obětní beránek, rozsáhlá a vždycky podezřelá oblast kultury, v níž si zase příznačně cílené místo vydobyla pop music. Jazz zatím tak dalece nikomu nevadí. Co komu ještě může vadit naše generace? Ale pop má masový dopad, a tak se připravují obsáhlé materiály (prý pro sjezd partaje) přesně statisticky vyčíslující, jak se vyvíjel poměr západních a východních titulů v gramofonové a rozhlasové produkci od roku 1964 (!), jak vzrůstal počet skupin s anglickými jmény, a mnoho dalších podivných vědeckých záležitostí. Moje knížka nemohla opravdu přijít do lepší doby: začínám být opravdu trochu pyšný na to, jak dokonale vystihla a předjala všechno, co se teď objevuje v interně partajně ministerských směrnicích a diskusních příspěvcích našich pracujících. Ani jediný její soud nebo závěr snad není toho druhu, aby se příkře nerozcházel s nějakou richtlinií, která se v poslední době tu či tam objevila. Takže jsem rukopis v kopiích spíše rozeslal známým a do nakladatelství jsem to vůbec nedal; počkám po sjezdu a uvidím, nebude-li možné z toho něco opatrně přepsat do zcela obecné a zakamuflované roviny bez uvádění jakýchkoliv konkrétních příkladů. Ta obecně-odborná rovina totiž je v některých specializovaných oblastech ještě jakž takž schůdná – zatím chybí sil, které by prozíravě poznaly a domyslely, co se vlastně za ní skrývá. Nicméně se mi ta analogie s knížkou o jazzu docela líbí – nepovažuju to za nejhorší vysvědčení, že jsem si uchoval dost životní síly, abych o patnáct let později mohl být na jiném poli stejně nepřijatelný jako dřív.

Myslím, že teď už je docela jasné, že teď nějakou chvíli zůstaneš v Torontu. Upřímně řečeno nevím, co bys za stávající situace tady dělal pro živobytí – těžko bys asi dnes mohl dělat třeba i řadového redaktora jako kdysi. Já jsem docela šťastný, že moje činnost je v oficiálním popisu vedena pod názvem „vedoucí útvaru obchodu s nakladatelským právem“, i když ovšem vůbec není jasné, zda a jak dlouho může i tohle vydržet. Velice se divím, s jak filozofickým klidem přijímá tyhle věci Petr – snad je to i tím, že má přece možná až trochu příliš skeptický poměr k přijatelnosti poměrů v USA a jinde, žije duševně ve světě Franka Zappy, Rolling Stonů a dalších a koriguje to vlastními zkušenostmi. [Petr Dorůžka, hudební publicista a překladatel, syn L. Dorůžky.] A nakonec je asi právě jeho generace pro budoucnost socialismusu a snad i jiných systémů rozhodující. (...)

Takže se člověk dostává zase jen k těm prostým a základním životním pocitům, na něž je nutno znovu redukovat celý život jako Hemingway jazyk. A propos Hemingway: Houba z Melantricha mně nabídl, abych (na Tvé doporučení, které mi ukázal – díky) nějak podepsal překlad Farewell to Arms. Řekl jsem si, že by to nějak šlo udělat – v případě potřeby bych třeba mohl říct, že jsme to dělali spolu. Jenže celá věc se z Melantricha nějak dostala ven a roznesla se, nevím kudy, ale do tří týdnů potom už jsem slyšel ze třech různých míst, že se o tom ví, a že se tedy počítá s tím, že to jako udělám. Přiznám se, že tohle dost změnilo situaci: znamená to totiž třeba, že se o tom ví i na mnoha jiných místech. Tak třeba mě vysloveně upozorňovala Eva z Odeonu, že jí bylo výslovně zakázáno, aby tento překlad pustila, a že byla varována, že bude kontrolováno, nebude-li ho chtít někdo podepsat. [Míněna buď redaktorka Odeonu Eva Masnerová, nebo její kolegyně Eva Kondrysová.] Bohužel nějakou indiskrétností nebo klepárnou asi z Melantricha se to nějak moc rozneslo, takže teď nevím – tím spíš, že to mělo vyjít až roku 1972 nebo 1973, a kdo ví, kdo do té doby kde bude sedět a jaká bude situace. Takže myslím, že nakladatelství navrhnu, že jsem ochoten udělat to, dají-li mi výslovně smlouvu na přepracované vydání, aby při případném maléru nebylo možno argumentovat, že jsem stát okradl o nějaký honorář. A to zase nevím, bude-li možné pro nakladatelství takovou smlouvu vystavit. (...)

Z desek Ti posílám texty Rytíře (Neckář a Vondráčková) a LP desku Vondráčkové. Neckář pomalu roste do dalšího nenápadného národního hrdiny. Snad víš, že první útok proti Martě Kubišové byl veden pomocí falšovaných pornografických fotografií, které rozmnožovala StB. Marta tehdy podala žalobu, kterou prokuratura napřed vrátila s odůvodněním, že pachatel „nebyl zjištěn“. Marta žalovala znovu ředitele Pragokoncertu s. Hrabala, který tyto fotografie ukazoval mnoha lidem, když vykládal, proč Pragokoncert nemůže Martu zastupovat. U přelíčení prohlásil Hrabal, že fotky dostal „anonymně“. Načež vystoupil jako svědek Vašek Neckář a prohlásil Hrabalovi do očí, že mu řekl, že mu tyto fotky daly „státní orgány“. Prokurátor líčení ihned odložil na neurčito, ale Vašek si tím pochopitelně moc nepomohl. Takže taková je dnes atmosféra kolem pop-music. (...)

Nevím, ale není vyloučeno, že se v půlce června dostanu na festival do Lublaně přes Vídeň. Takže bych se mohl otevřeněji ohlásit zase odtud – jinak budu pochopitelně psát běžné věci z domu. Zatím se měj, pěstuj americkou literaturu a dej o sobě vědět. (...)

Zatím tedy Ahoj a ohlásím se zase z Prahy.

Tvůj L.

8 J. Š. / Toronto, 10. 10. 1971

Milý P. L.

díky za dopis s entertainmentem o hudební vědě, speciálně dvořákologii. Podobné žerty prožívám ve své funkci Associated Profesora, o níž chceš, abych Ti napsal, téměř denně. Jak snad víš, zde na univerzitách vládne heslo „Publish or Perish“, a tak všichni profesoři pilně píší nové a nové kritické eseje, analýzy a jiné fantasmagorie větších i menších autorů, a rozvíjejí nové a nové teorie o literatuře. Právě minulý týden, pročítaje si knihovnu věnovanou problémům románu, jejž jsi kdysi přeložil, tj. Tender Is the Night, našel jsem velmi recentní esej, v níž se – po horách spisů o moderních prozaických technikách, jako je zpřeházení časových rovin, stream of consciousness atd. – velmi přesvědčivě tvrdilo, že to všechno je vlastně blbost, že jediná správná prozaická technika je chronologické vyprávění, a jako důkaz hlavní a nejpřesvědčivější uvedeno právě dvojí znění Tender: jak víš, původní vydání bylo achronologické: začínalo aférkou s Rosemary a teprve potom, asi tak po stu stránkách, se vrátilo k Diverovým začátkům ve Vídni, k jeho seznámení s Nicole atd. Poslední vydání, které Fitz ještě za svého života zredigoval, vše radikálně zpřeházelo – nebo spíš uvedlo do chronologického pořádku: začíná od Adama, tj. od Divera ve Vídni, seznámení s Nicole atd. Z tohohle vydání Ty jsi překládal – ovšem zde se na univerzitách používá většinou text prvního vydání, achronologický, protože je pokládán za „modernější“. Nyní tedy se dokazuje, že není. Už o tom je menší literatura.

Ale k mé činnosti. Učím tři kursy: Major American Authors, do čehož jsem zahrnul Poea, Hawthorna, Stephena Cranea, Marka Twaina a Faulknera – má to dát jakousi představu o výrazovém a tematickém rozpětí americké literatury. Druhý kurs se jmenuje Modern Novel in English a do toho jsem si vybral linii formálních experimentů: James – Stein – Hemingway – Fitzgerald – Dos Passos – Faulkner – West – Henry Miller (podzimní semestr) a Conrad – Forster – Lawrence – Joyce – Waugh – Greene (letní semestr). Třetí kurs je Creative Writing. Jak se tohle všechno má učit, je otázka, protože zdejší školství prochází krizí absolutního liberalismu. Zrušily se například závěrečné zkoušky a místo toho si každý profesor po dohodě se žáky může určit, jak jejich výkony bude hodnotit. Většinou podávají tak nanejvýše ten výkon, že chodí na přednášky a účastní se diskusí. Tj. od stylu Farewell to Arms se přejde k velice živé diskusi o tom, je-li možno se zamilovat na první pohled, která pak probíhá celou hodinu, a všichni žádají, aby se v ní příště pokračovalo. Hlavním zdrojem hodnocení jsou domácí eseje (2–3 za rok). Což je věc založená na gentlemanském agreement starých anglických univerzit: že totiž není důstojno gentlemana podvádět, opisovat, dávat si esej psát jinými apod., a že když jeden gentleman zjistí o druhém gentlemanovi, že podvádí, je jeho gentlemanskou povinností ohlásit to ostatním gentlemanům, a jediný trest, který následuje, je vyloučení z univerzity. Tento gentlemanský systém aplikuje se nyní na kanadský pronárod, složený ze všeho možného od Čechů a Slováků až po Eskymáky a tvořící úplnou barevnou škálu všech ras. Proto není divu, že si tu v Torontu otevřela už filiálku podnikavá Americká společnost Research Company Ltd., kde pod firmou vědeckých výzkumů všeho druhu může si kdokoliv objednat jakkoliv dlouhou esej na jakkoliv dlouhé téma z kteréhokoliv humanitního i nehumanitního oboru, a to v úrovni, jakou si sám určí (na jedničku, na dvojku, na trojku), a ceny jsou lidové, studentům snadno dostupné. Minulý týden o tom byla bouřlivá schůze. Zjistilo se, že právně proti tomu nelze zakročit, protože tato činnost spadá do normálních Editorial and Composition Services, a nelze prokázat, že studenti si zde objednávají práce proto, aby je odevzdali jako své vlastní, a ne jen proto, aby získali vzor, který by mohli studovat a na něm se poučit. Jedna kantorská duše pak nadšeně popisovala, jak se jí v uplynulém roce podařilo usvědčit dva studenty nezvratně a jednoho zvratně z plagiátorství, za kterýmžto účelem prostudoval ten pán celou existující literaturu o T. S. Eliotovi a Ernestu Hemingwayovi. Jakási jiná duše, jež si dosud uchovala common sense, navrhla potom, že by se univerzita měla předplatit u téhož Research Company, nebo u Pinkertonovy detektivní agentury, a pověřit ji podobným pátráním – protože na profesorech tohle nelze žádat. Tak tolik asi k mé vědecké činnosti. Že je to perná práce, dovedeš si představit. Učeně rozmlouvat o abstraktních otázkách literatury cizím jazykem je samo o sobě značná zátěž na nervy. (...)

Za každou radost na deskách budu vděčen. Jsem strašně přepracovaný, to víš, univerzita a nakladatelství a kniha o filmu a román a scénář, všechno dohromady, ale snad to ještě nějaký čas přežiju. Jestli bude na Festivalu Hammond, pozdravuj ho. A pozdravuj všechny, jak posoudíš sám.

Hlavně zase napiš.

Tvůj Errol

9 L. D. / Praha + Bergamo, 17.–20. 3. 1972

Milý,

tak zase ještě jednou sedím za pasovou přepážkou v odletové hale v Ruzyni, čekaje na milánské letadlo, které zřejmě bude mít jisté zpoždění. Jinak se vybavování cest náležitě časově posunuje – tentokrát jsem pas a veškeré doklady dostal půl druhé hodiny před odjezdem autobusu od Kotvy, takže pochopitelně na nějakou zprávu, jestli a kdy poletím, nebylo ani pomyšlení. O nějaké zastávce v Mnichově, jak jsem ji bláhově plánoval, už vůbec ani nemluvě. Jenže tenhle vývoj je teď tak univerzální, že vůbec nepřekvapuje – ba právě naopak. V plánu na první kvartál jsme za festival měli čtyři cesty, které všechny byly předběžně schváleny a zasazeny do celoročního plánu – s tím, že konečné schválení je vždy věcí příslušné vládní komise, která projednává každý kvartál zvlášť. Nuže, do 15. března se tato komise, která se měla zabývat prvním kvartálem, ještě nesešla, a Bergamo se nám jako jedinou cestu podařilo s přispěním našich příznivců na MK uhájit jen tak, že kdosi, na příslušný popud některého činovníka, oběhl příslušné členy komise jednoho po druhém „pěšky“ tak, aby termín odjezdu byl ještě tak na hodinu přesně dodržen. Pochopitelně, že dva původně schválení zástupci přitom byli škrtnuti jen na jednoho. (...)

Pokračování v Bergamu, kde mně čekal Tankový prapor. Díky za zásilku i za věnování – neměl jsem o něm tušení a to víš, že to člověku dělá dobře. [První vydání Tankového praporu bylo nejúspěšnější publikací nakladatelství Sixty Eight Publishers; kniha je věnována „Jarmile a Vladimíru Emmerovým a Nadě a Janu Michalovým – a poddůstojníkům v záloze P. L. Dorůžkovi a Stanislavu Marešovi, kteří byli u toho“.] Což mi připomíná jediný vzkaz, který mám tentokrát od maminky: podařilo se jí poslat ty Larousse a dostaneš je – nebo jsi je už dostal – z Mnichova. (...) Jinak už se mamince daří dobře a pokusí se tedy na vaši radu zažádat si o návštěvu do Kanady. Je ale dost skeptická, pokud jde o výsledek, což – musím se přiznat – sdílím. Ve velké většině případů to nevychází, ale panuje stále ještě takový zmatek a nejednotnost, že možné je ovšem všechno.

Přejděme tedy na posledních několik drbů, byť by byly asi všechny pramálo radostné. Politika utahování šroubů pokračuje a v poslední době se zejména v kultuře velice zostřila. Ředitelé a šéfredaktoři nakladatelství byli pozváni na instruktáž k náměstku Švagerovi, kde jim bylo uloženo vypracovat do 20. března kartotéku spolupracovníků (tj. nejen autorů, ale i lektorů, překladatelů, autorů doslovů a záložek atd.). Kartotéka má kromě osobních údajů obsahovat i kvalifikaci a dosavadní činnost (aby se dalo přezkoumat, neskrývá-li se za uvedeným jménem někdo jiný) a pochopitelně údaje o nynějším nebo bývalém členství ve straně. Přitom bylo zdůrazněno, že ministerstvu ani nepřipadlo na mysl, že by snad některé vydavatelství vůbec ještě dnes mohlo spolupracovat s vyloučenými straníky – tito vyvrhelové jsou pochopitelně z kulturní práce už dávno automaticky vyloučeni. Pokud jde o straníky vyškrtnuté, ponechává se nakladatelstvím na vůli, hodlají-li s nimi spolupracovat, ale v kladném případě je jejich činnost nutno pečlivě sledovat a řídit je tak, aby co nejdříve jakoukoli formou (buď v nějakém doslovu atd. nebo nějakým veřejným vystoupením) učinili příslušné pokání a přihlásili se otevřeně k angažované, činorodé politice. Takže všechno psaní vlastně zbude na nynější straníky (mezi nimiž ovšem lidí schopných pera právě mnoho není) – a na nestraníky! O tom, jakým způsobem bude sledována činnost těchto, se zatím v tomto stadiu nepraví nic. Leč buďme bez obav, to vše ještě spolehlivě přijde.

A dále: objeví-li se v plánu jakéhokoliv beletristického nakladatelství titul, který by ve svých vývodech nebo v některých pasážích zabíhal do oblasti politiky, sociologie nebo společenských věd nebo vůbec problematiky širokého společenského dosahu, nestačí k jeho zhodnocení chabé síly lektorů a redaktorů nakladatelství. Moudrá řídící ruka rodné strany jim proto – povinně a závazně – dává k dispozici konzultaci s lektorsko-redakčním sborem nakladatelství Svoboda, případně ve zvláště náročných případech přímo s aparátem Vysoké školy stranické, který bude mít jediný patent na rozhodování o tom, co je v oblasti společenských věd prospěšné. Jelikož pop music je nesporně oblastí širšího společenského zájmu, odpadá tímto způsobem starost, že by v dohledné době mohla vyjít jakékoliv moje práce o tomto tématu. Moudře a dobře je všechno zařízeno. (...)

Půl páté ráno není zrovna nejlepší čas na psaní dopisů, ale tohle zaznamenám radši rovnou. Seděl jsem právě v drobné festivalové společnosti s Gerry Mulliganem a výtečně jsme se bavili. Nejlíp ovšem potom, když se mě asi ve 3 hodiny ráno mezi řečí zeptal, jestli náhodou neznám román The Cowards [Zbabělci], a jal se o něm pět chvalozpěvy – jak ohromné je to pro něho poznat, že někde jinde na světě vyrůstali kluci, kteří měli úplně stejný pocit života a muziky jako on. A jelikož se to stalo pár hodin potom, co skončily moje narozeniny a začal Tvůj svátek, můžem si to třeba vzít trochu jako společný dárek. Mně udělal moc a moc dobře. (...)

Ahoj

L.

(Obsáhlejší poznámkový aparát je připraven pro knižní vydání; zde ponecháváme – v hranatých závorkách – jen část poznámek a doplňků; red.)

Připravil Michal Přibáň

Čtěte také:

Redaktoři v exilu

O Listech před pětadvaceti lety

Obsah Listů 6/2010
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.